Politický život České republiky je v pravicové části spektra charakteristický trvale silným postavením konzervativně neoliberální Občanské demokratické strany (ODS). Naproti tomu trvale neúspěšné jsou snahy jí blízkých či přímo z ní odštěpených skupin etablovat se jako druhá, nenábožensky orientovaná pravicová strana. Přitom se snaží od euroskeptické a národovecké ODS odlišit především proevropskými postoji, potlačováním konzervativních a posilováním liberálních prvků v programu.

Od roku 2002 zároveň pomalu, ale jistě roste potenciál české Strany zelených. V reakci na to se u některých českých proevropských pravicových stran nově objevil, u některých zesílil jejich dosud okrajový akcent na postmaterialistické hodnoty. Zelenající liberálové však podle názoru autora neustupují od svých hlavních priorit, jako je neomezený volný trh, silný individualismus, vesměs pozitivní přijetí ekonomické globalizace, nekritický vztah k současné americké zahraniční politice atd.

Cílem textu "Zelenání proevropské liberální pravice" je pokusit se zachytit a zmapovat tuto změnu kursu a ukázat, že v ČR nejde v současnosti o vytváření nějaké věrohodné sociálně liberální, na postmaterialistické hodnoty orientované koalice, ale spíše o snahu vytvořit specifickou, ekologicko-(neo)liberální alianci, jež by překlenula rozpor mezi protržními individualisty a solidárními postmaterialisty.

Text v úvodu stručně mapuje vznik klasických, tj. konzervativních, liberálních, sociálně demokratických, křesťansko-demokratických, agrárních, komunistických a nacionalistických stran podle teorie konfliktních linií. Objasňuje vznik nové, postmaterialistické konfliktní linie v západní Evropě a z ní plynoucí profilaci stran zelených i její částečné využití západními sociálními liberály. Všímá si odlišností konfliktních linií v postkomunistických zemích a z nich plynoucích odlišností ekologických stran. Následuje přehled části prací, věnovaných výzkumu zelených v západní i východní Evropě.

Text zkráceně zachycuje vznik a vývoj liberalismu, jeho dělení a vznik různých proudů, hlásících se k liberalismu, včetně Československa.

Těžištěm práce zůstává přehled vývoje jednotlivých subjektů proevropské liberální pravice v ČR, jejich programové priority a kroky v praktické politice.

Zrod klasických politických stran na konfliktních liniích

Nejpříznivější podmínky pro rozvoj ekologických stran panují v západní Evropě. Podle teorie Seymoura Martina Lipseta a Steina Rokkana z roku 1967 zde podobu systémů politických stran ovlivnil v 16.-17. století proces reformace a protireformace, jež zformoval konfliktní linii centrum versus periferie a rozdělil tak západoevropské společnosti na protestantské, katolické a smíšené. Následně probíhala, v roce 1789 francouzskou revolucí odstartovaná celo-západoevropská národní revoluce, která dotvořila v procesu budování národa státní centra. Proti nim se někde začaly organizovat nezávislé struktury církve. Následná, v Anglii v polovině 19. století zahájená průmyslová revoluce, přinesla industrializaci, vytvořila tak vrstvy vlastníků a pracujících a zároveň prohloubila rozdíly mezi rychle rostoucími městy a tradicionalistickým venkovem.

Reformace a národní revoluce tedy vytvořily jednak konfliktní linii centrum-periferie a konfliktní linii církev versus stát. První štěpení se později projevilo (ovšem až opožděně po vzniku konfliktní linie) vznikem a vývojem regionalistických a nacionalistických stran, produktem druhé štěpící linie byl vznik a vývoj křesťanských stran. Navazující průmyslová revoluce přináší další dva spory, a to konfliktní linii město versus venkov a konfliktní linii vlastníci versus pracující. (Flora 1999: 38). Od města-venkova se odvozuje původ konzervativních, liberálních a agrárních stran, od vlastníků-pracujících sociálně demokratických a komunistických stran.

Uvedené konflikty rozvrstvily jednotlivé společnosti do několika vzájemně ohraničených sociálních aj. skupin, které se dlouhodobě utkávaly kvůli odlišným zájmům, a z nich se v průběhu zapojování mas do politiky zrodily systémy politických stran. Z hlediska času a teritoria ovlivňovaly konfliktní linie jednotlivé evropské společnosti přibližně takto: Reformace a třicetiletá válka od sebe oddělila protestantské Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko a Prusko (protestantský sever), nábožensky smíšené Irsko, Británii, Benelux, Porýní, část Francie a Švýcarsko a katolické Španělsko, Itálii, část Francie a habsburská území (katolický jih). Protestantské periferie tak odmítly centrální katolickou kulturu, vznikají konflikty centra a periferie.

V národní revoluci následující po napoleonských válkách šlo o kulturní sjednocení jednotlivých územních celků, při němž o kontrolu základního vzdělávání soupeřily uvnitř těchto celků církevní a státní instituce. Rodí se konflikty katolické církve a států. Průmyslová revoluce v půli 19. století mj. vede v oblasti ekonomiky ke střetu zájmů venkova a měst, tj. mezi ochranářstvím a modernizací hospodářství, čímž vzniká konflikt měst a venkova. Soupeří taktéž zájmy volného trhu a státní kontroly, čímž začíná konflikt vlastníků a pracujících (či práce a kapitálu). Rokkanem přidané rozdělení uvnitř levicového tábora, tj. vliv bolševické revoluce z roku 1917, pak vedlo ke konfliktu mezi radikálním komunismem a reformním sociáldemokratismem.

Teorie Rokkana a Lipseta z roku 1967 uvádí, že od začátku dvacátých až do konce šedesátých let stranické systémy západoevropských zemí "zamrzly", tj. zůstávaly téměř v neměnné podobě s nejdůležitější konfliktní linií práce-kapitál, na níž vyrostly a soupeřily moderní levice a pravice. (Hloušek 2002a: 398-401, Hloušek 2004, Klíma 2003: 65-151).

Postmaterialistická konfliktní linie v Západní Evropě

V šedesátých letech, v počátku přechodu velké části západní Evropy od industriální k postindustriální společnosti, nazrály podmínky pro vytvoření další konfliktní linie, která na rozdíl od předcházejících linií má se zelenými přímou souvislost. Vybudování poválečných "států blahobytu", zajištění jisté ekonomické stability, malé nebezpečí bezprostředního válečného konfliktu, odstranění chudoby v její nejvyhrocenější podobě vedly jednak k "rozostření" hranic mezi křesťanskodemokratickými, konzervativními a částečně i liberálními stranami. A stejně jako sociální demokracie, musely i tyto tři klasické pravicové proudy částečně přeorientovat svůj zájem od stavovsky vyhraněných k širším voličským skupinám a stát se "všežravými" stranami - catch all parties, i když si svoje typické voliče podržely. (Fiala, Strmiska: 1998, 98-99)

Došlo však především ke změnám ve středních vrstvách. Vynořila se v nich část, charakterizovaná nízkým věkem, vysokoškolským vzděláním vesměs humanitního směru (učitelé, umělci, sociální pracovníci, aktivisté neziskového sektoru...) žijící ve velkoměstech (přičemž podstatnou část tohoto směru tvořily ženy), disponující informacemi, nesvázaná konvencemi, tíhnoucí k neobvyklému a radikálnímu politickému projevu, nesrostlá příliš s tradičními politickými tábory, a začala jevit zájem místo již dosažených materialistických hodnot o "vyšší", duchovní postmaterialistické hodnoty - o účast na rozhodování prostřednictvím prvků přímé demokracie, životní prostředí, o rizika spojená s jadernou energetikou a některými technologiemi, o netradiční životní styl, o práva žen, rasových a sexuálních menšin, nekonvenční politický projev, pacifismus, o Třetí svět... Nová politická témata pro ně byla atraktivní mj. díky jejich profesím.

Často šlo o intelektuální "osmašedesátnickou" levici s částečně pozměněnými prioritami. Téměř přesným protipólem (co se týče věku, vzdělání, profese, bydliště, pohlaví a postojů) této postmaterialistické vrsty, určité elity se sklonem "dávat" je dnes sociální základna krajní pravice západní Evropy: starší, méně vzdělaní dělníci z menších měst, více muži než ženy, obávající se nebezpečí z vnějšku a budoucnosti, hledající nepřítele, jež může za jejich situaci, tíhnoucí k tradičním, autoritářským řešením, přitahovaní silnou osobností, netolerantní k odlišnostem a menšinám, usilující spíše "brát", orientovaní na přežití a konzum. Část vzdělaných, majetkově zajištěných, individualistických středních vrstev tak volí "levicově" a ne pravici, zatímco více ohrožení a znevýhodnění kolektivisté tak volí ultrapravici a nikoliv, jako dřív, sociální demokraty či komunisty. Tento proces byl umocněn též zmenšením podílu dělnictva a zemědělců a naopak posílením středních vrstev, zaměstnaných v oblasti služeb. "Rozmrzly", uvolnily se tradiční vazby mezi etablovanými stranami a jejich typickými voliči, vzrostla "přelétavost" sympatií při jednotlivých volbách.

Velmi optimistickou prognostickou teorii amerického politologa Ronalda Ingleharta z roku 1971 o postupné "tiché revoluci", která zasáhne a promění většinu západní společnosti postmaterialistickými hodnotami během devadesátých let, realita nepotvrdila. Dosud převládající pravo-levá konfliktní linie práce versus kapitál nebyla překryta touto novou postmaterialistickou linií (zjednodušeně by se dala nazvat konzumní kvantita versus duchovní kvalita či stará versus nová politika). Nedošlo také přímo k přeměně většiny obyvatel na postmaterialisty, ale "pouze" k rozšíření a alespoň částečnému přijetí postmaterialistických hodnot některými skupinami veřejnosti. "Stará", materialisticky, technokraticky a byrokraticky orientovaná sociálně demokratická a komunistická levice a její odborové organizace pro tyto hodnoty a skupiny neprojevily zpočátku pochopení.

Odtud pak čerpala svoji sílu hlavně nová protestní sociální hnutí, která do určité míry navazovala na krajně levicovou studentskou revoltu z konce let šedesátých, a rozrostla se o protiatomové, pacifistické aj. iniciativy v letech sedmdesátých. Ty postupně koordinovaly svoje postupy v komunální, regionální, celostátní i evropské politice, zpočátku volnou strukturu federací místních skupin přibližovaly hierarchické struktuře klasických stran, až z nich vznikly politické strany zelených. Ty časem, v 80. letech, vykrystalizovaly na Západě vedle sociálních demokratů a komunistů v další, i když méně vlivný směr levice.

Postmaterialistická konfliktní linie tak nepřevládla, ale vytvořila nový politický proud na "levé straně" staré konfliktní linie práce-kapitál a zároveň částečně přetnula staré pravolevé dělení tím, že postmaterialistickými hodnotami nejen že stvořila zelené a částečně zasáhla i sociálně demokratické a některé nedogmatické komunistické strany, ale oslovila jimi především liberálně centristické strany. (Fiala 1996: 9-13, Hloušek 2002a: 398-414)

Zatímco tedy 60.-70. léta 19. století jsou érou zrodu sociálních demokracií, na ně v 90. letech 19. století musely reagovat strany křesťansko-sociální a začátek 20. let znamenal vznik stran komunistických, vytvořila postmaterialistická linii v 70.-80. letech v Západní Evropě strany alternativně-ekologické a posílila strany sociálně liberální. (Fiala, Strmiska: 1998, s. 53)

Postmaterialistická konfliktní linie v postkomunistických zemích

Utváření konfliktních linií ve střední a východní Evropě poznamenalo - oproti Evropě západní - mnoho odlišností. Ve více méně otevřených, západoevropských systémech probíhal plynulý vývoj. Po období 20. - 60. let 20. století, v němž fungoval bez větších změn stranický politický systém s klasickým rozdělením politických proudů, se po "rozmrznutí" systému na postmaterialistické konfliktní linii vytvořily strany zelených. V zemích, kde komunisté převzali koncem 40. let moc, však někde ani "dotvoření" klasického, pravolevého stranického systému (se sociálně demokratickou, křesťansko-demokratickou, liberální aj. stranou) neproběhlo, jen Československo mělo demokratickou tradici. Industrializace, urbanizace a demokratizace zde proběhly na mnohem menším stupni. I tyto "nedotvořené" sociální struktury (z nichž by v demokratických poměrech - srovnat lze s jistým zjednodušením např. s Rakouskem či Řeckem - vyrostly strany, hájící zájmy jednotlivých složek společnosti) však 40 let působící komunistická nivelizace rozpustila nebo velmi změnila. Na přelomu 80/90. let tak nevyrůstaly politické strany plynule zdola, jaksi na zakázku jednotlivých sociálních vrstev, ale narychlo shora. (Sitter 2002) Do nich vstupující a ve volbách je podporující stoupenci - na přelomu začátkem 90. let skoro všichni ze stejné příjmové skupiny - zpětně teprve zjišťovali, jaké zájmy a postoje má či měl by mít pravicový liberál, levicový sociální demokrat - i zelený (Hloušek 2002b, Hloušek 2000), přičemž do stran vnášeli i východoevropská specifika.

Východoevropští zelení k sobě v tomto "bodě 0", v prvopočátku vytváření demokratického systému vlekoucím s sebou dědictví komunistických anomálií, bez existence klasických konfliktních linií, natož linie postmaterialistické, přitáhli podstatně odlišnou sociální a profesní základnu než západní zelení - spíše starší techniky, biology, chemiky, lesníky, zemědělské aj. drobné podnikatele, zahrádkáře, učitele, ochranáře, jen minimum žen, mladých, a prakticky žádné zástupce etnických či sexuálních menšin atd. (Jordan 1998)

V postkomunistických zemích se zpočátku stala rozhodující nová konfliktní linie: stoupenci-odpůrci komunismu. Na ní se zelení (jak nepočetní zelení disidenti, tak teprve již zmíněná, po revolucích "zezelenalá" šedá zóna) stavěli samozřejmě na stranu odpůrců komunismu. Brzy se však vynořila konfliktní linie občanství-nacionalismus. Nacionalismus však ve vyspělejším Česku, Slovinsku a Maďarsku postupně zeslábl a stabilizovala se zde rozhodující, klasická linie práce-kapitál s odpovídajícími politickými stranami. V ostatních, oproti Česku, Slovinsku a Maďarsku méně rozvinutých zemích s malou či chybějící demokratickou tradicí dosud přetrvává linie občanství-nacionalismus. Klasická linie práce-kapitál vedla v rozvinutějším Česku, Slovinsku a Maďarsku sice zpočátku k prudké marginalizaci ekologických témat (jež však byla koncem 80. let často zástupným protikomunistickým tématem opozice), a ke stabilizaci konzumního hodnotového žebříčku, zároveň však tato linie pozvolna vytvořila západní Evropě blízké, obvyklé rozložení politických stran. Po 10 letech "západoevropského", konzumního vývoje se pak v těchto zemích nejen usazuje obvyklý stranický systém, ale ve společnosti obeznámené a částečně nasycené konzumem se objevuje a zvětšuje postmaterialistická konfliktní linie. Kolem ní se začínají formovat -- s výjimkou Maďarska - zelení, tentokrát už mnohem víc podobní západoevropským kolegům než byli zelení v Česku a Slovinsku začátkem 90. let.

