1. 10. 2007
Jak jsem nyní potkal Rusko znovuPřed prázdninami jsem napsal pod dojmem přednášky "nezávislého" ruského politologa Andronika Migranjana článek "Jak jsem potkal Rusko" a posléze na něj navázal krátkým textem "Jak potkáte Rusko i vy" s odkazy na jiná vystoupení Andronika Migranjana tak, aby si mohli čtenáři BL udělat obrázek sami. Nyní bych se s nimi rád podělil o své dojmy ze své zatím poslední cesty do Ruska, která byla v posledních 30 letech také asi tak třicátá. Nicméně byla svým způsobem jedinečná. Šlo o to, že to rozhodně nebyla cesta s nabitým pracovním nebo studijním programem. Nazval bych ji společensky poznávací. |
Navíc jsem po dlouhých letech nebyl v Rusku sám nebo s někým, kdo by Rusko dobře znal. Strávil jsem v Rusku týden s velice zkušeným a vzdělaným člověkem, který zcestoval prakticky celý svět, ale nikdy nebyl na ruském území a pokud se týká sovětského, tak byl pouze vloni v Tallinu. Měl jsem tedy možnost pohybovat se Ruskem po jiných cestách než obvykle a mít po ruce nejen člověka s bystrým postřehem, ale i člověka, kterému bylo třeba z reálií mnohé vysvětlit. Rád bych své postřehy uvedl tím, že jsou plně v souladu s mými pocity z vystoupení Andronika Migranjana a v mnohém je překonávají. Rusko se vrací mezi nejpřednější světové velmoci a nejen chce, ale i bude udávat tón v celé řadě globálních aspektů. Nebyl jsem v Rusku půldruhého roku, ale největší změna, kterou je pocítit, je velké sebevědomí a důvěra lidí v procesy, které v Rusku probíhají. A to sebevědomí a důvěra má jediný symbol a tím je Vladimír Vladimírovič. Na druhé straně ovšem mají ona důvěra a sebevědomí také naprosto reálný základ. Je zcela patrné, že Rusko nejen ví, kam chce dojít a jaké jsou jeho cíle, ale zná i cesty, které k tomuto cíli vedou a velice systematicky a krok za krokem po nich stoupá ke světovému vlivu. Pokud bych měl vyjádřit ty základní směry, kterými se Rusko ubírá k moci nebo to, co mne oslovilo nejvíce, tak to byl za prvé promyšlený a dlouhodobý ruský postup v rámci Šanghajské organizace spolupráce a dalších mezinárodních organizací, o kterých se u nás příliš nemluví. Doplním jenom, že jedním z hlavních oficiálních důvodů odchodu Fradkovovy vlády byl její vlažný vztah k rozvoji vztahů v ŠOS a jejich potenciálu pro posílení pozice Ruska ve světě. Za druhé se zdá, že v Evropě Rusko vsadilo na tradičně na spolupráci s Německem a má dojem že na této relaci má zabezpečen relativně poklidný vývoj a standardní obchod, který mu umožní věnovat se jihovýchodní politice. Evropská relace není vnímána jako problémová a případné disproporce jsou řešitelné standardními postupy. Po dobu mé přítomnosti zavítal do Moskvy ministr zahraničí Francie, který se hned po příletu nechal slyšet, že by to v Íránu mohl být horší, čímž naznačoval možnost vojenské intervence. Po dvouhodinovém rozhovoru ve vile MZV RF odlétal do Spojených států s poněkud odlišnými názory a intervence prostě nepřicházela v úvahu. Úplná proměna, řekl by nejeden entomolog. Zajímavé jsou i další aspekty vztahu k Íránu. Zatímco v ČR se zabýváme pohádkami o hrozbě íránských raket a atomového programu, Rusko daleko pozorněji vnímá poznámky íránského prezidenta o tom, že by pro Írán bylo zajímavé obchodovat s jeho tekutými uhlovodíky v eurech. To by byla další rána pro dolar, proti které by byla celá ta americká hypotéční šlamastyka jen pouhým komářím štípancem proti kousnutí krokodýla. Nedávno otevřená ruská ropná burza a jasný plán zavést do roku 2010 konvertibilní rubl zřetelně vypovídají o tom, že další ruský směr hlavního úderu vede k vyřazení dolarového monopolu na obchod s ropou a zemním plynem. Vize petrorublů je sice zatím jakoby tak trochu cudně za závojem, ale její tvary se už velice jasně rýsují. A za vším je opět cítit hluboká kontinuita touhy carského Ruska dostat se k Perskému zálivu. Nesmírně důležitá je vnitřní konsolidace Ruska a jeho společenských poměrů. Ta probíhá rovněž zcela v duchu nejlepších ruských tradic metodou centralizace moci. Ta se dnes zcela uzavřela v kremelských hradbách a odtud se nejen rozděluje a panuje, ale také vysílá celá řada více nebo méně okázalých symbolů toho, že Rusko něco znamená. Nejde jen o olympiádu v Soči nebo ambiciózní program využití Arktického oceánu, Otce všech bomb nebo obnovení pravidelných letů strategických vzdušných sil. Jde i celou řadu staveb, které mají jednoznačně symbolizovat návrat na výsluní. Z vlastní zkušenosti bych chtěl připomenout Konstantinovský palác a jeho areál v Strelni u Sankt Petěrburku, který byl postaven doslova za několik měsíců pro setkání G 8, nebo jednání Rusko-EU. Stál prý okolo šesti miliard rublů. Je to sice kulatá sumička, ale Rusko prý dostává