Po prvních minutách bylo zřejmé, že nejde o běžný historický velkofilm typu Gladiátor, Trója apod., a to ne proto, že snímek 300: Bitva u Thermopyl byl natočen podle komiksu, z jehož vyjadřovacích prostředků čerpá (podobně jako Sin City, se kterým jej mj. spojuje jméno autora komiksové předlohy a producenta v jedné osobě i potoky animované krve).

Na začátek několik vysvětlení. Nepovažuji se za filmového znalce. Tento článek neaspiruje být filmovou kritikou a také jí není. Nezajímám se zde o žádnou z běžně hodnocených kvalit filmového umění (režie, scénář, herecké výkony, kamera, střih, animace, hudba apod.) ani nehodlám podrobovat film kritice z pohledu historika. Přestože ve všech těchto oblastech by byla pastva pro kritiku neobyčejně hojná, zaměřím se pouze na jediný aspekt, a tím je obraz neZápadního světa, zejména tzv. Orientu, na Západě, na jehož staleté budování film navazuje, posiluje jej a kumulací obrovského množství atributů ve specifické konfiguraci vytváří učebnicový příklad jevu označovaného jako orientalismus. Slova Západ či Západní nejsou zamýšlena v geografickém smyslu, ale jako určitý myšlenkový diskurz spojovaný s tím, čemu jsme zvyklí říkat "západní židovsko-křesťanská civilizace". Pro odlišení od čistě geografického označení používám, tak jako je to obvyklé v angličtině, velké písmeno na začátku.

Hrdinský střet nepočetného vojska řeckého městského státu Sparta s mnohanásobnou přesilou perské armády pod velením krále Xerxa v úzké soutěsce u Thermopyl je písemnými prameny doloženým historickým faktem. V předkládaném snímku však, podle mého názoru, tvůrcům nešlo jen -- a chovám podezření, že ani v první řadě -- o vylíčení historické události (té je použito spíše jako prostředku), ani -- ve smyslu "umění pro umění" -- o pokračování v linii filmových adaptací komiksové estetiky, ale o vnucení zcela určitého diskursu, pohledu na svět. (Diskurs zde chápu ve Foucaultově smyslu jako pevně ohraničenou oblast společenského/lidského poznání, jako systém tvrzení, v nichž a skrze něž se uskutečňuje naše znalost o světě. Svět se uskutečňuje skrze systém diskursu.)

Explicitně i implicitně prezentovaný diskurs, který zasahuje divákovo vědomí i podvědomí, je až příliš společensko-politicky aktuální, aby mohl být považován za náhodný či aspoň ne přímo zamýšlený efekt. Téměř se vkrádá se otázka, na čí objednávku byl film vyroben, proč byl právě takový film uveden do distribuce právě teď, tedy, jednoduše, who benefits? I když je tento typ tázání pochopitelný a zcela na místě, nebudu se zde pouštět do spekulací ani vytvářet "hypotézu spiknutí". (poznámka autora: tento text jsem psal ještě dříve, než jsem na internetu zjistil, že proti filmu protestují představitelé Íránu) Čím se naopak zabývat chci, je onen diskurs, o jehož přiblížení čtenáři bych se rád pokusil.

V roce 1978 vyšla ve Velké Británii kniha Edwarda W. Saida (1935-2003), profesora angličtiny a srovnávací literatury na Columbijské a Harvardské univerzitě, s názvem Orientalism. (Said, Edward E. 1978. Oreintalism. London and Henley: Routledge and Kegan Paul.) E. W. Said je považován za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů v oblasti post-koloniální teorie a přestože nebyl prvním, kdo s podobnými tezemi přišel, publikování Orientalismu vzbudilo v příslušných oborech na Západě doslova revoluci. Do češtiny nebyla dosud žádná ze Saidových prací přeložena a reflexe jeho díla na českých univerzitách je -- dle mé vlastní zkušenosti a namátkových dotazů -- stále nedostatečná. (Například můj známý, nedávný absolvent sinologie, o Saidovi během celého magisterského studia ve škole neslyšel. V Národní knihovně v Praze je jediný, absenční (!), výtisk Orientalismu.)

