Kdykoliv slyším na obhajobu schválení záměru Spojených států obvyklé zaklínadlo, že jde o výhradně obranný systém, který zvýší bezpečnost ČR a navíc poskytne zemi ekonomické výhody, připadá mi, že někdo nenápadně přepnul na moderní adaptaci Orwella. Jako by veřejná diskuze, když už se konečně k něčemu vzedme, byla jen minovým polem, které musí politik obratně překonat na své cestě k cílům, jež můžeme jen tušit, ale do kterých nám asi nic moc není. Nemyslím, že by šlo o pouhou diplomatickou korektnost k legitimně ustanovené hlavě státu, protože stále většímu množství lidí bez rozdílu hranic dochází, že současná americká administrativa není reprezentantem zájmů lidu Spojených států a právní i mezinárodněpolitická diskontinuita po volbách bude značná. I když sledovat, zda se sama opozice nakonec nenechá zkorumpovat modelem samolibého vládnutí a autokratickými výdobytky Bushovy administrativy, bude jistě napínavé.

Odkaz ke zvýšení bezpečnosti ČR z úst vojensko-technicky pologramotných politiků může znamenat buď záměrnou lež, manifestaci naprosté neodbornosti nebo chytristický odkaz na užší spojení s vojenskou mašinérií USA. Jinak byla technická stránka systému ve vztahu k bezpečnosti ČR a střední a východní Evropy již napadnuta nejen na BL v nesčetných článcích a jejich zpochybnění jsem nikde a od nikoho nezaznamenal. Proto snad netřeba se k tomu obsáhleji vracet.

Ani z pohledu strategické bezpečnosti, dané faktickým užším spojením s vojenskou mocí cizího státu, se situace nejeví jinak. Bezpečnost ČR nijak neovlivní konkrétní angažovanost ve zbrojních programech Spojených států. Je totiž již nyní součástí mezinárodního bezpečnostního systému, který jí garantuje zastání v případě agrese z kteréhokoliv směru, pokud hovoříme o útoku konvenčními silami. Navíc instalace systému, který se stále ještě může ukázat jako technicky nedokonalý, operačně trvale nezpůsobilý, nebo dokonce morálně zastaralý, může narušit i zatím jinak bezproblémové a naprosto uspokojivé bezpečnostní poměry ČR v rámci NATO. Nemluvíme zde o přítomnosti mohutné vojenské konvenční mašinérie, jako je tomu v případě dalších evropských států, zejména Německa, která tyto země skutečně chrání. Ale pouze v případě symetrického konfliktu a ten se od konce studené války jeví málokomu jako aktuální. Zato každý krok či ideologickou záminku, které vnímají skupiny, ochotné bojovat asymetrickými a v nejhorším případě teroristickými metodami, jako namířené proti nim, otevírá ještě více Pandořinu skříňku ohrožení z nepředvídatelného směru, ze kterého může přijít útok.

Pokud nebudou moci některé státy nebo skupiny poslat svou zbraň hromadného ničení mezikontinentální balistickou střelou (ICBM), tak ji třeba pošlou zásilkovou službou, civilním letadlem, kamiónem, poštou nebo třeba diplomatickou poštou... Možností, jakými se vlivná a dostatečně motivovaná organizovaná skupina může vyhnout kontrolám na hranicích, je bezpočet a nebezpečí, o jakém zde mluvíme, se bez problému vejde do cestovního zavazadla. I když mají mohutné rakety v mobilní variantě nesporný motivační efekt při vojenských přehlídkách ve státech, jejichž vláda je založená na ozbrojené síle, riziko autorizovaného odpalu ICBM takovýmto státem je představa velmi pochybná. Který stát by došel ve svém zoufalství tak daleko, aby si na pár hodin či dnů zvýšil prestiž na domácí půdě, aby za to byl v odvetě zpopelněn? Teorie her produkují neúprosné výsledky, pokud je ničivá a neodvratná reakce ze strany Spojených států tak vysoce pravděpodobná. Skutečné riziko spočívá spíše v neautorizovaných odpalech existujících ICBM a v politice, která přispívá ke klimatu, v němž je vývoj vlastních ICBM a bojových hlavic pro některé státy záležitostí téměř existenčního významu. A v takovém světě je hlavním historickým milníkem působení G. W. Bushe, který by udělal svět bezpečnějším už snad jen tehdy, kdyby se přestal angažovat úplně. Pro účely ochrany před neautorizovaným odpalem nelze vývoj MD (míním Missile Defense) než schválit, pokud na to mají stejný názor i ti, kdož jeho vývoj financují - občané Spojených států a tak trochu i ČLR, která by si měla začít lépe hlídat svou investici... Operační nasazení takto míněného systému by bylo ve světě mnohem akceptovatelnější. Ovšem i tehdy se lze oprávněně ptát, zda je nutné systém cpát do středoevropských zemí, které ještě americkou vojenskou přítomnost na vlastní kůži nezakusily.