Pokud jde o konfliktní linii občanství-nacionalismus, částečně se překrývající s linií centrum-periferie, zažilo vícero zemí východní Evropy případ, kdy se tamní zelení spojili s nacionalismem (ať už zde nacionalistická konfliktní linie měla kratší či dlouhé trvání), chápaným nejdříve jako odpověď utlačované periferie na útisk ze strany většího národa, postupně však získávajícího agresivní osten. S léty vývoje, během nějž se "periferie" odpoutala od "centra" a nacionalismus se stal zbraní mocnějších politických sil, se však i tito marginální zelení většinou "překlopili" na druhou, pro západní zelené typickou pozici odpůrců nacionalismu. (Pečínka 2002)

Mapování a výzkum postmaterialistických stran

Müller-Rommel charakterizoval zelené jako strany s emancipačním potenciálem, vyjadřující zájmy občanských hnutí, ženských spolků a "osmašedesátnické" mládeže. (Müller-Rommel 1982: 370). Přibývaly studie zabývající se okolnostmi vzniku zelených (Klotzsch, Stöss 1984), vytvářením programů a vnitřními konflikty (Failer 1985), vztahem ekostran k novým sociálním hnutím (Müller-Rommel 1985), rozvíjely se výzkumy struktury voličstva, programů, taktik, spojenců a regionálních odlišností (Müller-Rommel, eds.1989). Základní sumu informací o zelených do počátku let 90. utřídil v práci Grüne Parteien in Westeuropa: Entwicklungsphasen und Erfolgsbedingungen z roku 1993 (pp. 19-28) právě Müller-Rommel. Zrodily se dvě rozsáhlé publikace, popisující vývoj zelených v jejich domácích stranických systémech (Parkin 1989, Müller-Rommel 1989). Organizačním aspektem belgických a německých zelených se zabýval Kitschelt (1989), stejně jako Poguntke (1992). Rüdig (1991) a Franklin (1985) prováděli výzkum stranické základny britské Ekologické strany. Odpovědi ukázaly, že strana trpí fluktuací členů a organizační nestabilitou. Totéž objevila i studie o francouzských zelených od Prendevilla a Chafera (1990). Gaitier (1991) dospěl k závěru, že parlamentní organizační struktury švédských zelených v období 1988-90 se neliší od organizačních struktur etablovaných stran. Pokud jde o analýzy programů, začátkem 90. let byla k dispozici studie Budge (1987), srovnávající programy politických stran v 19. zemích. Tohoto tématu se dotýká zčásti Poguntke (1992).

Zelení byli zkoumáni mj. z hlediska teorie malých stan. Ty definuje Mair (1991) jako strany, získávající méně než 15 % a více než 1 % hlasů. Většina zelených se umístila do tohoto mantinelu, menší část nesplňuje ani kritéria malé strany, a jen ojediněle se některým podařilo překonat hranici 15 %.

Smith (1991: 23-40), vycházející ze Sartoriho (1976: 123), připisuje malým stranám dvě funkce, pomocí nichž mohou získat vliv: funkce koaličního nebo vyděračského (zastrašovacího) potenciálu. V rámci Smithovy typologie náležela většina stran zelených v 80. letech ke třetímu typu, a nezávisle na svých volebních výsledcích disponovala vyděračským potenciálem. Část stran zelených se pak postupně propracovala mezi (malé) etablované strany. Zelení podle Raschkeho (1991, 1993) náleží k jinému typu než předchozí strany honorační, masové, "všežravé" a kartelové, a to k typu "rámcové profesionální strany" se slabší aktivitou členů, slabší stranickou strukturou a menším počtem členů, ovšem se silnou schopností mobilizovat svoje voliče, spřízněné iniciativy a hnutí.

Optikou teorie sociálních hnutí zkoumal zelené Stöss (1987), podle nějž nová sociální hnutí a strany zelených začaly vznikat, protože velké strany etablované v západním systému nedokázaly reagovat na některá nová témata. Zpočátku radikálně opoziční zelená hnutí a strany tak prorůstaly do systému, stávaly se jeho součástí.

Přístup sociálně psychologický se odvolává na Ingelharta (1977) a jeho teze o tiché revoluci, po níž ke klasickým konfliktním liniím, k nimž podle Lipseta a Rokkana (1967) patřily linie církev-stát (křesťanské demokracie), centrum-periferie (regionalisté, nacionalisté), město-venkov (agrárníci, liberálové) a práce-kapitál (sociální demokracie), přibyla postmaterialistická konfliktní linie kvantita-kvalita a na ní vyprofilovaní zelení. Nedošlo k zasažení většiny společnosti postmaterialistickými hodnotami, ovšem postupně se tvořící postmaterialistická menšina se stala voličskou oporou zelených, jak zdůvodňují Bürklin (1984: 200) a Alber (1989: 195). Z hlediska strukturálního přístupu ulehčila nástup zelených nová konstelace v politickém a ekonomickém systému. Offe (1980: 35) mluvil o nedostatku odpovědnosti politického středu, který se musel potýkat s novými politickými a ekonomickými výzvami. Kitschelt (1989) viděl souvislosti mezi volebními úspěchy zelených v některých zemích a účinkováním sociálně demokratických vlád, mezi hrubým sociálním produktem, výkonností systému sociálního pojištění a záchrannou sociální sítí, počtem a intenzitou stávek, intenzitou veřejné diskuse o jaderné energii atd. Oba přístupy k vysvětlení úspěchu zelených byly nejdříve rozvíjeny izolovaně. K propojení strukturální a sociálně psychologické analýzy později došlo u Poguntkeho (1989), který zelené zařadil do stranické rodiny označované jako "nová politika".

Větší váhu získávají studie, zabývající se přerodem zelených z parlamentních opozičních stran v součást vládních koalic (např. Rüdig 2002, Dumot, Bäck 2003, Mair 2001, Gilland 2002, Environmental Politics 2002, Lindner 2003) a výzkumem jejich schopnosti dosáhnout praktických změn.

Pokud jde o odlišnosti východoevropských zelených, úlohou ekologických disidentů a vývojem zelených v postkomunistické realitě začátku 90. let se zabýval Frankland (1995). Vývoj zelených v Polsku sledoval Glinski (1996). Srovnávací studii zdůvodňující rozdílné rysy východoevropských zelených vypracoval Jordan (1998). Vysvětluje jejich averzi k levici, nezkušenost, chybějící postmaterialistickou základnu, zastínění zelených témat konzumem a nejistotou: "Kdo bojuje o každodenní přežití, vidí v ochraně prostředí luxus."

Nejen postkomunistické, ale i západoevropské zelené zkoumá Kmec (2000). Oficiální, polooficiální či disidentské zelené skupiny, pokusy o průniky StB až po vzestup a pád Strany zelených (SZ) analyzovali Jehlička a Kostelecký (1995). Jimi zkoumaná životní dráha čs. zelených a výstupy se příliš neliší od obecnějších závěrů Jordana (1998). Roku 2002 vyšel text Klikaté cesty českých zelených (Pečínka 2002a), po něm publikace Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě (Pečínka 2002). Pohled na evropské i české zelené přineslo 4. číslo Parlamentního zpravodaje z května 2003. Přineslo 3 studie (Sokol 2003, Sokol 2003a, Pečínka 2003). Následujícího roku o českých zelených psala Environmental Politics (Jehlicka, Kostelecky 2003), která se zaměřila na srovnání SZ před- a po zlomu v roce 2002. Program oživené SZ, nazvaný Vize ekologické demokracie, podrobil kritickému pohledu Dolejší (2004). Pečínka s použitím víceúrovňového přístupu Krise Deschouwera zkoumal odlišnou podobu SZ a spřízněné Strany pro otevřenou společnost (SOS) v různých "patrech" politiky a odlišných regionech. (Pečínka 2004).

Vývoj liberalismu: od radikálních reformátorů po obhájce privilegií

Liberalismus jako učení svobody má v celé své šíři delší, známnější a zpracovanější tradici a větší přesah do praktické politiky než zelení. Zformoval se v 19. století jako ideologie měšťanské, obchodnické střední vrstvy, střetající se s pozemkovou šlechtou a absolutistickými panovníky. Je odrazem sporu na konfliktní linii mezi městem a venkovem, zřetelného již v prostředí středověkých stavů a umocněného začátkem průmyslové revoluce, sporu, který měl především ekonomickou, ale též teritoriální a kulturní rovinu. Zrodila se politická uskupení konzervativně agrárních a radikálně liberálních zájmů. Liberalismus v této době prosazoval modernizaci, rozšíření volebního práva, tvůrčí individualismus a podnikavost proti tmářství církve a zakonzervovaným dědičným privilegiím, získaným bez vlastní přičinlivosti (Klíma 2003: 97-101). V té době znamenal jakousi "levici", po dosažení svých požadavků se však jeho radikální až revoluční zaměření vytrácelo a liberalismus se dostával do střetů s dělnickými vrstvami formujícími postupně sociálně demokratické hnutí. Nyní už to nebyli konzervativci, ale liberálové jako držitelé privilegií.

Liberalismus se postupně rozestoupil na zastánce minimálních zásahů státu do tržní ekonomiky a osvobození jedince od tlaku státních institucí a na stoupence rovnosti šancí, tedy částečné regulace trhu a sociálních opatření, na klasický a moderní liberalismus. Moderní liberálové se tak částečně přiblížili k sociální demokracii, zachovali si však hodnotu nadřazenosti jedince nad kolektivem. Naproti tomu klasický liberalismus volného trhu se stal během let nově důležitou součástí programů konzervativních stran, jimž co největší ekonomická svoboda a co nejmenší intervence státu ladily s konzervativní filosofií autority a povinnosti. V 70. letech se v Británii, USA, Francii i Německu vytvořil směr, označovaný jako Nová pravice, spojený s osobnostmi Margareth Thatcherové a Ronalda Reagana, uvnitř nějž existovaly dva proudy - neoliberalismus a neokonzervatismus. I když jeden klade větší důraz na neomezený trh a druhý na autoritu, v různých kombinacích se překrývají (Heywood 1994: 21-54, 77-86). Z rozmanitých variant jsou časté konzervativně (neo)liberální strany, propagující volný trh, striktní mravy, např. thatcherovská Konzervativní strana. Vyskytují se však i pravicové strany, liberální jak v politice, tak ekonomice, obhajující volný trh, otevřenou společnost, což je např. dnešní Svobodná demokratická strana (FDP) v Německu, která ovšem v minulosti byla i stranou sociálně liberální. Působí i strany konzervativní v politice i ekonomice, hájící s ohledem na soudržnost národa či kvůli křesťanským zásadám částečně regulovaný trh a striktní mravy, v minulosti např. britská Konzervativní strana či dnešní Křesťansko demokratická unie (CDU) v Německu, která je křesťanskodemokratickou a už i konzervativní, nábožensky vlažnější vrstvy oslovující stranou. Existují tedy tři pozice -- křesťansko-demokratická, konzervativní a liberální, přičemž každá z nich může ještě vykazovat odlišný přístup k ekonomických a politickým záležitostem.

Jistou zákonitost ve výskytu dvou základních odstínů nynějšího liberalismu, tedy pravicově (neo)liberálních a centristických či levostředových (sociálně) liberálních stran lze zjednodušeně popsat takto: Strany pravicově liberální, tedy stoupence neomezeného volného trhu, objevíme v zemích se silnou katolickou populací, kde fungují silné křesťansko demokratické strany s určitou sociální rétorikou, tedy v Beneluxu, Německu, Švýcarsku, Rakousku a dříve, před rozpadem Křesťanské demokracie, i v Itálii. Pravicoví liberálové jsou zde oproti křesťanským demokratům pravicovější v ekonomice, avšak byli o něco levicovější v pohledech na neekonomické otázky, jako interrupce, rozvody, pornografie atd. Naopak centristické liberály (či sociální liberály) najdeme v protestantských zemích, kde se místo katolických, křesťanskodemokratických stran vytvořily silné sekulární, konzervativní strany, jež si do ekonomického programu "přetáhly" pravicový neoliberalismus. V tomto prostředí konzervativně-neoliberální konkurence se tudíž liberálové zformovali jako zastánci rovnosti a sociální spravedlnosti. Jde především o Británii, Skandinávii (kde však centrističtí liberálové vznikli i díky transformaci agrárníků) a o specifické Nizozemsko (kde existuje pravicově liberální Lidová strana demokracie a pokroku a sociálně liberální Demokraté 66) (Klíma 2003: 119-121).

Strany konzervativně neoliberální objevíme v EPP společně s křesťanskými demokraty, a v ELDR společně s pravicovými neoliberály a méně rozšířenými sociálními liberály. Přitom některé politické strany z různých důvodů mezi EPP a ELDR přebíhají (Pavlovský 2001: 65-83, Mikošková 2001: 24-43, Sandström 2002: 97-123, Sokol, 16. 5. 2001). Výše zmíněné odstíny liberalismu však celý ideový záběr tohoto směru nevyčerpávají. U některých liberálních stran ve specifických podmínkách nelze vyloučit ani jejich příklon k nacionalismu nebo vyloženě ke krajní pravici. V demokratickém Rusku se vedle sociálně liberálního hnutí Jabloko Grigorije Jablonského či neoliberálního Svazu pravicových sil vytvořila i liberálně nacionalistická Lidově republikánská strana generála Alexandra Lebedě či přímo ultrapravicová Liberálně demokratická strana Vladimíra Žirinovského, která zpočátku slibovala vybudování moderní tržní ekonomiky pod heslem Svoboda, zákon, Rusko (Zevelev, Sviriděnko, Šelechov 2000: 580-621). Zatímco ruské nacionálně liberální formace nepatřily k ELDR ani ke světové Liberální internacionále, její součástí byla Svobodná strana Rakouska (FPÖ). Reprezentovala v Rakousku třetí, pravicový nacionálně (či německo-) liberální tábor, a to vedle sociálně demokratického a křesťansko sociálního tábora. Pokus FPÖ o změnu kursu směrem k sociálnímu liberalismu v 1. polovině 80. let skončil propadem preferencí, po němž se objevil roku 1986 charismatický lídr Jörg Haider, jenž národně liberální orientaci obnovil a zradikalizoval. FPÖ následně evropští liberálové odvrhli, účast "zmodernizované", krajně pravicové FPÖ v rakouské vládě pak přivolala silnou kritiku EU, USA a Izraele (Fiala 1999: 53-70). Kombinace liberálních a nacionálně populistických idejí je však zřídkavá.

Liberálně centristické, jinými slovy sociálně liberální strany si naproti tomu celkem přirozeně osvojily postmaterialistické hodnoty, podobně jako zelení. Platí to o nizozemských Demokratech 66, z menší části o německé FDP v minulosti, o rakouském Liberálním fóru, odštěpeném od Haiderovy FPÖ, britských Liberálních demokratech, stojících částečně nalevo od Labour party, severoirské Alianční straně, maďarském Svazu svobodných demokratů, slovinské Liberálně demokratické straně, částečně polské Unii svobody a též o některých balkánských stranách, též o již neexistujícím Hnutí levicových radikálů ve Francii. Sociálně liberálním levým středem je i přes svůj název dánská Radikální Venstre, tedy Radikální levice, přičemž ještě existuje pravicově liberální Venstre, tedy Levice, s historickým názvem ještě z doby, kdy stála vlevo od konzervativců. Od ní se pak odtrhli levicovější liberálové, a zvolili název Radikální Venstre. Podobně lze zdůvodnit zavádějící název francouzského Hnutí levicových radikálů.

Větší odstup od postmaterialistických hodnot mají pravicoví neoliberálové. Konzervativně neoliberální kombinace nevzniká jenom osvojením si ekonomického neoliberalismu konzervativci, ale též zabudováním konzervatismu do programu neoliberálů. Např. nizozemská pravicově liberální Lidová strana demokracie a pokroku (jejíž známou poslankyní je emigrantka ze Somálska Hirsi Ali), se v otázce multikulturní společnosti ocitla jinde než nizozemští sociálně liberální Demokraté 66. Stejně tak maďarský pravicově liberální Svaz mladých demokratů někdy volil až nacionalistickou rétoriku, a přešel od ELDR k EPP. Sociálně liberální centristé, tak pravicoví neoliberálové spolupracují v jedné Liberální internacionále a ELDR (Moller and Albrectsen 2002: 3-10, Sandström 2004: 157-184, Philip 1993: 447-461, What's the ELDR Party?, D66 democraten).

Liberálové a zelení v České republice

Pokud jde o předlistopadové Československo, liberálové zde byli první demokratickou politickou stranou. Ještě před rokem revolucí, roku 1987, se zformovala Demokratická iniciativa kolem Emanuele Mandlera a Bohumila Doležala s ambicí působit jako opoziční politická strana, navazující na Palackého, Havlíčka a Masaryka a zdůrazňující křesťanské a liberální hodnoty. Jako strana, i když nepovolená, začala působit od září 1989 s názvem Čs. demokratická iniciativa (Hlušičková, Otáhal 1993: 5-14).

