Sociální aspekt umění je jeho základní komunikační zdroj. Umění bylo od pradávna součástí rituálů, branou k prožitkům, současně fungovalo jako mýtotvorný zdroj, zasahující hluboko do podvědomí a ovlivňující kulturní chování society. Dnes tvorbu novodobých mýtů nahrazuje třeba film a reklama, avšak bez individuální možnosti přímé účasti na jeho vzniku, převažující druhořadá produkce učinila z diváka pasivního konzumenta - spotřebitele.

Film je ale především zábavou zprostředkující iluze, snad jen autorské divadlo ve své vrcholné avantgardní formě do sebe zahrnuje duchovní a mentální procesy vnímatele. Naše kultura se musela dostat přes Koperníka, Darwina i Freuda, filozofie přes Platóna, Kanta a Nietscheho, literatura přes Shakespeara, Bacona, Kafku a výtvarné umění přes antiku i Picassa, který pro moderní umění "objevil" jeho historický vývoj, původní kořeny.

Jakkoliv se v dávných dobách schopnost tvarem, pohybem a zvukem vyjadřovat vnější i vnitřní svět za umění nepovažovalo, umění přesto stálo u zrodu jazyka, a to jak verbálního, tak vizuálního. Například čínská kaligrafie, zahrnující do sebe i filozofii, je dodnes tradiční součástí původního čínského malířství. Sémanticky je třeba poněkud zkreslující slovo umění chápat v lingvisticky diachronním kontextu jeho významu.

Zdaleka totiž nejde jen o umění ve smyslu dovednosti, zručnosti, čehosi mimořádného, co jiní neovládají, spíše je příhodnější slovo tvorba, která již nezahrnuje hodnotící hledisko. Umění přírodních národů, kde se moderní evropské umění především inspirovalo, bylo každodenní skutečností, žitou součástí života, přestože se kmenový příslušník vyrábějící si masku za umělce nikdy nepovažoval. Význam slova umění proto chápu především jako duševní aktivitu.

V uměleckém školství se už také ví, že řemeslo není všechno, ale pouze základ, na kterém mladý adept umění může v budoucnu vystavět svůj nezaměnitelný umělecký výraz a o to jde. Nezaměnitelnost, původnost, autentičnost, to jsou rysy tvorby, jež byly kdysi přirozenou součástí umění. Dnešní svět se přirozenosti vzdálil a do své roztříštěnosti na všech úrovních existence člověka vtáhnul i umění a umělce.

Pravdivost umění ale nespočívá jen v jeho zrcadlové schopnosti vnějšího odrazu světa (v současné civilizaci se všemi jejími negativními rysy), jak tomu učila marx-leninská estetika. Michelangelův David nevyjadřoval jenom zájem renesance o kult fyzické krásy těla a zdraví, původnost tohoto díla, jeho pravdivost, spočívá v něčem mnohem hlubším, v jeho duchovní síle, která je výrazem Michelangelova lidství. Proto je toto dílo autentické a tzv.nadčasové.

Michelangelo vypověděl svoji sochou cosi podstatného nejen o sobě, ale o lidském bytí jako takovém. Jaké podobné přesahy ale přináší současné umění, když tato společnost je orientovaná na materiální svět? Co ještě podstatnějšího bude umění schopno sdělit, když umělecké školství se výukou orientuje převážně na budoucí úspěšnost studenta, místo toho, aby v něm podporovalo jeho vlastní citlivost a svébytnost?

Duchovní potenciál uměleckých škol je minimální a na pracích studentů je to vidět. Osobně znám třeba Martina Krajce, ještě z doby, než byl přijat na AVU. Jeho práce ukazovaly na nesporný talent s obrovským vnitřním potenciálem a expresivní duchovní sílu. Ještě v prvním ročníku bylo zřejmé, že je nespoutaný živel s příslibem bytostného malíře. Dnes jeho malba zploštěla, vychladla, zunifikovala do trendové podoby. Proč? Jen jeho chybou?

Je zřejmé, že škola nedokázala tento talent podchytit a posílit, jakkoliv může oprávněně argumentovat vůlí vlastního rozhodování studenta o podobě své cesty. Byl bych poslední, kdo by studenty chtěl vést za ruku, ale zjišťuji, že poukazování na jejich svobodné rozhodování je často jen alibismus, zastírající nedostatek nabídky odpovídající komunikace. Je to jako s těmi pacienty, kteří žízní při pohledu na sklenici čaje, z které se nemohou napít, protože jim ji nikdo nepodá.

V zásadě šlo o pomoc Krajcovi v tom, aby se dokázal sám směřovat tam, kde je jeho potenciál nejvýraznější a nejpřesvědčivější, protože senzitivnímu malíři jeho typu, hrozí logicky nebezpečí rozptýlení a rozmělnění koncentrace. Nepochybně se dostal díky neresonujícímu prostředí do vnitřní izolace, z níž úniková cesta vede většinou skrze popření sebe sama. Odkrývat tyto vrstvy je pedagogicky velmi náročné, ale v zásadě stejným problémem trpí celá současná společnost.

Přestáváme chodit, cítit a dokonce i mluvit. Imaginativnost umění postupně vytlačil technický pokrok, protože vytvořil novou představu světa, novou strukturu zvuku, pohybu i tvaru, odlišnou strukturu sociálních vztahů, provázaných ekonomicky a kulturně. Nahradil duchovní archetypy neuchopitelných představ a nespoutané imaginace vizualizací funkčních měřítek času, prostoru i vzdálenosti a vytvořil ještě něco, pasivní zábavu.

Přinesl zdánlivě přesné odpovědi na řadu otázek, které byly výhradně dominancí rituálu tvorby a tento trend nadále pokračuje. Stejně tak Martin Krajc opustil rituál prožitku své malby tam, kde byl nejautentičtější a začal o ní "přemýšlet". Je jasné, že vědomí doletu vystřeleného šípu vytvořilo jiné možnosti překonání prostoru, prostředí pro vědomě rozumnou činnost, ale už nebylo potřeba překonávat vzdálenost třeba zaříkáváním, atd.

Proniknutím do vesmíru jsme pak sice získali další představu prostoru, avšak duchovní činností, kam ta umělecká patří, je přesto možné dostat se ještě dále. Umění se civilizačním vývojem vypreparovalo z přirozeného klimatu každodenního života, ztratilo autenticitu, získalo sice zdánlivou nezávislost, ale stalo se exklusivním kulturním doplňkem, minoritní potřebou. Ze společnosti se vydělil nový sociální typ -- umělec.

Jeho tvorba ale přestala být prostředkem a stala se cílem. Umění začalo ve společnosti komunikovat zástupným způsobem, alternovalo vědě i náboženství a stalo se hodnotitelné, aby bylo rozpoznatelné. Vytvořil se nový systém vztahů mezi uměním, tvůrcem a společností. Z těchto vztahů vzešla teorie, zprvu jako vědecká disciplína, nyní jejím prostřednictvím hodnotí umění především ti, kteří mají manažerské schopnosti. Cílem je trh.

Aby to pro ně bylo co nejjednodušší, bylo nutné zrelativizovat všechna kriteria, která fungovala víceméně samovolně a přirozeně. Je to něco podobného, jako když do krajiny, která se přirozeně utvářela v nerušené symbióze s nejnutnějšími potřebami lidí projektujeme dálnice a tvrdíme, že je potřebujeme. Skutečný důvod naší potřeby je ale rostoucí konzumace. Smysl umění lze proto "zpochybnit" jen v rámci kritické metody hledání odpovědi na jeho současný význam, i když ten původní mu už nikdo nechce přiznat.