Proti omezenému a asymetrickému ohrožení, když opustíme předchozí scénáře, se pak pouhým balistickým deštníkem, který pouze jitří vášně mezinárodních vztahů a větrá v rozpočtech, už vůbec nedá bojovat. A to myslím vědí už i v USA a po dalších volbách se to bude týkat i administrativy. Jen pohádka pro manipulovanou veřejnost bude vždy trochu naaranžovaná, protože lákavost chrabrého potlačení předem zveličeného rizika jsme zakusili už i v ČR v souvislosti s údajně plánovanými útoky. Ale nevidím důvod, proč by politická reprezentace v ČR nesměla používat vlastní mozky a mít na věc i jiný názor. Z těchto důvodů bychom se neměli omezovat na určení, který protiraketový deštník (MD) po technické a taktické stránce údajně má. Reálné důsledky jeho umístění budou odvislé ne od povídání v propagačních materiálech výrobce a předem loajálního MO ČR (stojí za přečtení, pokud disponujete odolností proti PR indoktrinaci), ale od technických a geografických parametrů, tak jak je vyhodnotí ostatní země. Vojenské strategické plány rozhodně nejsou tak přímočaré, jak se jeví politické programy před volbami, ačkoliv na druhé straně k záludnostem, prezentovaných v hollywoodských filmech, mají jistě mnohem dál. V žádném případě není na místě obvinění z paranoidního přístupu, protože každý stát má možnost posoudit věc z hlediska vlastních zájmů a být v plánování o krok napřed a horizont dál je to jediné, co nezruinuje rozpočet ozbrojených sil.

Málokdo si uvědomuje, že GBI je prakticky totožnou zbraní, jakou nyní za velkého negativního ohlasu Spojených států otestovala ČLR -- protisatelitní zbraní, která má nezastupitelné místo v arzenálu států, připravených k vedení ozbrojeného boje na úrovni soudobé vojenské velmoci a to od konfliktu s použitím strategických jaderných zbraní, až po konvenční konflikt s nasazením pozemní techniky. Zkrátka všude tam, kde je důležité vědět, kdy a na co střílet tak, aby se z útočícího nestal hájený.

A zároveň zde opakuji, že uvedený raketový nosič lze kdykoliv bez větší námahy namístě samém a v naprosté tajnosti osadit úplně jinou, než deklarovanou EKV hlavicí, a zároveň odpálení této rakety nebude jinými státy do poslední chvíle považováno za střelu prvního úderu, ale naopak za obrannou reakci. Právě v tom může spočívat potenciál předem známého umístění raket s deklarovaným čistě obranným účelem. Spojené státy z něčeho takového přirozeně nepodezírám, ale pokud se na to díváme z vojenského hlediska (zejména Ruské federace), tak je to jako kdyby karibská krize skončila slibem Chruščova Kennedymu, že na Kubě umisťované rakety jsou osazeny výhradně propagačními letáky...