Brzy po Listopadu 1989 se v Československu vytvořilo nepřeberně politických stran, z toho několik desítek aktivnějších. Skoro všechny z nich se hlásily k pravici, k antikomunismu, vykazovaly konzervativní, liberální či křesťansko demokratickou orientaci. Většinu křesťansko demokratického voličstva pravého středu a středu k sobě však brzy přitáhla KDU-ČSL, a na teritoriu sekulárního, pravicového voličstva konzervativní a liberální orientace stabilizovala své postavení ODS, vedle níž se vždy krátce držela podobná, ovšem menší konzervativně-liberální strana. Z nekonečné řady titulů, věnujících se formovaní české pravice v demokratickém systému 90. let, jmenujme alespoň sborník Česká konzervativní a liberální politika (Fiala, Mikš 2000). Nás však zajímá především ta výseč liberalismu v Česku, která měla souvislost se zelenými.

Důraz na "zelené" priority se v české politice výrazněji projevil v rámci disidentských skupin v 80. let, ovšem po demokratické revoluci v Listopadu 1989 přetrval jen krátce. Už od parlamentních voleb 1992 se projevoval pro zaostalé postkomunistické země typický fenomén -- příval dosud nepoznaných konzumních hodnot. "Zelený" politický proud se ubíral různými cestami, přičemž už tehdy mu jako následek komunistického "levicového" panství pochopitelně chyběl důraz na feminismus, rozvojový svět, menšiny, na sociální problematiku. Část předlistopadových zelených se spokojila s pádem komunismu a orientovala se jinam, část pokračovala dál buď v nově se rodících stranách či naopak politické strany odmítala a preferovala práci v nátlakových, občanských iniciativách "zdola". Oficiální, shora v roce 1990 založená Strana zelených (SZ) vstřebala převážně dosud politicky pasivní úřednictvo, technokracii, umírněné ochranáře, drobné podnikatele, kariéristy, většinou starší muže, téměř žádné ženy, mladé lidi a zástupce etnických či sexuálních menšin. Nemohla čerpat z postmaterialistických středních vrstev jako západní zelení, které pro svůj vznik ve východní Evropě potřebovali mnoho let demokratického vývoje. Různé, vzájemně protikladné proudy nepočetných a nezkušených českých zelených tak v odlišných podmínkách daly vzniknout mnoha jevům, kombinacím a postojům, odlišným od zaběhaných západoevropských poměrů. Spíše než SZ s mnohaletými preferencemi kolem 1 % se jako přijatelnější zelená alternativa jevilo v 90. letech Občanské hnutí -- Svobodní demokraté (OH-SD), sociálně-liberální centristická formace, dlouhodobě v praktické politice ovšem nečitelná a neúspěšná. Teprve v roce 2002, po vyzkoušení různých slepých cest částí nevládního sektoru a vytvoření jistého "zeleného" potenciálu v univerzitním prostředí se SZ, do níž přišlo mnoho stoupenců ekologických iniciativ svrhnout staré vedení, přeměnila ze specifické postkomunistické ekologické strany v pozvolna sílící uskupení, osvojující si typická západní zelená témata a doprovázené zároveň sektářstvím aj. průvodními jevy politického zrání. (Pečínka 2002).

Od roku 2002, když se omlazená SZ a její členové začali téměř každodenně objevovat v tisku, profilovat se na vznikající postmaterialistické konfliktní linii a jejíž preference se dotýkaly 5 % klauzule (která v Česku platí pro vstup do obecních a regionálních zastupitelstev i pro vstup do parlamentu), zesílil zájem o "zelená" a postmaterialistická témata i u malých, proevropských pravicových a pravicově centristických stran. Jejich představitelé patřili vesměs v počátcích 90. let k přívržencům hegemonní konzervativně neoliberální ODS. Z různých důvodů, mnohdy kvůli nesnesitelnosti arogantního lídra ODS Václava Klause, od ní však postupně odcházeli. Kritizovali ji za korupci, klientelismus, za nacionalismus, euroskepticismus, nedostatečný antikomunismus a za pragmatismus -- kvůli obchodům s Čínou např. radnice ovládané ODS nevyvěšují každoročně vlajku Tibetu, zatímco neklausovská pravice patří k iniciátorům protibetských akcí. Většinu neoliberálních hodnot ale oba proudy sdílely.

Tato pravice "mimo ODS" měla v 90. letech značnou moc, její politici drželi řadu významných vládních aj. postů. Brzy se však nastartoval zajímavý proces, který trvá dosud. Pravici rychle ovládla disciplinovaná, mírně autoritářská ODS, a nejen že potřela demokratickou pravicovou konkurenci, ale svým nacionalismem, namířeným proti Německu a Evropské unii (EU), si získala i sympatie někdejších krajní pravice. Ta je dnes prakticky bezvýznamná. Od ODS se pak začaly odštěpovat různé síly, které vytvářejí nové strany, jenž ve stínu ODS slábnou a dále se drolí, i když neustále jednají o integraci. Kdysi vlivní pravicoví spojenci ODS nyní drží pouze několik vládních postů s ČSSD, dvě křesla Evropského parlamentu (EP), mají nepočetný senátní Klub otevřené demokracie (KOD) a jisté pozice v regionální a lokální politice. Jejich preference v srpnu 2005 ovšem v součtu nepřekračují 5 % a součet členstva stěží přesáhne 1500 lidí.

Části proevropské pravice a pravého středu byly některé "zelené" hodnoty -- ovšem v jejich postkomunistické, znetvořené modifikaci -- blízké ještě z dob disentu, většina proevropských liberálů však "zezelenala" až v reakci na nástup reformované SZ ve snaze udržet se v politice. Většina SZ tyto "zezelenalé" neoliberály jako spojence odmítá, menšina kolem předsedy SZ Jana Beránka a ideologa Jakuba Patočky naopak toto partnerství popisuje jako sílu vhodnou k zamezení nástupu ODS v nadcházejících parlamentních volbách roku 2006.

Přitom v jádru jde o ekonomické neoliberály, stoupence neomezeného trhu, globalizace a nekritické orientace na USA. Nikoliv o sociální liberály, propagující jistou regulaci volného trhu v zájmu životního prostředí a rovných příležitostí pro ženy, menšiny, různé životní styly. Čeští proevropští neoliberálové tudíž vystupují dnes pouze jako "liberálové", a ve snaze neztratit pravicové a získat postmaterialistické voliče vytvořili programy a organizují akce, v nichž kombinují nesourodé prvky "modrého" i "zeleného" ražení, jak ukazují následující kapitoly.

Unie svobody (US): Zelený nátěr přes modrožlutý základ

Po aféře kvůli neprůhlednému financování odešla z ODS část nespokojenců a začátkem roku 1998 vytvořila US. Ke špičkám US patřila např. Hana Marvanová, před Listopadem 1989 představitelka disidentské skupiny Nezávislé mírové sdružení. Stranickým znakem se stal košatý zelený strom. Po parlamentních volbách v červnu 1998, když hegemonní, konzervativně-neoliberální ODS nevytvořila vládu s drobnými pravicovými stranami, ale svou tolerancí tolerovala u moci menšinovou vládu ČSSD, se US spojila s Křesťanskou a demokratickou unií -- Československou stranou lidovou (KDU-ČSL), malou konzervativně-neoliberální Občanskou demokratickou aliancí (ODA) a s ostře antikomunistickou Demokratickou unií (DEU) ve Čtyřkoalici (4K) a začala kritizovat "zradu" ODS zprava. DEU s US splynula a výsledkem byl nový název US-DEU. V roce 1999 hájila akce NATO v Kosovou, v období 2000-2001 během "televizní krize" podpořila demonstrace, namířené proti pokusům ODS manipulovat Českou televizi (ČT) a proti aktérům "opoziční smlouvy"mezi ODS a ČSSD, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. S moralizující rétorikou US kontrastovaly její aféry. Po odhalení fiktivních členů byl v srpnu 2001 z US vyloučen poslanec Vladimír Paulík - ten se později, na podzim 2002, dostal v Petrovicích u Brna do místního zastupitelstva za SZ, přičemž na kandidátkách SZ se v lokální politice objevilo roku 2002 více bývalých členů US-DEU.

US-DEU se překrývala s kruhy "hradní" či "nepolitické politiky", blízkých prezidentu Václavu Havlovi, podporovala občanské iniciativy jako Impuls 99, Děkujeme, odejděte! a ČT-věc veřejná. V září 2001 podepsala s ekologickými aktivity Jakubem Patočkou, Janem Beránkem z Hnutí Duha a dalšími Brandýskou deklaraci o podpoře neziskovému sektoru. V lednu 2002 se 4K kvůli dluhům ODA rozpadla. US-DEU po parlamentních volbách v červnu 2002, kdy měla 3 200 členů, vytvořila s ČSSD a KDU-ČSL na čtyři roky vládu. Preference US-DEU v důsledku spojenectví s levicovou ČSSD začaly klesat na 1-2 %. Následně, od roku 2003 US-DEU začala zdůrazňovat svůj liberalismus na úkor konzervativních prvků. Od Evropské lidové strany (EPP), kam byla přijata jako přidružený člen roku 2000, se roku 2004 obrátila k ELDR (Historie US-DEU, Fiala, Mareš 2005: 1563-1578, MFD, 4. 11. 2002).

Pokud jde o ideové korekce, program US z roku 1998, kdy se US po odštěpení od ODS těšila vysokým preferencím, požadoval na prvním místě zavedení většinového místo poměrného volebního systému, vyzýval k posílení tradiční rodiny, stát a církve měly spolupracovat. Občanům se nemělo upírat právo na vlastní obranu života a majetku, hranice trestní zodpovědnosti měla klesnout na 14 let, distribuce drog měla být důsledně potírána. Tehdejší US by zpřísnila cizineckou a azylovou politiku. Strana by též prosazovala výchovu k ekologické odpovědnosti a rasové toleranci. Romové měli mít podle US prostor pro vytvoření vlastní střední třídy cestou vzdělání, integrace Romů jim měla ponechat kulturní identitu a chránit je před rasistickými skupinami. US chtěla uplatňovat princip udržitelného rozvoje a zároveň neohrozit svobodu podnikání. Rozhodnutí o jaderné elektrárně Temelín mělo být učiněno až po vyhodnocení všech rizik, US sázela na ekologicky nezávadné dodávky energie (Volební program US 1998).

Před parlamentními volbami 2002 k ekologickým tématům vystupoval za US-DEU především ekolog František Pelc, bývalý člen ODA, oceňovaný ekoiniciativami. Zdůrazňoval, že na rozdíl od ODS bere US-DEU životní prostředí vážněji (Zelený kruh, 20. 5. 2002b). Na prvním místě její kandidátky v Praze se ocitla a byla zvolena psycholožka Monika Horáková, jediná Romka v popředí českých politických stran.

Na sjezdu US-DEU v lednu 2003 se kandidát na místopředsedu Robert Kolář vyslovil pro spolupráci a podporu blízkých stran včetně SZ, nově zvolený předseda US Petr Mareš přislíbil prosazovat politiku trvale udržitelného rozvoje, ekolog Pelc se stal místopředsedou US (Pečínka 2003). Později se Mareš jako místopředseda vlády snažil -- neúspěšně - zrušit dosavadní kriminalizaci konopných drog (BL, 30. 6. 2003) a též prohlásil, že US bude liberálně ekologickou stranou (Respekt, 29. 9. 2003). Začátkem roku 2004 vznikla v US-DEU pátá, Zelená platforma, pod vedením Pelce propagujíc principy udržitelného rozvoje jako předpokladu ekonomické prosperity. Její členové hodlali podporovat nevládní organizace a korigovat rozhodování US-DEU v ekologických otázkách (Ekolist, 19. 1. 2004).

Před blížícími se volbami unionisté podnikli další kroky "zeleným" směrem. Koketovali s myšlenkou učinit lídrem své evropské volební kandidátky bývalého ministra ŽP a člena SZ Ivana Dejmala (Ekolist, 21. 1. 2004) a na webových stránkách, na billboardech i v tištěných materiálech US začala používat nikoliv pro liberály obvyklou modrožlutou, ale zelenou barvu. Pro volby do EP vytvořila US-DEU s ODA, Cestou změny (CZ) a Liberální reformní stranou (LIRA) kandidátku nazvanou Unie liberálních demokratů (ULD). Program ULD na prvním místě žádal otevření a demokratizaci EU, dále evropský trh prospěšný všem. Už na čtvrtém místě figurovala kapitola věnovaná právům menšin, žen a přistěhovalců, na sedmém místě životní prostředí, na osmém pak zhodnocení záporů a kladů globalizace. Poslední, desáté místo, zaujala kapitola zahraniční, zcela v duchu posílení vlivu Evropy, jen s jednou zmínkou o spojenectví s USA (Desatero volebního programu do EP). Výsledek ULD 1,7 % na vstup do EP v červnu 2004 nestačil. Pokud jde o "zelenou" strategii US-DEU v následných, krajských volbách 2004, použila ji US-DEU v kraji Vysočina. Zde se SZ vytvořila kandidátku Zelená pro Vysočinu. Do zastupitelstva s 2,67 % však nepronikla.

"Lidskoprávní" a zelenou image US-DEU v letech 2004-2005 dodávali především bývalý disident, farář Svatopluk Karásek a herečka Táňa Fischerová, oba tradičně blízcí "nepolitické politice". Pomáhali disidentům v Bělorusku, na Ukrajině a Kubě, podporovali zákony ve prospěch homosexuálů a nekomerčních médií. Oba podpořili Jaromíra Štětinu, kandidáta za SZ do senátu za Prahu 4 (Právo, 29. 11. 2004, MFD, 11. 2. 2005, HN, 14. 2. 2005, HN, 3. 6. 2005, HaNo, 25. 6. 2005, Právo, 21. 9. 2005, SZ, 8. 11. 2004). Jejich "lidskoprávní" úsilí se však netýkalo diktatur s proamerickou vládou. V domácí politice se stavěli proti řešení vládní krizi vytvořením menšinové vlády ČSSD s tichou podporou komunistů (LN, 2. 4. 2005).

Začátkem roku 2005 se US-DEU rozhodla zaujmout mladé voliče zelených, při níž na stovce velkých oranžově zelených plakátů slibovala peníze neziskovému sektoru, studentům pak nadbíhala heslem Dvakrát více peněz pro vysoké školy. "Heslo Výnosy z privatizace pro neziskový sektor jsme vybrali proto, že občanská společnost a neziskové organizace jsou a byly vždy cílovou skupinou dříve ODA, pak US," vysvětloval mluvčí US (LN, 17. 1. 2005, Volby 2006). Pro parlamentní volby 2006 vytvořila US-DEU nový program s předmluvou Karáska, v němž na první místo klade liberální hodnoty a občanskou společnost, která "není ani pravicový, ani levicový koncept." US-DEU hodlá též podporovat dodržování lidských práv v zahraničí, napomáhat liberalizaci světového obchodu a vysílat české jednotky do misí NATO, EU a OSN. Unionisté by provedli rozumnou deregulaci nájemného, zavedením školného na vysokých školách se systémem půjček by zlepšili financování školství. V druhé polovině se program US obsáhle věnuje životnímu prostředí. Ochrana přírody má být ovšem odstátněna všude tam, kde je to účelné (Programové dokumenty US-DEU). Koncem června 2005 vyšlo najevo, že řada vysokých představitelů US-DEU si s blížícím se koncem vlády ČSSD/KDU-ČSL/US-DEU shání lukrativní zaměstnání ve státních službách (LN, 26. 6. 2005). US-DEU s preferencemi 1-2 % toho roku sdružovala asi 1000 členů (LN, 11. 6. 2005).

Občanská demokratická aliance (ODA): Tonoucí a stéblo na hladině

Stranu připravoval koncem 80. let okruh konzervativně-liberálních disidentů kolem Pavla Bratinky a Daniela Kroupy. Její Základní dokument, vydaný po Listopadu 1989, životní prostředí zmiňoval až na posledním místě. Uváděl: "Ochrana přírody, stejně jako ochrana rodiny, představuje nesporný zájem, který lze ignorovat jen za cenu smrtelného ohrožení celé společnosti. Politickým východiskem ve vztahu k životnímu prostředí musí být princip odpovědnosti, který zahrnuje nejen vztah k aktuálním potřebám obce, ale i vztah k minulým a budoucím generacím. Vyžaduje úctu k tradicím, zvyklostem a ke kulturnímu dědictví našich národů, stejně jako ohled na zachování životních podmínek pro naše potomky. Pokračující ničení životního prostředí je důsledkem pokračujícího antropocentrismu..." (Dimun, Hamerský 1999: 263).

