Příkladem takového postupu je z mého hlediska jednoznačně holé konstatování jakési "role NATO v balkánském konfliktu", kteroužto by nedokázala suplovat OSN, či OBSE. Vzhledem k tomu, že problematika rozpadu Jugoslávie a s ním souvisejících konfliktů v oblasti není v žádné souvislosti s diskusí o umístění amerických vojsk ve východní Evropě, nebudu zde na toto téma nijak rozsáhle argumentovat. Nicméně bych si dovolil připomenout, že dostatečná reflexe těchto událostí je stále věcí budoucnosti, především nového kontextu, do kterého je v příštím desetiletí usadí vývoj Kosovské autonomie a situace, týkající se albánských menšin v ČH, Makedonii a Řecku. Dále se pak ohledně neoprávněnosti takového zběžného konstatování odvolávám na všeobecně známé a hojně publikované názory na vznik a vývoj balkánského konfliktu, jejichž autory jsou např. p. Dienstbier, či p. Pelikán z FFUK.

Pokud se tedy zamlčí dosud dostatečně neuzavřená diskuse na nějaké téma a její vývody se nahradí jedním z "pravicových axiomů" o dobru a zlu, dochází k vytrvalému podminovávání diskusí na témata další, protože se tímto popsaným způsobem utváří zcela falešný rámec.

Tento v článku málo viditelný detail odkazuje na podstatný rys veřejné diskuse na téma protiraketové obrany, totiž na to, že je vedena jako dva oddělené monology, jak je ostatně v našich podmínkách zvykem. Nabývám tak neodbytného dojmu, že to, kdo je v dané věci jakého názoru, je dáno výslovně tím, jestli byl dotyčný na pískovišti kovbojem, nebo Indiánem.

Příslušník každého tábora pak hledá, a tedy nutně nachází, argumenty "technického", "vědeckého", či "historického" rázu, které stejně poslouchá jenom ten, kdo jim už dopředu věří.

Příkladem může být vystoupení p. Kotrby ve veřejné diskusi, přenášené naším jediným zpravodajským (nepočítaje zde propagandistické) kanálem. Snaha poukázat na možné útočné využití systému se mi zdá jednak zbytečná, jednak snadno napadnutelná názorovou protistranou, která tak jejím akcentováním jen získává na argumentační váze. Na podstatu "útočnosti" systému v téže diskusi správně poukázal europoslanec Remek, když hovořil o štítu.

To, o co tu skutečně běží, ale, podle mého, nejsou samotné technické parametry základny, či možnosti jejího využití. Dokonce si troufám tvrdit, že ani možné následky provozu vysoce výkonného radaru na životní prostředí a zdraví obyvatel nejsou nejpodstatnější.

Podstatné je další mezinárodně politické směřování ČR, které souvisí s budoucností evropské integrace a s budoucí rolí regionu v geopolitickém kontextu. Na tuto věc existují různé názory, definované postojem jejich nositele k problematice budoucnosti národních států a sociálního státu v Evropě.

Takto vzniká názorový čtyřúhelník kombinací ano a ne, v němž jeden vrchol tvoří základna KDU-ČSL (ano integraci, ano transatlantismu), protipól pak KSČM (ne a ne, tedy v maximálních mezích dosažitelného), třetí jednoznačně nacionalisticky profilovaná strana polského střihu, ODS (rezolutní ne a ano) a do čtvrtého, zbývajícího kouta tak sklouzává, částečně i vědomě směřuje, ČSSD (jejímž postojem je v současné chvíli v podstatě v prvním případě velmi jasné ano, v tom druhém něco ve smyslu to se ještě uvidí, tak jako v případě Bruselu).

Abych nechodil kolem horké kaše, řeknu rovnou, že mně samému se jeví jako nosná kombinace jednoznačného ano na otázku další evropské integrace, a to nejlépe až po úplné sjednocení, a aktuálního ne dalšímu trvání transatlantického spojenectví, přičemž od paradigmatu politiky ČSSD se odlišuji v ostřejším lpění na obou bodech. Pokusím se zde tento postoj částečně zdůvodnit.

Omlouvám se přitom čtenáři, že opominu argumentaci ve prospěch hlubší, až nejhlubší, evropské integrace, která sama vydává na mnohem obsáhlejší diskusi.

Veřejně tedy doznávám, že můj nesouhlas s umístěním amerických základen na našem území má své zázemí v představě budoucí evropské politiky.

Současná, a možná budoucí sjednocená, Evropa, by měla v definici své bezpečnostní politiky vycházet z jasné představy svých zájmů, ne tedy zájmů USA. Měla by zvažovat svou, ne cizí, bezpečnostní situaci. Měla by brát na zřetel bezpečnostní rizika, která plynou ze spojeneckých smluv, kterých je součástí.

Není přitom pravda, že těsné spojenectví s USA je v životním zájmu Evropy, to je jen jeden z jmenovaných pravicových axiomů. Ve vojenském smyslu je toto tvrzení nepravdivé, protože jediný, kdo by byl skutečně schopen vojenské akce proti evropským státům, je Rusko. To je ale natolik hospodářsky závislé na spolupráci s EU, že jakákoliv silová konfrontace by jej zasáhla snad více, než jeho případnou obět (viz. nedávná "potrubní" minikrize). Více spolupráce s Ruskem proto znamená z hlediska Evropy více jistot, zatímco konfrontace s ním může mít v nejhorším případě za následek destabilizace Ruska a pokles Němci dlouhodobě budovaného evropského vlivu na jeho vývoj a postoje (zde rozumím ochotu k dohodě na věcech, týkajících se obou stran, ne nutnou poslušnost, jak výrazu spolupráce rozumějí ve Washingtonu).

