Heparin je velmi starý lék. Ovlivňuje kompletně proces zástavy krvácení -- hemostázu. Ta se velmi stručně skládá z reakce cév, krevních destiček a biochemické reakce krve.

Dnes se používají jeho deriváty -- štěpené hepariny, fraxionované hepariny. Mají schopnost relativně selektivně zabránit nežádoucímu srážení krve na podkladě například biochemické reakce a přitom neovlivnit nežádoucím způsobem jiné složky zástavy krvácení.

Klasický heparin je již takřka vyhrazen pouze pro situace, jako jsou dialýza nebo kde fraxionované hepariny nejsou k dispozici. Jinde by neměl být používán. Není k tomu důvod a rizika jsou výrazně vyšší než u frakcionovaných heparinů. Nutná dávka pro navození smrtelného krvácení by byla asi desítky ampulí. U uvažovaného počtu případů stovky ampulí. Představa, že si je nešťastník střádá ze zbytků, by nejspíš vyžadovala tisíce ampulí... asi více než spotřebuje fakultní nemocnice za rok.

Pokud pacient na jednotce intenzivní péče anemizuje, tak potom buď krvácí, nebo má tzv. syndrom intravaskulární koagulace -- DIC. Tam dochází ke ztrátám krve narušením hemostázy -- zástavy krvácení.

Pokud pacient krvácí, musí být chirurgicky ošetřen.

Pokud má DIC, musí se mu dodávat krevní deriváty a patřičné hemokoagulační faktory.

Pacient předávkovaný heparinem se může jevit jako pacient s DIC, ale laboratorní vyšetření ho spolehlivě identifikují. Konkrétně stanovení D dimerů (příznak srážení krev uvnitř cév) a reakce na podání Antitrombinu III.. Podobně jako reakce na podání trombocytárního náplavu (krevní destičky). Tam je snadné použít okamžitě a stoprocentně působící antidotum -- Protamin sulfát.

Pacient vyžadující 10 litrů krve denně (cca 30 krevních konzerv) MUSÍ být podrobně vyšetřen na příčinu ztráty dvojnásobku svého krevního oběhu.

Buď krvácí do dutin, a pak je potřeba provést chirurgickou revizi, nebo má DIC a pak musí být jasné, jaké faktory krevního srážení mu chybí..

Lékař na intenzivistickém oddělení, a tím více primář, musí reagovat na situaci, které čelí. Zda jí způsobila sepse, ne úplně podařený chirurgický výkon, nebo na oddělení pracující nemocný člověk, je zcela irelevantní. Ošetřující lékař se má o pacienta postarat. Příčina není až tolik důležitá. Ale má poznat stav a ten vyřešit. Jednu chybu bych odpustil. Dvě ne. Ale sedmnáct?

Historie zná mnoho obětních beránků a nevinné viníky. Někteří asi patří do psychiatrické léčebny, někteří si mohou otevřít soukromou detektivní kancelář. Do nemocnice k nemocným nepatří ani jeden.

Můj populárně vědecký komentář se samozřejmě jenom náhodou podobá jisté situaci, ale nemá s ní nic společného...