O mandátu zastupitele

Jeden z našich předních ústavních činitelů mi na můj dopis v kauze Pohanka, Melčák mimo jiné odepsal, cituji: "Váš dopis je velmi závažný. Ale nenabízí řešení problému, kterým se trápí parlamentní demokracie už desítky let; komu patří mandát? Politické straně? Anebo poslanci (senátorovi) resp. jeho svědomí? ... je to zatraceně starý spor. Řešili jej po celou dobu meziválečného Československa..." Konec citace. V další části dopisu pak nabízí své řešení, které navíc považuje za jediné možné. Opět cituji z jeho dopisu: "Ten spor o tom, komu patří mandát, se dá "vyřešit" jen tím (podtrženo S.A.H), že tak těsné většiny prostě nebudou napříště vznikat. Propaguji už delší dobu tzv. bonus (italský příklad): vítězná strana či vítězná koalice dostane třeba 5 či 10 hlasů navíc -- "složí" se na ně proporčně všechny strany, takže žádná nebude škodná. A bude jistota, že vítěz -- vítězové budou vládnout se vší odpovědností celé čtyři roky -- i bez přeběhlíků či bez těch, kteří věrohodně změnili názor -- což je právě to, co já nedovedu rozhodnout".

Dotyčnému vrcholovému politikovi jsem následně poslal svůj pohled na mandát. A jelikož se k němu dodnes nevyjádřil, dovoluji si jej přeložit k diskusi na webu Britských listů.

Já totiž považuji vlastnictví mandátu za ústavně již dávno vyřešený problém. V Ústavě ČR je to provedeno například článkem 2, v odstavci (1). Podle něj je zdrojem veškeré moci lid a nikdo jiný. Lid svou moc podle naší Ústavy může vykonávat přímo, nebo zprostředkovaně. Zprostředkovaně pak tím, že sborem občanů (voličů) prostřednictvím voleb, pověří výkonem vlády, čili správou své absolutní mocenské svrchovanosti, konkrétní zastupitele. Vytvoří tak sbor svých mandantů, jejichž jedinou pravomocí je povinnost opečovávat moc absolutního mocenského suveréna. Jinými slovy propůjčuje zastupitelům mandát coby pověření k výkonu správy věcí veřejných. Mocenská svrchovanost lidu je při své absolutnosti tímto aktem nedotčená, ve znění čl.2 (1) slovně vyjádřená obratem "veškerá státní moc", proto je lidu nezcizitelná. Nemůže být tedy lidu v žádném případě odebrána, či ani jakkoliv omezována, dokonce ani pověřovacím aktem, jakým jsou volby.

Mandát je neodejmutelným majetkem voličů. Lid je jeho jediným vlastníkem, jen jemu mandát neomezeně patří a jen on má mít dispoziční právo nejen k jeho přidělování, ale také, ne-li především, k jeho odebírání. Mandát v zastupitelské demokracii může být volbami pouze propůjčen a to ještě jen na dobu určitou a za co nejpřesněji stanovených podmínek. Mocensky svrchovaný v roli voliče mandát propůjčuje buď stranám, nebo přímo osobám zastupitelů. Což vyplývá z kandidátní listiny, na níž lze volit buďto jedince, nebo politickou stranu. Pokud lze v rámci kandidátky přiznávat při hlasování preferenční hlasy, tak jde opět pouze o hlasy ve prospěch strany, protože volič může preferovat pouze osoby z jí nabídnutého seznamu.

