Kanadští vojáci žijí se svými rodinami v posádkových městečkách, kde je vždycky armáda největším zaměstnavatelem. Ta platí vojáky a oni svou výplatu utrácejí v obchodech, u holiče, u benzinových pump, v restauracích atd., takže se na práci u armády živí mnoho dalších rodin. Rodiny vojáků žijí v neustálých obavách o osudy svých členů. Rodiče vojáků tvrdí při rozhovorech s reportéry, že jsou hrdi na své syny či dcery (neboť i ženy dnes slouží v bojových jednotkách) za jejich nejcennější přínos k válce proti terorismu a k šíření svobody a demokracie. Děti z té hrdosti nemají rozum a tedy se neustále velice bojí, aby tatínek nebo maminka neumřeli. Ontárijský ombudsman André Marin byl upozorněn na to, že jsou děti na kanadské vojenské základně CFB Petawawa v krizové situaci.

Pan Marin se o této situaci dozvěděl ze stížnosti, že služby pro duševní zdraví dětí v rodinách vojáků sloužících v Afghánistánu nejsou dostatečně financovány. Na tiskové konferenci se vyjádřil, že jsou kanadské děti "vedlejšími válečnými ztrátami" a že nedostatečné financování přetíženého střediska pro jejich duševní zdraví je pro ty děti škodlivé. Přeloženo do řeči peněz, takové středisko požadovalo loni na podzim 536,250 dolarů na dva roky, ale jeho požadavek byl zamítnut "Ontárijským ministerstvem pro služby dětem a mladistvým", přestože počet případů z vojenských rodin vzrostl od listopadu 2005 na osminásobek! Federální vláda se dala po několika schůzkách přesvědčit k tomu, že navíc přispěje částkou 100,000 dolarů a provinční ontárijská vláda dá 130,000 dolarů. Podobné částky byly slíbeny i pro příští rok. Středisko bude nyní podávat zprávy ombudsmanovi každý měsíc.

Opožděné financování střediska vedlo k vytvoření pořadníku pro služby zejména proto, že bylo zraněno a zabito více vojáků než se předpokládalo. Ontárijský premiér "z celého srdce podporuje" návrhy ombudsmana, aby se snížila traumatizace dětí z vojenských rodin, jejichž otcové a matky bojují v Afghánistánu. Pan Marin totiž slyšel o tom, v jakém strachu žijí vojenské rodiny, zejména děti, že náhle přijde špatná zpráva ze zámoří. Malé děti se ve školách bojí toho, že budou pozvány do ředitelny. Nedávno omdlela malá holčička a upadla na podlahu, když byla vyzvána, aby přišla k řediteli školy. Byla před tím po dobu několika dní obklopena vlajkami na půl žerdi a slyšela od dospělých lidí o tom, kdo všechno padl nebo komu byla utržena noha nebo ruka, že si byla jista, že jí ředitel řekne, že zahynul její tatínek. Děti vojáků tedy žijí denně v tomto strachu, ale mají problémy i když se tatínek nebo maminka z Afghánistánu vracejí. Je těžké, aby se přizpůsobily nové situaci a to proto, že se navrátilci chovají úplně jinak než když do války odcházeli. I oni jsou duševně vyšinuti z toho, co daleko od domova prožili. Některé rodiny přestávají fungovat jako rodiny.

Nyní se má situace napravit - tedy abych byl upřímný, když tento článek zpracovávám a zkracuji - napravit se má pouze financování služeb, a výkonný ředitel Greg Lubimiv si ve středisku Phoenix Centre pochvaluje, že bude možné zaměstnat 4 poradce na duševní zdraví na plný úvazek a v příštích letech se jejich počet možná i zvýší. Ovšem, v jiné části novin čteme o tom, že povstalci v Afghánistánu vyhrožují jarní ofenzívou, takže požadavky na duševní poradce pro děti nadále porostou. Pan Lubimiv se těší, že s lepším financováním střediska bude možné zavést dokonce preventivní poradenství, aby byly rodiny vojáků lépe připraveny pro všechny eventuality.

V doprovodném článku se píše o paní Cindy Patryové (36), která sama pečuje o dvojčata Daniela a Paula (6) a starší dcerku Tabithu (8). Její manžel, desátník Frank Patry byl odvelen do Afghánistánu loni v srpnu, přijel domů na dovolenou o vánocích, vrátil se do Afghánistánu v lednu a v únoru se opět vrátil do Petawawy.

