Má klientka, lékařka s atestací v oboru psychiatrie prvního stupně (atestační zkoušky 25. 5. 2005, diplom ministerstva zdravotnictví o specializaci z 2. 6. 2005), osvědčením České lékařské komory pro výkon soukromé lékařské praxe v oboru psychiatrie (15. 3. 2006) a s mnohaletou lékařskou praxí neuspěla u ministerstva zdravotnictví se svou žádostí o vydání potvrzení o specializované způsobilosti. V době podání žádosti (září 2006) činila její tzv. započitatelná psychiatrická praxe 5 let a 7 měsíců a celkové lékařská praxe 7 let a 6 měsíců. Problém není v tom, že by v praxi a citovaných dokladech cosi "nehrálo", nýbrž jedině v tom, že se ministerstvo zdravotnictví odmítá řídit platnými zákony. Blíže nebudu věc rozvádět, v čem vše vězí bylo již popsáno v článku ze 17. 5. 2007.

Prostě správní orgány nepostupují někdy podle zákona a jejich rozhodnutí se proto v civilizovaných zemích dají přezkoumat soudy. Běžná věc i v České republice, kde je velmi propracovaný systém správního soudnictví, v jehož rámci soudy zejména rozhodují o žalobách podaných proti rozhodnutím správních orgánů (zákon č. 150/2002 S., soudní řád správní). Aby bylo možno správní soudnictví využít a napravit soudní cestou porušování práv ze strany správního orgánu, který se při rozhodování odmítá řídit zákony, je nutno mít především konečné rozhodnutí správního orgánu.

V případě mé klientky zvolilo ministerstvo zdravotnictví ve správním řízení o její žádosti podané v září 2006 svéráznou taktiku. Ministerští úředníci osvědčení o specializované způsobilosti k výkonu soukromé praxe vydat nechtěli, avšak současně odmítali vydat zamítavé rozhodnutí. Naštěstí pro případ nečinnosti správního orgánu poskytuje správní soudnictví ochranu prostřednictvím soudní žaloby proti nečinnosti správního orgánu.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky se k vydání konečného rozhodnutí o zamítnutí žádosti stále nemělo. Proti neexistujícímu rozhodnutí nelze podat soudní žalobu. Muselo se tak přistoupit k podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu.

A stalo se něco neuvěřitelného. V daném případě (tedy v jednom správním řízení u ministerstva zdravotnictví o vydání specializované způsobilosti na základě žádosti ze září 2006) musela má klientka postupně podat tři žaloby proti nečinnosti. V každém z těchto tří soudních sporů vedených u Městského soudu v Praze bylo žalovanou stranou Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Ministerstvo zdravotnictví vždy posunulo řízení o krok poté, co bylo vyrozuměno o podání žaloby. Ministerští úředníci předvedli nejkrkolomnější věci, aby se vyhnuli vydání konečného rozhodnutí. Například jednou se rozkladová komise pana ministra nechtěla zabývat podaným rozkladem, o čemž dokonce ředitel právního odboru ministerstva zdravotnictví napsal právnímu zástupci žadatelky dopis, nebo ministerstvo řízení (bez rozhodnutí ve věci!) zastavilo.

Všechny 3 žaloby Městský soud v Praze uznal za oprávněné, neboť po jejich zpětvzetí vždy žalobkyni přiznal plnou náhradů nákladů řízení a tyto uložil zaplatit žalované straně. Po takřka dvou letech správního řízení bylo tak doslova z ministerstva "vytlučeno" konečné rozhodnutí, které má klientka z důvodu jeho nezákonnosti napadla v květnu tohoto roku soudní žalobou. Věru hroší kůže ministerských úředníků.

Vcelku jde o věc banální, kdyby nešlo o správní řízení na ministerské úrovni, kde jsou početné právní útvary. V jednom ministerském řízení dosažený "rekord" tří oprávněně podaných soudních žalob proti nečinnosti asi také bude sotva překonán.

V této souvislosti je zajímavá zpráva na dnešním serveru zprávy.idnes.cz -- Ministerstva uzavírají stamilionové smlouvy s externími advokáty. "Máme sice vlastní právníky. Jsou dobří, ale na speciální věci je lepší domluvit se se specialisty," vysvětluje ve zprávě mluvčí resortu zdravotnictví Tomáš Cikrt, proč si ministerstva v tomto ohledu nevystačí s vlastními zaměstnanci. Jistě. Profesionálně vždy optimisticky laděný ministerský panák má -- pokládá-li své vlastní právníky za dobré -- pravdu. Ostatně již neuvádí, k čemu jsou dobří.