Není, nebo naopak je co odhalovat?

Šéfredaktor prestižního britského deníku THE JUDGE Vernon Halliday (hlavní hrdina románu AMSTERDAM od Iana McEwana), má kromě žárlivosti ještě nepřiznané politické důvody, pro které jde po krku britskému ministru zahraničí. Jeho skrytá agenda je především povahy politické. (Deník se nicméně i během kampaně proti politikovi navenek tváří jako nezávislý, objektivní "hlídací pes demokracie".) Ministrova manželka Vernonovi vypálí rybník, když v televizním vystoupení mimo jiné veřejně upozorní na to, že deník v úsilí o odstranění jejího manžela z vládní funkce sleduje "A POLITICAL AGENDA OF ITS OWN" (doslova: vlastní politickou agendu, s. 124, zvýrazňujeme). To je otevřený políček deklarovaně "nezávislému" periodiku! V české verzi románu se ale místo o "vlastní politické agendě" deníku píše o jeho "AMBICIÓZNÍ POLITICKÉ PROPAGANDĚ" (s. 88, zvýrazňujeme). Tím se vystoupení ministrovy manželky ulamuje hrot. Propaganda je něco agresívního a otevřeného, odhalovat ji tedy vůbec není třeba, přívlastek "ambiciózní" by navíc bylo možno chápat až jako pozitivní vysvědčení o zjevné razanci prováděné propagandy. Pokud by ovšem takto hrubé insinuaci někdo uvěřil. (THE JUDGE jakožto seriózní britský deník samozřejmě žádnou propagandu neprovádí.)

Podle českého různočtení slavného románu jako by v politické oblasti v novinařině bujela pouze prvoplánová politická propaganda. Což o to, prvoplánová politická propaganda opravdu v české žurnalistice hlavního proudu kvete. Jak si začátkem devadesátých let posteskl profesor Luděk Brož (vydavatel dnes již neexistující revue Metanoia), "veškerý průšvih naší novinařiny spočívá v tom, že i konzervativní polský strýc Karol Wojtyla je vnímán jako levicový radikál".

Jak se to však má se skrytou agendou? Z české verze můžeme legitimně dovodit to, že skrytá agenda zůstávala a zůstává v Česku v široké míře nadále nepojmenovaná, neodhalená. Striktní sebekázeň Britských listů (tj. snaha důsledně nahlašovat, v jakém vztahu je autor k věci, o které píše, tedy i jaký zájem na určitém vyznění svého článku by případně mohl mít) je něčím zatím spíše výjimečným. Zde se rozprostírá "pole neorané" -- prostor pro důkladnou rešerši.

U sledování tématu skryté agendy tkví hlavní potíž v tom, že utajování patří k její podstatě. Jakmile je skrytá agenda jednou rozkryta, přestává skrytou být. Rozbor obnáší nejednou také samostatné rozkrývání! Nikdo přece průběžně nevytrubuje: "Mám skrytou agendu." Pokusme se alespoň u politické skryté agendy (ať už mezitím demaskované někým jiným čili nic) o stručný historický přehled.

Havel for President

Skrytá agenda bytostně patřila k normalizačnímu životu ve lži. Zde se ovšem zabýváme pouze skrytou agendou politickou. Za normalizace se četlo mezi řádky, dychtivě se sledovaly tzv. "narážky" (skrytá protirežimní poselství), a to třeba i v Rudém právu. (Víte, jaká narážka ze seriálu Nemocnice na kraji města došla největšího ohlasu? Když Miloš Kopecký coby MUDr. Štrosmajer prohlásil, že on "má v Praze náměstí". Štrosmajerovo náměstí se totiž dříve jmenovalo Kopeckého. Narážka poukazovala na nestálost veškeré politické moci. "Skrytou agendu" zaměřenou na rozložení režimu měl tedy i Jaroslav Dietl.) Režimní propaganda předhazovala během celé normalizace "skrytou agendu" (vlastní, nedeklarované politické záměry) chartistům, aniž by ovšem dotyčný výraz výslovně zazněl. Měli chartisté skrytou politickou agendu, nebo neměli? U Václava Havla bychom mohli hovořit spíše o "agendě dodatečně vnucené", a to vnucené víceméně otevřeně.

