Organizátorům se podařilo přivést jako „panelisty“ osoby skutečně znalé, ať už se jednalo o zástupce OSN, Evropského parlamentu, NATO, MZV a Armády České republiky, zástupce humanitárních organizací nebo odborníky z akademické půdy. První část debaty přenášel v přímém přenosu i program ČT24. Dovolím si vyslovit názor, že to, co jsem na setkání slyšel, bylo asi to nejlepší a neobsažnější, co jsem v daném časovém rámci a stupni mého prověření v České republice slyšet mohl. Tím nechci vůbec říci, že bych se vším bez výhrady souhlasil. Postupně budou určitě na webových stránkách CESES k dispozici podstatné podkladové materiály k diskusi a snad přijde časem i nějaký tištěný záznam, takže případní zájemci budou mít možnost si můj názor ověřit a popřípadě ho poopravit. Nicméně bych se rád pozastavil u jednoho momentu, který mne nakonec vedl k výše uvedenému titulku plnému přirozené skromnosti.

Dá se říci, že obraz současného Afghánistánu, který diskuse přinesla byl velice barvitý a plastický. Bylo to především proto, že jednotliví „panelisté“ popisovali své vidění situace a tak osvětlovali a nasvětlovali problém z různých stran a výsledkem byl skutečně kvalitní pohled. Jedno však měla diskusní vystoupení společné a to byl termín „začarovaný kruh“. Sám první vystupující uvedl, že když si koncipoval své vystoupení, tak si ho pracovně nazval „začarované kruhy afghánské...“ A jedním z takových začarovaných kruhů je i otázka kolem pěstování máku setého. Afghánistán je jedním z největších producentů opia a říká se, že přes devadesát procent heroinu na evropském drogovém trhu pochází z afghánských políček. Pěstování máku přináší místnímu obyvatelstvu nemalé příjmy, které mnohonásobně přesahují oficiální příjmy vojáků, policistů a státních úředníků. A to hovořím o pěstitelích a nikoliv o překupnících a obchodnících. Panelisté se shodovali v tom, že prostě není v současné době efektivně možné pěstování máku nahradit jinou výdělečnou činností, aniž by lidé upadali do bídy a stali o to snadnějším lidským zdrojem pro nejrůznější sebevražedné a jiné teroristické akce.

Napadlo mne, jestli by nebylo z mnoha ohledů rozumnější vynaložit peníze na organizování systematického oficiálního výkupu úrody máku než na válečné operace, v jejichž názvech se střídají slovo mír a svoboda jako apoštolové na orloji. Chvilku jsem o tom přemýšlel a vzhledem k nákladům, které je ve světě nutné vynaložit na potlačení problémů, které z tohoto máku pocházejí a k možnostem mnohostranného použití produktů z máku v potravinářském chemickém a farmaceutickém průmyslu se mi zdálo, že to musí být nejen dobrý nápad, ale že má i docela pevný ekonomický a sociální základ. Už, už jsem se chtěl zeptat v diskusi, jestli se o tom uvažovalo, ale v tom moderátor diskuse Miloš Balabán poznamenal, že slyšel, že prý před několika lety přišel s myšlenkou výkupu úrody máku britský premiér Tony Blair, ale že mu není známo jak to dopadlo. Kupodivu namísto jasné odpovědi zavládly určité rozpaky.

Možná se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, že je jaksi nepatřičné přicházet s takovým řešením tam, kde se řešení už ujalo vojsko, které kupodivu obtížně hledá cestu s srdcím a duším Afghánců a se tak k nim občas snaží proniknout pomocí inteligentních leteckých bomb. Zrovna nedávno se prý jednalo o tak razantní průnik do srdcí a duší civilistů, že pár desítek srdcí tu lásku nemohlo vydržet a duše zmíněných Afghánců se odebraly na onen svět.

Nakonec prý byl návrh Tonyho Blaira odmítnut jako pokus o legalizaci drog. Oddechl jsem si, že jsem se nezeptal, protože kdybych se zeptal já, tak bych byl asi úplně za blbce. Takhle to schytal kolega Tony a jemu to určitě sdělili nějak zaobleně. Třeba, že je to ...opravdu neobyčejně podnětný a zajímavý návrh, pane premiére..., abych citoval sira Humphreye. Já se musím přiznat, že nechápu, jak souvisí výkup oficiální makových produktů pro průmyslové účely s legalizací drog, ale doufám, že to řekli alespoň Tony Blairovi. Na svatého Ladislava jde do premiérovského důchodu, tak mu možná napíšu, jestli a jak to pochopil.

Druhá otázka, která vyvolala rozpaky, zazněla od generála Raška, který se zcela v duchu nápadu s výkupem máku nevinně zeptal, jestli by vůbec nebylo efektivnější přesouvat prostředky vynaložené na represi a vojenskou přítomnost právě do oblastí odstraňování ekonomických a sociálních příčin daného stavu. Tady už končila legrace a zástupce NATO označil takové myšlenky za nebezpečné. Nic proti tomu, bránil si svůj píseček, plat i důchod.

Nakonec mi to nedalo a položil jsem otázku, jestli existuje nějaká představa o tom, jaký stav by měl být v Afghánistánu nastolen, jak by mělo to mělo na území Afghánistánu fungovat, aby nebyl pro své okolí problémem, ale přínosem. Popřípadě, jestli vidíme takové období v minulosti a mohli se z něj poučit. Historik mi odpověděl, že takové období je možné spatřovat ve třicetileté vládě krále Záhira, který vládl pod výrazným britským vlivem od čtyřicátých do sedmdesátých let. Zástupce NATO ocitoval z dokumentů NATO něco v tom smyslu, že cílem zájezdu je svobodný, demokratický, soběstačný a snad nekonfliktní nebo neagresivní Afghánistán.

K problémům lze přistupovat v zásadě dvěma způsoby. Buď máte o řešení a jeho výsledku jasnou představu a směřujete k ní a nebo jen víte, že to takhle dál nejde a něco zkoušíte, co to udělá. Je skutečností, že někdy je obtížné onu představu mít a přesto je třeba konat. Pravdou je i to, že potom někdy se slzou v oku vzpomínáte na to, jak to bylo krásné, když jste ten problém začali řešit a zdálo se vám, že už to horší být nemůže a že musíte něco udělat. Nabyl jsem poměrně jasného přesvědčení, že řešení situace kolem Afghánistánu je právě oním konáním bez jasné vize. Ale možná je to stejně špatný dojem jako ten nápad s výkupem máku.

V každém případě mohu od pátku říkat: „Měl jsem stejný nápad s briským premiérem“. Nic jiného mi nezbývá, protože anglického krále už asi obsluhovat nebudu.