6. 3. 2007
Trojí bída komunismu IV. -- vítězství, prohra a historické ponaučení českých komunistůV únoru roku 1948 se naše komunistická strana, oslabená desetiletími dogmatické existence ve stínu imperiálního "komunismu" sovětského i masovou genocidou za nacistické okupace, dostává k moci. Dostává se k moci ve státě, jehož občané se ve své většině s demokraticky prováděnými socialistickými změnami ztotožňují (!), jehož inteligence je převážně levicově orientovaná, a který již mnohé změny směrem k "socialističtějšímu" hospodářskému systému provedl. |
Namístě by tedy byla politika vstřícnosti vítězů a prosazování změn demokratickou cestou. Jenže komunistům této chvíle -- jako příklady uveďme Klementa Gottwalda, Zdeňka Nejedlého, Ladislava Štolla, Rudolfa Slánského či Václava Kopeckého -- nejde o žádnou spontánní podporu československých lidí, o hledání utopického, "pravdivého" socialismu, o hledání cest jak a lépe dál. To jsou jen prázdná hesla, určená ke klamu a sebeklamu. Jde především o bezpodmínečnou moc nad národem. O pravdu, kterou futruje klacek dopadající na kohokoliv, kdo nepřitakává dost hlasitě. Jedním slovem nikoliv o vedení, ale mocenské ovládání. Začíná se čistit v našich končinách dosud nepoznaným způsobem a logikou, ze které mrazí. Jsi socialista a stojíš si za svým nekomunistickým socialismem, aniž bys lhal? (příkladem Václav Černý) Jsi věřící spisovatel či intelektuál a jenom nechceš převléknout kabát, aniž máš jakékoliv politické cíle? (příkladem Bedřich Fučík) Jsi voják, který byl ochoten pro český a slovenský národ v boji s německým nacismem zemřít? (příkladem Heliodor Píka) Jsi upřímný marxista, který pouze vysloví pochyby o moudrosti současného teroru strany? (příkladem Záviš Kalandra) Nejásáš při nekonečné litanii prázdných projevů? Do vězení s Tebou, násilně Tě umlčet a pokud možno i usmýkat k smrti! Jsi nacistický kolaborant? (příkladem Julius Heidenreich-Dolanský) Věřící, který zapřel svoji víru či strukturalista, co plive na svoji vlastní minulost? (příkladem Jan Mukařovský) Prázdný mluvka, který bez jediné myšlenky papouškuje politické litanie strany (příkladem Václav Kopecký či Ladislav Štoll)? Budiž omilostněn a čím více přerazíš svou páteř, čím hloupěji mluvíš, tím více máš v naší straně šancí! Takových i takových byly tisíce (!) a nám zůstává pouze hrozivá otázka: mohla taková politika vůbec počítat s nějakou budoucností komunistické strany, s nějakou budoucností českého a slovenského národa? Jenže umlčení, vyhazovy a věznění nestačí, chcete-li ovládnutí úplné. Musíte ukázat, že moc máte skutečně absolutní a nad kýmkoliv. Takže přichází tresty smrti se stejnou mrazivou logikou. Příklady obětí: Milada Horáková, odbojářka na 15 let odsouzená nacistickým gestapem, místopředsedkyně Svazu osvobozených vězňů, působící ve straně národně socialistické. Marxisté (!) Oldřich Pelcl a již zmíněný Záviš Kalandra. Španělský interbrigadista O. Závodský. Druhý nejvýše postavený muž strany, přesvědčený komunista-stalinista Rudolf Slánský. A nestačí zabíjet, je potřeba hystericky křičet a plivat. Jak jinak si vysvětlit citace v dobovém komunistickém tisku: "Záviše Kalandru měli už dávno pověsit na klandru ..." (komunistický časopis Květen) "Zlotřilá chamraď zavilých zločineckých typů nejprohnanějších podlidí ..." (tamtéž) "Zvěrstva srovnatelná jen se zvěrstvy hitlerovských fašistů..." (Rudé právo) "Psovi psí smrt!" (Rudé právo, Ivan Skála) "Zrádcovské stvůry" (Karel Kosík) Také toto jsou fakta o převzetí a uplatnění moci komunistickou stranou. Také toto jsou fakta, které by každý upřímný a přemýšlivý komunista měl zahrnout do reflexe minulosti své strany. Je jasné, že v takto vědomě a záměrně (!) nastaveném prostředí se začne vyplácet charakterová malost, zákeřnost, podlost. Že nahoru stoupají ti, kteří si to zaslouží nejméně a kteří nemají žádné právo národu vládnout. Zdálo se, že komunisté ani Československo nemají budoucnost. Jenže komunistickou stranu naposledy v její historii potkal malý zázrak. Snad díky nepřetrženému spojení s tradicí demokratické levicové politiky první republiky. Snad díky velkému množství mladých komunistů, sice zhysterizovaných, ale intelektuálně a nakonec i mravně nerozdrcených. Snad