Současná tzv. ministerská jednání v Ženevě nejsou konferencí WTO v pravém slova smyslu (poslední konference se konala v Hongkongu v roce 2005), jsou však řešením, které může konferenci nahradit bez rizika dalšího neúspěchu při jednáních nejvyššího orgánu WTO. Účast vysokých představitelů vlád na ministerských jednáních vytváří příležitost k politickému prolomení dosavadní mnohostranné patové situace, datující se již od ministerské konference v Mexiku v roce 2003. Jestliže by k prolomení nedošlo, nemohl by z časových důvodů být ukončen celý program jednání, tzv. Rozvojová agenda z Doha, do konce roku 2008. Závěr roku 2008 je dalším "konečným" termínem (po prvním termínu 1. 1. 2005 a poté mnoha dalších), který připadá v úvahu vzhledem k politickým událostem, očekávaným na domácí půdě některých rozhodujících členů (např. prezidentské volby v USA).

Za prolomení bude považována dohoda na způsobu dalšího odstranění překážek obchodu, a to při zachování nebo vytvoření výhod pro rozvojové země. Nejde tedy prozatím o konkrétní závazky členských států WTO, ale o vytvoření nutného předpokladu k jejich konečné formulaci. Od ministrů je očekáváno politické rozhodnutí, neboť jednotlivé aspekty liberalizace byly mezi zainteresovanými členy již nesčíslněkrát prokonzultovány a k dohodě na úrovni vyjednavačů ani vzdáleně nedošlo.

V nynějších jednáních jde v zásadě o dosažení kompromisní shody pouze v obchodu se zemědělskými produkty a s průmyslovými výrobky. I když jsou obě oblasti vzájemně podmíněny, rozhodující je oblast první -- pokud se ministři dohodnou na zemědělství, nic by nemělo bránit dohodě o průmyslových výrobcích a eventuálně o dalších oblastech obchodu. Pokud by došlo k uvedené dohodě, mohla by se uvolnit i jednání o obchodu se službami a o dalších oblastech. Ve službách je již naplánována na týden ministerských jednání tzv. Signální konference, jejímž cílem je "výměna signálů" mezi členy o připravenosti otevřít trh se službami.

Ministrům jsou jako podklady pro jednání předloženy relativně rozsáhlé a složité texty (116 a 110 stran), které obsahují celou řadu aspektů zemědělského obchodu a obchodu s průmyslovými výrobky. Jedná se návrhy, do kterých jejich autoři -- předsedové jednacích orgánů C. Falconer (velvyslanec Nového Zélandu) a D. Stephenson (velvyslanec Kanady) -- promítli jak stanoviska členů, která se vykrystalizovala v průběhu předchozích jednání a konzultací, tak své domněnky o možném kompromisním řešení určitého elementu obchodování. Poslední revize textů, o kterých se bude jednat, byly zveřejněny 10. července a byly odvozeny z předchozích verzí, projednávaných od července minulého roku (další verze textů byly vydány v únoru a květnu 2008). Na žádném dosavadním návrhu se členové neshodli a nepodpořili ho, a proto ani nedošlo k pokusu prolomit patovou situaci v jednáních na nejvyšší úrovni. Podobná nejistota ohledně výsledků jednání existuje i nyní, a to zvláště poté, co členové WTO již vyjádřili své předběžné názory na předložené texty. Diskuse k textům měly naznačit, zda jsou členové ochotni přistoupit na určité kompromisy začleněné do návrhů a zda může dojít ke sblížení jejich pozic. Jak však konstatoval předseda jednání pro zemědělský obchod Crawford Falconer, z diskuse dne 17.7. nevyplynul ani náznak shody k aspektům textu, na kterých se členové neshodovali před diskusí.

