Paní Janice Kennedyová, redaktorka novin The Ottawa Citizen, se kriticky zamyslela nad významem MDŽ. Pokud ten den neznamená jen to, že se sejdou v restauraci ženy na slavnostní večeři nebo muži objednají domů pro sebe a manželku pizzu, dá se diskutovat o širším významu tohoto svátku. Autorka ale nechtěla zůstat u dnešní obvyklé kritiky neokonzervativců, že "západní feministky" zradily své utlačované sestry v místech jako je Afganistán a Írán, protože taková kritika se snaží podkopávat všechny oprávněné zájmy západních feministek. Ve skutečnosti těmto feministkám leží osud jiných utlačovaných žen na srdci, což ale neznamená, že by se přestaly snažit rozbít skleněný strop, který utlačuje je samotné, odstranit bídu, která zde na Západě postihuje především ženy a bojovat proti neustálému omezování podpory, jež se dosud poskytuje ženám, které trpí nejrůznějšími neduhy zdejší společnosti.

Paní Kennedyová obrací svou pozornost na docela prostou otázku, kterou klade svým čtenářům: "Jsou podle vašeho názoru ženy rovnoprávné s muži? Jsou ženy stejně dobré jako muži?" Nejedná se o to, zdali jsou muži větší a silnější než ženy ani o to, že ženy mohou rodit děti kdežto muži nikoliv. Nejedná se ani o to, kdo dává přednost jakému sportu, ani rozdílům v psychologii obou pohlaví. Buď jsou ženy stejně dobré jako muži nebo nejsou. Podle toho, jak na tuto otázku odpovíme, ukazujeme, jak si představujeme, že obě pohlaví přispívají ke struktuře a funkci naší společnosti.

Čtenáře, kteří odpovídají na otázku záporně, patrně nijak netrápí skutečnost, že naše společnost, ve které s ženami žijí, považuje tyto ženy za občany druhého řádu. Čtenáři, kteří odpověděli, že "jistěže jsou ženy stejně dobré", jsou patrně rozhněváni nad skutečností, jak samozřejmě se podřadné postavení žen v naší společnosti přijímá. Uznáváme-li ženy za stejně dobré jako jsou muži, proč je dosud i v r. 2007 běžně - a to nejen v reklamě - považujeme za sexuální objekty čili "předměty"? Jsou-li ženy stejně dobré, proč přijímáme za normální nekonečné diskuse o tom, zdali jsou "přijatelné" na místa kněží? Římsko-katolická církev v tomto ohledu zaujímá extrémní stanovisko nápisem "ženám přístup zakázán" na svých branách, čímž ze služby Bohu vylučuje polovinu všech svých věřících. I v jiných církvích se popřává sluchu takovému zákazu, zejména u konzervativních členů anglikánské církve.

Je to neuvěřitelné, že Spojeným státům Ameriky trvalo až do r. 1954 než prohlásily rasovou segregaci za nezákonnou a než bylo zdiskreditováno heslo "odděleni a přece rovni". Nakonec ale segregace padla. Katolická církev a některé jiné konzervativní církve nazývají trvající diskriminaci žen za "posvátnou tradici". Jestliže jsou všeobecně ženy považovány za rovné mužům, proč se dosud stále připouští oprávněnost takové diskriminace?

Jsou-li ženy stejně dobré jako muži, proč jsou na snímcích všech správních rad ve velké převaze muži? Jsou obyčejně bílí a to středního věku, ale to je jiná otázka, která nesouvisí s MDŽ.

Jsou-li ženy stejně dobré jako muži, proč existuje jev zvaný "násilí proti ženám"? Jeho název vypadá absurdně a je skutečně ostudou naší civilizace. Přibývá ale mužů, kteří jej považují za nepřijatelnou fikci. Ve skutečnosti podle nich nic takového neexistuje. Proč se takovým mužům přiznává intelektuální nebo sociální důvěryhodnost?

Jsou-li ženy stejně dobré jako muži, proč mají vlády právo nedělat naprosto nic a v některých případech dokonce zvrátit vývoj společnosti, co se týká péče o malé děti a možností, aby se mohly vrátit do práce ty mladé matky, které se vrátit chtějí? Proč se dovoluje vládám, aby řešení takových problémů odsunuly na neurčito?