Podstatou Saidova Orientalismu je analýza západních děl kulturní produkce (historiografie, umělecké i populární literatury, malířství...) a politiky týkající se tzv. Blízkého, Středního či Dálného Východu, resp. Orientu. Když to zjednoduším, Said dochází k závěru, že takový Orient, jaký je líčen v jím analyzované produkci nemá se skutečným životem popisovaných oblastí mnoho společného (což by ještě nebylo tak překvapivé); ba co hůře, je jakýmsi více či méně účelovým diskurzem o něčem, co tento diskurz nazývá Orientem. Podle Saida Orient jako takový neexistuje, je vytvářen, vynalézán, orientalizován. Klíčovým pojmem ve vztahu mezi evropským, potažmo západním, světem a Orientem je moc. Tento vztah není založen na rovnocenném "stýkání a potýkání se" (encounter), ale je primárně určován parametry moci, opozicí nadřazenost -- podřízenost a jejích homologií: Západ -- ne-Západ, civilizace -- barbarství, pokrok -- zaostalost, rozum -- iracionální mysticismus, mravnost -- sexuální zvrhlost, křesťanství -- islám / buddhismus / hinduismus / animismus apod.

"Orient sám je orientalistickým konceptem, jakousi projekcí a vůlí Západu ovládat Orient." (Drozdíková, Jarmila. 2001. Black Athena, Rationalization of knowledge and rationality of terror. In Luboš Kropáček and Petr Skalník (eds.) Africa 2000. Forty years of African studies in Prague. Praha, p. 83. Z hlediska vědy Said znovu nastoluje zásadní otázku vztahu mezi poznáním a mocí/politikou, čímž navazuje na Michela Foucaulta. Analyzované produkty klade do kontextu světonázorové atmosféry doby jejich vzniku na Západě, kterou zejména v 19. století naplňovala idea pokroku živená darwinovským evolucionismem, viktoriánský rasismus, nacionalismus, s ním související imperialismus (ve smyslu Cecila Rhodese nikoli K. Marxe) a evropská koloniální expanze po Berlínském kongresu. (Stopujeme-li tyto jevy dále, dostaneme se až ke katastrofám, ke kterým přímo či nepřímo vedla ideologizace těchto idejí ve 20. století (první a druhá světová válka, holocaust, tragédie genocid a desítek občanských válek nutně následujících nedostatečně připravenou dekolonizaci) a výsledné hluboké nerovnováze současného světového řádu.) Koncept orientalismu nakonec prozrazuje více o nás samých než o kýženém Orientu. Jak Said píše ve svém pozdějším eseji, Orientalism Reconsidered, (Said, Edward W. 2000. Orientalism Reconsidered. In Reflections on Exile and Other Essays. Cambridge and Massachussets: Harvard University Press, p. 198-215) jedním z nejobecnějších rysů orientalismu v širším slova smyslu (tedy uplatňovaném i na jiné části světa než je Blízký, Střední a Dálný Východ) je upírání práva na sebe-zastoupení (self-representation), jakési "my vaší kultuře rozumíme lépe, než budete kdy moci vy sami". Širší a hlubší aplikace Saidovy analýzy byla rozpracována v myšlenkovém směru nazývaném post-koloniální kritika. Jak to všechno souvisí s naším filmem?

Snímek 300: Bitva u Thermopyl by mohl sloužit jako instruktivní film při výkladu novodobého orientalismu. Již samotné téma střetu mezi demokratickým (i když vojenským) řeckým městským státem a asijskou despocií přímo vybízí k uplatnění osvědčených klišé. Řecká civilizace se svojí demokracií, ideou kalokagathie, racionalismem, svobodou ve filosofickém myšlení a mnohým dalším nám již od hodin dějepisu na základní škole ztělesňuje základ naší evropské civilizace, a to v opozici k orientálním (či jiným) despociím, které toto vše zpravidla postrádají. V našem případě jde sice o vojenskou Spartu, během filmu je však několikrát jasně vysloveno, že ta zde bojuje za celé Řecko (závěrečná scéna spojených řeckých šiků připravených k bitvě u Plataji to jen utvrzuje) a daleko více. Dopřejme si ještě jednu krátkou odbočku.

S rostoucí potřebou Evropy vymezit se a dokázat si vlastní starobylost, jedinečnost a nadřazenost nad ostatním světem, nabyla role řecké civilizace v 19. století zásadní důležitosti. Existují vědecky diskutované názory, že tehdy byla historie starověkého Řecka "upravena" a právě tato výsledná interpretace je dodnes široce přijímána jako platná. Především mělo dojít k očištění řecké kultury od jakýchkoli ne-evropských vlivů. Tak bylo ve staré řečtině pominuto 15-20% slovní zásoby pocházející ze semitských jazyků a 20-25% ze staré egyptštiny (40-50% tvoří indo-evropský základ a zbytek je neznámý), nehledě na další kulturní vlivy. Antisemitismus a rasismus 19. století by zřejmě neustál, kdyby kolébka evropské civilizace měla mít ve svém rodokmenu semitské (či jiné západo-asijské) a africké vlivy. Klíčovou prací na toto téma je dvousvazková kniha Martina Bernala, Black Athena (Bernal, Martin. 1987. Black Athena: The Afroasiatic Roots of Classical Civilization. London: Free Association Books) a následná diskuse, kterou vyvolala uvnitř i vně akademického světa. Přestože vzbudila i množství kritických ohlasů, podstata Bernalovy práce, totiž popsání vlivu rasismu na vědecký kánon na konkrétním příkladu starověkých řeckých dějin, zůstává hluboce inspirativní i nadále. V Čechách ovšem nebyla až na výjimky šířeji reflektována a učitelům dějepisu je -- pokud vím -- zcela neznámá.