Tohle se zkrátka v kontextu rivality jaderných velmocí nedělá, i když studená válka je historií. Ostatní státy se přece v takových otázkách nemohou spolehnout na slib jiné velmoci, že zbraň nikdy nepoužije k jinému účelu, než původně deklarovanému a to platí pro Spojené státy dvojnásob, které nejenže z příkazů nejvyšších míst porušují mezinárodní smlouvy a přijímají kontroverzní zákony, ale pokud mohou, tak se přístupu k nim dokonce i vyhýbají a všechny své mezinárodní závazky řeší obvykle sérií dvoustranných dohod, čímž obcházejí kolektivní vyjednávání a obvykle si takto prosadí mnohé exempce. Umisťování vojenských základen sice respektuje mezinárodní právo a suverenitu hostitelských států, ovšem politika USA jednoznačně ukazuje, nakolik je právní dimenze v jejich konání pouhým pragmatickým nástrojem v portfoliu nátlakových a silových prostředků působení a jako takový je suspendován v případě potřeby takřka bez omezení.

Odstoupení od ABM Treaty Spojenými státy v roce 2002 vedlo k odstoupení Ruska od smlouvy START II. Ta byla sice později zastoupena smlouvou SORT, nicméně i když znamenala výraznější redukci počtu strategických hlavic (i tak jde stále o počty, které zaručují MAD), odsunula další pokrok v nukleárním odzbrojování až do současnosti. Nejen počty hlavic jsou totiž to podstatné, není-li současně řešeno jejich osazení a počty ve strategických nosičích, možnost jejich skladování ve stavu připravenosti a především i mechanismy vzájemné kontroly dodržování, které dělají ze smlouvy více, než jen mezinárodněprávní závazek morální hodnoty.

Obavy Ruska nejsou v žádném případě ryze účelovým politickým prohlášením, jak se je snaží zlehčit i naši političtí představitelé (zvláště ti bez příslušného informačního zázemí), ale naprosto logicky a technicky předvídatelnou reakcí velmoci, disponující arzenálem strategických zbraní, včetně sítě vojenských satelitů, které jsou nepostradatelnou součástí výzbroje. Jestliže se k věci z ruské strany nedostalo zatím žádného oficiálního vysvětlení, tak rozhodně neznamená generální pardon. Spíše Moskva trpělivě očekává, až se prezident Bush historicky znemožní i doma a diplomacie bude moci pokračovat tam, kde byla před jeho příchodem. Nebo spíše začne křísit to, co zbylo... Otázka koexistence dvou jaderných velmocí je citlivá a dynamická záležitost a ani já si G. W. Bushe neumím za takovým jednacím stolem představit.

Umístění základny na všeobecně známé lokaci je vojensko-strategický anachronismus, který je v rozporu s potenciálem strategického ponorkového loďstva USA. Nehybný cíl, který je navíc přisunutý k dosahu potenciálního protivníka, k úsilí zničit nejen láká, ale přímo imperativně vyžaduje. Než kterýkoliv kompetentní velitel vyšle svou první a pravděpodobně poslední ICBM, bude to jistě poté, co zakalkuloval do plánu způsob, jak aktuální MD překonat. A jediná raketa středního dosahu, popřípadě sabotáž jiného druhu, prověří ve skutečnosti tvrzení o tom, nakolik pouhý systém MD zabezpečuje samotné evropské území. Aby totiž systém chránil i území střední Evropy, musela by GBI raketa vystartovat prakticky několik málo vteřin poté, co by raketu nečekaně odpálil protivník - tedy dlouho předtím, než si operátoři radaru vymění zděšené pohledy. Protože okno pro zásah bude podstatně kratší, než při letu ICBM přes oceán a zásah jedinou raketou je optimismus, který nikdo v místě potenciálního dopadu sdílet nebude a se zálohou se ostatně počítá v běžném operačním scénáři MD. Bylo by vtipné počítat, kolik falešných poplachů a nazdařbůh vypálených GBI by se událo, než by politici připustili, že to bude asi poněkud jinak. Nemožnost takového scénáře fungování ostatně demonstruje už sám fakt, že Spojené státy své XBR radary umisťují po celé zeměkouli a cpou své rakety až do Evropy.

Na jedné straně to může být potvrzení deklarovaných ambicí tohoto systému a sice že je jen jednoúčelovou iniciativou, namířenou proti ojedinělým střelám odkudsi z Blízkého východu. V takovém případě se bavíme o systému, který je předraženým pomníkem diplomacii, která se neuskutečnila, a prostředků, které tekly jinam, než bylo ve skutečném zájmu amerických daňových poplatníků.

