Kdo ji pochopil velmi dobře, a aby ne, to je politika. Nic jiného jí ani nezbývá, chce-li mezinárodně uplatnit svou moc, což každá národní či nadnárodní politika ze své podstaty předpokládá. Proto reforma armády (stojí za poznamenání, že velmi efektivní a rychlá, podíváme-li se na to, jakým způsobem se reformuje školství nebo zdravotnictví) bleskurychle opustila koncept konvenční války a z armády se stal nástroj čistě politický, diplomatický a ekonomický.

A zde se už střetáváme s panem Wagnerem před skutečností, že je česká armáda, lépe řečeno její elitní část, nasazována v konfliktech, které nemají nic společného s doposud legitimizujícím smyslem existence armády, tedy s ochranou společenství, které si armádu vybudovalo. Nadnárodní struktura ovšem poskytuje nové opodstatnění existence armády, která už vlastně není schopna efektivně naplňovat smysl své existence. Zde je definice z webových stránek Ministerstva obrany ČR:

K tomu, aby byla armáda nasazena k "zabezpečení obrany území České republiky", by bylo nutné, aby toto území někdo neoprávněně obsadil. To se rovná vyhlášení konvenční války. Zásady kolektivní obrany NATO, které jsou na webových stránkách ministerstva obrany vtipně odkázány na tzv. Washingtonskou úmluvu, tedy mezinárodní úmluvu o ochraně biodiverzity, nikoliv na Washingtonskou smlouvu (zakládající smlouvu NATO), však dovolují uniformám daleko větší pohyb v ramenou. Zde je článek 5 této smlouvy, který je, vedle zcela hypotetické obrany území ČR, základem pro poslání armády ČR v současnosti:

Samozřejmě je nutné dodat, že tento článek zakládá také efektivní obranyschopnost České republiky účastí armád ostatních aliančních partnerů při jejím napadení. Zdali toho někdy využijeme, těžko říct. Jednotky české, ale i desítek jiných armád, však jsou a budou nasazovány do válečných konfliktů, které jsou ideologizovány jako konflikty ohrožující právě "bezpečnost severoatlantického prostoru". Samozřejmě "preventivně"...

V odpovědi na to, k čemu armáda vlastně slouží, tedy můžeme říct, vzhledem k jejímu současnému nasazení a k její současné činnosti, že slouží coby měna mezinárodní politiky, politiky, která obchoduje s vlivem na dění v neuralgických regionech globalizovaného světa. Pomocí armád vyspělých nebo mocných zemí je aplikován vliv, který dané mocnosti uplatňují tam, kde si myslí, že jej z hlediska udržení moci uplatňovat mají. Dnes to tedy spočívá zejména v pronásledování fundamentalistů z bezmoci v Afghánistánu a v budování demokracie v Iráku.

A ještě jednu důležitou funkci armáda pro politiku má, a to funkci vcelku nenažraného a hlavně těžko kontrolovatelného spotřebiče veřejných finančních prostředků. Do armády tečou desítky a stovky miliard veřejných financí, přičemž o jejich využití rozhodují politické a vojenské špičky. Čím více finančních prostředků armáda spolkne, tím silnější mocenský aparát vytváří (tím více tato moc roste a tím více antagonismu vyvolává). Zda je využití těchto prostředků smysluplné a účelné je však zcela netransparentní. Jak je vůbec možné zjistit, zda byly prostředky vynaložené na nadzvukové stíhačky, obrněné transportéry a stovky menších a méně nápadných armádních zakázek a "běžných" nákladů skutečně potřebné? Pokud nalijeme finanční prostředky do zdravotnictví, je možné statisticky zjistit, zda v dané oblasti, kam peníze doputovaly, přispěly ke zlepšení léčby. Pokud totéž učiníme ve školství, opět je možné ověřit, zda peníze pomohly k úrovni vzdělání, nebo zda protekly bez užitku. Obojí se dá, i když s určitými problémy, měřit. Jak ale změříme, jestli finance napumpované do armády byly investovány dobře? Zkusíme to válkou? Ale jakou, když konvenční válka není na pořadu této doby? Máme se tedy spokojit s tím, že politika, která prostřednictvím vojenské síly obchoduje, prohlásí, že účastí naší armády tam a tam jsme získali "význam", "vliv", "moc"?

Omezme aspoň částečně pokrytectví a přejmenujme ministerstvo obrany na ministerstvo "zachování bezpečnosti severoatlantického prostoru". Potřebný podíl pokrytectví zůstane, pouze se více přiblížíme realitě.