Shromáždění předních osobností uměleckého života v Národním divadle ze dne 28. ledna 1977 mělo Antichartu jako agendu skrytou nebo převážně skrytou, oficiálně mělo jít a až do určitého okamžiku zřejmě šlo o jakousi rituálně vyjádřenou podporu "novým tvůrčím počinům". Kdy se onen kierkegaardovský okamžik takříkajíc přelomil, toť otázka. Od samého počátku tam skrytou agendu měla prokazatelně nanejvýš Jiřina Švorcová (méně prokazatelně už Karel Gott). "Velkokoncert, kterým se paní prezidentová loučila s panem prezidentem" (srov. J.Hutka: Vysvědčení, BL z 5.2.2003) tamtéž o šestadvacet let později, měl jako skrytou agendu negování Anticharty. Protože však už u Anticharty běželo o negaci, běželo vlastně podle schématu teze -- antiteze -- synteze o hegelovské AUFHEBUNG: přeznačení, převzetí na vyšší úrovni, zároveň ovšem zrušení předchozích dvou fází, tj. jak Charty, tak Anticharty. (Hutka si nad tím směle, byť naplno nepojmenovaně, pozoufal hned před čtyřmi lety, my to nyní s nemenší smělostí rozkrýváme.)

A jak to bylo s komunisty? Kdejaký člen KSČ údajně do strany vstupoval se skrytým cílem "rozložit ji zevnitř". (To zní až příliš okatě jako účelová konstrukce ex post, nicméně skrytý cíl dotyčné těleso zreformovat někteří mohli pojmout za svůj ještě před PERESTROJKOU, a tím spíše během ní.) Ve stranických buňkách při jednotlivých redakcích (podobně jako při jiných pracovištích) mohli ovšem jednotliví novináři obdržet tzv. "stranický úkol" (skrytou agendu svého druhu). Redakce televizního publicistického pořadu Sondy (což byl přinejmenším v roce 1989 bezkonkurenčně nejsledovanější pořad Československé televize) při vyřizování redakční pošty prohlásila, že "proti socialismu nekope" (tj. že skrytou agendu nemá, což však o vlastní skryté agendě musí veřejně prohlásit každý, kdo ji hodlá nadále sledovat). Redaktoři Rudého práva po listopadu 1989 zpětně prohlásili, že se už od roku 1985 snažili navzdory protivenstvím "tlačit přestavbu" (termín "skrytá agenda" přitom rovněž výslovně nepoužili).

"Dám se mezi lustráty, přijdu o své dva platy ..." (Zdeněk Svěrák)

Převrat nastolil jako jedno z prvořadých publicistických témat otázku debolševizace (pojatou nejprve boj proti blíže nedefinovaným "starým strukturám"). Skrytou agendu přitom ovšem u nejednoho frontového bojovníka představovalo vyřizování osobních nebo skupinových účtů. Na základě výzvy Valtra Komárka "Neváhejme dál lámat moc mafie!" byly dokonce tu či onde pořizovány různé pokoutní seznamy lidí na (kariérní potažmo existenční, nikoli fyzický) "odstřel". Proti tomu Ivan Hoffmann ironicky volá: "Sežeňte si disidenta!" (Rozumějme: Opatřete si věrohodné důkazy o tom, že jste za normalizace provozovali jako "skrytou agendu" službu disentu. Tak debolševizátorům nejlépe vytřete zrak.) Petr Pithart "slyší trávu růst" (zde vlastní polívčička -- aniž to bylo otevřeně deklarováno -- přihřáta být mohla).

Divokým lokálním honům na údajné "staré struktury" (připomínajícím místy -- kromě prolévání krve -- až jakousi krevní mstu) činí v roce 1992 přítrž zveřejnění čehosi objektivnějšího, totiž oficiálního (dnes již polozapomenutého) seznamu členu Syndikátu novinářů ČR, kteří byli Federální bezpečnostní službou pozitivně vylustrováni v kategorii "agent", a poté známého "Cibulkova seznamu", ostře odsouzeného Václavem Havlem a jinými. Václav Havel v Hovorech z Lán jako první upozorní na to, že pouhé zaevidování v seznamu samo o sobě neznamená usvědčení dotyčného z jakékoli "skryté agendy" v minulosti či současnosti (výraz "skrytá agenda" není výslovně použit ani Havlem, ani Cibulkou). Přitom se nejen zastává Michaela Kocába, ale současně -- jako první politik vůbec nejen v Česku, ale zřejmě i na světě -- "odhaluje sám sebe"! (Výsledek jeho lustrace je shledán obecně přijatelným, kategorie KTS -- "kandidát tajné spolupráce" je později judikátem Ústavního soudu z lustračního zákona vypuštěna.)