Nebo to může odrážet jinou motivaci k umístění, která bude spíše spočívat ve snaze angažovat do systému strategického vyzbrojování i další země způsobem, který obloukem obchází kulturní a ekonomickou spolupráci, utužování nevojenských vztahů mezi státy a dokonce i smlouvy o spojenectví v případě ozbrojené agrese. Namísto toho je zde snaha s minimem politického úsilí vnutit jinému státu svůj horký brambor a z vojenského hlediska tak učinit jiného státu nedobrovolného spojence, ne-li přímo živý štít -- podle toho, z jakého geopolitického směru tento krok hodnotíme.

Rozložení strategických zbraní i mimo bráněné území je významným strategickým bonusem, zvláště pokud jde o hustě obydlenou pevninu relativně nezúčastněných zemí, jejichž napadení výrazně prodražuje kalkulaci vojenských protiopatření. Oč je příjemnější mít své zbraně umístěné na území jiných států, kdy napadení základny je napadením i hostitelského státu. Rozlišení mezi radarem a střelami má možná význam pro psychologii laické veřejnosti, ovšem z vojensko-politických perspektiv naprosto splývá. Za povšimnutí naopak stojí skutečnost, že USA se snaží dva prvky svého systému MD umístit na území hned dvou států, které zatím silovou politiku USA podporovaly jen na území třetích států, namísto pouhého oddělení v terénu státu jediného. Přitom z pohledu realizace čistě vojenského opatření je to varianta evidentně pracnější a pokud se podařilo přesvědčit jeden stát, aby akceptoval raketová sila, umístění doprovodného radaru by bylo takříkajíc v ceně.

Naopak z pohledu výše zmíněného účelu vnucené angažovanosti dalších států do ligy spojenců mocenské politiky USA, ať už bude v budoucnu jakákoliv, je to varianta naprosto logická. Oddělení zbraňových prvků téhož systému mezi dva státy působí (opět ale spíše jen psychologicky) jako rozdělení a snížení rizik pro zúčastněné a palčivý závazek už tím, že jde o iniciativu vícestrannou a neodmyslitelně provázanou, kde zamítnutí jedinou ze stran podlamuje celý projekt. Spojené státy zkrátka vypustily pár balónků a bez větší námahy (nebo je naopak hladký průchod iniciativy naší politickou reprezentací důsledkem dobře zvládnuté kampaně?) zjistily, že jeden balónek chytila ČR a několik lidí z ní by si ho rádo vzalo až domů. A když jim praskne, tak co, alespoň nepraskne něco jiného. Z těchto důvodů by mohla být tato iniciativa atraktivní i pro administrativu, která bude následovat po G. W. Bushovi, která si už nějak s dalším povinně loajálním územím v Evropě poradí. Toho G. W. Bushe, jehož politika už dokázala na domácí půdě odradit nejednoho svého dřívějšího zastánce, a to ještě dřív, než se zraky obrátí zpátky na problémy domácí ekonomiky, protože iniciativy v zahraničí od nich celkem úspěšně pozornost odvádějí. A jak je vidět -- mocná zbrojařská a logistická lobby dokáže vést válku i navzdory dvoutřetinovému odporu obyvatel své vlastní země. Skutečně atraktivní model svobodné demokratické společnosti pro vývoz... Nemluvě o tom, jakou podporu nachází pro své ambice v opozičním Kongresu a kde podpora z vlastních republikánských řad je stále více motivována bojem o co nejméně bolestnou porážku v následujících volbách. Právní mandát G. W. Bushe reprezentovat Spojené státy je nezpochybnitelný, nicméně z pragmatického hlediska je snaha investovat do iniciativy, která v brzké době hrozí, že bude proti srsti i diplomatické filosofii samotných USA, poněkud krátkozrakým politickým tahem. Požadavky sousedního Polska na současné poskytnutí systémů protivzdušné obrany, modernizaci armády a současně nelibost k předpokládanému režimu exteritoriality poskytnutého území naznačují, že půjde spíše než o projev bratrství ve zbrani, o dobrý obchod. Uvidíme, jaké požadavky vznesou samozvaní zástupci české strany, budou-li vůbec nějaké. Přimlouval bych se alespoň za expertní komisi s paritním zastoupením pro komplexní sledování míry a vyhodnocování dopadů elektromagnetické zátěže území, za vymínění si zákazu jaderného zdroje pro energetickou soběstačnost a povinného odběru elektrické energie z české rozvodné sítě, dokud bude spolehlivě fungovat. A smlouva o případné odpovědnosti za škody, vzniklé následkem běžného provozu i pro případ napadení, by rovněž měla být samozřejmostí. Aby se totiž nestalo, že za externality ponese následky ČR, jako v případě nehody bombardéru se čtyřmi termonukleárními náložemi v grónském Thule, kde nakonec doplácela dánská vláda, nemluvě o škodách, které nelze vyčíslit jak kvůli utajení, tak kvůli nevyčíslitelnosti na životech, zdraví a fauně. Dánsko, které mělo pramálo tušení o tom, co všechno USA na jejich výsostném území podniká. Z důvodů americké záliby v utajování by rovněž nebylo od věci ustanovit institut pozorovatele z české strany tak, aby ve své funkci dokázal zaručit, že základna bude využívána jen pro účel, jaký byl schválen. Ale to již osobně považuji za dosti utopické a to je jeden z důvodů, proč odmítám solitérní akci Spojených států, které nehrají v mezinárodních vztazích s premisou rovnosti států. A můžeme pouze doufat, že další využití není ve skutečnosti již teď předmětem utajení, o kterém se veřejnost nedozví v žádné fázi. Možná proto ta suverenita české vlády, která nemůže dát o základně hlasovat v referendu už proto, že by veřejnosti beztak nemohla poskytnout všechny relevantní informace a zahrnout je tak do námi posuzované otázky. Tajné dodatky k mezinárodním smlouvám nejsou nic neobvyklého, jen se o nich pochopitelně obvykle veřejně neví.