ODA si udržela podobu elitního klubu prosazujícího konzervatismus v politice a liberalismus v ekonomice -- v prvních svobodných parlamentních volbách v roce 1990 bylo ze 70členné ODA zvoleno do parlamentu 7 jejích členů, sponzoroval ji např. britský konzervativní filosof Roger Scruton. V letech 1990-98 se ODA podílela na vládní koalicích, nejdříve v rámci široké koalice OF, po roce 1992 společně s ODS a KDU-ČSL. Patřily k ní dodnes aktivní konzervativec Roman Joch, stejně jako symboly české ekonomické reformy a privatizace -- Tomáš Ježek a Vladimír Dlouhý. Pro ODA byla později založená ODS poněkud levicová. V 90. letech se v česko-slovenském sporu stavěla za rozdělení Československa, přičemž jí určitá forma české nadřazenosti nebyla cizí. Nejsilnější byla ODA po volbách roku 1996, kdy sdružovala 3000 členů. ODA se opírala především o množství výrazných osobností, které však po několika skandálech kolem roku 1998 (nesplacené dluhy, neoprávněné užívání akademických titulů) stranu opustily. ODA nepomohlo ani začlenění do 4K a její preference klesly téměř na nulu. Když navíc ostatní strany 4K zjistily, že ODA svoje dluhy nesplácí, odsunuly ji ze společné kandidátky pro parlamentní volby roku 2002 (Dobal 1995, Pšeja, Mareš 2005: 1531-1555).

Akademická ODA 90. let přitahovala část vrstev, v Západní Evropě spíše levicově naladěných. ODA volili někteří mladí ekologičtí aktivisté, veřejně ji podporovali nekonformní folkoví a rockoví zpěváci jako někdejší exulant Jaroslav Hutka, Vladimír Mišík, Vladimír Mera, Jiří Dědeček, Michal Prokop, Petr Skoumal či režisérka Olga Sommerová. Od rozpadající se ODA tito lidé přešli k dalším stranám neklausovské pravice -- k US-DEU či k okruhu Havlovy "nepolitické politiky", kde se už předtím angažovali nekonformní umělci či bývalí disidenti jako Joska Skalník, Jan Vodňanský, Petr Oslzlý, Táňa Fischerová, Jaroslav Kořán, Ladislav Kantor, Miloš Forman, Eda Kriseová, Jiří Křižan či Michael Kocáb (LN, 2. 11. 1999).

Někteří členové ODA, kteří ve straně vytrvali, tak údajně - podle skrytého zdroje - chtěli dosáhnout alespoň formálního uchování "značky" strany a zajistit tak straně vyplácení státních příspěvků za její zvolené senátory (Rozhovor s V. L.).

Část ODA hledala působiště pod ekologickým praporem. V Českém Těšína přešly do SZ nezávislé zastupitelky za ODA Eva Holubová a Alena Hasáková (Týdeník Horizont, 18. 9. 2001). Z ODA v roce 2003 vystoupil plzeňský krajský radní pro dopravu a životní prostředí Pavel Stelzer a v krajských volbách roku 2004 se stal lídrem společné kandidátky SOS a SZ (Právo, 5. 10. 2004). Kandidátka, kterou propagoval moderní vlak, polepený plakáty Stelzera převlečeného za výpravčího a vozící lidi zdarma (MFD, 25. 10. 2004), však dostala jen 2, 67 % hlasů. Senátorka Jitka Seitlová, členka ODA do roku 2002, do senátu zvolená opět v roce 2002 za Nezávislé, se účastnila řady akcí spojených se zelenými, např. debaty o programu SZ (Pozvánka 11. 12. 2003). Z ODA už v roce 1997 odešel její mluvčí Petr Pávek, a to nejdříve do Demokratické regionální strany (DRS) a pak do Strany pro otevřenou společnost (SOS) (ČTK, 10. 9. 2000). V Brně, kde někteří členové ODA přešli přímo do SZ, se nejvýrazněji společně se zelenými angažoval bývalý člen ODA Jiří Löw (Program architekta Löwa).

Zbytky ODA se počátkem roku 2005 zapojily do projektu Liberální zelená alternativa (LÍZA 2006-08), pokoušejícího se sjednotit malé liberální strany a propojit je se SZ (Ekolist, 20. 2. 2005). Tou dobou však měla ODA už jen 20 členů (LN, 11. 6. 2005).

Evropští demokraté (ED): Genetická zátěž z ODS

ED vybudoval bývalý pražský primátor Jana Kasl poté, co vystoupil z ODS. Zpočátku ED těžili z Kaslovy popularity, v komunálních volbách 2002 získali v zastupitelstvu Prahy 18 % hlasů. Uváděli, že, "reagují na ztrátu důvěry značné části veřejnosti v dosud existující politické strany a dosavadní mechanismy moci... Vládnoucí strany...odmítly právo nevládních organizací, občanských skupin, sdružení či jedinců spolupodílet se soustavně na rozhodování o veřejných věcech...". Přesto je podle ED "patrná touha po autentické, nesocialistické straně, reprezentované důvěryhodnými politiky, rozvíjející tržní ekonomiku, podporující rozvoj občanské společnosti a potírající korupci..." ED se hlásí k liberálně konzervativní politice pravého středu a k udržitelnému rozvoji: "Zdravé prostředí pro zdravý život je základním předpokladem, nikoliv nadstavbou ekonomického rozvoje, je podmínkou pro přežití našich potomků. Zodpovědnost vůči budoucnosti spočívá v respektu k duchovním hodnotám i hmotným statkům vytvořeným našimi předky" (ED, 16. 10. 2003). Nebezpečí spatřují ED v oslabování NATO a vazeb s USA (ED, 18. 1. 2005), staví se za deregulaci nájemného, privatizaci městských bytů a zavedení školného. Budou ale podporovat místní kultury, netradiční aktivity, skateparky a cyklostezky (ED, 17. 12. 2004). Ve zdravotnictví "ten, kdo si připlatí, by měl mít možnost rychlejší, případně medicínsky a technologicky dražší varianty léčby", pacient by si měl hradit stravu v nemocnici a běžné léky, zdravotnická zařízení by měla být odstátněna (ED, 14. 1. 2004).

Ochranu životního prostředí považují ED za základní právo, ale i povinnost každého občana: "Jedním z hlavních úkolů politiků je přesvědčit veřejnost o nutnosti uplatnění principu trvale udržitelného rozvoje". Kontejnerová doprava patří na železnici, cyklistické stezky by se měly rozšířit (ED, 17. 2. 2004).

Při ED vznikli v lednu 2003 Evropští jestřábi (EJ). V úvodu svých tezí vyhlašovali: "Musíme najít cestu, jak přivést problematiku životního prostředí do prostředí pravicového pohledu na svět. Svět stojí před globálními problémy. Měli bychom se více zajímat o to, jak tyto problémy přednést běžným lidem s cílem změny jejich nazírání na údajně nekonečné zdroje... Nemůže nám být ani cizí pohled na úspory a využívání alternativních zdrojů energie. To vše nenásilně s důrazem na selský rozum každého jedince". EJ též přišli s kritikou bulvárních médií, jejich masovosti a šovinismu, hodlali aktivizovat občany jiných národností, především Romy (Teze). Cílem EJ bylo přivést k volbám do EP a do politiky co nejvíce mladých, především prvovoličů, přitáhnout pozornost médií alternativními projekty, přenést těžiště kampaní na ulice, organizovat happeningy se studenty a vytvořit organizační strukturu dobrovolníků (Polčák, 13. 11. 2003).

V praxi se ED prezentovali především jako protikorupční, proevropská, antikomunistická a ekologická formace a snažili se pospojovat drobnější pravicové skupinky. V srpnu 2003 někteří členové ED společně s jednotlivci z US-DEU, ODA, SOS aj. zkoušeli vytvořit Liberální platformu s cílem sjednotit směry, kterým je blízký liberalismus, minimalizace zásahů státu do podnikání, ekologická ohleduplnost, aby mohli postavit společnou kandidátku do EP (NP, 28. 8. 2005). "Nazelenalé" image ED poněkud zkomplikoval kandidát ED do EP Josef Zieleniec, který se vyslovil proti sňatkům homosexuálů (Respekt, 7. 6. 2004). ED, kteří se pro volby do EP spojili se Sdružením nezávislých kandidátů (SNK), ve volbách uspěli s 11 % a 3 mandáty a do EP za ně zasedli mj. Josef Zieleniec a Jana Hybášková, kteří se zde přidali ke konzervativní a křesťansko-demokratické EPP spolu se zástupci ODS a KDU-ČSL (Search for members).

V krajských volbách na podzim 2004 se u ED objevovala v popředí i "zodpovědnost vůči budoucnosti", "povinnost chránit prostředí pro života budoucích generací" a "prosazování trvale udržitelného rozvoje". Na Brněnsku za ED kandidoval na 3. místě Vladimír Paulík, starosta Petrovic u Blanska zvolený za SZ, vyloučený předtím z US-DEU za podvody při registraci členů (Volby 2004). V Královéhradeckém kraji prošla s 5 %, o jediný hlas, koalice ED s VpM a SOS nazvaná Volba pro kraj (Aktuality). ED se s 5, 6 % dostali také do zastupitelstva Zlínského kraje, a poté zde vytvořili společnou platformu i se zlínskou SZ (SZ, 7. 2. 2005).

V senátní kampani na Praze 4 v roce 2004 podpořil předseda ED Kasl kandidaturu známého "zeleného" filosofa Erazima Koháka za ČSSD (Právo, 14. 10. 2004). Na Olomoucku si Jana Mačáková, kandidátka do senátu za ED, zajistila podporu olomoucké SZ svou přízní k neziskovým organizacím a důrazem na životní prostředí (MFD, 22. 10. 2004).

Začátkem dubna 2005 se předseda ED Kasl připojil k výzvě za odstoupení soc. dem. premiéra Grosse kvůli společnému parlamentnímu hlasování ČSSD s KSČM. "Jedná se o nejtemnější okamžik v polistopadové historii... Zesílíme snahy o potlačení vlivu KSČM všemi legálními způsoby...," psali ED (NP, 2. 4. 2005). V květnu 2005 Kasl prezentoval ED jako konzervativně-liberální stranu prosazující "principy trvale udržitelného rozvoje, ochrany přírodního i kulturního dědictví, rovné šance pohlaví i minorit" (Kasl, 11. 5. 2005), i když ještě v únoru 2005 kritizoval LIRA za její úmysl spolupracovat se SZ (Právo, 4. 2. 2005). Kritizoval též ODS i komunisty za jejich nacionalistický odpor k doporučením EP, aby Česko odstranilo vepřín z pozemku bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech (Kasl, 18. 5. 2005). Pokud jde o integrační snahy, přímé sjednocení se SZ Kasl odmítal. Uvažoval ale o tom, že by teoreticky část SZ vytvořila s ED a dalšími malými stranami společnou kandidátku a po volbách by SZ opět působila samostatně (Český rozhlas 1, 20. 6. 2005).

Snahy dominantní osobnosti ED Kasla přitáhnout k sobě voliče a nové členy z konzervativních, liberálních i zelených okruhů však provázely sílící odstředivě tendence uvnitř samotných ED. Od dubna 2005 fungovala v ED Integrační platforma, která poukazovala na Kaslovy ambice a přála si integraci menších pravicových stran, ne jejich pohlcení (Právo, 8. 4. 2005). Počet členů ED roku 2005 dosahoval 400 (LN, 11. 6. 2005).

Cesta změny (CZ): "Noví lidé" se starými chybami

Uzavření "opoziční smlouvy", kterou se roku1998 ODS zavázala tolerovat vládu ČSSD, bylo chápáno jako příklad klientelismu obou stran, dominujících pravici a levici, a zčásti též jako akt zrady na pravicových voličích ODS. V prostředí některých vůdců studentské prodemokratické revolty z Listopadu 1989 a též stoupenců "nepolitické politiky" blízkých Václavu Havlovi se v roce 1999 zrodila iniciativa "Děkujeme, odejděte", organizující protesty proti tehdejším předákům ODS a ČSSD Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Toto prostředí se překrývalo s iniciativami Impuls 99 a ČT -- věc veřejná. Zde se zrodily plány na vytvoření nové politické strany, která by obrodila českou politiku. Hudebník Michal Kocáb, šlechtic Karel Schwarzenberg aj. od projektu nakonec ustoupili, ale stoupenci Děkujeme, odejděte Monika Pajerová, Martin Mejstřík, Táňa Fischerová atd. se postupně rozhodli přetvořit svoje hnutí ve stranu. Následoval však vnitřní konflikt a vzápětí se zrodily strany dvě -- Naděje někdejší studentské aktivistky Moniky Pajerové a Cesta změny.

CZ vznikla koncem roku 2001, přičemž zapověděla vstup bývalým komunistům (CZ, MFD, 3. 8. 2001). Za předsedu zvolila šlechtice Jiřího Lobkowicze, kdysi člena ODS a pak US, na jehož finanční zázemí spoléhala (LN, 3. 8. 2001). CZ, hlásící se k proevropskému, centristickému liberalismu, pro svou prezentaci zvolila modrou a zelenou barvu.

Do parlamentních voleb roku 2002 nastoupila CZ s moralismem v duchu nepolitické politiky. Lobkowicz vyzýval: "CZ musí obnovit tuto zemi! Teď nebo nikdy! Dejte šanci CZ, abychom společně uskutečnili tento velký úkol: obnovu české země! Jak mohou občané mít důvěru v politiky, kteří kradou, lžou a jsou v parlamentu a vládě jenom proto, aby si nakradli? CZ je tu proto, aby umožnila nástup nových lidí. Lidí nezatížených chybami minulosti, odvážných, vzdělaných, lidí s novou vizí. Musíme obnovit duchovní hodnoty... Není to cesta ani doleva, ani doprava. Je to cesta vpřed" (Czexpres, 11. 5. 2002). Za CZ na jižní Moravě kandidovalo vícero pracovníků jaderné elektrárny Dukovany. Jeden z nich, Emil Konopásek, se později ocitl v čele jihomoravské CZ (Hlasovací lístek, CZ, 24. 4. 2003). Pokud jde o jihočeskou jadernou elektrárnu Temelín, uvedl Lobkowicz na setkání s ekoiniciativami, že Temelín bylo možné zastavit začátkem 90. let, kdežto nyní jde už jen o zaručení jeho bezpečnosti (CZ, 16. 5. 2002). Do parlamentu ale CZ se ziskem 0,27 % hlasů v roce 2002 nepronikla. Téhož roku se však na její kandidátce dostal do senátu za Prahu 1 jeden z bývalých studentských vůdců z Listopadu 1989 Martin Mejstřík, a CZ pronikla na podzim 2002 ještě do 5 obecních zastupitelstev. Ostravská CZ před volbami uváděla: "Socialismus u nás zapouští znovu kořeny. Musíme ten plevel společně vymýtit".

Při volbách do EP se společná kandidátka CZ, ODA, LIRA a US-DEU nazvaná Unie liberálních demokratů (ULB), kde CZ reprezentovala především spisovatelka Tereza Brdečková, neprobojovala s1,69 % přes 5 % hranici (CZ a CZ, 4.9. 2002).

Na mezinárodní scéně CZ patří k zakládajícím členům Evropské demokratické strany (EDP), založené roku 2004 některými křesťansko-demokratickými a liberálními stranami, mj. též italským uskupením Kopretina Francesca Rutelliho, někdejšího zeleného, později postaveného do čela levicové koalice Olivovník v předvolební kampani proti Silviu Berlusconimu. EDP společně s ELDR tvoří v EP Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) (CZ, 10. 12. 2004). Představitelé CZ, především Lobkowicz a Josef Brož, svou účast na jednáních EDP publicisticky zúročují, což jejich malé formaci zajišťuje jistou prestiž. Současný program CZ propaguje přímou demokracii, volá po "novém, silném politickém vedení," neoliberální ideologii považuje za vyprázdněnou. Lidé nechtějí být podle CZ redukováni na součástku soukolí globalizovaného světa. CZ tvrdí, že "není koncipována jako neoliberální v ekonomice či konzervativní v kultuře," ale že "se především dívá dopředu". CZ prosazuje odborná řešení problémů, optimální pro většinu obyvatel. Strana chce též posílit moc a postavení regionů, uchránit a odchemizovat přírodu, zachovat ekologickou rovnováhu a trvale udržitelný život a posílit vliv občanských iniciativ nad monitorováním stavu životního prostředí (Cíle a teze).

