20. 4. 2007
Polemika o odšumělém článku se týká zásadních etických otázekOdpověď Borisi Cvekovi a dalšímPane Cveku, i já jsem pochopil, o co se hraje, a že ne každý má intelektuálně na to, aby pochopil žánr Mládkova článku a zařadil ho do správného estetického šuplíčku. Nešťastné bylo už zařazení jeho "vystoupení" do rubriky, kde jinak bývají zveřejňovány seriózní názory. Souhlasím s vámi, že nám nejsou známy ani páně Mládkovy motivy k onomu článku, ale bohužel nemáme vědomě k dispozici mystické schopnosti Rudolfa Steinera, který srovnal věty totožného stylu a významu od Woodrowa Wilsona a německého historika Hermanna Grimma, a poznal, že zatímco Wilson jimi sledoval politický cíl, Grimm je psal jako objektivní pozorovatel. |
Ale o podobné spekulace se v daném případě nejedná. Pokud se někdo ze strachu a z nedůvěry v dostatečnou vyzrálost svých současníků dovolává analýzy každé prkotiny, cenzury a policejního státu, usvědčuje tím vlastní civilizaci, že se od 20. let 20. století, kdy nedostatek cenzury pomohl k moci např. Hitlerovi, nikam neposunula. Ale strach není dobrý rádce, pane Cveku. Strach je nástrojem ega, na rozdíl od duše, která se nemá čeho bát, protože její věčný dokonavý stav bez nedostatku se ze své podstaty nemůže nijak změnit. Což neznamená, že by se naše dočasné složky neměly právo bát traumatu, já sám mám se strachem velmi intimní vztah, ale dnes už vím, že není součástí té nejhlubší podstaty nikoho z nás. Souhlasím sice s vámi, že v některých ohledech se za posledních devadesát let stav naší civilizace spíše zhoršil, ale lékem na to není volat po represi, která, jak známo, plodí -- represi. V době našeho společného Mistra a jeho prvních učedníků byl stav světa ne-li horší, pak podobný. A jak na to reagovali oni? Volali po pomoci světské státní moci? Právě naopak. Byli jí mnohdy zavíráni, mučeni a zabíjeni za to, že s (z pohledu naší civilizační iluze)"jurodivou" radostí chodili po světě a hlásali lásku a radost a pomáhali dobré PODSTATÉ všech ven. Stíny mnoha kolemjdoucích se sice nedaly a pěkně jim zavařovaly, ale to jim v jejich cestě nezabránilo. Rozuměli světu po kterém chodí, věděli, kdo jsou, odkud přicházejí, kam jdou a co kážou. Nikdy nezaznělo: V případě obzvláštního nebezpečí se braň útokem! Zaznělo naopak: Braň se láskou. Slova: "Raději plivnu..." která jste napsal, vám musel diktovat do pera někdo, kdo je s naším společným Mistrem v čelném střetu. Dovolím si apriorní konstatování, protože za ním stojí nejen mé přesvědčení, ale i evangelium: nikdo, kdo chce Učitele pravdy následovat, nemůže hlásat represi. Jakákoli forma mého požadavku represe je totiž vítězství druhé strany. A jestli to není zároveň motto vzniku Britských listů, pak jsem Britské listy do dnešního dne nechápal. Na závěr ještě jedna poznámka: v odezvu na můj článek se mi ozvali tři pánové: Vodička, Cvek a Novotný. Pánové Vodička a Novotný poskytli milou podporu mé snaze o záchranu smyslu pro humor z tenat strachu. Byla to povzbuzující slova, hodná uveřejnění - ohlas pana Novotného přišel dokonce z Glasgowa, bydliště šéfredaktora BL. V listě svou rekci však uveřejnil jen pan Cvek. Už nejmíň třikrát se mi totiž stalo, že jsem v Britských listech uveřejnil opozici k nějakému dříve publikovanému názoru, načež mi na mou mailovou adresu začala chodit bouřlivá slova podpory, mnohá ve formě čtivých novinových článků. V debatě na stránkách BL se z nich ale neobjevila ani řádka. Tento chronický jev připisuji stejnému fenoménu, který způsobil, že průměrný článek Ivana Mládka v Denících Bohemia vyprovokoval v Borisi Cvekovi myšlenku na turecký policejní stát. Myslím, že STRACH přihlásit se veřejně k něčemu, co je v opozici, byť v tak demokratickém fóru, jako jsou Britské listy, považujeme my Češi stále ještě za riziko. A pokud budeme navíc volat po dalších represích, nebude to s českým syndromem permanentní heydrichiády, který jsem zmínil ve své první reakci, nikterak lepší. Bude to naopak horší a horší... |