Americký velvyslanec v ČR slíbil hejtmanům krajů, že režim exteritoriality nebude v případě radaru uplatněn. Už slyším, jak se mnohým ulevilo poté, co jim právě představa českému právu nepodléhajícímu "mužstvu" činila největší potíže. Ale to je problém, který v kontextu celého záměru měl zajímat tak maximálně sousedící obce, zejména majitele zábavních podniků. I pouhý radar, který se údajně spokojí se čtyřmi čtverečními kilometry, má význam především mezinárodní a je věcí prozíravosti české mezinárodní politiky, aby záměr vyhodnotila bez ohledu na drobty realizačních ústupků a zanedbatelné výhody a nevýhody, které to bude mít pro ČR. Soustředění se na možné rušivé a škodlivé dopady vysokofrekvenčního zařízení bych s chutí přenechal technicky kompetentním a věřím, že po této stránce se dá bezpečný provoz sladit i s poměry běžnými v ČR. Odpůrci projektu, kteří se soustředí na tyto argumenty, paradoxně škodí celé skupině odpůrců, protože nejde o jádro a význam celé kontroverze a diskuze se tříští na technických detailech a nepřehlednosti v kompetenci původců názorů.

Nerozhoduje se totiž jen o ČR (kéž bych mohl říct nerozhodujeme) a o tom, jak budeme vnímání v souvislosti s další kontroverzí, s níž mohou Spojené státy vyrukovat, například v souvislosti s Iránem. Ve hře je také možnost ovlivnit celý megalomanský projekt MD, který se může odporem ČR dostat do povědomí a odlišného světla v očích zpozornělé světové veřejnosti. Pokud jde o odhodlání MD realizovat za každou cenu, tak k tomu není území ČR ani Polska v žádném případě určujícím parametrem a výčitky rozhodně mít nemusíme. Ani víza, ani hrozba následných narážek G. W. Bushe, kterými neváhá častovat suverénní státy v případě, že se chovají svéhlavě, nejsou dostatečným důvodem slevit.

Skutečnou motivaci amerického vedení k celému projektu lze odhadovat jen obtížně a můžeme kolísat mezi podezřením o přesvědčení božského vnuknutí při spánku v Bílém domě, přes bezpečnostní strategii s velmi odbytou analýzou směru i rizik, až po sprosté zajištění odbytiště pro administrativě spřízněnou logistickou firmu, jejíž odbytiště v Iráku a Afghánistánu nemůže trvat věčně, a také zbrojních zakázek pro domácí průmysl. Já osobně se domnívám, že je to střízlivá a věcná kombinace toho posledního s důvody, jež jsem zmínil v předchozích odstavcích. Ale rozhodující jsou reálné důsledky, nikoliv podprahová motivace loutkářů deštníkové hysterie.