Čím volby určitě nejsou

Nepochybuji o tom, že ústavně právní odborníci najdou v mém -- s ohledem na složitost problému - velmi kratičkém textu, mnoho míst pro protiargumenty. Ještě více jich lze očekávat od odborníků z politické filozofie a nepochybně nejvíc pak z dílen různých politologických škol. Předem bych si dovolil říci právníkům, že si zadělali na problém sami, když v Ústavě v čl. 5 definovali "politický systém" jako "volnou soutěž" politických stran a v čl. 26 dali poslancům právo na to, že "nejsou vázáni žádnými příkazy". Na kandidátku do sněmovny se tak sice nikdo nemůže dostat bez rozhodnutí některé z politických stran. Ale třeba i ihned po zvolení, se najednou mandant již nemusí podřizovat ani tomu sebedemokratičtějšímu postupu své strany při jejích způsobech realizace mocenské suverenity voličů. Jeden, nebo druhý ústavní článek by v právním systému měl být vyšší právní síly. Stejná právní síla obou vytváří pole nejen pro různorodé posuzování konkrétního chování poslanců, pro supervědecké hádky vysokoškolských odborníků, ale především nastoluje nejistotu voličů, která zákonitě musí u některých vést až k nedůvěře v celý systém. Osobně se nedivím takovým nedostatkům v naší Ústavě. Vždyť i ona sama byla lidu vnucena, naoktrojována až nadiktována, aniž nejvyšší mocenský suverén o ní rozhodoval. Když už ne přímo v referendu, tak alespoň v nových volbách, které se ve slušných zemích, po navržení nové ústavy, ihned vypisují jako její ověřovací test. Z čehož plyne, že volby by neměly být v žádném případě aktem, který z řadového občana vytvoří osobu nadřazenou nejen politické straně, ale dokonce veřejně projevené vůli.

Všem odborníkům na politickou filosofii si v souvislosti s volbami dovoluji předeslat. Volby jako pověřovací procedura přidělující mandát zástupce svrchované moci lidu, by neměly být legitimací k vládnutí, ale pouze a jenom ke správě věcí veřejných. Vláda i při nejpečlivějším dodržování demokratických principů, vždy inklinuje v nadvládu až k vytváření panství. Přímo učebnicovým příkladem degenerace správy na nadvládu je životní příběh známého občanského aktivisty, amatérského tvůrce hypotézy o moci bezmocných. Když se pak shodou náhod sám stal příslušníkem zvolené moci, jako zázrakem byl, a až dodneška je, nejvýznamnějším obhájcem nadvlády zvolených zastupitelů nad mocenským suverénem. Proto by mělo být ústavně zajištěno, aby každý zastupitel, pověřenec správou věcí veřejných byl pod co nejdokonalejší až komplexní kontrolou veřejnosti. Jedinou to totalitou, která by měla být v demokracii přípustná. Volby totiž nejsou legitimací ani ke svévolnému ovládání obyvatel a tím méně voličů, ani k prosazování nějakých experty zaručených, jediných správných řešení.

Všem politologům si pak dovoluji předem napsat, že jejich věda - při vší úctě k výzkumnické práci v terénu - je zákonitě vždy poplatná osobnímu přesvědčení badatele, jím přijatému světopohledu a dalším osobnostním limitům od etických po ideové. Byl bych proto velice rád, kdyby alespoň jeden pohled přijímali všeobecně. Zásadu, že volby nejsou procesem, v moderních kulisách kopírujícím ak, jakým bylo sestoupení ducha svatého na budoucí šiřitele Ježíšova učení. Aktem voleb, alespoň podle mého způsobu myšlení, nebyla do vědomí žádného ze zvolených přenesena většinová vůle mocenského suveréna, aby z něj udělala jakéhosi "vyvoleného". Proto je nutné mít ústavní mechanizmy, realizující skutečnou mocenskou suverenitu voličů, především nad zvolenými mandanty, kteří mají snahy chovat se jako vyvolení.

Jak na to?

Řešení problému "komu patří mandát" doporučuji začít hledat v samotné konstrukci systémů demokratického vládnutí. Mandát se vyvinul jako institut zastupitelské demokracie. A ta vznikala v určité historické situaci. V době, kdy celková politická vzdělanost lidu byla ještě nízká, o skutečném občanství ještě nemohlo být ani řeči a při tom už nebylo možné v reálném čase zorganizovat spolupodílnictví na rozhodování každému, kdo si to přál.