Uvnitř CZ působily 4 kluby, mj. i klub ekologů (Kluby CZ), kde se angažoval i Václav Prokůpek, pozdější spolupracovník krajní pravice. Nejviditelnějším ekologickým počinem CZ se stala kandidatura Mariana Páleníka za CZ (jako nezávislého) do senátu v Ústeckém kraj roku 2004. Páleník, odpůrce zamýšlené výstavby jezů na Labi, stojící v čele ekologické organizace Přátelé přírody, uváděl: "Obávám se, že by se naše země mohla stát druhým Běloruskem, ostrovem autoritářského režimu uprostřed demokratické Evropy" a varoval před hrozící "modrou nadvládou" ODS. Páleníka podpořili mj. ekologové Martin Bursík, bývalý ministr ŽP, Eva Tylová, někdejší náměstkyně ministra ŽP a "zelený" filozof Erazim Kohák (CZ, 14. 10. 2004). Odpůrci Páleníkovi vyčítali mj. nejasnosti ve financování jeho organizace Přátelé přírody a též jeho předlistopadové angažmá v SSM (CZ, 1. 9. 2004). Kontroverzní ekolog Páleník nakonec obdržel pouze 500, tj. 2,3 % hlasů (Výsledky hlasování, obvod 31). Počet členů CZ se údajně pohyboval tou dobou kolem 300 (Brož, 11. 7. 2005), jako pravděpodobnější se zdá počet několika málo desítek.

Jediným představitelem CZ ve vysoké politice tak zůstal jen v roce 2002 zvolený senátor Mejstřík. Profiloval se především jako strážce morálky a nekompromisní odpůrce komunismu a zároveň jako stoupenec ekologických a "lidskoprávních" iniciativ.

V červenci 2004 senát schválil Mejstříkův návrh vyznamenat bratry Ctirada a Josefa Mašínovy, kteří v letech stalinistické diktatury v boji zastřelili 4 pohraničníky, ale též zabili civilního pokladníka a zajatého policistu a zmrzačili vesnického hasiče (CZ, 22. 7. 2004). Mejstřík se také ve spolupráci se senátorem Jaromírem Štětinou, zvoleným za SZ aj. snažili od začátku roku 2005 docílit zákazu komunistických symbolů a ideologie. Propagace komunismu a nacismu se tak měla stát trestným činem (MFD, 9. 2. 2005).

MV rámci "zelených" aktivit senátor CZ a zároveň obecní zastupitel na Praze 1 podpořil hladovkáře Milana Smrže ze SZ, který protestoval proti vedení radnice v Praze (Televize ČT 1, 2. 2. 2004) a společně se SZ požadoval vypsání referenda ohledně garáží v Praze (SZ, 11. 5. 2004). Mejstřík se stal rovněž patronem slavnosti, při níž každoročně evropské sdružení Eurosolar předává "sluneční ceny" (Politikon, 20. 12. 2004), připojil se k 25 pražským zastupitelům, kteří kritizovali zdražení jízdného v Praze atd (SZ, 5. 5. 2005).

Naděje (Nd): Nenaplněný sen Moniky Pajerové

Příčinou vzniku Naděje se staly neshody mezi Lobkowiczem a Pajerovou. Pajerová pak začátkem roku 2001 založila stranu Naděje. Ta se označovala za stranu středu, s liberálním, proevropským, protikorupčním programem, vyplněným obecnými moralizujícími hesly: "Tuto krásnou zemi lze spravovat k jejímu prospěchu bez těch, kteří kradou i bez těch, kteří jim to tolerují". Emblémem Nd se stalo srdce (BL, 24. 1. 2002).

V programu pro parlamentní volby 2002 Nd hned v 2. kapitole uváděla, že hodlá podporovat neziskový sektor, který pomáhá utvářet otevřenou, tolerantní a solidární občanskou společnost, která je předpokladem pro fungující, prosperující demokratický stát. Nevládní organizace Nd nepovažuje za konkurenty, ale za užitečné spolupracovníky. V kapitole 3. Nd slibuje ekologizaci energetické politiky, přímo o ochraně ŽP v celé šíři se rozepisuje v kapitole 7. Zde vystupuje pro zavádění ekologických alternativních zdrojů, snížení těžby neobnovitelných zdrojů, zavedení ekologické výchovy, podporu ekologickému zemědělství atd. (Ekolist 2002a). Vztah k jaderné energetice shrnul ekologický poradce strany a pracovník Chráněné krajinné oblasti Broumovsko Jaroslav Rohulán takto: "Bude záležet na nových poznatcích vědy a výzkumu v oblasti jaderné energetiky. Odpověď by asi zněla jinak, pokud by již dnes byla známa jiná metoda likvidace jaderného odpadu, než jeho prosté ukládání. Toto zatím jediné možné řešení, je dlouhodobě neakceptovatelné neúměrnou finanční zátěží výrobce a spotřebitelů elektrické energie vyrobené z jaderného paliva a trvalým rizikem radioaktivního znečištění prostředí... Naše strana uplatněním principu předběžné opatrnosti proto podpoří a dá přednost všem programům, které budou vycházet z úspor a využití alternativních zdrojů". Za politika, vhodného na post ministra ŽP, považovala Nd Martina Bursíka (Ekolist 2002b). Svůj ekologický program Nd připravovala se spolupráci s SOS, jejíhož předsedu Pavla Nováčka navíc Nd podporovala v senátních volbách na Olomoucku tentýž rok (Zelený kruh, 20. 5. 2002a).

Nd v parlamentních volbách 2002 však obdržela pouze 0,62 % hlasů a zmizela ze scény. Dominantní osobnost CZ se provdala a už jako Monika MacDonagh-Pajerová se angažovala ve sdružení Ano pro Evropu.

Strana pro otevřenou společnost (SOS): Regionální pozůstatek Občanského fóra

Na rozdíl od zde zmiňovaných liberálních uskupení nepatřily "zelené" prvky programu SOS k účelovým či jen povrchně osvojeným tématům. Někdejší široká demokratická koalice, Občanském fórum (OF), se po svržení komunistického režimu v Listopadu 1989 rozložilo na více útvarů. Většina OF se přetvořila do konzervativně neoliberální ODS, mnohem méně přívrženců pak získalo sociálně liberální OH, jenž se hlásilo k občanskému středu a sociálně ekologické tržní ekonomice. K OH patřili významní ekologové Bursík a Vavroušek, těsně po revoluci se právě z OH rekrutovala velká část nové politické elity. Především po parlamentních volbách 1992, kdy OH nepřekročilo 5 % hranici, začali politici OH přecházet do jiných stran. Přejmenování OH a sloučení s umírněnými nacionalisty pod názvem Svobodní demokraté -- Liberální strana národně sociální (SD-LSNS) vedlo ještě k větším konfliktům a někdejší OH zaniklo.

Asi 80 členů SD či OH se rozhodlo pokračovat s ideou OH a OF dále, a to postupně "zdola", tedy nejdříve od komunální politiky. Spolu s dalšími zájemci založili v roce 1998 SOS jako "stranu, navazující na poselství OF -- ideu občanské společnosti a na SD s odkazem Josefa Vavrouška," aby prosazovala "udržitelný způsob života a podporovala činnost občanských sdružení a iniciativ". Předsedou je od roku 1998 dosud olomoucký ekolog Pavel Nováček (Pšeja, Mareš 2005: 1667-1677).

SOS se hlásila k liberálně ekologickému směru. V úvodu programu prohlašovala za svůj cíl "společnost, v níž se trh, hospodářský růst a touha po bohatém životě slučuje s lidskými právy, respektem vůči lidské důstojnosti i s respektem vůči přírodě a ostatním živým tvorům".

Podnikavost musí být v souladu s udržitelným rozvojem, společnost má být otevřená vůči změnám, se sítí občanských aktivit, spolků, církví, zájmových sdružení atd. SOS odmítá politické zásahy do tržního prostředí a paternalistický stát, zároveň jí nestačí pouze úzký ekonomický liberalismus, varuje před korupcí, žádá ochranu menšin. Bude vystupovat proti rasismu, antisemitismu atd. Na vlnu kriminality 90. let reaguje SOS požadavky na zrychlení práce soudů a zpřísnění trestů, za nejvyšší trest považuje doživotní vězení. Pokud jde o Romy, "stát se nesmí bát zasáhnout tam, kde dochází k porušování zákonů". Problém Romů však nelze řešit jen represí, ale vzdělávacími programy, a to velmi rychle, než dál naroste rasismus. V zahraniční politice je SOS silně proevropská (Program SOS).

Pokud jde o spojence, uváděl předseda Nováček: "Stojíme ve středu nebo velice mírně napravo od středu. Nejbližším partnerem by pro nás byla 4K... Co se týče krajské nebo komunální politiky, jsme schopni spolupracovat se SZ, VpM, se 4K nebo klidně i s ČSSD." (MFD, 9. 5. 2001). Před parlamentními volbami 2002 SOS vyzvala Nd, CZ, SNK a SZ, "aby se v zájmu volebního úspěchu neprodleně sešly a provedly fúzi s cílem postavit společnou kandidátku" nebo podpořili jediný subjekt (SOS, 23. 3. 2003). Ve vztahu k zahraničním partnerům SOS zůstávala rozštěpená na dvě poloviny -- jedna měla blíž k ELDR, druhá k evropské parlamentní frakci Zelení -- Evropská svobodná aliance (G-EFA). Napůl se dělila SOS ale také ve vztahu k registrovanému partnerství, Benešovým dekretům či jaderné energetice (Rozhovor s Pavlem Nováčkem).

SOS měla jen 120-150 členů, ale úmyslně preferovala na svých listinách kandidaturu nestraníků, kteří se ztotožnili s cíli SOS. V obecních volbách 1998 a 2002 získala 109 a 164 mandátů, v krajských volbách 2000 a 2004 pak 7 a 8 křesel. I když SOS vystupovala jako celostátní, dokázala se dobře prosadit pouze v lokální a krajské politice Libereckého kraje, kde Petr Pávek, který zde kandidoval za SOS na libereckého hejtmana, do kampaně hodně investoval a kde fungovala polovina jejích členů. Jen s velkými potížemi se jí to občas dařilo v Královéhradeckém a Olomouckém kraji. Celostátních voleb se neúčastnila (Pár slov o SOS). Předseda Nováček kandidoval na podzim 2002 do senátu za Olomouc se silně ekologickým programem a heslem "nejde o pravici či levici, jde o veřejný prospěch" (Volby do senátu 2002), ovšem s 11,6 % hlasů neuspěl (Nováček, 13. 1. 2003).

Voleb do EP se chtěla SOS původně zúčastnit na kandidátce SZ. Tehdejší vedení SZ v čele s Beránkem a Patočkou však kromě jiných manipulací nabízelo SOS nikoliv druhé, ale až nižší místa na společné listině. SOS proto kandidovala sama v čele s Evou Tylovou. Na kandidátce SOS se objevili také ekologové a ochránci lidských práv jako Nováček, Svatomír Mlčoch, Karel Dolejší či Jana Sobotková. Tylovou a SOS veřejně podpořili také Bursík a členové SZ Ivan Dejmal, taktéž bývalý ministr ŽP a Petr Uhl, někdejší vládní zmocněnec pro lidská práva (SOS, 15. 3. 2004, Vyjádření příznivců, Kandidátní listina SOS do EP). Samotná SOS však v červnu 2004 obdržela jen 0, 23 % hlasů, kdežto SZ 3,16 % (Volby do EP). Při evropské kampani se však SOS snažila hlavně zviditelnit pro další, krajské volby na podzim 2004. Většinu sil upřela k jedinému, Libereckému kraji, kde měla silnější postavení.

Úspěchu SOS zde napomáhaly aktivity charismatického Petra Pávka, někdejšího majetného emigranta z Německa, v roce 1997 mluvčího ODA a v roce 1998 zakladatele Demokratické regionální strany (DRS). Nekonformní individualista Pávek libereckou DRS v roce 2000 opustil a spojil se s SOS, ovšem jako nestraník (ČTK, 10. 9. 2000). Proslul především jako starosta malé pohraniční obce Jindřichovice pod Smrkem, kam zakázal přístup úředníkům, kde postavil větrné elektrárny, řadu ekologických domů, rozšířil internet pro všechny a zřídil pobočku liberecké univerzity. Vystupoval za oslabení moci státu, proti vysokým daním. Uměl si zjednat přízeň médií protibyrokratickou populistickou rétorikou zaměřenou proti korupci ODS a ČSSD v liberecké regionální politice (Reflex, 13. 9. 2005).

Nápaditě vedená kampaň přinesla SOS v krajských volbách 2004 v Libereckém kraji 12,6 % hlasů a 7 mandátů, díky 1 hlasu těsně uspěla koalice SOS a ED v Královéhradeckém kraji s 5 % a 2 mandáty. V dalších 6 krajích, kde SOS postavila kandidátky sama či se SZ, neuspěla (Krajské volby). Po volbách rozehrál Pávek na Liberecku jednání, kdy jeho SOS vyjednávala o možném vládnutí v kraji jak s KSČM, tak s ODS. Dostal se tak na čas do médií, nakonec ale SOS zůstala v opozici (SOS, 14. 11. 2004, HN, 10. 11. 2004).

V průběhu roku 2003 z SOS přestoupili do SZ dva vlivní ekologové -- Eva Tylová a Petr Štěpánek, někdejší spolupracovník ministra ŽP Bursíka. Ekologové Nováček a Mlčoch v SOS zůstali (Tylová, 2. 12. 2004, Rozhovor s Petrem Štěpánkem).

V únoru 2005 Pávek vstoupil do SOS s cílem stát se v dubnu 2005 jejím předsedou, aby nabídl "voličům jedinou reálnou alternativu". Kandidaturu na předsedu politické strany zkoušel už v roce 1998 v ODA, ale byl tehdy poražen Danielem Kroupou (Euro, 21. 2. 2005).

Na konferenci SOS v dubnu 2005 Pávek vystoupil s koncepcí samostatného postupu SOS v parlamentních volbách 2006. SOS může podle něj dýchat na záda KDU-ČSL, když se stane přitažlivá. Na změnu by stačil 1 rok, nové logo, nejlépe oranžové, 20-30 milionů korun, lídři v krajích na plný úvazek a sponzoři, program pochopitelný pro voliče od diváků komerční televize po vědce a podpora od senátorů KOD. Do konce roku 2005 by SOS měla mít 1000 členů. Programem by mělo být omezení byrokracie a monopolů, daňová reforma, peníze nasměrované do regionů, ekologická udržitelnost, proevropská orientace a důraz na samosprávu. Za nejbližšího koaličního spojence SOS považoval Pávek SZ, ale potenciálními voliči SOS byli údajně voliči ODS kvůli společným pravicovým prvkům programu. SOS měla zabránit ODS vytvořit totalitní stát. Pávek argumentoval, že SOS přichází zdola, zná tudíž místní problematiku. Místo Pávkovy varianty samostatného postupu ale SOS odhlasovala variantu společného postupu s ED, SNK, LIRA, ODA atd. (SOS, 9.-10. 4. 2005). Organizace US-DEU, SNK, ED, ODA, CZ, SOS a SZ na Liberecku následně vyzvaly svá centrální vedení k vytvoření společné kandidátky a programu do příštích parlamentních i komunálních voleb s očekáváním 10 % hlasů. O Pávkovi se uvažovalo jako o lídrovi kandidátky. "Byl bych rád, kdyby na kandidátce figurovala jména lidí, kteří nelhali a nelžou a kteří nebyli politicky spjatí s komunistickým režimem," vysvětlil předseda liberecké SOS Jindřich Berounský (MFD, 7. 7. 2005).

