Pan Šlechta správně poukazuje na to, že společná evropská učebnice dějin schválená Evropskou unií (nebo několik odlišných jednotných evropských učebnic dějin -- v rámci svobody trhu) je politické rozhodnutí, jehož motivem může být snaha o překonání nacionalismů v zájmu vytvoření a udržení jednotné evropské identity (jednoznačně politický cíl).

Ovšem pan Šlechta zapomněl na jednu skutečnost: v případě národních učebnic je to přeci stejné. Jednotné učebnice pro celý stát, schvalované Ministerstvem školství daného státu, (politický celek) jsou politickým rozhodnutím, jehož motivem byla a je snaha o vytvoření a udržení jednotné (v tomto případě národní) identity (jednoznačně politický cíl).

Jednotná identita národní není totiž o nic "přirozenější", než jednotná identita evropská, jen na jejím vytváření aktivně pracují učebnice dějepisu už dvěstě let (dějepis se neučí odnepaměti, ale zhruba od druhé poloviny 18.století v rámci sekularizace společnosti a formování národních států). Oba tyto "identitotvorné" (promiňte mi to paslovo) procesy jsou věcí politickou, otevřenou diskusi, tlakům a kritice. Nejsou ze své podstaty a priori špatné nebo dobré.

Pan Šlechta říká, že učebnice dějepisu se liší od děl historiků tím, že historik

Učebnice místo toho je "vodítkem, který dětem ve škole předkládá věci tak, jak je mají znát." V prvním případě projevuje pan Šlechta velmi zdravý přístup k práci historiků, i když bych ráda zdůraznila, že pluralita historických interpretací existuje nejen proto, že se někteří historici mýlí -- i při naprosto nesporných faktech spolu vždy může několik interpretací koexistovat. Problém nastává v případě školních učebnic dějepisu -- předkládají dětem "věci tak, jak je mají znát". Právě proto je dějepis velmi nebezpečnou zbraní, výbušninou s velmi citlivým spínačem! Dětem se předkládá vyprávění, o kterém se předpokládá, že je to "pravda o minulosti", případně, -přiznávaje ideologické uniformizační poselství- že je to minulost, "jak ji mají znát". Předkládá se jim příběh k naučení a k identifikaci s celkem (celkem o nic "přirozenějším", než by mohly být celky jiné, jak je vidět v zlomových dobách). Zkrátka -- masám se předkládá dogma, kterému mají věřit (je to přeci "pravda": fakta jsou správná, text není "vadný") a s nímž se mají ztotožňovat, místo toho, aby se malí občané učili kriticky myslet, analyzovat a pochybovat. Výuka dějepisu by taková být nemusela, ale bohužel většinou taková je, s učebnicí regionání, národní či evropskou. Právě proto je dějepis stále nebezpečnou třaskavinou.

Každá učebnice dějepisu a každá historikova práce dějiny zkresluje a zamlčuje jisté události, to je zcela nevyhnutelné. Zamlčuje jisté události, protože není možno psát o všem, co se kdy na světě stalo -- historik či historička činí "ideologické", "neobjektivní" rozhodnutí pokaždé, když třídí, o čem bude psát a o čem nikoli, co považuje za nezbytné a co nikoli. Zkreslení je také nezbytné, a to hned z několika důvodů, z nichž citujme zmíněný výběr témat (jiná témata jsou "zamlčena"), mnohoznačnost jazyka, která vždy umožňuje různá čtení (např. pojem "svoboda" neznamená to samé pro různé autory ani čtenáře) a skutečnost, že každá složitější myšlenka o minulosti je sama o sobě interpretací otevřenou k diskusi.

Pokud jde o práce historiků, vymezení celku v rámci jejich práce je "ideologická", ne-neutrální volba, tomu se nevyhneme. Pokud jde o míru "přirozenosti" či "objektivity" není kvalitativní rozdíl mezi tím, píšeme-li krušnohorské, české, evropské či světové dějiny. Le Goff není zdaleka jediný, kdo píše dějiny z evropské perspektivy, Braudel psal zase skvělé práce o Středomoří, Natalie Zemon Davis zase dějiny v rámci regionu atd. Psát v roce 2007 o sedmnáctém století z perspektivy Evropské Unie není o nic "ideologičtější", než psát v roce 2007 o sedmnáctém století z pespektivy Česka -- ani jeden z těchto dvou politických celků v sedmnáctém století neexistoval.

Pokud mohu soudit podle citací, pan Peňás legitimně a trefně upozornil na nacionalistické poselství mnoha stávajících národních učebnic. Neměl by se domnívat, že jednotná evropská učebnice by podobným způsobem nehřešila (třeba vůči mimoevropským obyvatelům a politickým celkům, případně marginalizací dění v některých, ze současné evropské perspektivy okrajových oblastech). Ostatně každá učebnice psaná s nejlepšími úmysly byla, je a bude jistým způsobem "ideologická", protože takové je naše myšlení. Jaké identity (regionální, národní, evropskou, kosmopolitní, atd.) chceme budovat a rozvíjet a jakým způsobem, je věcí debaty, které by se měli účastnit všichni, protože v tomto smyslu nemají historikové a historičky žádný patent na rozum.

Identity se nemusejí vzájemně vylučovat, lidé jich běžně rozvíjejí hned několik (např. pohlavní, profesní, národní, evropskou, atd.).

Úkolem do budoucna je ovšem zbavit dějepis oné nebezpečné dogmatičnosti: jde o to, aby se v jeho rámci děti učili s fakty pracovat, aby uměly kriticky číst, analyzovat, diskutovat, pochybovat a ocenit pluralitu názorů a interpretací, a uvědomit si různorodost způsobů lidské existence v čase i prostoru. Pak možná historie na půdě škol přestane býti potenciálním smrtelným nebezpečím.