Souhlasím s Vámi v tom, že jste jako první v červenci 2004 přinesli zprávu o jednáních českých představitelů s Američany o možnosti umístění komponentu amerického systému protiraketové obrany na našem území. Záhy ovšem právě Váš deník začal šířit informace mající charakter šíření poplašné zprávy. Za nejlepší příklad, a zřejmě vůbec nejpádnější důkaz dezinformací, jež Britské listy šíří, lze označit článek Petra Baubína "Brutální spinning České televize a 'bezpečnostních expertů`" uveřejněný 27. července 2004

Hned na začátku upozorňuji, že úmyslně nechávám zcela stranou způsob, jakým se autor vypořádává s mou osobou, nebo s kolegou Robejškem. Podobný hysterický nefér přístup je, společně s opravdu otřesnou stylistikou, na Britských listech jevem bohužel zcela obvyklým.

Skutečně skandální je Baubínovo tvrzení, že "devátého července se díky Britským listům provalily skutečnosti o tajném vyjednávání o umístění americké strategické jaderné základny na našem území." Již každý absolvent bakalářského studia oboru mezinárodní vztahy ví, že se jedná o holý nesmysl. Poslední americký systém protiraketové obrany, jehož interceptory Spartan a Sprint byly vybaveny jadernými hlavicemi, byl systém Safeguard, vyřazený z operačního stavu a demontovaný v roce 1976! Systém vyvíjený v rámci Strategické obranné iniciativy prezidenta Reagana i všechny další měly využívat novější sofistikovanější prostředky. Jednalo a stále se jedná zejména o hlavice využívající vlastní kinetické energie a laserová zařízení (například tzv. Airborne Laser, nacházející se nyní v testovací fázi).

Je Baubínovo tvrzení, jež zřejmě nebylo Britskými listy nikdy dementováno (nebo snad ano?), úmyslnou dezinformací, nebo se jedná o prostou ignoranci autora? To nyní není podstatné. Zásadní je efekt, který mohlo mít na veřejnost, jejíž znalost problematiky není na takové úrovni, aby nepodlehla hysterii, prohlubované opakováním zmíněného a dalších nesmyslů právě třeba televizí Nova.

Nyní k textům, jejichž autory považujete za "renomované zbrojní odborníky". V případě článku "Maginotova linie nad oblaky aneb Pro pocit jistoty" od Karla Dolejšího je evidentní, že je o třídu výše než Baubínův pokus. Nicméně i on trpí řadou zásadních nedostatků. Jedná se především o to, že jeho argumentace je místy snad ještě více účelová, než ta v textu Ministerstva obrany, který kritizuje.

Za pozornost stojí již jeho tvrzení obsažené v jedné z prvních pasáží článku "aktuálně neexistuje žádné riziko útoku rakety 'darebáckých států` nesoucí zbraně hromadného ničení na USA nebo Evropu". Pokud "zbrojní odborník" přistoupí na podobnou argumentaci, proč ji nevztáhnout i na další prostředky obrany státu? Skutečnost, že Česká republika právě dnes, stejně jako již po mnoho let nečelí zásadnější konkrétní, předvídatelné či okamžité hrozbě, by pak mohla pana Dolejšího vést k tomu, že bude považovat za nadbytečnou protivzdušnou obranu, stíhací letectvo, nebo i celou Armádu ČR. Podobně uvažuje spíše neinformovaný pacifista než "zbrojní odborník".

Když Dolejší dále konstatuje, že "kvůli oživení Reaganova projektu Hvězdných válek USA nejen že vypověděly smlouvu o protiraketové obraně z roku 1972, ale dobudování všech plánovaných komponent je v rozporu i se smlouvou o zákazu umísťování zbraní v kosmu z roku 1967", dopouští se více než jedné nepřesnosti.

V první řadě -- Reaganův projekt se jmenoval Strategická obranná iniciativa, nikoliv Hvězdné války. Tento název je vhodnější spojovat s filmy George Lucase. Navíc, kdo má byť jen základní povědomí o povaze a rozsahu protiraketového systému, jehož výzkum a vývoj probíhal v rámci SDI, dobře ví, že v tomto ohledu je díky své ambicióznosti s tím dnešním zcela nesrovnatelný. Škoda, že autor zcela opomenul jakoukoliv zmínku o pozitivním dopadu SDI na americko-sovětská jednání o kontrole zbrojení a odzbrojování ve druhé polovině 80. let minulého století. Dříve než budu označen za demagoga, zjednodušujícího skutečnost odkážu milého čtenáře na článek bývalého sovětského ministra zahraničí Gorbačovovy éry Eduarda Ševarnadzeho "I had 12 One-on-One Meetings with Reagan" otištěný na začátku loňského roku v ruském odborném časopise International Affairs, který vliv SDI na jednání a rozhodování sovětských činitelů potvrzuje.