Volba pro město (VpM): Z hradecké radnice na ambasádu v USA

Iniciátorem VpM se stal Martin Dvořák, v letech 1990-94 primátor Hradce Králové. Roku 1998 Dvořák vystoupil z ODA a v srpnu 1998 se stal předsedou právě vzniklé VpM. Dvořák sám získal v komunálních volbách 1998 v Hradci Králové nejvíc preferenčních hlasů a jeho VpM se stala s 22 % hlasů druhou nejsilnější místní stranou. Šéf VpM působil od roku 1999 jako administrátor v Kosovu, později v Iráku (Martin Dvořák, životopis).

VpM chtěla "prosazovat zásady demokracie, obecní samosprávy, liberálně tržního hospodářství a sociální odpovědnosti," přičemž "existence svobodné, spravedlivé a humánní společnosti v neposlední řadě vyžaduje rehabilitaci a ochranu dalších hodnot a institucí evropské civilizace, jako osobní mravnosti a odpovědnosti, úcty k zákonům, rodiny, náboženských, vědeckých, vzdělávacích a kulturních institucí a životního prostředí". Vstup do VpM byl zakázán spolupracovníkům StB a bývalým komunistům (Stanovy VpM, 27. 7. 1998). Dvořák charakterizoval VpM jako "nezakrytě účelové seskupení lidí, kteří se chtěli aktivně účastnit politického života ve své obci" a které chtělo provozovat "nesocialistickou komunální politiku" (Dvořák, nedatováno).

Pro volby do zastupitelstva Královéhradeckého kraje se VpM spojovala s SOS. Jejich koalice při volbách roku 2000 zařadila životní prostředí na druhé místo programu, prioritou bylo vytváření pracovních a podnikatelských příležitostí (Volební program, 12. 11. 2000). Před druhými volbami do zastupitelstva Královéhradeckého kraje roku 2004 se VpM a SOS spojila ještě s ED do koalice Volba pro kraj. Její program měl kapitolu životní prostředí na předposledním, 5. místě, prioritou bylo využití evropských fondů pro kraj (Tiskové prohlášení, 30. 8. 2004). Na kandidátkách převažovali ředitelé institucí, starostové, advokáti a lékaři. Krajské volby 2000 přinesly koalici zisk 4,87 % (Děkujeme, jdeme dál), ve volbách 2004 se koalice do Královéhradeckého zastupitelstva dostala tak, že hranici 5 % překročila o jediný hlas (Děkujeme všem).

Koncem roku 2004 se tvůrce VpM Dvořák rozloučil s českou politickou scénou a začal působit jako obchodní rada na českém velvyslanectví v USA (MFD, 20. 12. 2004).

Liberální reformní strana (LIRA): Deset přátel a jejich PR agentura

U zrodu LIRA stál člen ODA a Mladých konzervativců (MK) a zároveň účastník protestních happeningů ekologického Hnutí Duha Milan Hamerský. Roku 2001 v primárních volbách usiloval o volitelné místo na kandidátce ODA do nadcházejících parlamentních voleb s tímto programem: "Existují absolutní morální hodnoty... Politické násilí je vždy neobhajitelné, ať už jde o teroristy islámské, ekologické či rasové. Útoky médií i některých skupin jako např. feministky na rodinu a její význam jsou útokem na nejprivátnější sféru jednotlivce. Je nutné bránit nejrůznějším pokusům o vstup státu do rodin, stavění dětí proti rodičům a žen proti mužům. Zrušme přijímací řízení na vysoké školy, zaveďme školné" (K primárkám v ODA). Hamerský volitelné místo získal, na nátlak KDU-ČSL, spolupracující s ODA, však byl jako stoupenec legalizace drog odsunut na místo nevolitelné. Proto z ODA vystoupil a v roce 2002 s 6 přáteli založil LIRA. Ta žádala radikální odstátnění, rovnou daň, zrušení dotací, privatizaci většiny médií a státních podniků, částečné placení školného, redukci úřednictva, ale i legalizaci lehkých drog, prostituce a euthanasie, profesionalizaci armády, podporu lidských práv ve světě a ochranu přírody (LIRA, 2. 2. 2002). Ve svém prvním prohlášení uvedla: "Jasně říkáme, který typ vlády podpoříme: koalici ODS a Čtyřkoalice" (ČTK, 24. 1. 2002). Od té doby dosud tvořilo LIRA 7-10 mladých lidí, vesměs asistentů politiků, ekonomů atd. Ve volbách do senátu v roce 2002 se podařilo LIRA přemluvit známého rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku k účasti na kandidátce LIRA. Rektor prosazoval mj. rozvoj Brna, posílení neziskového sektoru, rovnoprávnost menšin a podporu registrovanému partnerství homosexuálů. Podporu mu vyjádřila známá lokální politička SZ Jana Drápalová či předseda SOS Nováček. Zlatuška se nakonec v obvodu Brno stal senátorem, což zajistilo LIRA finance. Lídr LIRA Hamerský nastoupil u Zlatušky jako asistent a LIRA začala fungovat jako lobbyistická a reklamní kancelář s vazbami na vrcholné pravicové politiky, jimž zprostředkovávala kontakty či organizovala volební kampaň - LIRA oslovila vlivnou osobnost, ta za ni jako nezávislá kandidovala, a v případě svého zvolení by odevzdala straně LIRA větší část financí, utržených za získané hlasy. Brožur, článků a inzerátů vydávala někdy víc než velké strany. I když se úspěch se senátorem Zlatuškou neopakoval, LIRA se stala v poměru na člena nejbohatší stranou v ČR. Zároveň se vytrvale snažila spojovat roztříštěnou pravici do vlivnějšího uskupení (Málek 2005, Předvolební noviny, září 2002).

Osobností, která propojila LIRA se zelenými, se stal především bývalý člen ODA, mezi ekology vážený krajinný architekt Jiří Löw, kterého chtěla LIRA umístit do senátu za Brno stejným způsobem jako Zlatušku.LIRA vytvořila Löwovi předvolební materiály v liberálních, modro-žlutých barvách. Na jeho podporu pak vystoupily menší strany včetně SZ. Sám Löw hlasitě odmítal přesun železničního nádraží v Brně, což bylo pro místní zelené klíčové téma (Program architekta Löwa). Hamerský v Löwově, stejně jako v dalších kampaních využíval své poznatky z protestů Hnutí Duha. Löw tak např. protestoval proti korupci tím, že před brněnskou radnicí pálil obálky s kopiemi bankovek (MFD, 30. 10. 2003). V listopadu 2003 však Löw Zlatušku do senátu za LIRA nenásledoval, skončil jako pátý.

Volby do EP absolvovala LIRA na neúspěšné kandidátce s ODA, US-DEU a CS, nazvané ULD. Ke společnému programu LIRA dodávala, že chce úzkou spolupráci s USA a že odmítá nadvládu Francie a Německa nad Evropou (ULD).

Nejpevněji se LIRA spojila se SZ při volbách do zastupitelstva Jihomoravského kraje na podzim 2004. Vedení SZ a LIRA usoudila, že nesourodá koalice přinese prospěch oběma stranám. LIRA poskytla peníze, SZ značku a lidi. Mnoho zelených sice odmítalo neoliberální vize LIRA, když však LIRA sdělila, že program ponechá v režii zelených, byla zeleně-liberální kandidátka v čele s Löwem schválena (SZ, 25. 3. 2004). Listina nazvaná Zelená pro Moravu, sdružující kromě SZ, LIRA i členy ODA nebo někdejší členy ODS a nestraníky, v listopadu 2004 těsně překročila 5 % hranici. Do krajského zastupitelstva se tak za LIRA dostal Löw, za SZ známí aktivisté Mojmír Vlašín a Drápalová (Zelená pro Moravu). V téměř souběžně konaných senátních volbách v Brně Löw, který obhajoval mj. placení školného, placení nadstandardní lékařské péče, ale i užitečnost registrovaného partnerství, euthanasie a odpor k jaderné energetice, propadl (MFD, 2. 11. 2004).

K financím asi 10 členné LIRA za senátorský mandát Zlatušky tak přibyly peníze za krajský mandát Löwa. Zlatuškův mandát však bude končit v roce 2008 a tak LIRA souběžně s pokusy o vytvoření jedné strany z roztříštěných pravicových skupin prohloubila orientaci na SZ. V únoru 2002 přišla LIRA s projektem LÍZA, v jehož rámci by došlo ke spolupráci liberálů, zelených a nestranických odborníků. Mělo jít o mladé politiky, kteří nikdy nebyli v ODS ani KSČM. LÍZA by tak propojila CZ, LIRA, ODA, SOS, SZ, US-DEU a VPM a senátorský klub KOD, opřela by se přitom o bývalého prezidenta Václava Havla a frakci zelených a liberálů v EP. LÍZA měla dát "reálnou šanci na politické přežití a následné posílení demoralizovaného, od porážky k porážce jdoucího politického středu". Senátor LIRA Zlatuška k LÍZA uvedl: "Svoboda a vláda práva jako základní kameny liberálního pohledu na svět se dobře doplňují s důrazem na trvale udržitelný rozvoj a ochranu přírody jako na vnější podmínku skutečně svobodného rozvoje člověka". Krajský zastupitel LIRA Löw zase řekl, že "zelení jsou důležitým politickým prvkem. Nemají však program pro všechny oblasti. Spolupráce s liberály tuto jejich slabost překonává k prospěchu veřejnosti". Senátor za CZ Mejstřík hodnotil LÍZA takto: "Před lety jsme sledovali grandiosní nástup Zelených v Německu. Držel jsem jim palce, nicméně už tehdy mi vadilo, že myšlenky trvale udržitelného rozvoje byly od počátku spojovány s levým myšlením. Pro mne byla svoboda a z ní vyplývající zodpovědnost za veškeré lidské konání vždy spojená s konservativním pojetím světa. V tomto případě je důležité, co český zelený -- liberální -- konservativní proud sbližuje" (LÍZA 2006-08). Pro spojení s liberály začaly vystupovat i špičky SZ kolem předsedy Beránka a ideologa Patočky: "Cílem jednání nechť rovněž je položit základ pro hledání programové shody s partnery v liberálním prostředí, poněvadž čím silnější bude blok liberálů a zelených, tím větší šance budeme mít na prosazení svého politického program jak v části ekologické, tak co se týká kvality demokracie" (SZ, 21. 4. 2005). Šlo o vyústění snah Václava Havla: "Z různých setkání s Václavem Havlem mám pocit, že by se mu líbilo, kdyby se součástí společného projektu stala i SZ. Pak by jej zřejmě veřejně podpořil," uváděl Jiří Ruml (LN, 11. 6. 2005). Bývalý prezident už před volbami do EP v roce 2004 vyčítal ED, ULD, SNK a SZ, že do voleb nešli společně (MFD, 10. 6. 2004).

Opozice v SZ kolem Uhla a Bursíka, oslovující přes polovinu členstva SZ, však vyhlásila samostatný postup SZ bez "účelových aliancí s liberály" (Respekt, 4. 4. 2005).

Jaromír Štětina: Nekonečný příběh "nepolitické politiky"

Nejviditelnějším spojovníkem mezi Patočkovou a Beránkovou částí SZ, a proevropskou pravicí, se stal Jaromír Štětina. Tento v ČR proslulý cestovatel a válečný zpravodaj, někdejší volič ODS, byl zvolen jako nestraník za SZ do senátu na podzim 2004 v Praze. Stal se tak vůbec prvním senátorem neparlamentní SZ. Profiloval se lidskoprávními kampaněmi, zaměřenými ve stylu "nepolitické politiky" a neklausovské pravice pouze proti komunistickým a protiamerickým režimům. Pro svoji směs antikomunistických a "prozelených" aktivit našel Štětina vhodnou půdu v Klubu otevřené demokracie (KOD), sdružujícím senátory z drobných pravicových stran. "Nechceme zlikvidovat členy KSČM ani kriminalizovat její voliče. Chceme spíše KSČM přimět k přeměně v moderní levicovou stranu," vysvětloval Štětina důvody kampaně pro zákaz KSČM, kterou zahájil počátkem roku 2005 a podle níž "komunisté jsou stejným ohrožením demokracie jako kdysi nacisté" (MFD, 9. 2. 2005, Zrušme komunisty). Ke kampani patřila i žaloba na časopis mladých komunistů (SZ, 7. 4 . 2005).

Cílem tohoto vypjatého antikomunismu mělo být podle předsedy SZ Beránka sejmout pomocí Štětiny ze SZ nálepku "melounů", tedy levičáků, navenek zelených, uvnitř rudých (Zelený týden, 13. 3. 2005). Štětina pak hodnotil českou realitu 15 let po demokratické revoluci takto: "U nás nacismus začátkem 30. let neohrožoval zevnitř naši zemi. To byl nacismus cizí země. A něco podobného tady hrozí nyní při obnově mezinárodního komunistického hnutí... Pauperizace ruského obyvatelstva, to je kalná voda, ve které začnou ruští bolševici znovu lovit a... my nejsme venku z nebezpečí, že si po nás ta ruka ruského bolševika zase jednou sáhne... Všechna ta lumpárna, která tady je, myslím tím současnou politickou situaci, to je právě dědictví toho komunismu... My potřebujeme ozdravět a... tak si nejdřív musíme utřít pobryndaný stůl. A vypořádat se s komunismem" (Český rozhlas 6, 12. 5. 2005). Část ekologů si Štětina pohněval, když v března 2005 nepodpořil -- stejně jako Mejstřík - zákon o obnovitelných zdrojích energie , na němž se podílel Patočkův a Beránkův oponent v SZ Bursík (Ekolist, 7. 4. 2005). Naproti tomu při policejním zásahu proti stoupencům technohudby v červenci 2005 se Štětina a předseda SZ Beránek rázně postavili za technaře a proti činitelům ČSSD, kteří zásah nařídili.

Čekání na ekologicko neoliberálního voliče...

V českém stranickém systému se již pevně usadila uskupení s "klasickou" programovou nabídkou -- ODS, KDU-ČSL, ČSSD a KSČM. K překrytí s obvyklými západoevropskými poměry chybí ještě zelení, případně nacionální populisté, které ovšem částečně zastupuje KSČM. Prostor vymezený sympatizantům sociálního liberalismu již okupují zelení a vznik dalšího sociálně liberálního, konkurenčního uskupení by byl tudíž komplikovaný. O ustavení nějakého dalšího OH či českého ekvivalentu nizozemských Demokratů 66 či dánské Radikální Venstre však proevropská pravice neusiluje. Jak ukazují předchozí pasáže, snaží se její subjekty oslovit vícero nesourodých vrstev voličů zároveň a přitom zůstávají stát tam, odkud původně přišly - na pravici či pravém středu jako obhájci volného trhu, silného individua a nekritických vazeb na Spojené státy. Neoliberálnímu "jádru" se tedy snaží vytvořit navíc jakousi postmaterialistickou slupku nadbíháním mladým lidem, "občanské společnosti", neziskovému sektoru, menšinám a subkulturám odkázaných často na kvóty, granty a dotace (i když zároveň posilují tržní prvky ve školství a zdravotnictví), "lidskoprávními" aktivitami směrem k Číně, Tibetu, Bělorusku, Čečensku a Kubě (ačkoliv zůstávají nevšímaví k činům proamerických diktatur v Saudské Arábii, Pákistánu atd), moralizujícími protesty vůči korupci a klientelismu a teoretickým zaujetím pro životní prostředí (přitom opomíjí sociální a odborovou tématiku a obhajují neregulovaný trh), halasným, ale elitářským evropanstvím. Je pro ni typický velmi hloupý antikomunismus, který nevidí příčiny vzestupu nedemokratické KSČM v chybách dnešního systému, ale naopak současný marasmus vykládá jako důsledek nedostatečné ochoty skoncovat s KSČM (!!) a tak prozrazuje nahrazování analýzy povrchní mobilizační rétorikou, čímž paradoxně znemožňuje podniknout proti růstu KSČM skutečně efektivní kroky ne na poli represe, ale v ekonomické a sociální politice. Částečně navazuje na dědictví "nepolitické politiky" Václava Havla, jež každodenní složité politické problémy převádí na souboj pravdy a lži a dobra a zla a proto troskotá.