S růstem občanské aktivity, politické angažovanosti a celkové vzdělanosti rostl ale neustále počet lidí, kteří se chtěli zúčastňovat na rozhodování o věcech veřejných. Zvyšovat však počty zastupitelů bylo stále nereálné. Uvedenou rozporností se postupně, až do dneška, zvyšuje ve společnosti napětí, jež je někdy zdrojem sociálních střetů. Ale reálně skoro všude a vždy zvyšuje v lidu nedůvěru až nespokojenost s celým systémem. Rozhodujícím stimulem pro hledání nových forem demokratické správy společenství se v posledních dvou dekádách stávají dva jevy. Prvním je doslova revoluce v informačních technologiích. Druhou pak obrovský vliv, až nadvláda nadnárodních korporací nad vládami národních států. Rozvoj počítačů, netu a mobilů odstraňuje poslední závažný argument odpůrců metod vyššího podílu lidu (mocenského suveréna) na rozhodování o věcech veřejných. Přichází nezadržitelně doba, kdy se kupříkladu každý vlastník mobilního telefonu bude moci podílet nejen na jednání, ale i na rozhodování o věcech svého zájmu. Teprve takto početné, na společném zájmu dohodnuté občanstvo pak může být i reálnou silou mařící nadvládu, až skrytou diktaturu globálně působících finančních institucí.

Je nepochybné, že naznačené tendenci vývoje demokratické správy budou klást lidé překážky. Nejvíce ti, kteří mají v současném systému privilegia, následně pak většina těch, kdo ze systému profitují a nakonec všichni, jimž vyhovuje. Tak jako se zastupitelská demokracie zrodila z utrpení a pro její zavedení se obětovalo mnoho příslušníků lidu, tak i vyšší forma demokracie se bude rodit v sociálních střetech a neobejde se bez osobních obětí. Ovšem jedno je vysoce pravděpodobné. Zastupitelská demokracie je produktem doby, odpovídala jejím potřebám a korespondovala s jejími podmínkami. Změny, ať již je vnímáme jako společnostní vývoj či ne, jsou v současnosti natolik velké, že v lidu rostou snahy o nové formy demokratizace správy společnostních celků, o jakýsi vyšší typ demokratičnosti světa, větší možnost uplatnění mocenské suverenity lidu. Nic v naší části vesmíru není věčné. Vše vzniká a zaniká. Stejně tomu nezadržitelně bude i se zastupitelskou demokracií. Transformaci moci lidu na vládu lidu se postaví do cesty ještě mnoho překážek, ovšem veřejnost si s vysokou pravděpodobností svůj vliv s konečnou platností nenechá omezovat, natož brát.

A co tedy konkrétně v kauze Pohanka, Melčák?

Nepopíratelným faktem je, že kandidovali na listině ČSSD. Což znamená, že mandát jim byl propůjčen jako zastupitelům jen této a žádné jiné strany. Ústava při své obsažnosti a až puntičkářské snaze o dokonalost, při vší své složitosti ale neřeší rozpor mezi mandátem získaným stranou a "svědomím" poslance. A při tom z hlediska čistě volební logiky nebylo nic jednoduššího, než sankcionovat přechod poslance do jiné frakce osobní ztrátou mandátu. Přesnější pravidla k posuzování hloubky rozchodu s programem strany lze postupně vymodelovat. Já za osobně nejpřijatelnější okamžité řešení v takových případech navrhuji institut "ověření mandátu" těmi, kdo ho vystavili. V Ústavě pro takové případy mohlo být již dávno, ne-li od samého počátku jednoduché ustanovení, že strana má nárok vypsat pro daný voličský region jakési "ověření mandátu" novými volbami. Tím by vedení strany, často obviňované z nedemokratičnosti, fakticky uznalo vůli jediného mocenského suveréna. To by ale musela být samotná Ústava ČR dílem vůle lidu a ne pouze produktem vrstvy profesionálních politiků, kteří si v ní prosadili svůj soukromý zájem. Dle mého myšlenkového postupu. Je vážným nedostatkem i tak velmi nedokonalé Ústavy ČR, že uvedený, vrcholně demokratický princip, dosud neobsahuje. Ba neobsahuje ani jiné řešení odstraňující povyšování mandanta nad mocenského suveréna.