Bitva u Thermopyl není v našem filmu běžným mocenským konfliktem. Proslovy protagonistů jsou naplněny rétorikou o obraně civilizace, demokracie, svobody a rozumu před barbarstvím, despocií, porobou, a mysticismem(!). Z úst postav uslyšíme o boji s "Asií" a dokonce o střetu "kultur" (!). Řekové, podobní dokonalým antickým sochám s pokud možno co největšími svaly a co "nejárijštějšími" rysy (práce maskérů), se chovají šlechetně k ženám, tvrdě vychovávají své potomky, ale dokáží i zaplakat; mají střídmý vztah k majetku, hlubokou osobní zodpovědnost jeden za druhého (při jejich výpadech zní drsná instrumentální rocková hudba) a přemýšlejí přísně racionálně a vůbec jsou bezproblémově "čitelní". Naopak Peršané jsou vždy, zdůrazňuji vždy, buď černoši ověšení zlatem nebo muži vyhlížející arabsky či jinak "orientálně" nebo asijsky; všichni touží po zlatě a nezřízených radovánkách v harémech; k ženám se chovají barbarsky, jsou proradní, hledají jen osobní prospěch; opírají se o náboženství (v boji využívají kouzla) a jsou nevyzpytatelní (v boji používají různé stvůry a exotická zvířata). Sám král Xerxes působí dojmem rozmazleného děcka, které se vzteká, když se mu nedaří; je nemilosrdným despotou, který trestá smrtí, těší se pohledem na souložící ženy ve svém harému (k tomu hraje "smyslná" arabská hudba); chová se "nábožensky" i jinak nerozumně a fanaticky... Atributů by se našlo více, kdybych se byl jen schopen vzpomenout, či se na film podíval znovu.

Rozdělení protivníků podle BARVY pleti, FYZIOLOGIE a KULTURNÍCH rysů je hluboce znepokojivé. Jak je vidět, toto, troufám si říci, rasové rozdělení není náhodné a váže k sobě vždy právě určitý typ atributů a kulturních klišé. Zjednodušeně řečeno, je dokonalou aplikací orientalistického diskurzu, a to ne v podobě nějaké intelektuální disputace, ale v krvavém vojenském střetnutí na život a na smrt. To vše se vám servíruje v prostředí klimatizovaného multikina v roce 2007. Jak řekl jeden z diváků, když vyšel ze sálu: "A teď mám chuť dát někomu pořádně přes držku". Ano, zhruba tyto emoce film navozuje vcelku spolehlivě. Objednal si snímek Pentagon a pouští jej mladým klukům, než jdou v Iráku do boje nebo nás má film mentálně a emočně připravit na invazi proti "orientálcům" v Íránu?! Nevím. V každém případě už samotný fakt, že dílo vybízí k takovému typu otázek, je alarmující.

Krátce před svou smrtí vydal E. W. Said esej The Clash of Definitions (Said, Edward W. 2000. The Clash of Definitions. In Reflections on Exile and Other Essays. Cambridge and Massachussets: Harvard University Press, p. 569-590), jehož název je parafrází na známější práci Samuela Huntingtona The Clash of Civilizations? publikovanou ve Foreign Affairs v létě 1993 a poté v rozšířené knižní verzi v roce 1995. V duchu svého celoživotního díla a mnohaleté aktivity v mírovém řešení izraelsko-palestinského konfliktu Said razantně odporuje Huntingtonovi a říká zhruba toto. Jedním z největších nebezpečí pro současný svět je ideologizovaná představa kulturní homogenity a neměnnosti, právě tak vzhledem ke svojí vlastní kultuře jako k cizí. Celé známé lidské dějiny jsou jasným důkazem toho, že kulturní výměna vysoce převyšuje nad konfliktem. Je třeba dialogu. Vzájemná démonizace, vymezování a konfrontace, pod rouškou jakékoli rétoriky, je cestou do pekel.