To vše zvětšuje pravděpodobnost, že proevropská pravice nezíská, ale naopak ztratí věrohodnost před většinou rozmanitého publika, na něž se obrací. Platí to ovšem i pro tu menšinu zelených, která je s "nepolitickou politikou" a proevropskou pravicí propojená a která účelově střídá -- vždy s černobílou, dramatickou argumentací ve stylu souboje pravdy a lži a záchrany před hrozícím nebezpečím -- militantní tažení proti neoliberalismu s uzavřením spojenectví s neoliberály, pokud potřebuje jejich peníze, či militantní antikomunismus žádající tresty za propagaci marxistických symbolů s návrhy na dialog s KSČM.

Existuje ještě další důvod permanentních neúspěchů proevropské pravice, neustále a marně se pokoušející o integraci s cílem konkurovat nedostižitelné ODS. Většina zde popisovaných stran se podobá i životopisem: vznikly jako uskupení kolem nějaké výrazné, ambiciózní osobnosti či skupiny osobností v ODS (méně často pak v ODA), kterým se nepodařilo prosadit. Taková osobnost pak vykazuje programovou a praktickou setrvačnost s politikou mateřské strany, s obdobnými odštěpenci nedokáže kooperovat, a pokud se jí časem podaří uspokojit ambice jinde, jí založené uskupení, kterému dominovala, zeslábne nebo končí. US vznikla jako uskupení vícero nespokojenců z řad ODS, později přibyli militantní antikomunisté z DEU. Měla mírný zelený náběh od počátku, od roku 2002 velmi zesílil. Její pravicoví voliči se časem vrátili k ODS a žádné postmaterialisty na úkor zelených ani díky "přeběhnutí" od EPP k ELDR, ani díky aktivitě Karáska a Fischerové, nezaujala. Spíš naopak.

Zbývající proevropská pravice se od ní navíc odtahuje kvůli její "umazanosti" s levicovou ČSSD, v integračních koncepcích se s ní příliš nepočítá a její špičky připravují přechod do ekonomické sféry. Potenciál US-DEU se paradoxně blíží nule, byť je dosud nejpočetnější a k tomu vládní proevropskou liberální stranou, se zachovanou strukturou alespoň ve velkoměstech.

K ODA, vzniklé s pocitem intelektuální převahy nad ODS, tíhla kdysi část "prozeleně" orientovaných volnomyšlenkářů jaksi instinktivně, kvůli její uhlazenosti, z potřeby podpořit hodnoty svobody, otevřenosti -- po Listopadu 1989 spojované s pravicí -- a přitom se distancovat od příliš hlučné, masové, pragmatické a razantní ODS. Prodlužování života dnešního formálního zbytku ODA je podle všeho posledním, pragmatickým krokem, zaručujícím vyplácení státních peněz za zbývající mandáty. Torzo ODA už svou činnost ani nepředstírá. Patří k ELDR.

ED Jana Kasla, typická "strana jednoho muže", si činí ze skupin proevropské pravice největší ambice. Chce ji integrovat, ale pod Kaslovým vedením, což už vedlo ke nevraživosti Kasla a Zielence, jenž přešel k SNK, a k vytvoření opoziční platformy ED kolem Jiřího Witzanyho. Jako malá, velkoměstská "konzervativně liberální strana pravého středu" s důrazem na udržitelný rozvoj patří spolu s ODS k EPP (!).

CZ působí jako "strana dvou mužů", Jiřího Lobkowicze a Josefa Brože. Na rozdíl od US-DEU, ODA a ED nestřídá různé kombinace konzervatismu a neoliberalismu, ale je více prostoupená obecně moralizující "nepolitickou politikou", od začátku působí nazelenale. Kromě internetové prezentace a občasných článků z jednání jejich evropských spojenců z EDP -- spolupracující s ELDR -- nevykazuje aktivitu, je virtuálním uskupením.

Dnes již neexistující Nd byla "stranou jedné ženy", Moniky Pajerové, jež soupeřila s iniciátory CZ. Nd budila dojem méně profesionální kopie CZ, nabízela taktéž "nepolitickou politiku" s podstatně větší dávkou citů.

SOS představuje jistou anomálii -- jakýsi ekologizovaný zbytek OF, teoreticky působící celostátně, ve skutečnosti pouze na Olomoucku se zde známým ekologem Pavlem Nováčkem, na Královéhradecku díky spojenectví s tamními ED a VpM a především na Liberecku. SOS se hlásila od počátku k liberálnímu a ekologickému středu, odmítala pravo-levé dělení, z jejích textů i činů prosvítala často malá praktičnost a reprodukce těch názorů a postojů OF, které kdysi zapříčinily jeho úpadek. Donedávna připomínala spíš debatní klub slušných intelektuálů a přátel bez výrazné osobnosti, rozpolcený ovšem na dvě poloviny, nevystavující se turbulencím celostátní politiky, přežívající díky dobrovolnému sebeomezení SOS na lokální a krajské volby. Působení SOS zajišťuje především její ojediněle příznivé postavení na Liberecku, kde za ni kandidoval a letos do ní i vstoupil Petr Pávek, charismatický bohém silně kontrastující na šedivém pozadí SOS. Proslulý Pávek, kombinující ekologické, mediálně zajímavé a individualistické, pravicově populistické názory a akce by patrně rád stál v čele SOS a odtud mířil dál do velké politiky. Jedni v něm vidí naději na vzestup SOS, druzí v jeho populismu a radikalismu spatřují riziko zničení strany. SOS se tedy odlišuje -- i když z ní do SZ nedávno přešly některé zelené osobnosti - nejen zelenou autenticitou, ale i stabilními pozicemi a příchodem ambiciózní osobnosti do svých řad. Hlásí se zároveň k ELDR i ke G-EFA.

VpM je opět malou pravicovou "stranou jednoho muže", Martina Dvořáka, odštěpence z ODA. Působila jen regionálně, v Hradci Králové, po odchodu Dvořáka do významné funkce v USA nad ní visí otazník.

Nejkurióznější zůstává LIRA, "lobbyistická kancelář jednoho muže", Milana Hamerského z ODA. Působí jako 10 členná skupina přátel, poskytující organizační a reklamní zázemí vytipovaným osobnostem, za jejichž získané mandáty pak LIRA dostává finance. Její neoliberalismus dosahuje největšího radikalismu ze zde zmíněných stran. Ve snaze získat si některé zelené do koalice vystupuje též s některými ekologickými požadavky. Prakticky nejde o politickou stranu.

Z toho, že popisovaný proud české "zelenající" proevropské liberální pravice jeví tytéž rysy již řadu let, lze odhadnout, že i do budoucna zůstane v pozici mezi silným "modrým" neoliberálně konzervativním pólem ODS a malým "zeleným" sociálně liberálním, postmaterialistickým uskupením. Pokud jde o šířeji definované stoupence středu, ti jsou v českých podmínkách přitahováni jak ODS, tak KDU-ČSL, tak ČSSD. Obdobně, jako se nejrůznější levicové a středové skupinky 90. let rozešly mezi ČSSD a KSČM a nebo skončily, lze očekávat, že i "zelenající" neoliberálové a skuteční, nepočetní zelení liberálové, jejichž chuť na politiku nevyhasne, když se příchodu ekologicko neoliberálního voliče nedočkají, skončí opět převážně v ODS nebo -- především v případě SOS -- u Strany zelených.

Pozn: Údaje o získaných procentech hlasů a mandátech ve volbách u stran či jednotlivců, použité v textu, pocházejí ze stránek http://www.volby.cz, pokud není uvedeno jinak.

Literatura:

• Alber, J. (1989). Modernization, Cleavage Structures, and the Rise of Green Parties and Lists in Europe, pp. 195-210. In: Müller-Rommel, F. (eds.). New Politics in Western Europe. Boulder: Westview Press.
• Budge, I. (ed.) (1987). Ideology, Strategy and Party Change: A Spatial Analyse of Post-War Election Programmes in Nineteen Democracies. Cambridge: Cambridge University Press.
• Bürklin, W. P. (1984). Grüne Politik. Opladen: Westdeutscher Verlag.
• Hlušičková, R. and Otáhal, M. (eds.) (1993). Čas demokratické iniciativy. Praha: Nadace Demokratické iniciativy pro kulturu a politiku.
• Dimun, P. and Hamerský, M. (1999). Deset let na straně svobody. Kronika ODA z let 1989 -- 1999. Brno: Bachant.
• Dolejší, K.: (2004). Demokracii zelenou viděti... Nad brožurou Vize ekologické demokracie -- politický program Strany zelených. Britské listy, 15. 3. 2004, on-line text: ZDE
• Dumont, P.- Bäck, H. (2003). Why so few, and so late? Green Parties and the Question of Governmental Participation. Louvain, Uppsala. Université catholique de Louvain, Uppsala University.
• Environmental Politics 2002, Vol 11, Issue 1, pp.1-16, Spring.
• Failer, P. (1985). Ideologische Strömungen innerhalb der Grïnen. In: Politische Studien, 36, pp. 345-355.
• Fiala, P. (1996). "Nová politika" a postmaterialistická změna hodnot. Proglas, č. 5-6, s. 9-13.
• Fiala, P. (1999). Svobodomyslná strana Rakouska (FPÖ). In: Dančák, B. and Fiala, P. (eds.), Nacionalistické politické strany v Evropě. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, pp. 53-70.
• Fiala, P. and Mikš, F. (eds.) (2000). Česká konzervativní a liberální politika. Brno: CDK.
• Fiala, P. and Strmiska, M. (1998). Teorie politických stran. Brno: Barrister and Principal.
• Fiala, P. and Mareš, M. (2005). Unie svobody -- Demokratická unie. In: Malíř, J. and Pavel M. (eds.), Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 -- 2004. II. díl. Brno: Doplněk, pp. 1563-1578.
• Flora, P., Kuhnle, S. and Urwin, D. (eds.) (1999). State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press.
• Franklin, M. (1985). The Decline of Class Voting in Britain: Changes in the Basis of Electoral Choice 1964-1983. Oxford: Clarendon Press.
• Gaitier, P. J. (1991). The Swedish Green Party. Response to the Parliamentary Challenge 1988-1990. Stockholm: Stockholm International Studies.
• Gilland, K. (2003). The Swedish Election 2002 and the Swedish Greens. Environmental Politics, Vol 12, No 2, Summer, pp. 151-156.
• Gliński, P. (1996). Polscy Zieloni. Ruch spoleczny w okresie przemian. Warszawa: Wydawnictwo IFiS PAN.
• Hloušek, V. (2002b). Koncept konfliktních linií ve střední a východní Evropě - tři roviny analýzy. Středoevropské politické studie, č. 2-3, ročník IV, jaro-léto 2002, on-line text: ZDE
• Hloušek, V. (2002a). Koncept konfliktních linií v západní politické vědě a jeho proměny. Politologický časopis, roč. IX., č. 4, s. 398-414.
• Hloušek, V. (2000). Konfliktní linie v "postkomunistických" systémech politických stran. Politologický časopis, č. 4, s. 373-395.
• Ingelhart, R. (1977). The Silent Revolution in Europe: Changing Values and Political Styles among Western Publics. Princeston: Princeston University Press.
• Jehlicka, P.- Kostelecky, T. (2003). Czech Greens in the 2002 General Election: A New Lease of Life? Environmental Politics, Vol 12, No 2, Summer 2003, pp. 133-138.
• Jehlicka, P.- Kostelecky, T. (1995). Czechoslovakia. Greens in a post-Communist society, pp. 208-231. In: Richardson, D.- Rootes, Ch. (eds.). The Green Challange. The Development of Green Parties in Europe. London: Routledge.
• Jordan, G. (1998). Ein wechselvoller Weg. Ost-West Gegeninformationen, Nr. 4-5, Juli 1998, Graz.
• Jordan, G. (1998). The Greens in Eastern Europe. Labour Focus on Eastern Europe, No. 61, on-line text: ZDE dostupná anglická verze předchozího textu.
• Kitschelt, H. (1989). The Logics of Party Formation. Ecological Politics in Belgium and West-German., Ithaca: Cornell University Press.
• Klíma, M. (2003). Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix.
• Klotzsch, L. and Stöss, R. (1984). Die Grünen. In: Stöss, R. (eds.). Die Parteien der Bundesrepublik Deutschland 1945-1980. Opladen: Westdeutscher Verlag, pp. 1509-1598.
• Kmec, J. (2000): Ekologické strany v Evropě. Politologická revue, č. 2, s. 29-60.
• Lindner, T. (2003). Vývoj a struktura německých Zelených, on-line text: ZDE
• Lipset, S. M.and Rokkan, S. (1967). Cleavage Structures, Party Systems and Voter Alignments: An Introduction, pp. 1-64. In: Lipset, S. M. and Rokkan, S. (eds.). Party Systems and Voter Alignments. Gross-National Perspectives. New York: The Free Press.
• Mair, P. (2001). The Green Challenge and Political Competition: How Typical is the German Experience? German Politics, August, Vol 10, Issue 2, pp. 99-117.
• Mair, P. (1991). The Electoral Universe of Small Parties. In: Müller-Rommel, F. (eds.). Small Parties in Western Europe. Comparative and National Perspectives. London: Sage.
• Málek, O. (2005). Liberální reformní strana, oborová práce. Blansko: Katedra politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, on-line text: ZDE
• Mikošková, K. (2001). Evropská lidová strana. In: Fiala, P. and Mareš, M. (eds.). Evropské politické strany. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, pp. 24-43.
• Moller, T. and Albrectsen, A. B. (2002). Facts about Det Radikale Venstre, The Danish Social-Liberal Party. Kobenhavn.
• Müller-Rommel, F. (1993). Grüne Parteien in Westeuropa: Entwicklungsphasen und Erfolgsbedingungen, Opladen: Westdt. Verl.
• Müller-Rommel, F. (eds. 1989). New Politics in Western Europe. The Rise and Success of Green Parties and Alternative Lists. London, Boulder: Westview Press.
• Müller-Rommel, F. (1982). Parteien neuen Typs in Westeuropa: Eine vergleichende Analyse. Zeitschrift für Parlamentsfragen 13, pp. 369-390.
• Müller-Rommel, F. (1985). Social Movements and the Greens: New Internal Politics in West-Germany. European Journal of Political Research 13, pp. 53-67.
• Offe, C. (1980). Konkurrenzpartei und kolektive Identität, pp. 26-42. In: Roth, R. (eds.). Parlamentarisches Ritual und politische Alternativen. Frankfurt: Campus Verlag.
• Pavlovský, T. (2001). Evropská liberální, reformní a demokratická strana (ELDR). In: Fiala, P. and Mareš, M. (eds.). Evropské politické strany. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, pp. 65-83.
• Pečínka, P. (2003). Jak Strana zelených svlékla starou kůži, Parlamentní zpravodaj No 4, květen, též Britské listy, 22. 9. 2003, on-line text: ZDE
• Pečínka, P. (2002a). Klikaté cesty českých zelených, Literární noviny, No 28, pp. 1 and 3.
• Pečínka, P. (2004). Čtyři tváře Strany zelených a Strany pro otevřenou společnost, Britské listy, 8. 12. 2004, on-line text ZDE
• Pečínka, Pavel (2002). Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Praha: G plus G.
• Philip, A. B. (1993). Europeans First and Last: British Liberals and the European Community. The Political Quarterly Publishing Co. Ltd. 1993.
• Poguntke, T. (1992). Alternative Politics. The German Green Party. Edinburgh: University Press.
• Poguntke, T. (1989). The New Politics Dimension in European Green Parties, pp. 175-194. In: Müller-Rommel, F. (eds.). New Politics in Western Europe, Boulder: Westview Press.
• Prendeville, B. and Chafer, T. (1990). Activists and Ideas in the Green Movement in France, pp. 177-199. In: Rüdig, W. (eds.). Green Politics One, Edinburgh: Edinburgh University Press.
• Pšeja, P. and Mareš, M. (2005). Občanská demokratická aliance. In: Malíř, J. and Pavel M. (eds.). Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 -- 2004. II. díl. Brno: Doplněk, pp. 1531-1555.
• Pšeja, P. and Mareš, M. (2005). Malé strany liberální orientace. In: Malíř, J. and Pavel M. (eds.). Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 -- 2004. II. díl. Brno: Doplněk, pp. 1667-1679.
• Raschke, J. (1991). Die fehlstrukturierte Partei. In: Fücks, R. (ed.). Sind die Grünen noch zu retten? Anstösse, Reinbeck: Rowolth. Citováno podle Lindner 2003.
• Raschke, J. (1993). Die Grünen. Wie sie wurden, wer sie sind. Köln. Citováno podle Lindner 2003.
• Rüdig, W. (2002). Between Ecotopia and Disillusionment. Environment, Vol 44, Issue 3, April, pp. 20-34.
• Rüdig, W. (1991). Green Party Members: A Profile. Glasgow: Delta Publications.
• Sandström, C. (2002). European Liberal, Democrat and Reform Party. In: Johannson, K. M. and Zervakis P. (eds.). European Political Parties between Cooperation and Integration. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, pp. 97-123.
• Sandström, C. (2004). The European Liberal, Democrat and Reform Party. From co-operation to integration. In: Pascal, Delwit, Erol Külahci and Cédric Van de Walle (eds.). The Europarties. Organisation and Influence. Brussels: Centre d'étude de la vie politique of the Free University of Brussels, pp. 157-184.
• Sartori, G. (1976). Parties and Party Systems: A Framework for Analysis. Vol 1 Cambridge: Cambridge University Press.
• Sitter, N. (2002). Celavages, Party Strategy and Party System Change in Europe, East and West. Perspectives on European Politics and Society. Vol. 3, Issue 3, December.
• Smith, G. (1991). In Search of Small Parties: Problems of Definition, Classification and Significance, pp. 23-40. In: Müller-Rommel, F.- Pridham, G. (eds.). Small Parties in Western Europe, London: Sage Publications.
• Sokol, P. (16. 5. 2001). Evropská liberální, demokratická a reformní strana -- střed evropského politického spektra, on-line text: ZDE
• Sokol, P. (2003). Kde se vzali zelení? Parlamentní zpravodaj No 4, květen, pp. 27-28.
• Sokol, P. (2003a). Strana zelených před posledním sjezdem -- stručná chronologie. Parlamentní zpravodaj No 4, květen, pp. 29-30.
• Stöss, R. (1987). Parteien und soziale Bewegungen. In: Roth, R.-Rucht, D. (eds.). Neue soziale Bewegungen in der BRD. Opladen: Leske-Budrich. Citováno podle Lindner 2003.
• Zevelev, A. I., Sviriděnko, J. P. and Šelechov, V. V. (2000). Političeskie partii Rossii: Istorija i sovremennosť. Moskva: Rosspen.