Nekritický apriorní souhlas se vším, co přichází od americké administrativy je vysvětlitelný snad jen tím, že podobně, jako velká část amerických voličů, někteří lidé nejsou ochotni nebo schopni odlišit Spojené státy americké od jejich současné administrativy. Co se týče samotné ČR, tak pokud si nekritického obdivu našich státníků k USA v době vrcholící krize v Iráku (pravda, jde o poněkud inflační tvrzení, protože krize v Iráku "vrcholí" již několik let a ještě asi "vrcholit" bude) a dalších kontroverzí současné administrativy všímají i za hranicemi ČR už teď, tak je z nás již nyní velmi atraktivní cíl pro potrestání. Premiér Topolánek si na zasedání Bezpečnostní rady státu vyslechl množství argumentů, které opravdu stojí za posouzení. Prvně je to argument, že v Evropské unii je 14 států s podobnými základnami a nikde se o nich nerozhodovalo formou referenda. To samozřejmě ještě není věcný argument, tím je veřejnosti pouze sdělováno, kdo bude i tentokrát rozhodovat o věcech. Věcech, které budou pro ČR významné hlavně v době, kdy většina současných politiků bude morálně odepsaných. Současná koncepce MD samozřejmě není konečná a bude se muset v případě dotažené realizace vyvíjet a pružně reagovat na další vznikající hrozby. Každý obranný prvek automaticky stimuluje snahu jej obejít a vytvořit nový způsob ohrožování. Logika závodů ve zbrojení vedla k tomu, že svět lze učinit neobyvatelným v několika málo minutách (za vrcholící studené války ve vteřinách). A pakliže nyní ještě máme možnost klást požadavky, v dalších etapách již změny v počtu, vybavení, rozšíření ochrany apod. sotva ovlivníme, bude to již politicky neschůdné.

Z věcného pohledu na americké základny v Evropě je třeba říct, že jde o posádky koncipované především v době studené války a hrozby invaze států Varšavského paktu, z nichž mnohé se dnes jeví zbytečné už i v samotném Pentagonu. Argument s referendem zní na první poslech celkem zvučně, ale to pouze do chvíle, kdy si uvědomíme, že v ČR zákon o referendu stále chybí a jsou to titíž lidé, co ho systematicky posílají na propadliště dějin, kteří se dnes na něj rádi vymlouvají. Novelizovaný čl. 10a Ústavy, kde je jediná ústavní zmínka o referendu, se úzce týkal přístupu ČR k EU a na kvalitě legislativní práce a systematičnosti celého zákona (viz k tomu ú. z. č. 515/2002 Sb. ) vzhledem k právnímu řádu ČR je to znát. Skutečnost je tedy taková, že v současnosti, jak nám dali politici najevo v případě přístupu k EU, jen zákonodárný sbor rozhoduje o tom, kdy budou občané rozhodovat v referendu... A pan premiér to samozřejmě ví, nebo možná už sám propadl demagogii, kterou pomáhá vytvářet.

