Současná civilizace nemá bolest ráda, nemyslím tu fyzickou, ale tu mnohdy ještě těžší, bolest psychickou, či duševní. Nehodí se k nablýskanému image úspěšného člověka, překáží společenskému růstu, nehodí se do portfolia sebejisté osobnosti. Dusí, obtěžuje, a tak je potlačována, aniž by byla prožita a přirozeně odfiltrována z člověka. Lety se pak ve vší tichosti nepozorovaně ukládá, vegetuje ve stínu svého nositele mimo záblesky světel spokojeného života až propukne a protlačí se slupkou otupělosti a obrannou barierou vůle.

Pak přicházejí deprese, nespavost, vnitřní neklid a lidé začnou utíkat, sami před sebou, někdo k další a další práci, někdo k alkoholu, jiný už tíhu neunese a přirozeně se zhroutí. Odevzdá se do péče odborníků a ti mají své nástroje k dalšímu potlačování bolesti: léky a další léky a když nepomohou, existují ještě další, ještě lepší a vše se opakuje. Skutečně nevím, kam míří současné trendy v psychologii a psychiatrii, ale osobně pochybuji, že tito odborníci jsou vůbec schopni efektivně a dlouhodobě pomoci.

Vyhovují poptávce po úspěšném člověku na trhu práce, aby se na ni sami mohli uplatnit. Uvědomil jsem si tento problém při poslechu pořadu Domino 18.září na stanici Český rozhlas 2 Praha. Tématem byla vážná nemoc ve třídě nebo v rodině. Skutečně jsem se zděsil některých rad odborníka v pořadu pro děti, které mohly telefonovat do studia a sdělovat své problémy. "Když dospělým někdo umře, také jdou k psychiatrovi", to byla jedna z odpovědí odborníka malé posluchačce, které zemřel jeden z rodičů a která se svěřila, že kvůli této těžké životní situaci a následným problémům vyhledala psychiatra.

Malá Lucka velmi přesně popsala svoji situaci, i to, že se celý den cítí po lécích nesvá a divná, bylo jí ale v pořadu odpovězeno, že léky dostává kvůli tomu, aby se necítila smutná a že potíže má sdělit psychiatrovi, který, cituji: "Možná bude mít lepší prášek". Jímá mě hrůza, je jistě těžké reagovat veřejně na věci intimní povahy, které by si zasloužily především mnohem hlubší komunikační kooperaci uvnitř rodiny, ale odpověď odbornice je opravdu skandální ve své hlouposti a neodpovědnosti.

Neřekla nic, obhajovala léky a s nimi celý systém. Trend bolestivé ochrany dětí před bolestí nadále pokračuje, protože bohužel ani situace v rodinách není jiná. Kdyby byla, malá Lucka by nemusela psychiatra navštívit. A tak ji nikdo neřekne, že smrt je součástí života, i když někdy bolestivě přichází dříve, než čekáme, nikdo ji neřekne, že její bolest není nemoc, na kterou by se měly brát prášky, ale přirozená schopnost duševně reagovat na složité situace života, že její bolest je i možnost prožít život do hloubky, že posílí stabilitu růstu člověka.

Nikdo ji nesdělí, že za bolestí je přijetí a že opravdová radost a štěstí bez bolesti nejsou možné. A tak se svojí bolestí tyto děti nakonec zůstávají sami, protože je nikdo neučí umět bolest unést, aby bylo možné ji přetavit. Bolest je vedle štěstí nejautentičtějším výrazem lidského prožitku, nelze ji z vnějšku nikým a ničím vyvrátit ani zpochybnit, lze ji pouze zmírnit. Přesvědčovat druhého že mu nic není, když on ví, že trpí, je směšné. Člověk s bolestí potřebuje především účast, vědomí, že není sám. Všichni to přece víme...

Umět nést a prožít bolest se dá učit stejně, jako cokoliv jiného v životě a čím dříve se začne, tím lépe. Bohužel v současné společnosti se děje pravý opak, pokud to jde, jsou děti od bolesti izolovány, jako by šlo o něco nepatřičného. Je jím tím ubližováno, protože nevíce ublíží právě pocit, že je člověk s bolestí sám. Rodič, který v zájmu ochrany zpochybňuje a nedopřeje dítěti bolest ze ztráty druhého rodiče, bere mu tím i možnost zakusit cosi smysluplného v jeho bytí, totiž plnost prožitku života a lásky k někomu, kdo ho už nikdy neobejme. Bere mu možnost být šťastný.