Většina pozůstalých po těchto obětech se teprve nyní dozvěděla, co se stalo s jejich blízkými, kteří bezestopy zmizeli. Jako příklad v nyní zveřejněných dokumentech se uvádí osud Emila Dallapozzy, který se 11. června 1951 nevrátil do svého domova a jeho ostatky, jak se nyní zjistilo, skončily v masovém hrobě na moskevském hřbitově Donskoje. Dvacetišestiletý Dallapoza byl po dlouhá poválečná léta malířem pokojů a natěračem, který se snažil sehnat peníze na svou svatbu a nechal se proto krátkodobě naverbovat jako informant francouzské tajné služby. Aniž by si uvědomoval nebezpečnost takového počínání, byl zatčen u sovětské vojenské posádky nedaleko Svatého Hypollitu,poté co si zaznamenal bezvýznamná čísla dvou vozidel a snažil se posbírat ruské letáky. Pak se ještě na nádraží snažil zjistit, jaké zboží se překládá do vagónů. Zde byl sovětskými orgány zadržen a již 25. srpna postaven před sovětský vojenský tribunál v Badenu a na základě smutně proslulého článku 58-6 trestního zákoníka odsouzen k smrti. Dallapozza se ještě obrátil na presidium Nejvyššího sovětu s žádostí o milost, ale ta byla koncem září zamítnuta a poté byl zřejmě převezen do Moskvy. Zde 10. listopadu byl v moskevské butyrské věznici zastřelen ranou do týla. Začátkem šedesátých let se snažila jeho sestra zjistit něco o jeho osudu, ale obdržela pouze dopis s konstatováním, že její bratr již nežije a nemá smysl dále pátrat.

Obdobně jako v Německu, tak i v Rakousku tehdejší americká tajná služba CIC se snažila získat informátory a jen takové podezření u sovětských orgánů mělo pro ně tragické následky, i když jejich hlášení byla většinou bezcenná. To se stalo i v případě 42 leté vdovy Isabbely Maria Ledererové ze Štýrského Hradce, která se starala o tři nezletilé děti. Zdali potřebovala peníze pro svou rodinu, nebo jednala z politického přesvědčení, není jasné. Byla zadržena při rozšiřování protisovětských letáků běloruského "Národního dělnického kruhu", který byl sponzorován americkou tajnou službou. Naverbována byla svým bratrem Richardem Ernstem, který podporoval tuto činnost ze svého přesvědčení bývalého důstojníka SS a jistým nezaměstnaným Rolfem Raveneggem, který byl ve finanční tísni. Ten pak s Ledererovou po jejím zatčení sovětskými orgány byl odsouzen k trestu smrti a spolu s ní 9. října 1952 zastřelen. Její bratr, který jako agent CIC nesl hlavní odpovědnost, nebyl sovětskými tajnými službami nikdy zadržen. Tragicky skončil i život dalších čtyř informátorů z Nového Vídeňského Města, Leo Thalhammera, Ernsta Feichtlingera, Paula Huspeniny a Viktora Späcka, jejichž činnost byla podle soudu CIC ohodnocena směšnou částkou kolem pěti tisíc šilinků. Všichni čtyři byli odsouzeni k smrti a 1. března 1952 v Moskvě popraveni. V roce 1998 byli posmrtně rehabilitování, poté co ruské úřady konstatovaly, že "nebyly nalezeny žádné důkazy, že by byli příslušníky zahraničních tajných služeb a informace, které shromáždili, byly veřejně přístupné".

Nyní zveřejněné osudy se však týkají pouze zlomku obětí stalinské éry. Po skončení války v roce 1945 byl zadržen na rakouském území velký počet tzv. "nepřátel sovětského režimu", kteří byli odsouzeni k nejvyšší trestům. Polovina z 2200 civilistů, kteří byli v letech 1945 až do roku 1955 zatčeni, bylo 15O odsouzeno k smrti a pouhá desetina byla prezidiem Nejvyššího sovětu změněna na dlouholeté věznění. V letech 1947 až 50 Stalin nechal trest smrti pozastavit, ale sílící studenou válkou zdůvodnil jeho opětné zavedení. Rakušané však byli postiženi stalinským terorem již před druhou světovou válku v době velkých čistek. Řada sociálních demokratů a komunistů hledala v Sovětském svazu azyl po nastolení Dollfusova režimu, který rozpoutal v roce 1934 občanskou válku. Tak se dostali do Stalinovy mlýnice, kterou během třicátých letech rozpoutal a která přechodně skončila v listopadu 1938.

Sedmdesát procent rakouských azylantů tak skončilo v gulagu jako "špioni" s dlouholetými pobyty. Všechny zahraniční komunisty považoval Stalin za špiony, což prohlásil představiteli Kominterny Dimitrovovi slovy: "Všichni v Kominterně pracují s nepřítelem ruku v ruce". Dokumentován byl osud více než čtyř set rakouských sociálních demokratů, kvalifikovaných dělníků a komunistických funkcionářů, kteří byli do roku 1939 v Sovětském svazu zatčeni a polovina z nich zřejmě zavražděna. Po uzavření německo-sovětského paktu bylo 120 Rakušanů vydáno zpět hitlerovským úřadům, které je poslaly do koncentračních táborů. Situace se nezměnila ani po vypuknutí války v roce 1941, kdy bylo urychleně povražděno tisíce politických vězňů, mezi nimi i významný rakouský komunistický funkcionář Franz Faustmann.

Je ironií dějin, že jednou z mála zemí mimo Rusko, ve kterých Stalin delší dobu pobýval, bylo Rakousko-Uhersko, kam před 95 lety zavítal, aby se vyhnul zatčení carskou policií. Nejprve žil v Krakově a poté v polovině února 1913 se ubytoval ve Vídni s cílem být ve styku s Leninem, který byl v exilu. Po několikaměsíčním pobytu v hlavním městě monarchie se vrátil do Petrohradu, odkud putoval do vyhnanství. Na domě, kde žil, je umístěna pamětní deska.