Ministři v Ženevě budou jednat jak v plénu všech 153 členů WTO v rámci Obchodního výboru pro jednání, tak i v početně omezených skupinách mezi zástupci skupin, které obhajují stejné zájmy. Ministři budou např. zasedat ve známém formátu tzv. Zeleného pokoje (Green Room), který předpokládá cca 40 členů. Evropská společenství budou vzhledem k principům společné obchodní politiky zastupována komisařem pro obchod Peterem Mandelsonem. I když se ministři členských států EU na jednání v rámci omezeného počtu členů nedostanou (kromě předsednické země Francie), informace z jednání jim budou zprostředkovány na informačních schůzkách, tzv. debriefincích. K zásadním rozhodnutím bude pak pravděpodobně přímo v Ženevě svolána Rada ministrů EU pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy, čímž bude zajištěna operativnost Evropských společenství. O to větší odpovědnost nesou jednotliví ministři států EU, kteří budou za své země přijímat okamžitá rozhodnutí s dlouhodobými ekonomickými dopady.

Odpovědnost ministrů vůči podnikatelům a občanům svých zemí, a tedy i odpovědnost ministra Římana vůči českým vývozcům, dovozcům a spotřebitelům je zřejmá už jen z rozsahu a komplikovanosti předložených návrhů. Pouze stručně (a výběrem) k jejich obsahu lze uvést:

Zemědělství: návrh obsahuje řadu "závorek", tj. zásadních prvků, které ještě nejsou konečným návrhem a musí být projednány nebo se navrhují v alternativách. Pokud se týká domácích podpor, je navrženo, aby je EU zkrátila o 75% nebo 85%, USA a Japonsko o 66% nebo 73% a zbytek členů o 50% nebo 60%. K okamžité krácení by mělo dojít v EU, USA a Japonsku v rozsahu 33%, ve zbytku zemí v rozsahu 25%. Na zkrácení zbývající části podpor by vyspělé země dostaly pět let, rozvojové osm let. Pravidla WTO však rozlišují tři druhy podpor a pro všechny jsou dále podrobně navržena jednotlivá krácení. Např. druh podpor, mezi které patří i přímé platby Evropské unie, by měl být poskytován na maximálně 2,5% produkce. Exportní subvence by měly být eliminovány do konce roku 2013 (jak již bylo dohodnuto na konferenci v Hongkongu), přičemž polovina z nich by měla být odstraněna již do konce roku 2010. Pokud jde o přístup na trh, tedy o celní tarify měly by být sníženy podle vzorce stanovujícího větší snížení pro vyšší sazby. Vyspělé země by měly své celní sazby nižší než 20% snížit o 50%, celní sazby vyšší než 75% snížit o 66--73%. Rozvojové země by měly snížit sazby pouze dvoutřetinově ve srovnání s vyspělými zeměmi. Některé produkty, které země zařadí mezi citlivé položky nebo mezi speciální produkty (pouze rozvojové země), však budou moci mít i nadále vyšší celní ochranu, než která by vyplývala z navrženého vzorce. Při promítnutí uvedeného rozsahu snížení celních sazeb do reálu je nutno mít na zřeteli, že na tarify se pro účely liberalizace převádí všechny překážky přístupu na trh, i např. kvóty, aby bylo možno stanovit způsob jejich snižování. Z tohoto důvodu je analýza dopadů navrženého uvolnění přístupu na trh velmi obtížná a komplikovaná.

