Sedíme v kafeterii a se mnou tady jsou Patrick, Christian, Nick a Marla. Všichni to jsou studenti tady na Virginia Tech. Nicku, ty jsi byl hodně blízko, když ten člověk začal střílet?

Nick: Slyšeli jsme prostě rámus na chodbě. Hned jsem si neuvědomil, co se děje. Ale asi za okamžik jsem si uvědomil, ano, to je střelba.

Reportér: Co jste si navzájem říkali?

Nick: Co se děje, co je to za hluk.

Reportér: A co jste udělali?

Nick: Jakmile jsme si uvědomili, že je to střelba, okamžitě jsme zavřeli dveře a zabaríkádovali jsme se tam, ve třídě, stoly.

Reportér: A co se stalo pak?

Nick: Asi za pět vteřin po té, co jsme zabarikádovali ty dveře, přišel ten střelec a snažil se proniknout do naší učebny.

Reportér: Střílel?

Nick: Jo. Měli jsme ale ty dveře pořádně zabarikádovaný. Asi dvakrát vystřelil do těch dveří.

Reportér: Pronikly do místnosti ty kulky? Jak asi jste byli blízko, když střílel?

Nick: Všichni v místnosti, my jsme leželi na podlaze. Asi dvě kulky prolétly dveřma. Nebyla to legrace tam být.

Reportér: Dalo se usoudit z toho, jak střílel, co to bylo za zbraň?

Nick: Byl to nějaký poloautomatický revolver.

Reportér: Takového typu, který je tady pro každého legální.

Nick: Ano. Můžu si ho klidně jít koupit.

Reportér: Marlo, tohle je zjevně obrovský šok. Všichni z vás jste naprosto šokovaní. Avšak, v určitém smyslu, může to být pro vás vůbec překvapivé? Protože tohle se tady děje. Ne často, ale pravidelně. V Americe.

Marla: No, ano, k střílení obecně, často, skutečně dochází. Docela pravidelně. A já jsem z Richmondu, což je oblast s vysokou zločinností. Léto jsem strávila v New Orleansu, což je také oblast s vysokou zločinností. Myslím, že nás všechny hlavně zasáhlo, kolik lidí je mrtvých. Každý tisící občan v tomto městě byl zastřelen.

Reportér: Patricku, když se podíváte na to, co se tady právě stalo, když se podíváte na historii toho, co se v poslední době děje v amerických školách, včetně středních škol, zejména ve středních školách, v poslední době, jsi překvapen?

Patrick: Jsem překvapen a znepokojen. Ano, když si vzpomeneme na masakry jako ve škole v Columbine. Víte, média vždycky ukazují studenty jako výstředníky, blázny, jako společenské vyhnance. Lidi tady hovoří o incidentu, k němuž tu došlo na začátku roku, říkalo se, že je to izolovaný incident.

Reportér: Abychom to posluchačům objasnili, to byl incident, kdy začal střílet na univerzitě někdo zvnějšku, odjinud.

Patrick: Ano. S universitou neměl nic společného. Ale tenhle incident a faktory, které k němu vedly, člověk uvažuje, co se děje, co se mění ve společnosti. Co to je, co způsobuje, že lidi propadnou takovémuto šílenství?

Reportér: Souhlasíte jako mladí lidé, jako mladí Američané, že je vaše společnost podivným způsobem velmi násilná? Velmi podivně násilná? Christiane?

Christian: Musím říct, je to - - Střelné zbraně jsou přímou součástí americké kultury. A co se týče násilí, v každém košíku máte jedno shnilé jablko. Je úplně jedno, kde jste, někdo vždycky něco takového udělá. Co všichni ostatní ve společnosti budou považovat za opravdu opovrženíhodné.

Reportér: Co se týče střelných zbraní, co si myslíte o tom, že by se třeba měly v Americe zakázat? Když se podíváte na Ameriku zvnějšku, lidé si říkají, proboha, proč s tím už někdo něco neudělá? Tady jsme ve státě Virginia, kde většina lidí vlastní střelnou zbraň. Máte na to nějaký názor? Marlo?

Marla: Ano, mám na to velmi určitý názor. V roce 1994 podepsal Clinton velmi přísnou dohodu na regulaci střelných zbraní, měly se daleko více omezovat a prezident Bush, podle mého názoru bohužel, tuto dohodu zabil. Neobnovil ji. Takže to byl velký problém. Vzpomínám, že jsem o tom hodně debatovala, v této zemi máme všichni podle ústavy právo nosit zbraň na vlastní obranu --

Reportér: Mimochodem, vy všichni s tímto ústavním právem souhlasíte?

