20. 4. 2007
POZNÁMKA NA OKRAJ:Strach rozežírá duši, aneb Prevence před onemocněním a stigmatizacíRakouská tisková agentura APA oznámila, že podle vědecké studie s titulem Cost of Disorders of the Brain in Europe během jediného roku má psychické problémy téměř každý čtvrtý Rakušan. Filosofové se ptají nejen, kde je sídlo duše, ale také, jestli vůbec existuje. Dnes se ale nechci zabývat touto zajímavou otázkou, ani nechci luštit, kolik lidí má psychické problémy, co to vlastně jsou psychické problémy a kolik společnost stojí. Začnu dřív, začnu u něčeho, o čem jsem něco slýchával, když jsem potkával lidi ze spolku 'Irre menschlich Hamburg e.V.' (titul má dvojí význam: 'Pomateně lidské' a také hovorově 'hrozně lidské'). Ano jde mi o prevenci před onemocněním a stigmatizací, jde mi o stigmatizaci a onemocnění. |
Ví se, že strach není často spojen se smrtelnou úzkostí, ale z problému, který je ze začátku spojen jen s mírným strachem, se u jedince může vyvinout strašná úzkost. Velká potíž s problémy je, že si často myslíme, že jedině my máme takový problém, a zároveň zoufale trváme na tom, aby se nikdo jiný nedozvěděl, že takový problém máme. Kdo by to nepochopil ? Kdo by neměl strach ze stigmatizace? A kdo by nevěděl, že se s takovým strachem člověk rychle dostane do kolotoče, z něhož u něho mohou vzniknout větší psychické problémy. Kdyby člověk ale nejen tušil, že má psychické problémy, kdyby si toho byl opravdu vědom a reagoval odpovídajícím způsobem, měl by větší naději se dostat úspěšně z takového kolotoče, nebo by měl také možnost tomu kolotoči zabránit. Ještě lepší by ale bylo, kdyby ti, kteří problémy dosud nemají, věděli, že nejen jejich kolegové, přátelé, příbuzní, ale také oni sami můžou někdy mít psychické problémy, ale že někteří z nich asi jsou už postiženi, a proto potřebují porozumění a pomoc. Porozumění ale potřebuje znalost a znalost preventivní poučení. Tam, kde se lidé společně učí a spolupracují, by takové preventivní poučení bylo účelné, nejen proto, aby si lidi uvědomili, že postižení mají problémy, ale také proto, aby je nevylučovali ze svého společenství. Nejlepší by ale bylo, kdyby jim nejen pomáhali, ale kdyby preventivně mysleli na to, co by se mělo ve škole a v práci zorganizovat jinak, aby byl zbytečný stres minimalizován. A když jde o to pomáhat postiženému, mělo by se myslet na princip trialogu. Ohledně toho rád cituji psychologa Thomase Bocka, který říkal, že nejdůležitější pro postiženého je, že má alespoň jednoho jemu blízkého člověka, který pochopí situaci, akceptuje ji a je odhodlán pomáhat. Proto se podle principu trialogu se má setkat s postiženým člověkěm nejen psycholog, ale měl by u toho být i člověk, který má důvěru toho postiženého. Strach může rozežrat duši, a myslím i duši těch, kteří zastávají názor, že ji vlastně nemají. A jestli ji máte nebo nemáte, přeju Vám, aby ve Vašem životě hrál strach jen nepatrnou, vedlejší roli... |