Nemá již smysl se vracet k tomu, jestli si vstup do NATO zasloužil rovněž referendum, ale otázka MD Spojených států, který si rozšiřují na vlastní pěst a k nelibosti drtivé většiny zainteresovaného světa, si po tom přímo volá. ČR má vzhledem ke svým ekonomickým a geopolitickým možnostem jen pramalou možnost aktivně zasahovat do světového bezpečnostního uspořádání (pokud se sama časem neuchýlí k terorismu...), ale nyní tu ta příležitost je a já nechápu, kde se ve stovkové (+/- dva) většině bere drzost vnucovat všem ostatním něco tak zásadního. Právní řád ČR jednoduše s eventualitou umístění cizích vojsk na svém území nepočítá. A občanů se před volbami na toto téma záměrně nikdo neptal. Rámec toho, s čím zákonodárce počítal, vyčteme z č. 39 a čl. 43 Ústavy ČR, popřípadě ze z. č. 310/1999 Sb. o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR (rozuměj opravdu jen dočasném pobytu!). Je tedy zřejmé, že pokud se jedná o umístění trvalé a nejde jen o členství v nějaké další organizaci kolektivní bezpečnosti s obecným cílem, tak rozhodujeme o něčem, co přesahuje dosavadní právní rámec. Nikoliv naopak, jak se nám snaží část politické reprezentace namluvit -- a sice že jde o otázku mnohem méně významnou, která si nezaslouží žádný zvláštní režim odsouhlasení. Takový názor možná může mít ten, kdo s umístěním souhlasí z důvodů, které se snažím vyvracet po stránce faktické, ale i tehdy by měl akceptovat zásadu legality a postupovat v souladu s ústavním právem, aby jej nepopíral. Ačkoliv chápu úsměvnost takového požadavku poté, co bylo s Ústavou více než půl roku zacházeno jako s náboženským textem a zdvojená (sic!) ústavní zásada, že veřejná moc nečiní to, co jí není zákonem výslovně umožněno, byla příležitostně zamykána do spíže...

Ale problém to nemusí být čistě teoretický, mezinárodní smlouva totiž sice může mít dle čl. 10 Ústavy ČR v při aplikaci konkurujících si ustanovení nadzákonnou právní sílu, ale to neplatí pro rozpor s ústavním pořádkem (J. Malenovský, 2004). Mezinárodní smlouva sice nemůže být zrušena Ústavním soudem, protože je součástí systému mezinárodního práva, nikoliv vnitrostátního, ale i obecný soud je tehdy oprávněn ji nerespektovat, protože v tomto případě nemusí přerušovat řízení a obracet se na Ústavní soud (srov. § 109 OSŘ). Mnohem použitelnější ovšem je řízení o souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem ČR dle § 71a a násl. z. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu a následující, které by mohlo zabránit ratifikaci takové dohody v případě, že by kvalifikovaná skupina poslanců, senátorů, nebo prezident republiky o přezkum požádali a Ústavní soud jim dal za pravdu. Nejpozději tehdy by současná vláda zjistila, že bude třeba změnit i ústavní pořádek a požadavek třípětinové většiny v Poslanecké sněmovně by koalici 100+? prověřil až až. Doufejme, že se to odehraje dříve, než-li si ČR uřízne v zahraničí další kousek ostudy.

Média v ČR přispívají k povědomí, že rodinný život politických exponentů a celebrit, pikantnosti a bizarnosti z celého světa, proložené aktuálními nehodami na silnicích a systematickými úniky z trestních spisů, jsou témata neméně závažná, jako otázky, které ovlivňují celou geopolitiku. Ale doufám, že některé otázky přeci jen v tom bahně na povrchu nezůstanou bez povšimnutí a nenecháme si mezi prsty proklouznout ty vzácné chvilky, kde je možno rozhodnout i o něčem zásadnějším, než pouze jak velký klacek dáme jednou za čtyři roky politickým uskupením, které si nevím proč stále říkají strany, jako kdyby politický program byl to, co je slepuje. Politický oportunismus prezidenta Václava Klause se zdá opět vystrkovat růžky, protože opatrnější a neutrálnější výroky na celkem jednoznačnou otázku, které k této věci pokaždé poskytuje, si lze jen obtížně vymyslet. Pan prezident, papírový vrchní velitel ozbrojených sil ČR, prostě ještě nemá potřebu vyjádřit svůj názor. Alespoň na něco má veřejné mínění vliv, ačkoliv je stále zjišťováno právně naprosto irelevantními způsoby.