Nick: Ano.

Reportér: Všichni odpovídají, že ano.

Marla: Ale z mého hlediska, mezitím jsme omezili jiná ústavní práva. Takže nevím, proč nebyl zaveden dodatek, který je zcela zjevně natolik hmotný a natolik se týká možnosti druhé osoby povraždit jiné lidi. To je dodatek, jímž se tato země pořádně nezabývala. A na západní společnost máme tu obrovské množství střelných zbraní a obrovské množství poprav. Je to srovnatelné se zeměmi, jako je Pákistán, víte. Se zeměmi, s nimiž bychom se neměli srovnávat.

Reportér: Avšak majitelé zbraní a lobbisté za zbraně tvrdí, že lidi zabíjejí lidé, nikoliv střelné zbraně. A budou to opakovat i tentokrát, že ano?

Nick: Je to samozřejmě pravda, že lidi zabíjejí lidi. Zda jim střelné zbraně ulehčují, aby zabili spoustu lidí,... Ale takovýchle zbraní jsou v Americe miliony. Jak by bylo možné se jich zbavit?

Reportér: Realisticky, realisticky vzato, ať lidé říkají o potřebě zakázat zbraně cokoliv, takovéto masakry, jako ten dnešní, na situaci nic nezmění, že? Patricku?

Patrick: Ukazuje to, že nemáme respekt pro moc, kterou vlastníme. Lidi můžou mít právo vlastnit zbraně, ale jestliže nejsou schopni prokazovat respekt té moci, kterou z toho máme, nechápou pořádně, co s tou zbraní mohou způsobit, jak můžeme tolika lidem dovolovat tak volný přístup ke zbraním? Člověk musí být odpovědný za své činy.

Reportér: Tohle byl nejhorší takový masakr v americké historii. Myslí si někdo z vás, že tento masakr něco změní?

Marla: Já si myslím, že k nějakým zákonným změnám dojde. K některým změnám došlo už dříve, po podobném incidentu v roce 1984.

Reportér: Když byl spáchán atentát na prezidenta Reagana a jeho tým.

Marla: A ty zákony ještě existují a jsou velmi silné. Nevím, zda to někdo bude politicky prosazovat, ale obrovský rozměr tohoto masakru asi bude mít dopad a také to, že tohle je tak tiché a příjemné město.

Reportér: Nicku, tys tam byl, tys viděl ty kulky, jak vlétají do tvé třídy. Chceš, aby se změnil zákon?

Nick: Konkrétně nevím, co by se na té zbrojní politice mohlo změnit, aby se takovýmto incidentům zabránilo. Aniž by se úplně zakázaly střelné zbraně. Což si myslím, vzhledem k tomu, že zbraně má každý a je jich tolik, asi nejde.

Reportér: Patrick, Nick, Christian, Marla, děkuji vám.

Moderátor ve studiu: A Justin je stále ještě na univerzitě Virginia Tech. Když jsme poslouchali tu debatu, lidé mimo Spojené státy mají celou řadu otázek, ohledně kultury střelných zbraní v USA a o podstatě té společnosti. Vždycky po každém takovémto masakru následuje introspekce. Myslíte si, Justine, že dojde v Americe v této věci k nějakým praktickým změnám? Nebo že se objeví nové, přesvědčivé argumenty v důsledku tohoto masakru, anebo všichni teď budou chvíli zdrceni a pak se všechno vrátí k normálu?

Reportér Justin Webb: Ne, nic se nezmění. Aspoň ne okamžitě. Pokud by se mělo něco stát, pokud by býval měl něco udělat Bílý dům, už by to udělal. Konec konců, loni bylo zavražděno v Pennsylvánii pět malých holčiček a všechno, co Bushova vláda udělala, bylo to, že uspořádala konferenci o bezpečnosti ve školách. Pokud by se mělo něco změnit, iniciativa by musela vyjít od Demokratů a Demokraté se rozhodli, že potřebují voličské hlasy amerických Jižanů, většina z nichž miluje a vlastní střelné zbraně. Takže Demokraté to neudělají. Je velmi nepravděpodobné, že by v důsledku tohoto masakru došlo v zákoně o vlastnictví střelných zbraní v Americe k jakýmkoliv změnám.