denně za ropu a plyn asi dvakrát tolik. A tak těch pár šupů obětovali a stačil na to prezidentský dekret. Každý si může říkat, co chce, ale na světě asi není člověk, který by měl takové možnosti, jako má dnes prezident Putin. Má v rukách skutečnou moc a je naprosto zřejmé, že se jí nehodlá vzdát ani po ukončení svého druhého funkčního období. Jakou formální podobu bude jeho postavení prvního muže Ruska od příštího roku mít, jakou niku obsadí, je stále ještě předmětem spekulací, ale kdo bude prvním mužem Ruska, o tom nepochybuje nikdo. Navíc Putin je mistrem překvapení, takže já osobně věřím tomu, že najde své vlastní originální řešení. Prvoplánově by se mu možná dal vyčíst obrovský kult osobnosti, který se kolem něho rozvíjí a který by jistě mohl alespoň částečně potlačit. Nicméně ruský prezident Putin dosáhl takového stupně pragmatismu, že se zdá, že má zakalkulován i pozitivní efekt takového kultu na společnost a je ochoten ho rozvíjet i kdyby to jemu samotnému nebylo dvakrát příjemné. Jak je to doopravdy nevím, protože jsem Vladimíra Vladimíroviče nepotkal. Setkal jsem se jenom s jeho pohyblivým hologramem ve virtuální komnatě v tzv. Lindströmově dači v Strelni, který byl součástí programu „Tři minuty s Vladimírem Putinem“ a protože to nebyl program interaktivní a navíc byl němý, nemohl jsem se ho na nic zeptat. Ale počkejme si za pár let... To už bude Putin s námi daleko více a bude určitě i mluvit. A Rusko s ním. Platí tedy to, co jsem napsal o písni, kterou Rusko zpívá a navíc platí, že ruská píseň sílí. Nejsem vůbec schopen říci, jestli je to dobře nebo špatně, ale rozhodně to povede v krátké době k tomu, že mnozí lidé na oficiálních místech budou lépe vážit slova, když budou chtít Rusko nebo jejich představitele za každou cenu urazit nebo ho znevážit. Mám takový pocit, že si to už Rusko a hlavně Rusové nebudou chtít nechat líbit. Kromě centralizace moci stojí Rusko velice pevně i na svých dalších tradicích a mezi nimi i na tradičně hlubokém vztahu ke kultuře a umění. Je celkem jedno, že naše sdělovací prostředky celkem systematicky představují ruskou společnost jako žebravé a líné opilce. Skutečnost je jiná. V kultuře, tak jako i v ostatních oblastech lidského konání v Rusku je dnes cítit uvolňování obrovského objemu energie. To není nic nového, ale poprvé za mnoho a mnoho let je také cítit, že se tato energie nějak logicky usměrńuje a že tedy řečeno prostě s kurzem fyziky pro základní školy by se měla většinově proměnit na práci. (Daleko nejlepší současné filmy na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech byly filmy jihokorejské a ruské. Energie se skutečně pozoruhodným způsobem zhmotnila, pozn. JČ.)
A na závěr poznámku. Pokud dojde k instalaci americké radarové základny v České republice, Rusko prostě jen přeladí několik knoflíků. Možná ani nebude vědět kam, na koho a proti komu. Půjde o naprosto pragmatický protitah v rámci pravidel této hry. Rusko bude vědět proč a to mu bude stačit. Velmoc si nemůže dovolit luxus ignorovat pokus o změnu ve svém okolí a my dnes prostě pro Rusko představujeme blízké okolí, ať se schováváme za EU či NATO, jak chceme. Chápu i naši nostalgii po pocitu zajíce na honu, jako důležité součásti myslivosti. My jsme přece žili na střelnici supervelmocí celou studenou válku. Dokonce jsme na pár tisících čtverečních kilometrů ve vlastní zemi nesměli normálně žít, stavět a investovat, aby si to tam mohlo dobro se zlem řádně rozdat. Co je proti tomu radar v Brdech?!? Rozumím české vládě v tom, že chce zažívat onen pomíjivý pocit důležitosti zajíců pro hon než být úplně mimo pozornost „v pólnom autě“. „Ničtóžnoje gasudárstvo“, říkávali o nás kdysi opilí soudruzi a střizliví gentlemani dnes říkají „Mickey mouse state“. Třeba se myslivci někde zapomenou nebo opijí. Třeba nakonec minou... To jsou jen ty nejobehranější ze zaječích útěšných litánií. Nakonec to ovšem u nás vždy vede k vyvěšení hesla „S mysliveckým svazem na věčné časy“. Ale jak říká klasik: „...příjde novej, mladej...a ten se nezakecá...“ Snažil jsem se pouze zaznamenat obrazy, které jsem viděl a slova, která jsem slyšel. Nejde o mé interpretace ani o pokus o analýzu. Tak jako jsem v prvním příspěvku shrnul své dlouholeté reminiscence, teď shrnuji viděné a slyšené v minulém týdnu. Odborníků na Rusko u nás máme dost a rozhodně není mou ambicí se mezi ně dostat. Muselo jim to dát obrovskou práci, než dospěli k onomu komplexnímu obrazu kolosu na hliněných nohách a pocitu nadřazenosti nad vším, co pochází z oblasti mezi Košicemi a Aljaškou. Jsem rozhodně dalek toho, že bychom se měli začít něčeho nebo někoho bát. Tedy kromě vlastní reprezentace. Ale začít přemýšlet je určitě na čase. |