29. 1. 2007
Rakousko se vyrovnává s holocaustemV předvečer Dne památky obětí holocaustu byla ve vídeňském informačním centru Spojených národů UNIS otevřena otřesná putovní výstava památníku holocaustu Yad Vashem "Žádná dětská hra". Výstava zveřejňuje mimo jiné obrazy dětských hraček, které jejich majitele, zasažené holocaustem, udržovaly při životě. Při této výstavě nejde jen o dějiny nebo popisování fyzického násilí, o hračky, obrazy a deníky, a básně dětí, ale ukazuje pohled do jejich života a duševního stavu během holocaustu. Hračky totiž nesloužily jen k radosti a uklidnění dětí, ale byly výrazem instinktu přežití během šoa. Mnozí medvídci a panenky doprovázely děti během celého jejich martyria a často se staly důležitým vlastnictvím nejmladších obětí, pokud se jim podařilo přežít. |
To platí i v případě dnes již dospělých, a to ještě více než šedesát let po skončení války a šoa. S těmito hračkami děti i mladiství si vybudovali "jiný svět" v nepřátelském prostředí, do kterého se dostali. Často právě s nimi děti dospělým dávaly útěchu a pomáhaly jim překonat boj o přežití. Název výstavy pochází z textu polského dětského lékaře a sociálního pedagoga Janusze Korczaka-Goldszmita, který zahynul v roce 1942 v koncentračním táboře Treblinka a jehož kniha "Jak se děti milují" obdržela německou mírovou cenu. Napsal, že "se nemáme stydět za žádnou hru. Není to žádná dětská hra. Je falešné, když dospělí řeknou: Takový velký chlapec a hraje si jako dítě, nebo : Takové velké děvče a hraje si stále s panenkami; důležité je nikoliv s kým a s čím si hrají, ale jak se přitom cítí a myslí". Podle odhadu bylo během holocaustu zavražděno na jeden a půl milionu dětí. Jen několik tisíc jich přežilo, a to díky tomu, že přešly do podzemí se svými rodiči nebo byly jimi předány do křesťanských rodin. Vídeňská výstava však jen znovu připomíná otřesný fakt, že Evropa je dodnes největším příjemcem zisku z holocaustu. Podle nejnovějších studií zůstalo v přepočtu 112 miliard euro stále v rukách těch, kteří na rozkrádání majetku židovských občanů kořistili. To odpovídá čtyřem pětinám celkového nacisty uloupeného židovského majetku. Ve skutečnosti však lupiči na tom ještě více vydělali, protože, jak ukazuje studie, i po odečtení odškodnění se ukazuje, jak ve skutečnosti bylo malé. Podle střízlivých odhadů učiněných americkým národohospodářem Sideny Zabludoffem, bývalým vysokým úředníkem CIA a ministerstva financí, se výše uloupeného majetku pohybuje mezi 110 až 140 miliardami euro. Do svých výpočtu zahrnul pouze možně dokázanou kořist, ale pokud by se započítaly nucené práce a zákaz činnosti Židů i z minulých let nacistického režimu, pak by se došlo k daleko vyšším sumám. Přitom počty se týkají jedině ukradených imobilií, finančních částek, podniků a osobního vlastnictví. Průzkum ukazuje, že Evropa od samého počátku neplnila svou povinnost při vrácení uloupeného majetku. V Německu byla od samého počátku zneužita skutečnost, že došlo k enormní devalvaci peněžní měny a z té se teprve poté vypočítávalo odškodnění. Dále bylo zjištěno, že se často zneužívalo "studené války" jako výmluvy, že uloupený majetek tiše vplul do evropských ekonomik. Přitom židovský majetek zemí, které se dostaly pod sféru Sovětského svazu, nebyl dodnes plně navrácen. Nástupnické země Varšavské smlouvy poukazují na to, že samy pod sovětskou dominancí finančně a ekonomicky