Jan Paul popsal na pozadí příběhu ženy čekající v nemocnici na cokoliv, co ji odsud dostane pryč, trpné čekání "pečující" společnosti (zastoupené nemocnicí) na to, až se tak stane. Je to poněkud cynické, ale nedá se to nevidět -- obě strany budou rády, když se navzájem rozloučí, ať už se to stane jakýmkoliv způsobem. Myslím, že to už je ale skutečně finální stádium, fáze, ve které už člověk skutečně není ničím zajímavý. Ještě chvíli ale byl vcelku důležitým "hráčem" na trhu.

Procházel jsem bytem nedávno zemřelého starého člověka. Byt byl naplněn knihami. Encyklopedie, recepty do kuchyně, na zahradu a spousty dalších rychlokvašených publikací. Všechny do jedné zářily novotou, většina z nich nebyla nikdy otevřena. Některé byly ještě pořád zabaleny. U některých titulů bylo hned více naprosto totožných výtisků. Desítky a desítky knih, které nikdy nikdo nečetl. Proč taky, to nejsou knihy, které jsou určeny ke čtení. Je to produkt -- v průmyslovém slova smyslu -- a marketingová zbraň v jednom, "2 v 1" nikoliv pro zákazníka, ale pro prodávajícího.

A nešlo jen o knihy. Starý muž měl doma několik sad dámské kosmetiky, samozřejmě nikdy nepoužité, pouzdra se stejnými hodinkami, několik fotoaparátů. Těžko říct, jakou cenu za to všechno musel zaplatit, ale skutečná hodnota byla velmi nízká.

Náhodou taky vím, proč se ten starý člověk obklopoval všemožnou předraženou veteší a proč kupoval několikasetstránkové výtisky kuchařek, když ho nikdy v životě nenapadlo, že by snad podle nich měl jíst. Na různých místech bylo možné nalézt dopisy od velevážené společnosti Readers Digest, která upozorňovala šťastného výherce, že vyhrává tu dva, tu tři miliony korun. Těžko říct, možná, že znění dopisu, pokud by si člověk dal tu práci a vyhledal všechny možné souvislosti, přímo výhru nesliboval, ale já náhodou vím, že ten starý člověk, tyto souvislosti nehledal, možná ani nechtěl. Jeho smyslem života se totiž stala utkvělá představa toho, že spěje k velké výhře.

Je docela možné, že mu šlo zejména o tu představu a ani tolik o výhru samotnou, těžko říct. Samaritáni z Readers Digest mu v tomto vyšli s otevřenou náručí vstříc a sdíleli s ním jeho radost, s pochopením mu poskytovali její zdroj.

Jindy jsem byl v obchodě, který prodával zboží inzerované pomocí teleshoppingu v televizi. Dovnitř přišla velmi stará žena, která se ptala prodavačky na nějaký neuvěřitelně miniaturní a nepřekonatelný digitální fotoaparát s kamerou, který byl v té době na tapetě teleshoppingu. Ta žena podle řeči vůbec neměla potuchu, o co se vlastně jedná, ale prodavačka v podstatě nejevila sebemenší snahu něco vysvětlovat, protože pravděpodobně také nevěděla, o čem ve skutečnosti mluví. A tak se za situace, kdy ani kupující, ani prodávající nevěděli, co je vlastně předmětem koupě, uskutečnil obchod za několik tisíc korun.

O ty TV obchod je mimochodem zájem. Když jsem šel jednou ráno ulicí, ve které jeden takový obchod je, na otevření obchodu čekalo v zástupu asi 30 lidí, a to se dnes přece jen málo vidí. Nějací dva kolemjdoucí adolescenti to komentovali slovy: "Venkov přijel nakoupit." Jistě je to velmi kuriózní situace, zejména v zemi, v níž většina obyvatel stále ještě pamatuje fronty na banány a toaletní papír. Je to takový malý výsměch představě, že poté, kdy zmizí nedostatek, zmizí také fronty. Faktický nedostatek v uspokojování potřeb vystřídala chiméra, kterou je nutno vytvořit, aby lidé nedostatek pocítili.

Možná, že většina těch lidí byla z Prahy, ale to je v podstatě jedno. Ta televizní masáž neuvěřitelně zhovadilým způsobem plující na vlně globalizované společnosti vytváří takovou nabídku, o které se ví, že ji zákazník bude poptávat. Jen vlastně ještě nezjistil, že takovou potřebu má a že ji musí uspokojit. Tento dojem je u něj nutné nejprve navodit, ale protože je tu "materiál", který dokáže své dojmy velmi rychle modelovat podle toho, co mu někdo jiný říká -- dělá-li to správným způsobem -- stačí se k těmto lidem dostat. A protože televize se dostane skutečně všude, bez ohledu na to, jestli se jedná o centrum hlavního města nebo vesnici na severní Moravě, stačí jen lidem ukázat, co vlastně všechno potřebují.

Tak samozřejmě působí jakákoliv reklama, je však nutné vidět rozdíl v tom, když někdo uspokojuje skutečnou poptávku na trhu, nebo když někdo nejprve vytváří nabídku tak, aby vytvořil pseudopoptávku.

Pro mnohé spásonosný tržní princip, podle kterého nabídka kopíruje poptávku, v tomto případě funguje úplně naopak. Nabídka je vytvářena tak, jak u poptávky předpokládá, že na ni bude reagováno. Nabídka nevzniká z žádné spontánní potřeby, která se na trhu projeví, ale z promyšleného kalkulu, který počítá se společenskými limity, s hendikepem určitých společenských skupin.

Největší legrace na tom je, že si nikdo nemůže být úplně jistý tím, že se právě on nestane obětí svého vlastního přesvědčení. Stačí zestárnout, ztratit smysl života spočívající v dennodenním zápřahu, který nedovoluje dívat se vpravo nebo vlevo a nutí šlapat, osamět. Kolik lidí v podstatě směřuje k tomu, že v okamžiku, kdy přestanou mít reálné potřeby, protože se zpomalili, přestali doslova "držet krok s dobou", protože už je k tomu nic nenutí, začali všechno okolo sebe vnímat méně skepticky (v pravém slova smyslu), budou prostřednictvím únikových kanálů svého věku, k nimž patří zejména televize, přiváděni do zvláštních psychických stavů, z nichž bude někdo jiný těžit zisk? Tak nashle v TVshopu...:)