1. 10. 2007
Fašizující běsnění v Lidových novinách i jindeProč je Jiří Paroubek mediálně "na tapetě"Hovoříme-li o svobodné soutěži idejí a na jejich základech založených politických stran v demokracii, pak je třeba si uvědomit, že tato soutěž v praxi nebývá příliš férová, vzhledem k různosti podmínek této soutěže pro tyto strany, což souvisí s různými - někdy se překrývajícími a někdy protichůdnými - zájmy, jež strany reprezentují. Pravicové strany mají výhodu v bohatých sponzorech, mediální podpoře, a i ve svém typu politiky: buď obhajují status quo nebo restaurují systém z minula (např. ODS u nás kapitalismus bez přívlastků, tj. bez sociálního státu, což je v podstatě kapitalismus 1. pol. 19. stol.). Jedinou potenciální výhodou levicové strany je její možná početnost elektorátu, na nějž se obrací, tj. pracujícího lidu. Provázanost politických stran s určitým typem elektorátu je ale dnes patrně menší než např. za 1. republiky, kdy strany dnes se snaží lovit ve všech vodách jako "catch-all party". Navíc politická organizovanost obyvatelstva již nemá masový charakter. |
Samozřejmě se také změnila sociální struktura obyvatel: např. v USA představují tradiční "blue collar workers" pouze třetinu pracovní síly, mnoho dalších je ve sféře služeb.)Levicová strana tedy musí čelit menším finančním možnostem, mediální bariéře a útokům, a problémům vyplývajícím z politiky "permanentních reforem". (Samozřejmě všechny strany čelí pak také vnitřním problémům spojeným např. s kádrovou politikou či událostem všedního dne, které přináší vývoj ve světe, přírodní katastrofy apod.) "Zburžoaznění" střední třídy a reformní levice v průmyslově rozvinutých zemích však jednak téměř vylučuje politickou antisystémovost (alespoň tradičně chápanou) a rovněž může také vést k situaci (zvl. v USA či Británii), kdy mocenský monopol, zvýrazněný i typem většinového volebního systému, mohou představovat dvě politické strany (např. Republikáni a Demokraté v USA), které spíše než protiklad mezi zájmy práce a kapitálu, představují různé zájmy kapitálu. Vládnoucí třída totiž vlastně málokdy vystupuje jednotně jako celek, většinou jen tehdy, pokud se cítí jako celek ohrožena, např. vznikem a vzestupem komunismu. V našich podmínkách "tady a nyní" je k tomu třeba přidat některá specifika. Pád komunismu a rozpad východního bloku (ani zdaleka ne způsobený činností tzv. disidentů) zavedl naši zemi do západní a americké sféry vlivu (se všemi pozitivy i negativy z toho plynoucími) na pozadí celosvětové globalizace, tj. fáze globálního kapitalismu, který se v mnoha ohledech projevuje jako amerikanizace veřejného (vstup do NATO, účast české armády a žoldáků na amerických výbojích ve světě), ale vlastně i soukromého života (např. svátek sv. Valentýna, návštěvy McDonaldů) . Pro domácí politiku a celkovou atmosféru ve společnosti to znamenalo výrazný posun doprava - tak jako např. po 2. světové válce, a vlastně i po 1. nastal domácí i celoevropský posun do leva. (Zajímavé, že v západní Evropě k nekritickému obdivu "Ameriky" a k fašizujícím tendencím ve veřejné sféře nedošlo, pozn. JČ) Zatímco ve 30. letech byla u nás tzv. kulturní fronta téměř výlučně levicová, dnes je tomu právě naopak, i když síly pravice a levice se u nás po počátečním nadšení z Klausovy "šokové terapie" a kupónové privatizace více méně vyrovnaly (výsledky parlamentních voleb jsou od r. 1996 těsné). Stali jsme se zdánlivě demokracií západního typu, kde se u moci střídají strany či koalice pravého a levého středu příp. kompromisní velké koalice . Českým specifikem je např. faktická pravicovost Strany zelených, podobně jako pravicovost polských odborů. Antikomunismus, strašení návratem před listopad 89, různé mobilizace a varování před koalicí ČSSD + KSČM, zákonodárné pokusy o zákaz činnosti komunistické strany, názvu a jejích symbolů, lustrační zákon, mediální skandalizace a fyzické útoky na levicové politiky (Rath, Dolejš aj.); to vše a mnohé další dotváří kolorit místní politické kultury. Členství v předlistopadové KSČ se tedy stává pro mnoho lidí stigmatem, které je má jakoby vyloučit ze "slušné společnosti". U někoho ale toto členství nevadí: pouze u toho, kdo stačil - nejen včas, ale i po sezóně - převléknout kabát a vstoupit do Občasně demokratické strany. Co se týče lidovců, tak ti byli u moci téměř vždy, včetně komunistické éry, takže bychom těžko našli větší odborníky na výrobu gumy, jak jsou pružní. Abychom se vrátili k posledním volbám do Poslanecké sněmovny v r. 2006, kdy byl předsedou strany a premiérem Jiří Paroubek, pravice a spřízněná média použila další špinavosti jako byla Kubiceho zpráva, což je v podstatě zásah policie do politického procesu, připočteme-li k tomu chování představitelů pravicové koalice po volbách, jako např. ustavení vlády na přeběhlících, je jasné, že Paroubek nemůže mít ze svého odstavení za těchto podmínek radost. Vytýkat politikovi, že usiluje o moc, je jako vytýkat rybě, že plave ve vodě. Navíc si myslím, že - alespoň v českých podmínkách - není ani o co stát. Také na to nemá každý povahu, aby odolával mediálním kampaním a hlavní taková kampaň se u nás vede vždy proti předsedovi soc. dem., zvláště pokud je silným hráčem (jako byl také Zeman), naopak slabí lídři Špidla a Gross pravici vlastně vyhovovali, proto jejich mediální obraz byl příznivější. Čímž není řečeno, že by Paroubek byl nekritizovatelný, je ale kvalitativní rozdíl mezi kritikou a pomluvou. Články např. v Lidových novinách typu "Paroubek nám čůrá na boty" jsou skutečně ukázkou osvícenosti české žurnalistiky. Je to v podstatě fašizující běsnění, kdy si autoři těchto článků léčí vlastní komplexy, aniž by sami cokoliv pozitivního udělali. Podobně slova ministra vnitra Langera o deportaci Paroubka za Ural, místopředsedkyně Sněmovny Němcové o vystěhování Paroubka ze země jistě svědčí o demokratickém a liberálním smýšlení těchto politikářů. |