Za druhé není Evropa závislá na přilnavosti k USA ani hospodářsky. Velikost evropského trhu a provázanost obou ekonomik zajišťují Evropě značnou politickou svobodu, protože pokles vzájemné obchodní výměny není především v americkém zájmu. To dokladuje například odvolání restriktivních opatření, uvalených na evropské společnosti, obchodující s Kubou. Tato opatření byla zavedena vládou prezidenta Clintona a následně po velmi krátké době prakticky zrušena, vzhledem k hrozbě adekvátních protiopatření ze strany EU. Dále pak je možno tuto věc dokladovat na problematice importu geneticky upravených plodin z USA, kde Američané nejsou sto dosáhnout svého, ani při nejlepší vůli.

Co se týká možné agrese z jiných stran, vezměme to tedy po pořádku:

Agrese ze strany Íránu je kategoricky vyloučena, a to v jakékoliv dohledné, či nedohledné době, vzhledem k následujícím skutečnostem. Írán nemá, nebude mít a nemůže mít hospodářský potenciál na ohrožení samotné Francie, natož celé Evropy. Írán je ekonomicky závislý na exportu ropy, přičemž většina jeho exportu směřuje do Evropy a Číny; konflikt tedy není v zájmu těchto tří stran, naopak destabilizace Íránu může být považována z uvedeného důvodu za zájem USA, které by tak vytvořily tlak na obě mocnosti, ale paradoxně by tím zvýšily jejich závislost na Rusku. Že by toto byl důvod umisťování radarů a raket "na dohled" od ruských hranic a perspektivního zhoršování vztahů mezi Evropou a Ruskem?

Fantomatické představy o šílených imámech s jadernými hlavicemi pod plnovousy, tedy rétoriku obsahující výrazy jako "darebácké státy", nechme stranou. Snad jen poznámku: nepřipadá nikomu v této zemi obskurní, že naši ústavní činitelé opírají své kroky o militantní rétoriku vůči zemi, která je členem mezinárodních společenství a s níž máme stále diplomatické styky? Pokud se někdo domnívá, že Írán má agresivní ambice vůči Evropě, proč tato věc není nejprve konzultována s velvyslancem Íránu a v případě, že by se daná domněnka ukázala jako pravdivá, proč nepodniknou standardní diplomatické kroky k jejímu řešení?

Dalším jmenovaným adeptem je Severní Korea. Směšnost představy, že obézní rozmazlený sběratel automobilů si nechá zničit jediný palác s konkubínami, natož celou "svou" Koreu, jenom aby někoho naštval zničením zcela bezvýznamné lokality, jako je Praha, je tak ohromně absurdní, že samo přistoupení na takto formulovanou diskusi se blíží ztrátě soudnosti.

V pozadí celé maškarády s "Osou zla" ovšem cítíme toho pravého padoucha. Samozřejmě, je to zlovolný Peking, který si troufá lézt našemu Velkému Bratru do zelí globální dominance. V této věci nezbývá, než prostě konstatovat, že pokud by Čína měla v nejbližším století vůbec pomyšlení na vojenskou konfrontaci s jinou mocností, nejspíše by jí bylo Rusko, Indie, či USA, v žádném případě však na nerostné bohatství a světovládné plány chudá, na kupní sílu trhu se spotřební elektronikou však bohatá Evropa.

Co se týká rizika konfliktu s Ruskem, Čínou, či státy Blízkého východu, toto se podle mého soudu jednoznačně snižuje odklonem od spojenectví s USA.

Stran vnitřních rizik, tedy obav z terorizmu, je tomu zjevně stejně. Existují zde v zásadě dvě oblasti možných rizik. První je definována problémy s integrací, nebo potlačováním politických práv menšin, a obsahuje tak dvě rozdílné podoblasti, eufemisticky pojmenovatelné jako problém pařížský a problém baskický.

Druhá, částečně se prolínající s "pařížským problémem", je oblast vnitřních rizik, souvisejících se zahraniční politikou. Tato rizika podle mého narůstají s každým dalším válečným angažmá, a jejich míra je tedy spíše v přímé úměře k blízkosti vlivu Pentagonu.

Celkově vzato tedy považuji možné vybudování další americké základny kdekoliv na území Evropy za věc, která je již ve střednědobém výhledu v rozporu se zájmy evropských občanů. Vzhledem k tomu, že to, co je na základně podstatné, není podle mě "jak", ani "na co", ale právě "proč", domnívám se, že by diskuse měla být vedena především také tímto směrem, čímž pádem nepřímo souvisí s diskusí o Smlouvě o ústavě pro Evropu a obecně o evropské integraci.

Myslím si také, že by bylo vhodné tuto rovinu více mediálně akcentovat, protože má, jak, podle mého soudu, ukazuje příklad věnovaný jugoslávské problematice v tomto článku, motivační dopady na formulace jednotlivých postojů.

Na závěr mi dovolte tvrzení, že Britské listy se co do zacházení s informacemi rozhodně nevymkly míře dezinterpretace, která je v našem mediálním prostředí běžná, což je až s podivem s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o necenzurované periodikum, sestávající povětšinou z dobrovolných příspěvků autorů, kteří se jinak musejí na rozdíl od redaktorů LN, HN, MF či ČT živit pouhou prací.