vykrvácely. Ostatní evropské státy jako na příklad Rakousko poukazují na uzavřené dohody o odškodnění. Ty však podle amerického národohospodáře zahrnují ve skutečnosti jen tří procenta "arizovaného" majetku. Přitom však ani tyto přísliby nejsou často plněny a v absolutní hodnotě 2,6 miliard euro nebyla podle stavu předminulého roku splacena ani polovina. Bývalý předseda Židovského světového kongresu Elan Steinberg v této souvislosti poukázal, že je realitou, že přeživší holocaustu nemají často ani dnes co k jídlu a odpovídající zdravotnickou pomoc. Přitom Evropa stále sedí "na kopci peněz", které jim nepatří. Fakta mají být zveřejněna na jaře v "Jewish Political Studies Review" pod patronací jeruzalémského "Center for Public Affairs". Otázka holocaustu je stále živá i v Rakousku, a proto nikoliv náhodou ředitel "Jewish Welcome Service" Leon Zelman upozornil u příležitosti "Dne památky obětí holocaustu" ve vídeňském centru Spojených národů, že je nutno mládež stále upozorňovat na nacistické zločiny. "Osvětim byla až na konci holocaustu, ten však začínal na ulici, vyhazováním ze škol a nošením žluté hvězdy. Začíná nenávistí, a proto musíme dětem říci, jak začínal a jak končil. " Spolková ministryně zahraničí Ursula Plassniková přivítala rezoluci OSN proti popírání holocaustu, že je "výkřikem proti jakémukoli pokusu popírat hrůzy šoa". Spolkový prezident Heinz Fischer shodou okolností ve stejné době vystoupil na pohřbu známého židovského umělce Oscara Bronnera. Vyzdvihl jej nejen jako "velkolepou kulturní osobnost" , ale obzvláště jako oběť nacionálně socialistického režimu, který musel v roce 1938 opustit Rakousko. Jak známo, právě jejich židovští občané byli po anšlusu vystaveni nemilosrdnému útlaku, který vyplýval z širokého antisemitského konsensu obyvatelstva. To poznamenává i dějiny poválečných vzájemných vztahů mezi Rakouskem a Izraelem, které jsou velmi proměnlivé. Nejhlubšího propadu dosáhly po volbě Kurta Waldheima spolkovým prezidentem v roce 1986 a vstupem Haiderovy strany Svobodných v roce 2000 do koalice s lidovci. Symptomatické pro tyto vztahy je, že teprve před dvěma lety uskutečnila svou prvou návštěvu v Rakousku izraelská hlava státu. V současné době však vznikla vzrušená debata kolem šéfa Svobodných Heinze-Christiana Stracheho a jeho posledních zveřejněných fotografií včetně těch, kde zdraví neonacistickým pozdravem. Smířlivé stanovisko spolkového kancléře Alfreda Gusenbauera a především prohlášení předsedy sociálně demokratického poslaneckého klubu Josefa Capa, který je srovnával s mladistvými hříchy Joschky Fischera, vyvolalo bouřlivou debatu. Leon Zelman v rozhovoru pro deník "Oesterreich" oznámil, že z těchto důvodů vystoupí z SPÖ, protože nechápe, co se stalo se stranou, jejíž ideály z roku 1946 se opíraly o heslo "Již nikdy více". Ještě dnes, jak se ukazuje, je nutno vymetat temné kouty z rakouských dějin, jak se stalo v předvečer pamětního dne obětí holocaustu. Z podnětu nového sociálně demokratického ministra sociálních věcí Erwina Buchingera byl třicet let po smrti Eduard Paul Tratz zbaven čestného občanství Solnohradu a jeho busta odstraněna z "Domu přírody". Do té doby nikomu nevadilo, že jím založený Dům sloužil zasloužilému členu SS k šíření pseudovědecké tzv. rasové hygieně, na jejíž základě bylo zavražděno 200 tisíc chovanců převážně psychiatrických a pečovatelských zařízení. |