Články, tiskové zprávy, interní stranické materiály:

• Aktuality, stránka krajské organizace SOS Královéhradeckého kraje, on-line text: ZDE
• BL, 24. 1. 2002: Naděje, strana politických bezdomovců, on-line text: ZDE
• BL, 30. 6. 2003: Tráva, Mareš a Komorous, on-line text: ZDE
• Brož, Josef, 11. 7. 2005, mail Pavlu Pečínkovi.
• Cíle a teze, on-line text: ZDE
• CZ, on-line text: ZDE
• CZ, 10. 12. 2005, tisková zpráva: Evropská demokratická strana oficiálně ustavena, místopředsedou Jiří Lobkowicz.
• CZ, 4. 9. 2002, tisková zpráva: Lidé CZ jdou do komunálních voleb!
• CZ, 14. 10. 2004, tisková zpráva: Marian Páleník, kandidát CZ, se obává "modré nadvlády" v senátu.
• CZ, 22. 7. 2004, tisková zpráva: Návrh senátora Martina Mejstříka vyznamenat bratry Mašíny senát schválil!
• CZ, 16. 5. 2002, tisková zpráva: Předsedou jihočeské organizace CZ byl zvolen Jiří Eisenvort.
• CZ, 1. 9. 2004, tisková zpráva: V Ústeckém kraji kandiduje za CZ ekolog Marián Páleník.
• Czexpres, 11. 5. 2002: Cesta změny musí obnovit tuto zemi!
• Český rozhlas 1, 20. 6. 2005: Jan Kasl hostem Radiofóra.
• Český rozhlas 6, 12. 5. 2005: O práci senátu.
• ČTK, 24. 1. 2002: Nová politická strana "Liberálové" chce oslovit mladé voliče.
• ČTK, 10. 9. 2000: Strana pro otevřenou společnost chce 15 míst v zastupitelstvu.
• D66 democraten, on-line texty: ZDE
• Děkujeme, jdeme dál, on-line text: ZDE
• Děkujeme všem, on-line text: ZDE
• Desatero volebního programu do EP, 13. 5. 2004, on-line text: ZDE
• Dobal, Viktor (1995): Jak byla ODA založena, on-line text: ZDE
• Dvořák, Martin (nedatováno): Pár slov o VpM, on-line text: ZDE
• ED, 14. 1. 2004: Program sociální a zdravotní, on-line text: ZDE,det).
• ED, 18. 1. 2005: Program pro Evropu, on-line text: ZDE,det)
• ED, 17. 2. 2004: Program pro mladé, on-line text: ZDE,det).
• ED, 17. 2. 2004: Program pro zdravý život, on-line text: ZDE,det).
• ED, 16. 10. 2003: Teze politického programu, on-line text: ZDE,det).
• Ekolist 2002a: Ekologické pasáže volebního programu Naděje, on-line text: ZDE
• Ekolist 2002b: Odpovědi na předvolební anketu, on-line text: ZDE
• Ekolist, 20. 2. 2005: ODA schválila jednání o projektu LÍZA 2006-08.
• Ekolist, 19. 1. 2004: V Unii svobody vznikla pátá platforma, tentokrát pro ekology, on-line text: ZDE
• Ekolist, 21. 1. 2004: Do nominace Kužvarta či Moldana ekologové naděje nevkládají, on-line text: ZDE
• Ekolist, 7. 4. 2005: Zelená energie bez zeleného senátora, on-line text: ZDE
• Euro, 21. 2. 2005: Svérázný jindřichovický starosta chce prorazit do sněmovny.
• HaNo, 25. 6. 2005: Registrované partnerství opět ve sněmovně.
• Hlasovací lístek strany Cesta změny pro parlamentní volby 2002 v Jihomoravském kraji.
• HN, 14. 2. 2005: Gayové chtějí nový zákon. Rychle.
• HN, 3. 6. 2005: Karásek nedostal vízum do Běloruska.
• HN, 10. 11. 2004: Pávek zkouší dvě vlády: s KSČM i s ODS.
• Historie US-DEU, on-line text: ZDE
• K primárkám v ODA, 5. 10. 2001, on-line text: ZDE
• Kandidátní listina SOS do EP, on-line text: ZDE
• Kasl, Jan (11. 5. 2005): Na pravici je místo pro liberály, Hospodářské noviny.
• Kasl, Jan (18. 5. 2005): Skvrnitý tyfus nebo Cyklon B? Klaus nebo Ransdorf?, Neviditelný pes.
• Kluby CZ, on-line text: ZDE
• Krajské volby, on-line text: ZDE
• LIRA, 2. 2. 2002: Teď už máte alternativu! Svobodu, rozum, spravedlnost, toleranci.
• LÍZA 2006-08, on-line text: ZDE
• LN, 2. 11. 1999: Čí barvy podpořili umělci.
• LN, 3. 8. 2001: Nová strana startuje a zároveň se drolí.
• LN, 26. 6. 2005: Unionisté si na poslední chvíli shánějí posty.
• LN, 17. 1. 2005: Unie svobody vylepuje další plakáty.
• LN, 11. 6. 2005: Veselé politické vuřtlování.
• LN, 2. 4. 2005: Vládu opustíme do deseti dnů, I Unie svobody odejde z vlády.
• Martin Dvořák, životopis, on-line text: ZDE
• MFD, 11. 2. 2005: Fischerová: Přidejte ČT, jinak nehlasuji s koalicí.
• MFD, 10. 6. 2004: Havlův čtyřúhelník.
• MFD, 3. 8. 2001: Nová strana chystá na září velikou reklamní kampaň.
• MFD, 22. 10. 2004: Zelení podporují do senátu Mačákovou.
• MFD, 9. 2. 2005: Zrušme komunisty, žádají senátoři.
• MFD, 30. 10. 2003: rubrika Jihomoravský kraj: Kandidát Löw pálil obálky s úplatky.
• MFD, 2. 11. 2004: rubrika Jihomoravský kraj: Otázky kandidátům do senátu.
• MFD, 4. 11. 2002: rubrika Jihomoravský kraj: Starosta mění strany, voliči ho následují.
• MFD, 20. 12. 2004, rubrika Královéhradecký kraj: Exprimátor Dvořák v Hradci končí.
• MFD, 7. 7. 2005, rubrika Liberecký kraj: Malé politické strany se spojí, chtějí 10 % voličů.
• MFD, 9. 5. 2001, rubrika Olomoucký kraj: Bez dobrých zákonů nás EU nevezme.
• MFD, 25. 10. 2004, rubrika Plzeňský kraj: Nač přilákat voliče? Třeba na vlak.
• Nováček, Pavel, 13. 1. 2003: Hodnocení podzimních a komunálních voleb 2002, on-line text ZDE
• NP, 28. 8. 2005: Info: Liberální platforma.
• NP, 2. 4. 2005: Tisková zpráva: Prohlášení představitelů petice "Zrušme komunisty".
• Pár slov o SOS, on-line text: ZDE
• Pečínka, Pavel (2003): Je třeba se rozhodnout. Sedmá generace č. 2 / 2003.
• Polčák, Stanislav, 13. 11. 2003.: Oslovme mladé lidi! Zpravodaj č. 5 / 2003.
• Politikon, 20. 12. 2004: Sluneční cenu letos získala Neela Winkelmann-Heyrovská.
• Pozvánka 11. 12. 2003. Je program Strany zelených uskutečnitelný?
• Právo, 21. 9. 2005: Karásek pro Štětinu.
• Právo, 8. 4. 2005: Kasl chce spojovat pravici, jeho straně ale hrozí rozkol.
• Právo, 14. 10. 2004: Kohák si vlastnoručně maloval billboard.
• Právo, 4. 2. 2005: Líza chce do sněmovny.
• Právo, 29. 11. 2004: Štětina a Karásek v Praze podpořili Juščenka.
• Právo, 5. 10. 2004, rubrika Plzeňský kraj: Zelené strany doufají v deset procent hlasů.
• Program SOS, 2003, verze 5, on-line text: ZDE
• Programové dokumenty US-DEU, on-line text: ZDE, staženo 13. 7. 2005.
• Program architekta Löwa, Volební noviny, 7.-8. 11. 2003.
• Předvolební noviny, září 2002, propagační list Jiřího Zlatušky.
• Reflex, 13. 9. 2005: Znáte starostu z Jindřichovic?
• Respekt, 7. 6. 2004: Co způsobí volby.
• Respekt, 4. 4. 2005: Éra strachu ze Zelených končí.
• Respekt, 29. 9. 2003: Liberálové, a co dál?
• Rozhovor s Pavlem Nováčkem, on-line text: ZDE
• Rozhovor s Petrem Štěpánkem, on-line text: ZDE
• Rozhovor s V. L., jaro 2005, neautorizováno.
• Search for members, on-line text: ZDE
• SOS, 9.-10. 4. 2005: Konference strany SOS Vernířovice, výtah pro veřejnost, on-line text: ZDE
• SOS, 23. 3. 2003, tisková zpráva.
• SOS, 14. 11. 2004, tisková zpráva: Konec spekulacím o spolupráci s KSČM, on-line text: ZDE
• SOS, 15. 3. 2004, tisková zpráva: SOS představuje své kandidáty do Evropského parlamentu, on-line text: ZDE
• Stanovy VpM, 27. 7. 1998.
• SZ, 5. 5. 2005, tisková zpráva k Prohlášení zastupitelů k připravovanému zdražení jízdného.
• SZ, 11. 5. 2004, tisková zpráva: Město lidem, ne autům!
• SZ, 8. 11. 2004, tisková zpráva: Společné prohlášení SZ a US-DEU.
• SZ, 7. 4. 2005, tisková zpráva: Zelení: "Je třeba vyvíjet tlak na KSČM".
• SZ, 7. 2. 2005, tisková zpráva: Zelení v kraji budou spolupracovat s Evropskými demokraty a nezávislými.
• SZ, 21. 4. 2005: Výzva ke smíru ve Straně zelených.
• SZ, 25. 3. 2004: Zápis z volební krajské konference Jihomoravského kraje.
• Televize ČT 1, 2. 2. 2004: Bohumil Vejtasa a Milan Smrž ukončili hladovku.
• Teze, on-line text: ZDE
• Tiskové prohlášení, 30. 8. 2004: Tiskové prohlášení volební strany "Volba pro kraj", vydané ke dni 30. 8. 2004.
• Týdeník Horizont, 18. 9. 2001: Těšínští nezávislí jdou k zeleným.
• Tylová, 2. 12. 2004: Mail členům Strany zelených.
• ULD, Doplnění LIRA ke společnému programu, on-line text: ZDE
• Volby 2004, předvolební list ED pro Jihomoravský kraj.
• Volby 2006, on-line text: ZDE
• Volby do EP, on-line text: ZDE
• Volby do senátu 2002, Dr. Pavel Nováček, on-line text, stránky zrušeny.
• Volební program, 12. 11. 2000: Volební program pro kraj Královéhradecký koalice VpM a OS, on-line text: ZDE
• Volební program US 1998, on-line text: ZDE
• Vyjádření příznivců, on-line text: ZDE
• Výsledky hlasování, obvod 31 -- Ústí nad Labem: on-line text: ZDE
• What's the ELDR Party? on-line text: ZDE
• Zelená pro Moravu, předvolební materiál, on-line text: ZDE
• Zelený kruh, 20. 5. 2002a: Rozhovory s představiteli politických stran, Jaroslav Rohulán, Daniel Kvasnička, on-line text: ZDE
• Zelený kruh, 20. 5. 2002b: Rozhovory s představiteli politických stran, František Pelc, on-line text: ZDE
• Zelený týden, 13. 3. 2005, elektronický časopis předsedy SZ Jana Beránka.
• Zrušme komunisty, on-line text: ZDE

Zkratky:

ALDE, Aliance liberálů a demokratů pro Evropu
CZ, Cesta změny
ČSSD, Česká strana sociálně demokratická
ČT, Česká televize
ČTK, Česká tisková kancelář
4K, Čtyřkoalice
DRS, Demokratická regionální strana
ED, Evropští demokraté
EDP, Evropská demokratická strana
EGP, Evropská strana zelených
EJ, Evropští jestřábi
ELDR, Evropská liberální, demokratická a reformní strana
EP, Evropský parlament
EPP, Evropská lidová strana
EU, Evropská unie
FDP, Svobodná demokratická strana v Německu
FPÖ, Svobodná strana Rakouska
G-EFA, Zelení -- Evropská svobodná aliance
HN, Hospodářské noviny, deník
HaNo, Haló noviny, deník
KDU-ČSL, Křesťanská a demokratická unie -- Československá strana lidová
KOD, Klub otevřené demokracie
LIRA, Liberální reformní strana
LÍZA, Liberální zelená alternativa
LN, Lidové noviny
LSNS, Liberální strana národně sociální
MFD, Mladá fronta dnes, deník
MK, Mladí konzervativci
Nd, Naděje
NP, Neviditelný pes, internetový deník
ODA, Občanská demokratická aliance
ODS, Občanská demokratická strana
OF, Občanské fórum
OH, Občanské hnutí
SD, Svobodní demokraté
SNK, Sdružení nezávislých kandidátů
SOS, Strana pro otevřenou společnost
SZ, Strana zelených
ULD, Unie liberálních demokratů
US, Unie svobody
US-DEU, Unie svobody -- Demokratická unie
VpM, Volba pro město
ŽP, Životní prostředí

Text v upravené podobě vyšel v Politologické revui č. 2 / 2005, tedy před parlamentními volbami v červnu 2006 a před změnou kursu SZ doprava. Nový poznatkem je především to, že Bursíkovo vedení sice přitáhlo k SZ voliče proevropských liberálních stran, ale podřídilo této voličské skupině celkovou orientaci strany a snaží se vytvořit si z nich dlouhodobě stabilní voličské jádra za cenu rezignace na řadu programových priorit.