Pokud se jedná o smlouvu o vesmíru z roku 1967, autor se zjevně kloní ke stoupencům striktního výkladu jejího obsahu. Smlouva nicméně zcela explicitně zakazuje umísťovat ve vesmíru pouze zbraně hromadného ničení (ZHN). Nejenže umístění součástí systému protiraketové obrany ve vesmíru není zcela aktuální -- dojde-li k němu, nebudou v kosmu umístěny ZHN, ale interceptory spočívající na jiných principech. Pokud bychom přijali autorův rigidní výklad smlouvy (v bezpečnostní komunitě se s ním lze skutečně občas setkat), bylo by také nezbytné požadovat okamžitý zákaz samotných balistických střel, neboť ty se, jak známo, většinou pohybují po nejdelší část svého letu právě mimo zemskou atmosféru, ve vesmíru.

Když Dolejší na třetí straně textu tvrdí, že interceptory umístěné v Polsku nebudou sloužit k ochraně bojiště, ale k obraně území USA, má opět pravdu pouze částečně. K ochraně bojiště jsou skutečně určeny jiné protiraketové systémy (Patriot, vyvíjený THAAD, MEADS). GBI umístěné v Polsku by nicméně dokázaly pokrýt i značnou část evropského kontinentu.

Podobně autor zamlčuje informace, které se mu příliš nehodí do jeho argumentační linie i v souvislosti se smlouvou ABM. Čína skutečně zintenzivňuje tempo vertikální proliferace (zvyšování počtu vlastních systémů) svých interkontinentálních balistických střel. Nikomu se dosud ovšem nepodařilo přesvědčivě doložit, že hlavním motivem jejího počínání je americký protiraketový systém a nikoliv její kontinentální, případně globální mocenské ambice. Když Dolejší na téže straně píše o logických důsledcích amerického jednání "v podobě deregulace zbrojení v oblasti strategických raket a vesmírných zbraní", opět opomíná nastínit čtenáři jejich celkový charakter.

Samozřejmě, Rusko v reakci na americké vypovězení smlouvy ABM odstoupilo od smlouvy START II, což mu umožnilo dále si pojistit schopnost způsobit USA v rámci případného odvetného úderu neakceptovatelné ztráty (Rusko si tak např. může na svých ICBMs (interkontinentálních střelách odpalovaných z pozemních stanovišť) ponechat tzv. vícečetné hlavice. Zároveň se ale sluší dodat, že už v průběhu šestiměsíční výpovědní lhůty USA a Rusko v květnu 2002 podepsaly tzv. Moskevskou smlouvu, která upravuje další, poměrně zásadní redukce jejich arsenálů strategických jaderných hlavic, kdy do roku 2012 každá ze stran smlouvy má jejich počet snížit na limit 1700-2200 kusů (Po naplnění START I mohla každá ze stran disponovat maximálně 6000 kusy strategických jaderných hlavic).

Nutno podotknout, že v případě americké neochoty na uvedenou redukci přistoupit, by Rusko bylo, především z ekonomických důvodů, nuceno tyto kroky provést unilaterálně. Právě snaha USA opětovně potvrdit zájem na zachování strategické parity, i když ne zcela striktně nominální, vedla ke vzniku uvedené smlouvy. Rovněž modernizace ruských strategických sil představovaná produkcí a rozmísťováním střel SS-27 Topol M byla zahájena již v roce 1997, dávno před odstoupením USA od smlouvy ABM.

Velmi zjednodušující jsou tvrzení na straně 4, kde se autor v rámci bourání mýtů sám dopouští dosti silné mystifikace, když uvádí, že "žádný z autokratických režimů ve skutečnosti nesnáší uskupení, která nemá plně pod kontrolou. Írán ani Severní Korea jednoduše nevydají své největší trumfy někomu, koho neovládají" a "nemluví se tu o výsledcích jednání se Severní Koreou, jež prezident Bush zničil přiřazením k 'Ose zla`."

Aby bylo jasno -- první tvrzení není zcela validní a právě jmenované země jsou toho nejkrásnějším důkazem. Vždyť některé íránské balistické střely jsou odvozeny od severokorejských nosičů (například Šaháb III je odvozen ze střely No Dong) a obě země spolu vedle spolupráce v oblasti vývoje balistických střel velmi plodně spolupracují i v oblasti svých jaderných programů. U druhé poznámky Dolejší jednoduše zaměňuje následek za příčinu. Severní Korea porušila tzv. rámcovou dohodu z roku 1994 a obnovila nepovolené aktivity nikoliv až po nástupu G. Bushe mladšího jak se nám autor snaží namluvit, ale několik let před ním, ještě za Clintonovy éry. Navíc, myslí si pan Dolejší, že rétorika severokorejských představitelů na adresu USA a Západu vůbec je vstřícnější a měkčí? Brání jednáním, jež, přestože osobně vůbec nemám tendenci je přeceňovat, vedla před třemi týdny k dosažení jisté shody?