Pokud chtějí české politické špičky skutečně přispět k cílům, kterými maskují současnou raketovo-radarovou blamáž, navrhuji přispět do amerického rozpočtu spojeneckým darem na umístění GBI raket na potenciálně všudypřítomná plavidla a radaru někam na méně kontroverzní a vhodnější místo, protože sebemenší záminka pro pocit ohrožení ruské jaderné velmoci je tah, který nás vrací před myšlenkový pokrok, dosažený ohledně vyzbrojování za studené války. Provozní parametry radaru, jehož řádná rozpoznávací schopnost submunice ICBM je zachována v řádech tisíců kilometrů, dovolují jeho umístění s územní tolerancí v řádu stovek kilometrů. Velká Británie jej hostit nechce a když ho nebude chtít ani ČR a Polsko, může to být kterýkoliv jiný okolní stát. A stejně tak to může být i plavidlo či plošina v přilehlých mořích. Výběr přesného umístění radaru je záležitostí čistě politickou a nám se chce namluvit, že ČR byla vybrána z důvodů, které jí mají lichotit a má se cítit být odměněna důvěrou, která je na její bedra vkládána (což je sentence, která by mne bez pročtení materiálu MO ČR samotného nenapadla)? Na jednu stranu jsem rád, že se současná vláda nechce snížit k financování PR kampaně, jako tomu bylo s tou předchozí ke vstupu do EU. Takové volby naruby... Na straně druhé bych to akceptoval jako menší zlo v situaci, kdy se s veřejností nepočítá už ani formálně.

Co se týče GBI raket, je tolerance jejich umístění ještě větší. Parametry jejich nasazení dovolují tolerance v řádech stovek kilometrů, protože tuto vzdálenost překonává EKV hlavice v kosmickém prostoru v řádech sekund až desítek sekund a i velmi nevýhodné postavení vůči nečekanému cíli může být lehce kompenzováno rychlou reakcí při identifikaci, vyhodnocení cíle a rozhodnutí GBI odpálit. A přesná lokalizace potenciálního rizika je v současné době natolik vágní a diskutabilní, že neexistuje způsob, jak ukázat prstem na mapu a tvrdit, že právě zde bude mít umístění systému optimální účinnost. Nevidím nejmenší důvod, proč nemohou být v odpalovačích plavidla US Navy, které může plnit kolem Evropy i další úkoly při zachování trvalé připravenosti systému MD a poskytne jeho evropské expozituře mnohem vyšší stupeň ochrany před vyřazením, než zabetonování se někde na turistické mapě. A právě jen tehdy bude moci celý systém pružně optimalizovat svůj výkon, protože bude moci reagovat na ohrožení z jednotlivých států přesunem na ideální trajektorie letu ICBM a to navíc ve vší tajnosti, což dělá celý systém o další generaci efektivnějším. Celá politická kontroverze by rázem vzala za své -- kdyby ovšem právě její význam nehrál v celé iniciativě klíčovou roli...

Mohu si dovolit nebýt diplomaticky korektní a zeptat se, zda by se neměl nějaký Kenneth Star zabývat spíše než Lewinskými nejrůznějšími obviněními, která systematicky padají na Bílý dům a Pentagon ohledně různých lží, podvodů, nesrovnalostí, zejména v souvislosti s podněty k zahájení tažení proti terorismu. A všechny ty jsou těmito zpochybňovány jen tím, že je na ně vypsáno komunikační embargo v křečovité snaze tvářit se tak, aby patriotismem nasáklí občané ani na okamžik nenabyli dojmu, že jde o témata, jež je třeba brát vážně a ne jen jako paranoidní konspirační teorie. Viděl jsem padat tři Manhattanské mrakodrapy a první, co mě napadlo, když jsem zpracoval počáteční šok, bylo, že jsem viděl tři řízené demolice a ne kolaps mrakodrapů po zásahu letadlem. O obrázky z údajného zásahu Pentagonu dopravním letadlem mne o pravdivosti této verze nepřesvědčily ani na vteřinu. To ale není naší starostí, může nás to jen naučit, že Spojené státy si momentálně vůbec nedělají hlavu s tím, jestli jednají transparentně a korektně. Naší starostí je posoudit záměr Spojených států střízlivě, pragmaticky a s vědomím, že máme vzácnou možnost ovlivnit něco, co přesahuje naše skromné poměry i horizont politické odpovědnosti současné vlády. Od bezpodmínečného ne až po ničím dalším nepodmíněné ano. A hlavně bez trapné servility, která se spokojí s tím, že bude vnoučatům vyprávět, jak se mohla zúčastnit exkurze ve velíně americké základny a že tam byl celkem chutný raut...