6. 3. 2007
V čem se Václav Klaus mýlíO prezidentovi se nesluší pochybovat. Když však nedávno v Hospodářských novinách znovu dosvědčil, jak "vzdoruje falešným mýtům" ekologických varování, nemohl jsem si nevybavit jinou provokativní tezi z počátků prezidentovy politické dráhy. Proslavil se tehdy odporem k rozlišování peněz na čisté a špinavé. Prohlásil rovnou, že na penězích nelze poznat jaký mají původ. Nebyl to jen tak nějaký hospodský bonmot. V pozici, kterou tehdy a hlavně později Václav Klaus měl, mohl významně ovlivnit možnosti boje proti kapitálu pocházejícím z kriminální činnosti. Tehdy jsme nedokázali jednoduchosti zdánlivě pravicového bonmotu oponovat. |
Dnes už víme, jak jsme měli argumentovat: nejde o peníze, ty vypadají skutečně vždy stejně, jsou totiž jen zástupným symbolem moci, kterou mají jejich vlastníci. Problém je v něčem, co zjednodušeným pohledem nelze vidět, v morálním aspektu podnikání. Ekonom Klaus něco takového může samozřejmě popírat, ale významný vědec (na které se pan prezident tak rád odvolává) sociolog Lipowetski v knize Soumrak povinnosti popisuje jev velmi zevrubně. Společnost nemůže existovat bez hierarchie, zvláště ne společnost vysoce diferencovaná, za jakou lze Evropu považovat. Hierarchie se vytváří spontánně v praktické činnosti lidí. Vyšší autoritu požívá obvykle ten, kdo soustavně prokazuje vyšší schopnosti při rozhodování než ostatní. Tedy ten, kdo má větší zkušenosti, nebo je mimořádně nadaný. Peníze se dávno staly synonymem této zdatnosti. A v tom je právě záludnost Klausova tvrzení. Peníze jsou cestou k moci a na tom není nic špatného, v tak složitém organizmu, jakým evropská společnost je, sotva najdeme lepší způsob. Ale, a tady je jádro pudla, záleží na tom, jak jedinci k penězům přišli, zda svou schopností organizovat práci, jak to prokázal kdysi např. Baťa mezi jinými obuvníky, nebo schopnost podvádět, jak to předvedl nedávno jiný "slavný" Čech Viktor Kožený. Moc peněz je neutrální, umí dostat do čela společnosti člověka zdatného stejně jako padoucha všeho schopného. Pokud by společnost nedbala na původ peněz, časem nutně proniknou na vrchol hierarchie lidé všeho schopní. V duchu Klausova výroku můžeme tvrdit, že je to jedno, jakou schopnost peníze testovaly, hlavně, že máme v čele muže mocné. Potíž nastane skutečně až v momentě, kdy dojde na střídání u kormidla. Mužům se špatným svědomím se nechce předat moc, přesněji, bojí se předat klíče od resortů, které jsou zde od toho, aby nekalou činnost odhalovaly. Mohlo by se totiž přijít i na jejich prohřešky. Toho jsme byli svědky po posledních volbách, nemýlím-li se. Klaus je představitelem technokrata, který "věří jen tomu, co vidí". Věci nehmotné povahy, ekonomicky nekalkulovatelné, jsou mimo jeho zorný úhel. Nemohl lépe vyjádřit svou selektivní slepotu něž v Hospodářských novinách, kde řekl: "Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci". V naší branži se tomu říká popírání, legitimní způsob obrany člověka, který je konfrontován s realitou, již nemá sílu unést. Na to má každý člověk právo, je-li však v roli prezidenta, člověka, který byť někdy symbolicky, představuje kormidelníka celého národa, je to ostuda. V čele by měl stanout člověk pro-zřetelný, tj. nikoli zřetelný, na první pohled viditelný svými za každou cenu odlišnými názory, ale prozírající i věci neproniknutelné, správně odhadující věci, které teprve přijít mohou. Patrně proto si předci dávali v dávných dobách tolik práce s výběrem lidí do svého čela ( jak aspoň tvrdí mýty). Na jejich zření, vhledu do neviditelných věcí záležel vždy osud celého národa. Autor je lékař a psychoterapeut |