Název jeho rozkazu zněl: "O represivních opatřeních proti bývalým kulakům, kriminálníkům a ostatním antisovětským elementům". V něm se doslova říká, že "před státními bezpečnostními orgány stojí nyní úkol bezohledně celou bandu antisovětských elementů rozbít, pracující sovětský lid před kontrarevolučními intrikami ochránit a konečně jednou provždy učinit konec jejich sprosté rozkladné práci proti základům sovětského státu". Podle současných znalostí NKVD v následných 14 měsících zatknul l,5 milionu lidí, z nichž kolem 700 tisíc bylo zastřeleno.

Jak poznamenal Vítězslav Sommer, v "Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta" Karel Marx napsal, že "společnost je zachraňována pokaždé, kdykoli se zužuje kruh jejích vládců a kdykoli se výlučnější zájem prosazuje proti zájmu širšímu." Monstrózní justiční představení s pečlivě vybranými obžalovanými, přesně nacvičenými výstupy a předem připravenými rozsudky -- to bylo "zachraňování společnosti" v podání stalinistických politických elit. Stalo se tak poté, co se Stalin začal od roku 1929, kdy ještě existovaly alespoň náznaky kolektivního řízení země, postupně zbavovat všech nepohodlných mu lidí.

Do roku 1934 nebyly ještě otevřeně politické spory kriminalizovány, ale od toho roku, kdy Stalin začal ztrácet i uvnitř bolševické strany podporu, začal své odpůrce posílat na Sibiř. Téhož roku nechal zavraždit svého rivala, šéfa leningradské stranické organizace Sergeje Kirova a vinu svalil na "vnitřního nepřítele". Nařídil urychlené policejní vyšetřování, bleskové soudní výroky bez možnosti odvolání s okamžitým vykonáváním rozsudků. Podle svého hlavního prokurátora Andreje Vyšinského dostačující bylo přiznání obžalovaného a ostatní důkazy nebo jejich přezkoumávání bylo zbytečné. Jak známo, přiznání byla nejhrubšími způsoby vynucena a procesy byly pouhými divadelními představeními pro veřejnost.

Vrcholné období takto charakterizovaného politického zneužívání justice započalo v Sovětském svazu ve druhé polovině třicátých let. Nejznámější sovětské politické procesy stalinistického ražení proběhly v letech 1936 až 1938 a jejich výsledkem byla fyzická likvidace někdejších vrcholných představitelů sovětského státu a komunistického hnutí. Padly jim za oběť tak významné osobnosti, doslova legendy sovětské revoluce, jako Nikolaj Bucharin, Grigorij Zinověv nebo Karel Radek. Období "velkého teroru" bylo vysokou školou sovětského politicky zmanipulovaného soudnictví. Moskevské procesy druhé poloviny třicátých let se později staly vzorem pro obdobná soudní řízení v zemích východního bloku, v nichž překvapivě nebo právě proto Československo, které patřilo mezi předválečné demokratické země, hrálo prim, viz procesy proti Miladě Horákové nebo tzv. protistátnímu spikleneckému centru.

Podle některých údajů bylo v letech 1934 až 38 popraveno na deset milionů lidí a dalších osm milionů je nezvěstných. Těžce zasažena byla i Rudá armáda, kde Stalin provedl nemilosrdnou čistku. Nechal zastřelit tři pětiny svých maršálů jako Tuchačevského nebo Bljuchera, téměř všechny admirály a na 45 tisíc vysokých důstojníků. Ještě po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem nechal v prvních týdnech popravit vysoké důstojníky, které obvinil z počátečních katastrofických neúspěchů, za které však nesl sám odpovědnost. Podle odhadů do gulagů bylo na nucené práce v letech 1934 až 41 uvrženo asi sedm milionů osob.

Teror postupně řídili generální komisaři Státní bezpečnosti Genrich Jagoda a Nikolaj Ježov, které nechal Stalin postupně v letech 1938 a 194O zastřelit a dokončil jej až do jeho smrti žijící Lavrentij Berija. V roce 1953 po smrti Stalina byl sám svými dlouholetými soudruhy v čele s Nikitou Chruščovem zatčen a zastřelen. Ten pak na XX. sjezdu bolševické strany v únoru 1956 přednesl zprávu o "porušení socialistické zákonnosti v činech spáchaných v letech 1936-1938 proti vedoucím představitelům a kádrům strany". Teprve však po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 se plně otevřela cesta k mapování tohoto tragického údobí ruských dějin. Velkou roli v tom hraje nevládní organizace Memorial, která se stará o rehabilitaci nevinných obětí stalinismu a budování památníků na jejich počest. V současné době má již zpracováno na dva miliony krátkých životopisů obětí a snaží se získat údaje pro děti obětí represí, kteří dodnes nic nevědí o osudech svých rodičů, kterým byly násilím odebrány.