|
22. 4. 2007
FRANCIE:Nejde nakonec jen o to "vzrůšo" kolem?Copak nestačí, když politik zaujme média?Už před časem se objevovalo ve francouzském tisku, zda má více šancí na funkci příštího prezidenta "Nico" (tj. Sarkozy) nebo "Ségo" (tj. Royalová). Média si okatě všímala, s jakou sugestivností zrovna tam či onde vystoupil některý z vytypovaných obou klíčových kandidátů. U Sarkozyho občas někdo vraštil čelo nad jeho zákroky na předměstích, kde párkrát došlo k nebezpečným nepokojům mladých nezakotvených lidí, vesměs nesplynuvších s pořádkem a zákony většinové společnosti. Šarm pí. Royal(ové) pochopitelně neunikal pozornosti zrovna tak, jako její velkorysé sliby, jimž kupodivu chybělo finanční zajištění. S "krajně pravicovým" Le Penem si málokdo činil starosti zrovna tak, jako to bylo ve Francii před posledními prezidentskými volbami (2002). Až Bayrou jako "politik středu" byl najednou výzvou jak stávající "pravici", tak "levici". Přitom kdekdo ví, že rozhodne nakonec až druhé kolo. Pochopitelně pro ty dva kandidáty, kteří projdou úspěšně prvním kolem. Přitom s možná ještě větší nejistotou nad vyhlídkami pro kolo druhé... |
|
V něčem se oba "křídelní" rivalové shodují: Oba (Sarkozy i Royalová) obdivují britskou hospodářskou stabilitu. Přitom ve Francii není poslední dobou dost v kurzu EU, jejímž je právě Francie jedním z klíčových tahounů; i když tzv. "Ústavu EU" odmítla. S ohledem na EU se v jednom důležitém ohledu oba zmínění kandidáti viditelně liší: Royalová přiznala Turecku právo na možný přístup k EU, zatímco Sarkozy je nesmiřitelně proti tomu. Pokud jde o vztahy s USA, byl by vůči Americe optimálním francouzským prezidentem zřejmě Sarkozy. Je zajímavé, že v té populismem překypující propagandě Sarkozy se odvážil naznačit, že by zřejmě omezil mj. penze ve veřejném sektoru a že by hledal cesty k regulaci pracovního trhu. Některá jeho omezení (35-hodinový pracovní týden) kritizovala také Royalová. Sarkozy by chtěl snížit daňové zatížení jeho plátcům, Royalová naopak potřebuje k realizaci svého "levicového" programu vyšší daňovou zátěž a následnou redistribuci těchto zdrojů. V tomto ohledu nelze vyloučit, že francouzští voliči dost slyšeli také "centristu" Bayroua, který ohlásil, že hodlá snížit stávající zadlužení občanů politikou snižování státního dluhu. Ovšem týž Bayrou si samozřejmě netroufne sáhnout na tak dlouho již zavedené subvencování francouzského zemědělství, jehož se cítí být patronem. Royalová může mít na své straně jako jisté doporučení také to, že jako žena ve vlastní ("Socialistické") straně se uměla pro prezidentské volby vyprofilovat na kandidátku "levice". Je otázkou, do jaké míry může podpůrně působit, že Sarkozy pochází z téhož politického uskupení jako odstupující prezident Chirac (který ale svého ještě nedávno ministra nikterak veřejně nepodpořil!). Le Pen může i tentokrát působit jako možný přízrak pro všechny ostatní hlavní pretendenty pro druhé kolo. Nelze podcenit možný volební úspěch Bayroua hned v prvním kole; jeho preference stabilně rostly. Je -- neřešenou -- otázkou pro všechny kandidáty, ale i pro jejich voliče, jak reformovat (nebo transformovat) stávající "welfare" strukturu, která se tak zahnízdila ještě v době dlouhého prezidentství "levicového" F. Mitteranda a jež i za "pravicového" J. Chiraca uchovávala velkorysé sociální výdaje z předchozí doby. Komu by se chtělo kousnout do politicky "kyselého" jablka čtvrt století vysezených sociálních vymožeností a výhod, i když to -- jak se naléhavě zdá -- bude už po volbách "příkaz dne"? Mnohé bylo již naznačeno v jiných příspěvcích. Odkazuji jen na dva: Zlatá střední cesta, aneb když nemusí být lepší být vpravo, anebo vlevo |