Všechny 3 děti se staly "vedlejšími válečnými ztrátami" a jejich matka se obrátila na Phoenix Centre se žádostí o pomoc, protože se děti před jejíma očima změnily k nepoznání poté, co jejich otec odešel do války, ale nezlepšily se ani po jeho návratu domů. Šestiletý Paul se začal zčista jasna chovat hrubě k domácímu psovi a kočce, ale na druhé straně začal neustále líbat maminku a říkat jí, že ji má rád, třeba 30-40 krát za den, a že mu chybí tatínek. Nejlepší kamarádce Tabithy padnul tatínek loni právě na Svátek práce se 4 dalšími vojáky z posádky v Petawawě. Bylo to dva týdny poté, co do války odešel Tabithin tatínek. Tabithina nálada se prudce měnila. Jednu chvíli byla normální a najednou se změnila a chladným hlasem říkala: "Víš, mami, že byl zabit Brendin tatínek?" Nejhůř byl ale postižen Daniel. Až do tátova odjezdu do Afghánistánu byl klidným chlapcem, ale po jeho odjezdu začal neutišitelně plakat, potom začal mamince odmlouvat, přestal poslouchat a začal napadat její autoritu. Paní Patryová řekla, že by nezúčastnění lidé namítali, co by chtěla po 6-letém chlapci. Jenže ona vidí, co válka v Afghánistánu udělala s jejími třemi dětmi. Situace se ještě zhoršila poté, co se manžel vrátil do války po vánoční dovolené. Když dávala Daniela spát, ten začal plakat, že nechce, aby tatínek umřel. Nedovedla si vysvětlit, proč ho to napadlo, když z posádky tou dobou nikdo nepadnul, ale potom jí došlo, že si Daniel dal do souvislosti odjezd svého tatínka s nebezpečím, že padnou další tatínci. Desátník Patry odletěl z Petawawy 20. srpna a o tři dny později měl službu na letištní rampě v Kandaharu při doprovázení dalšího kanadského padlého do letadla k jeho poslední cestě. O dva týdny později padlo dalších 5 vojáků, mezi nimi i tatínek Tabithiny kamarádky. Během pobytu desátníka Patryho v Afghánistánu padlo z posádky v Petawawě 18 kanadských vojáků.

Přestože se paní Patryová snaží co nejlépe izolovat svoje děti od špatných zpráv třeba tím, že vypíná televizi, když jsou v ní zprávy, pochopitelně se jí nemůže podařit izolovat je úplně v takové malé obci, jako je posádka v Petawawě. Děti si všímají toho, co říkají dospělí, mají kamarády, kteří ledacos vědí nebo sami ztratili otce nebo matku. Paní Patryová si s hrůzou uvědomuje, že bude docházet ještě k horšímu psychologickému tlaku, jak se bude zvyšovat počet padlých. V době, kdy se snažím přiblížit českým čtenářům situaci rodin kanadských vojáků, padli z posádky v Petawawě další dva vojáci, vojín Patrick James Pentland a Master Corporal Allan Stewart, otec dvou dcer. "Nedovedu si představit, co všechno nás ještě postihne", povzdechla si paní Patryová. "Určitě ale budeme potřebovat více pomoci od střediska pro duševní zdraví, protože se z této situace hned tak brzy nedostaneme". V žádném z obou článků jsme se ale nedočetli, co obnášejí duševní porady dětem, které se obávají, že jim ve válce padne tatínek nebo maminka. Na objektivní situaci se nic nezmění a řeči indoktrinátora jsou bezpochyby zapomenuty, když se dítě snaží večer usnout a bojí se, aby se ráno nedozvědělo, že tatínek umřel. A co teprve děti, které se tu hroznou zprávu dozvědí? Jak jim pomohou slova duševního poradce zaměstnaného na plný pracovní úvazek?

Na této situaci je to hrozné, že jen část kanadských obyvatel je přesvědčena, že má smysl obětovat kanadské životy v zemi, která sama za svou svobodu a demokracii příliš nebojuje. Nejeden politický analytik charakterizuje Afghánistán jako zemi, kde jeden kmen bojuje proti jinému, ale v případě, že je země napadena zvenčí, jsou mistní vzájemní nepřátelé schopni se sjednotit k boji proti vetřelcům. Kanadská menšinová konzervativní vláda trvá na pokračování ve válce, ale opoziční Liberální i Nová demokratická strana jsou proti obětování dalších kanadských životů ve válce, o níž se povstalci vyjádřili, že jsou schopni a ochotni vést ji třeba dalších sto roků. Ne všichni lidé v Kanadě věří, že se podaří, aby Západ vytvořil v Afghánistánu zemi k obrazu svému. Ještě tedy padne mnoho kanadských a jiných tatínků a maminek, než k tomuto poznání dospějí i ti politici, kteří ty tatínky i maminky tam přes půl zeměkoule posílají a s nimi těžkou válečnou techniku, placenou z daní, které by v Kanadě i v jiných zúčastněných zemích mohly být použity k užitečným cílům. Takové poznání by snad nejlépe prospělo dětem v Petawawě i v jiných posádkových městech, že by místo střediska pro duševní poruchy mohly dostat další hřiště nebo lépe vybavené školy.