Průmyslové výrobky: návrh obsahuje tzv. švýcarský vzorec pro snížení celních sazeb, který by umožnil větší snížení u vyšších tarifů. Vzorec je založen na koeficintech (čím nižší koeficient, tím větší snížení), které jsou navrhovány ve výši od 7 do 9 pro rozvinuté země, a mezi 19 a 26 pro rozvojové země, přičemž rozvojové země by měly být rozděleny do tří skupin s různými koeficienty pro snížení tarifů. Rozvojové země navíc budou mít možnost ze snižování vyloučit určité procento citlivých výrobků. Dále je navrženo zvláštním způsobem řešit liberalizaci v zemích Jižní Afrika, Botswana, Lesotho, Namibie a Swaziland. Takového zacházení se domáhá také Venezuela. Dalších výjimky požadují také Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay. Do návrhu prosadili vyspělé země v čele s EU tzv. antikoncentrační mechanismus, jehož cílem je zabránit zemím vyloučit z liberalizace všechny výrobky stejné kategorie, např. dopravní prostředky a oděvy. Výsledkem navržených koeficientů ve vyspělých zemích (7 až 9) by mělo být průměrné celní zatížení pod 3%, příičemž tarifní špičky by se dostaly pod 7 nebo 9%, a to i na nejcitlivější výrobky. Většina celních sazeb v rozvojových zemích (kromě výrobků, na které budou vztaženy výjimky) by měla být pod 12 nebo 14%. Liberalizovat by však v zásadě neměly některé země, které vstoupily do WTO po roce 1995, další, jako např. Čína, Tchajwan, Omán a Chorvatsko, by měly prodlouženu implementační dobu pro své konečné závazky. Závazky také nebudou požadovány po nejméně rozvinutých zemích. Předpokládá se i odsouhlasení dalsích jednání k odstranění netarifních překážek, jako jsou např. standardy a certifikace, celní procedury, sanitární a zdravotnické předpisy. Další významnou oblastí je tzv. sektorální iniciativa, ve které se předpokládá, že někteří členové (jejich "kritická masa", představující rozhodující podíl na světovém obchodu/dovozu) zcela zruší celní sazby v některých sektorech. Jedná se o 14 sektorech: automobilové části, jízdní kola, chemikálie, elektronické/electrické výrobky, ryby a rybí produkty, výrobky lesního hospodářství, klenoty a bižuterie, suroviny, sportovní vybavení, zdravotnické, farmaceutické a medicínské zařízení, ruční nářadí, hračky, textil, oděvy a obuv a průmyslové strojírenství.

Je zřejmé, že přijetí navržených textů se v některých aspektech dotkne více či méně i českých vývozců a dovozců a bude mít zrpostředkovaný dopad na spotřebitele. I když více než 80 % českého obchodu se zahraničím se uskutečňuje se zeměmi EU, otevření nových trhů může podpořit rozvoj efektivní tuzemské výroby, nebo naopak, liberalizace trhu EU může některé tuzemské výrobce ohrozit a konkurenčně zlikvidovat. Nezbývá než doufat, že ministr Říman má k dispozici podrobné analýzy dopadů navržené liberalizace do české ekonomiky, a že jeho úředníci -- na základě podkladů příslušných podnikatelských svazů a dalších zainteresovaných subjektů - nepřipustí ohrožení českých zájmů bez příslušných kompenzací. Je s podivem, že tyto analýzy nebyly dosud publikovány ani na webových stránkách MPO. Na nich je sice vysvětlena metodika mnohostranných negociací a jejich jednotlivých částí, ale ani jeden dokument o konkrétní dopadech současných návrhů do české ekonomiky. To vzbuzuje oprávněný dojem, že analýzy dopadů ministerstvo vůbec nezpracovalo a tudíž se bude rozhodování ministra průmyslu a obchodu v Ženevě opírat pouze o intuitivní předpoklady. Pokud analýzy skutečně neexistují, Ministerstvo průmyslu a obchodu neplní v této oblasti svou úlohu a mělo by se jí intenzivně věnovat. Pokud tyto analýzy existují, měly by být urychleně předloženy podnikatelské veřejnosti, a to zvláště v případě, že bude ve WTO dosaženo politického průlomu v jednáních. Konkretizace tohoto průlomu ovlivní nejen mnohostranný obchodní systém a světový obchod na několik desetiletí, ale i postavení a konkurenceschopnost ČR v tomto obchodě. I když je otázkou, do jaké míry čeští podnikatelé nebo jejich svazy měli možnost ovlivnit postoj ČR ke společné pozici EU, která bude prosazována ve WTO, včasná připravenost na změny světového podnikatelského prostředí může také znamenat konkurenční výhodu a o tu by již česká ekonomika neměla být Ministerstvem průmyslu a obchodu připravena.