Do českého časového pásma nás totiž rázem vrátila reklama pražských plynáren, sponzora výstavy, která se nás snažila ubezpečit, že nám nechce slibovat modré z nebe, že nám jen chce sdělit, že komunikace se společností je teď snadnější, než kdy předtím.

Plynaři si pečlivě pohlídali, aby reprodukovaný křik ani jednoho z paviánů jejich reklamu nepřehlušil, a tak byl požitek vskutku intenzivní. Když jsem kdysi viděl komunistickou reklamu na jezení vajíček, velice mě to tehdy udivilo. Proč ale propaguje své služby firma poskytující plyn, který buď mám a nebo nemám, mi není o nic menší záhadou.

Naštěstí však všude okolo poletující motýli pestrých barev brzy na svých křídlech odnesli hněv nad společností, která nám i v "přírodě" proplachuje mozek.

Během procházení ze světadílu do světadílu jsme neviděli jen motýly a exotickou flóru, ale také spoustu představitelů našeho lidského rodu, a já začal vzpomínat na knihu Ericha Fromma Mít či být. Fromm v ní totiž velice bravurně popisuje dva možné způsoby existence - jeden orientovaný na vlastnění a druhý na bytí, na prožívání.

Velice krátce shrnuto - člověk prvního typu je posedlý touhou shromažďovat. Věci, znalosti, lidé jsou mu objektem směny, co nevlastní, to pro něho neexistuje. Když si například čte, dělá to proto, aby informacemi zvýšil svou tržní cenu. To, co čte, do sebe bezmyšlenkovitě nabouchává, hromadí to s tím, že se to jednou třeba bude hodit. Lidé okolo něj - včetně partnerů - jsou mu objekty zábavy, rozptýlení, které jakmile se opotřebují, tak je podobně jako v rozkroku prošoupané kalhoty, které mám v momentě psaní těchto řádek na sobě, vymění. To, že vše okolo sebe bere jako objekty vlastnění, mu znemožňuje s nimi komunikovat, opravdu je poznávat a tím také poznávat sama sebe.

Druhý typ usiluje o to brát věci takové, jaké jsou, snaží se je chápat v jejich celistvosti, komunikuje s nimi, je jim otevřen. Když něco čte, abychom se vrátili k tomuto příkladu, komunikuje s autorem, dělá si na věc vlastní názor, polemizuje. Četbou se mění. Poeticky řečeno - čeho se dotkne, to ožívá pod jeho rukama. Je to umělec života - nemusí vytvářet umělecká díla, jak je konvenčně chápeme, nýbrž sám život je mu uměleckým dílem. Jeho ruce mohou být obě levé, stačí, že má otevřené srdce.

Abychom se ale vrátili do dusného pralesa s povykujícími primáty. Když Fromm mluví o způsobu existence orientovaném na mít, zmiňuje i fotografování. Ne to fotografování, kdy se skrze něj snažíme něco zachytit, kdy si s tím, co fotíme, hrajeme, poznáváme, komunikujeme, ale to fotografování, které bohužel dnes tak často vidíme kolem sebe: digitální foťák před obličejem, svět okolo nás pozorovaný přes hledáček, v hlavě jediná touha - nashromáždit co nejvíc, co nejvíc toho ulovit, co nejvíc toho mít. Během procházky - bylo to tuším zrovna někde mezi Austrálií a Afrikou - se odehrál jeden velice silný okamžik.

Možná to byl právě on, co mě přimělo napsat toto zamyšlení. Stáli jsme s přítelkyní vedle velkého listu, na kterém zrovna seděl motýl se staženými křídly, která zespodu vypadají jako oko sovy, aby tak odháněla nepřítele... Stojíme tam, pozorujeme strukturu jeho křídla a hlavami se nám honí myšlenky, jak neuvěřitelně propracovaný a pestrý život okolo nás je, kolika nepočetnými formami nás neustále překvapuje, jak zajímavé to je být jeho součástí a jak osvobozující to je chápat sama sebe jen jako kapku v moři tohoto nepředstavitelného a hlavně nepochopitelného systému. V tom přichází člověk - jeden z davu - k motýlovi přikládá na co nejbližší vzdálenost aparát, fotí a odvrací se za další kořistí. V tom momentu motýl rozevírá křídla. Nenápadně hnědá barva, která doposud dominovala, se rázem mění na perleťově modrou. Okamžik, který lovci nikdy neuvidí.