Narozen 29. července 1929 v Remeši, původním školením germanista a překladatel (například Brechta), bývá Baudrillard nejčastěji řazen do linie s postmoderními mysliteli, kteří se vylíhli na pomezí francouzské filozofie a sociologie. Ačkoliv se posléze uplatnil nejvíce jako kritik konzumní společnosti (zakladatelskou knihou La société de consommation, 1970), svými tématy není zdaleka snadné ho obsáhnout snadno a bez potíží. Zabýval se totiž širokou škálou témat, kde nechyběly mezilidské vztahy, klonování, AIDS, současné umění, pornografie, válka v Perském zálivu a 11. září, ale i složitější procesy, které vstoupily ve známost jako sedukce a simulacrum.

Zjednodušeně řečeno, jádro jeho myšlenkového odkazu by mohlo být založeno na poněkud nihilistickém přijetí závěru, že není tématu, jemuž bychom se měli soustavně věnovat. Věnoval se proto mnoha? Nenaleznete u něj příčinné souvislosti, proč také? Vždyť příčinnost v přímém přenosu byla překonána spletí závislostí, které se vymykají jakékoliv logice: význam se stal rukojmím, závislým na konstruovaném schématu společnosti. Neopakovat klišé patřilo k Baudrillardovým ctnostem.

Přesto zůstal za svého života Baudrillard věrný zejména zbrani - té jediné, jež mu zůstala z časů snad utopického pozitivismu -, a totiž přesvědčení, že kritičnost je nejlepším nástrojem pro záznam společenských procesů. Dokazoval to do posledních dnů v novinových článcích a polemikách, v nichž nelítostně podroboval jevy a příznaky hyperbolám, které byly po chuti málokomu. Časově se jeho nástup kryje z východisky post-strukturalismu, nikoliv nezajímavě s tezemi situacionismu (Guy Debord), a bude správné, když zmíníme i jeho lehkou koketérii s marxismem, což nám dává ten správně výbušný koktejl, namíchaný studentskými bouřemi rozdmýchané Paříže roku 1968.

Zatímco někteří jeho generační druhové se snažili o koncepce, založené na struktuře moci a jejího přijetí nebo odmítnutí (Michel Foucault), rozvíjí Baudrillard koncepty, jejímž shrnutím je proměnlivý pojem "hyper-reality". Základem všeho je přesvědčení, že smysl neodkazuje dál, ale stává se smyslem sám sobě -- je tzv. autoreferenční.

Neplatí tu již vztah mezi originálem a kopií, případně kýčem, ale kopie sama (nebo chcete-li kýč) se stává realitou, k čemuž jí dopomáhá celý systém příznaků. Nejzřetelněji se tento problém objevuje v médiích, která vytvářejí obraz skutečnosti, nemající často téměř nic (nebo dokonce vůbec nic) společného s realitou. Prázdnota takovýchto sdělení, která pouze používá realitu pro vlastní potřeby, není maskováním, a pokud, tedy nikoliv nějakého skrytého smyslu, nýbrž vyprázdněnosti sebe sama. Rozhodujícím nástrojem je sedukce (svádění) a simulacrum (Simulacres et simulation, 1981).

Malý příklad: v obchodě si koupíte velmi atraktivní mapu nebo průvodce nějakého regionu, a už vůbec vás nepřekvapí, že tuto mapu považujete za samotné teritorium, jež vás okouzlí bez toho, že byste tam někdy byli. Zklamání, které potom občas plyne ze zážitku, že realita neodpovídá zobrazení, přičítáte sami sobě nebo jiným. Zobrazení žije vlastním životem, simuluje (předstírá) v pevné jednotě zdání, aniž bychom se nad tím pozastavovali, stává se dokonce přesvědčivějším, než samotná skutečnost, která je evakuována jinam, a doslova mizí.

Copak jste se nepřistihli nikdy při tom, že chcete vypadat jako ikony, jež jsou vám násilně předkládány? Co to je za systém, který vystaví na odiv vychrtlé tělo modelky jako symbol ženské krásy? Proč jsou muži stále více plešatější, i když být nemusí? Chtějí tím snad dát najevo, že jsou to jen mechaničtí samci k nekonečné kopulaci? Ženy se proměnily v laciné prostitutky (odkud se berou všechny ty platinové blondýny na vysokých kramflecích?), muži v terminátory chtíče. Individuální uspokojení touhy se stalo smyslem odlidštělého konzumu, umění ve své nicotnosti zase náhražkou hodnot, kterých se nedostává téměř nikde.

Místo reality tu máme co do činění s jejím násobkem -- hyper-realitou. Baudrillard se v čase proměnil v ostrého kritika semiotiky a jejích nástrojů (smyslu a znaku), aby ve svých textech pracoval mnohem více s antropologickými konstantami (symbolické výměny), jimiž stojí často v opozici k převládajícímu pojetí globálních orgií (L'échange symbolique et la mort,1976).

Při náhledu na některé klíčové mocenské a politické konflikty současnosti se Baudrillard dostal do přímého konfliktu se základy nynější civilizační produkce. V ostrém eseji L'esprit du terrorisme, 2002 obvinil západní civilizaci z nevědomé přípravy útoků na Twins Towers, neboť za vizuální tvorbou západní civilizace se už od přelomu 19. a 20. století ukrýval instinkt sebedestrukce. Společnost, která přestala rozumět své vlastní existenci je podle Baudrilarda odsouzena k zániku. Odpověď, kterou vyslaly Spojené státy americké, uvízla velmi rychle ve vlastním smrtelném víru, jehož dopady rozdělily svět mnohem hlouběji než dříve.

Politicky bylo zvykem řadit Baudrillarda k radikální levici, on sám se patrně s tímto zařazením rovněž nějaký čas vyrovnával, některé jeho teze se v závěru jeho života ale vzdálily značně od premis jeho mládí. Zatímco v 70. letech se ještě zabýval velmi kriticky úlohou mas (ovšem nikoliv jako hybatelem dějin, nýbrž spíše jako komplicem hrůz), v 90. letech u něho nechyběly překvapivě úvahy k tématu, jež marxisté právě teoreticky neopečovávali - o přítomném Zlu.

Jeho kritici mají pravdu v jednom: Baudrillard si nedokázal vybrat, zda chce být nihilistou, nebo moralistou. Byl totiž obojím: záleželo na tématu, jeho moralismus se křížil s nihilismem vždy tehdy, když tančil na troskách civilizace, která dokázala nemožné. Ztráta opodstatněnosti, prázdnota, absence kritického myšlení, jež nahradila idolatrie... Komu by se chtělo byť jen tančit na doutnajících troskách takového staveniště? Baudrillard se ujal tohoto nevděčného úkolu -- tančil, tančil, dokud mu síly stačily. Zemřel, aniž by sobě zanechal testament. Nebo se snad najde někdo, kdo by ho chtěl systematicky vyložit?