Na závěr poznámek k textu pana Dolejšího krátká poznámka k jeho spekulacím o tom, že místo interceptorů by bylo v případě potřeby možné na nosiče umístit jaderné hlavice. Domnívá se, že takový krok může nějak signifikantně pozici USA, jež mají i tak k dispozici téměř 6000 strategických jaderných hlavic a po roce 2012 jich budou mít kolem 2200, vylepšit?

Texty Stanislava Kauckého jsou skutečně na velmi dobré úrovni, a přestože se s řadou jeho vývodů neztotožňuji, jeho argumentace je na rozdíl od předchozích autorů dobrá a k věci. Autor se hlásí ke skeptičtější části vědecké komunity, na což má samozřejmě právo, na druhou stranu konstatování, "že spolehlivý systém obrany proti mezikontinentálním raketám dosud neexistuje nikde na světě", by bylo možné aplikovat na jakýkoliv zbraňový systém, na což upozorňoval již Clausewitz, když hovořil o frikci ve válce. Technika může selhat, stejně jako může selhat člověk. To ale neznamená, že bychom měli čekat se založenýma rukama a v případě hrozby odevzdaně rezignovat. I když je to charakteristický rys české národní povahy, věřím, že étos Jozefa Gabčíka a dalších hrdinů stále převládá nad příkladem Emanuela Moravce, nebo Karla Čurdy.

Závěrem bych se rád krátce zaměřil na argumenty Jana Kellera, s nimiž operoval při svém vystoupení na konferenci konané v PČR v únoru letošního roku. Zdá se, že autor přesunul těžiště svého boje proti mírovému využívání jaderné energie směrem k boji proti raketové základně. Podobně jako dříve i nyní často a úmyslně klame. Tvrdí-li, že "až do nedávné schůzky v Mnichově se nám tvrdilo, že všechny kroky Spojené státy od počátku konzultují s Ruskem, které prý nemá vážnější výhrady. Také tento argument se ukázal jako nepravdivý", sám nehovoří pravdu. Rusko bylo a je informováno, například v rámci Rady NATO-Rusko. Konstatuje rovněž, že "Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí vojenskou doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. V jejím rámci se nezříkají ani použití jaderných zbraní jako první." USA vždy, i za studené války, se odmítaly zřeknout eventuálního prvního nasazení jaderných zbraní a to z důvodu, jednoznačného omezení strategických možností, jež takový krok přivodí. Stejnou pozici ve své vojenské doktríně z roku 2000 zaujalo i Rusko. Hovoří-li Keller o tom, že Národní bezpečnostní strategii USA z roku 2002, aktualizovaná v loňském roce, pracuje s konceptem preventivní války, buď text nečetl, nebo mu nerozumí. Strategie totiž hovoří o pre-emptivních akcích. Mezi nimi a preventivní válkou existuje jistá distinkce, která mu uniká, nebo ji zamlčuje. I Keller hovoří o závodech ve zbrojení ("Projekt raketové obrany takové závody stupňuje. Politici, kteří ani toto nechápou, buďto nejsou kompetentní, anebo jsou to pouze loutky"), opět si ale nechává pro sebe to, co si pod tímto termínem představuje, a jak konkrétně se tento fenomén v současné době v kauzální souvislosti se systémem protiraketové obrany projevuje. Následně se ještě diví, že o akci informovaly pouze Haló noviny. Vždyť nikdo jiný podobné argumenty a lkaní nad tím, že vítěz studené války nerozpustil NATO (vystoupení Jiřího Bureše), jež mu k vítězství také napomohlo, nepovažuje ani za objevné, ani za aktuální. Nabízí se otázka, která organizace by v případě neexistence NATO výrazně napomohla k řešení situace na Balkáně v posledním desetiletí 20. století. Byla by to OSN, jejíž modré přilby by umožnily dokončení etnického čištění a tím dořešení celého problému? Nebo OBSE, která je maximálně schopná dohlížet na regulérnost voleb? Dovedení své sofistiky do konce už ale stoupenci podobných názorů nejsou schopni, nebo ochotni provést. Ukázalo by se, že jimi navrhované alternativní postupy jsou ještě méně lákavé, nebo nereálné.

Vážený pane šéfredaktore,

tímto bych svoji reakci na Vaši výzvu uzavřel. Výše použité důkazy a uvedené argumenty mě vedou pouze k tomu, že na svém výroku nemohu a nehodlám nic měnit. I když je kvalita jednotlivých přípěvků značně proměnlivá, nesmysly obsažené v některých z nich, jsou tak veliké, že dá skutečně hodně práce nalézt jejich ekvivalent někde jinde.

Pane Čulíku,

velice Vám děkuji za poskytnutý prostor. Přeji Vám vše dobré ve vaší další práci, těm autorům, kteří to potřebují, méně žluči a více relevantních argumentů.

Petr Suchý