zděšením z poznání "proboha, co jsme to dělali a čeho všeho jsme byli schopni" se komunistická strana počala koncem padesátých let obrozovat. Potichu se přiznávaly chyby, začala se připouštět mírná kritika, znovu se hledaly cesty k "pokrokové" západní literatuře i myšlenkám. Spisovatelům se spíše domlouvalo, než vyhrožovalo. A přidal se zázrak druhý: český národ znovu, a nejspíše naposledy, začal komunistické straně důvěřovat. Filmy, divadelní hry i vybrané časopisy té doby budiž důkazem. Neznamená to samozřejmě, že komunistická strana prošla náhlým zvratem -- takový zázrak byl nemožný. Ale postupem času se moc kliky komunistů-konzervativců, skutečných dědiců Gottwalda, Slánského, Nejedlého a Kopeckého zmenšovala ve prospěch komunistů, kteří byli přinejmenším jiní. Strana naposled ve své historii získala dočasnou, takřka celonárodní podporu. Jenže zázrak netrval dlouho. Přišel 21. srpen 1968 a invaze vojsk několika socialistických států v čele se Sovětským svazem. Tuto invazi, kterou odmítla naprostá většina obyvatel Československa, odmítlo nejprve i celé vedení tehdejší komunistické strany. Jenže komunisté záhy začali sklízet hořké plody toho, jakým způsobem ve čtyřicátých letech uchopili a v padesátých praktikovali svoji moc. Jaké lidi nechávali ve své straně vyniknout a jakých se zbavovali. Ve straně bylo příliš těch, kteří se ztotožnili s principem moci za každou cenu, pravda je to, co se hodí straně (což znamená nám!) a stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Takže se komunistická strana se po několikaletých peripetiích znovu stala nástrojem útlaku. Jenže sedmdesátá a osmdesátá léta jsou, až na absenci trestů smrti a doživotních žalářů pro politické vězně, horší let padesátých. Proč? Protože komunisté opakovali -- z hlouposti, vypočítavosti či zbabělosti -- stejnou chybu už podruhé, a tedy s plným vědomím toho, co činí. Protože frázím o Sovětském svazu, lepších zítřcích či kapitalistických imperialistech již nikdo nevěřil. Protože to, co v létech padesátých ještě mohlo mít přídech nadšeneckého, a tedy alespoň upřímného, fanatismu bylo v letech sedmdesátých jen lačnou maloměšťáckou vypočítavostí. Znám snad pět, snad deset upřímných komunistů let osmdesátých. A znám desítky komunistů, za jejichž komunismem stálo jen více či méně maskované moci-chtivé a majetku-chtivé maloměšťáctví. To co Václav Černý napsal o komunistické mentalitě let padesátých, platí dvojnásob o komunismu normalizačním: "Lže, překrucuje pravdu, zapírá, pomlouvá hanobí, uráží. Lež byla samým živlem režimního intelektuála, atmosféra v níž se koupal a do níž chtěl strhnout celý národ, vdechoval a vydechoval ji tak přirozeně, že byla zřejmě jeho živlem rodným. ... kapitalistická společnost maloměšťáctvím stonala, komunistická jím hnije." Jestliže se někteří dnešní komunisté diví, jak intelektuálně slabí byli jejich přemožitelé, nezbývá než dodat. Ano, a je to výpověď především o vás. Protože morální bída a intelektuální prázdnota komunismu osmdesátých let byla taková, že jej mohli s vědomým intelektuální a morální převahy svrhávat i (mimo jiné) svazáčtí kariéristé, dnešní to primitivní antikomunisté. Čímž se dostáváme snad k nejdůležitější části našeho eseje. Myslím, že komunisté mají právo na svoji existenci a potažmo i stranu. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že by mohli vrátit komunismu třikrát zapřenou a do kořenů vyvrácenou důstojnost. Museli by však přemýšlet především nad otázkami: Kde všude jsme udělali chybu, že jsme místo sociálně spravedlivějšího světa přivedli na svět režim, který nikdo s trochou moudrosti a sebeúcty nemohl přijmout za svůj? Režim jehož pád si přálo snad 90 % lidí v něm žijících. Že jsme možná navždy zkompromitovali ideje, které budou lidem práce v současném světě moc a moc chybět. Jenže bídu komunismu osvědčuje nejvíc fakt, že těchto myšlenek nejsou současní komunisté schopni. To ti druzí! To oni! Je jejich nejčastější odpověď. Byli jsme nepoctiví? Kapitalisté jsou nepoctivější! Lhali jsme? Kapitalisté lhali víc! Nevyšlo nám to? Byli jsme dobří, ale slabí. Vypadá-li takto odpověď komunistů na jejich historické selhání, pak nezbývá než konstatovat, že teprve dnes je zkáza komunismu úplná. |