Pokud jste přesvědčeni, že muži jsou lepší částí naší společnosti, máte přiležitost rozhlédnout se kolem dokola a radovat se. Všechno, co uvidíte, potěší vaše srdce. Jsou-li ženy horší než muži, je jistě spravedlivé, aby nebyly demokraticky zastoupeny. Jistě jste spokojeni se skutečností, že v Kanadě nebyla nikdy zvolena žádná žena za ministerskou předsedkyni a ve Spojených státech Ameriky nebyla prezidentem žena (zatím pouze hodlá kandidovat paní Hillary Clintonová). V Kanadě představují ženy pouze 21% všech zvolených federálních poslanců - příliš málo ve srovnání se 30%, což se považuje za nejnižší hranici kritické hodnoty, která by mohla znamenat nějakou změnu.

Věříte-li v přirozenou nadřazenost mužů, nijak vás neovlivňuje skutečnost, že chudé jsou v této zemi především ženy. Za to jste ale patrně rozhněváni na obludu zvanou feminismus, která podle vás ubližuje mužům a kazí život těm, kteří jsou příčinou těžkostí v rodinách. Možná jste vybuchli zlostí, když jste slyšeli nebo četli o tom, že nová webová stránka ontárijské vlády ukazuje snímky mužů, kteří neplatí vyživovací příspěvky na své děti (tzv. deadbeat dads). Číslo 97%, jež vyjadřuje podíl mužů ze všech rodičů, kteří neplatí na své děti, vám patrně nic neříká.

Jestliže zastáváte názor, že ženy nejsou tak dobré jako muži, jistě vás zaplavuje obdivný pocit ke středověkým názorům, hlásaným dnešními neokonzervativními autory, kteří se věnují problémům manželství a zdůrazňují poslušnost manželek. Byl to sv. Pavel, kdo přikázal ženám, aby byly poslušné svých manželů, k čemuž byl patrně velice dobře kvalifikován jako neženatý muž. Je to pro vás jistě povzbuzující, když slyšíte nejnovější verzi tohoto zastaralého názoru.

Jestli jste tedy hledali něco, o čem byste mohli ve čtvrtek přemýšlet, až si buď vyjdete s manželkou na večeři do restaurace nebo si objednáte domů pizzu, v tomto článku byste našli inspiraci. Pamatujte ale, že buď věříme na to, že jsou dívky stejně dobré jako hoši nebo nevěříme. Hrát si se slovíčky a jednat jednou tak a podruhé jinak přestává být přijatelné. Před námi všemi je ještě spousta práce.

Jaké otázky by asi položila paní Kennedyová českým čtenářům? Možná by se ptala: "Ještě stále považujete Mezinárodní den žen za socialistický přežitek?" Snad by dodala, že není příliš pravděpodobné, aby byla v České republice vyřešena většina problémů, o nichž se zmínila a doporučila by, aby se i tamní čtenáři zamysleli nad svým vlastním vztahem ke svým ženám. Jak ale znám paní Kennedyovou z jejích článků, určitě by nenavrhovala, aby se čeští poslanci vystavovali nebezpečí tím, že by jezdili podporovat disidentky (jsou-li někde organizovány) v takových cizích zemích, kde žena nesmí jít po ulici jinak než v doprovodu manžela nebo bratra či jiného mužského příbuzného, v zemích, kde ženy nemohou ani pomyslet na to, že by studovaly na univerzitě a mohly se stát inženýrkami nebo lékařkami, nebo v zemích, kde sice smějí vystudovat lékařství a léčit ženy, ale nesmějí třeba řídit auta. A co teprve v mnoha zemích, například v Indii (kde sice ještě trvá kastovní systém a přece je považována za největší demokratický stát na světě), kde mladým ženám ba dokonce již nezletilým dívkám určují jejich manžele rodiče a kde se i vzdělané ženy zbavují přerušením těhotenství svých budoucích nebo později již žijících dcer. Jsou země, kde otec nebo bratr má za "povinnost" zabít dceru či sestru, která se protivila vůli rodičů a tuto "povinnost" vykonávají někteří muži i poté, co se přistěhují do zemí, jako je Kanada. Je tedy na světě ještě mnoho zemí, kde ani nelze položit otázku, zdali jsou tam považovány ženy za rovnoprávné mužům a tedy by ani nepřekvapilo, kdyby se tam "Mezinárodní den žen" neslavil.