Výraz "stará struktura" postupně vyjde z užívání, debolševizace se nadále točí převážně kolem pozůstatků po StB. (Jedno heslo z té vzrušené doby: "pohrobek" čehosi, "pohrobek" kohosi, který dál slouží tomu, co už je takříkajíc odkecané.) Ještě ve zcela nedávné či současné diskusi kolem projektu zřízení Ústavu paměti národa si názoroví odpůrci v médiích vzájemně předhazují skrytou agendu, ani přitom sledovaný termín výslovně nepadne.

Mlynář for Minister

V souvislosti s krystalizací a pozdějším vznikem Unie svobody (z ledna 1998) nepochybně řada novinářů skrytou, nedeklarovanou politickou agendu sledovala. Vyjádřeno jazykem polistopadového Rudého práva (který může vzbuzovat asociace až peristaltické), publicisté typu Jiřího Leschtiny (určitou dobu nepřiznaně) "tlačili nový pravicový subjekt". V tomto období ale zároveň dochází i k prvním projevům kritiky a k první výraznější senzibilizaci v daném směru. (Výraz "skrytá agenda" ale ani potom není zaveden do běžného užívání.)

Kritiku vzbudil zejména přechod šéfredaktora prestižního tištěného týdeníku na pozici ministra bez portfeje v Tošovského vládě v lednu 1998. Vlastní nedeklarované "zaháčkování" u alternativních pravicových stran ovšem namnoze nepřiznaně stálo i za často vehementním pranýřováním opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD jako "zrady na voličích". (Jako frapantní příklad lze uvést majitele a vydavatele inzertních novin otiskujícího "inzerát" o tom, že oba tehdejší předsedové uvedených dvou stran jsou "prolhaný šmejd". Vlastní politické angažmá dotyčného "inzerenta" u politické konkurence bylo cudně zamlčeno.) V souvislosti s iniciativou Děkujeme, odejděte! byly opakovaně a z více stran veřejně vyslovovány obavy, zda ten nebo onen publicista je skutečně tak nezávislý, jak sám deklaruje.

"I sobě tajný tajný" (Ivan Vyskočil)

Výše nastíněné dobové pozadí vzniku české mutace (z r. 1999) slavného románu (zejména mediálně ventilované spory o to, zda někdo v minulosti sledoval či nesledoval skrytou prorežimní agendu "vědomě") se na českém různočtení díla odrazilo opravdu kuriózně. Šéfredaktor Vernon Halliday při mediální kampani proti přednímu britskému politikovi od samého počátku skrytou politickou agendu sleduje, "neodkope se" však ani na schůzi redakční rady těsně před zveřejněním kompromitujících fotografií. Nesouhlasí zejména s ministrovými snahami o znovuzavedení povinné vojenské služby (jež byla v Británii zrušena v roce 1958) a o znovuzavedení trestu smrti. Tato Vernonova politická skrytá agenda je zmíněna na dvou místech románu. Leč nastojme -- pouze v anglické verzi! Když s přítelem Clivem diskutuje o kompromitujících fotografiích a těší se na politikův kariérní (a nebo i fyzický) "odstřel", vytýká Vernon ministrovi (s. 73n): "This is the hanger ... He's been speaking in favour of national service." (doslova: Je pro obnovení trestu smrti ...Vyslovuje se pro obnovení všeobecné branné povinnosti.) V české verzi (s. 55) je však zmínka o trestu smrti vynechána a místo zmínky o vojenské službě stojí: "Rád mluví o službě národu." (Je pouze obecně odsuzováno neupřímné patetické řečnění o vyšších cílech.) Při schůzi redakční rady těsně před zveřejněním kompromitujících fotografií si Vernon v duchu (s. 111) mimo jiné v duchu libuje, že po odstranění nenáviděného politika "... capital punishment and compulsory conscription would remain a crank's dream ..." (doslova: trest smrti a povinný odvod zůstanou snem cvoka), v české verzi (s. 80) je vynechána zmínka o vojenské službě: "... trest smrti oběšením zůstane i nadále pouhou slovní hříčkou neškodného podivína ..."

Žurnalistova politická skrytá agenda, která je v originále jednoznačně "vědomá", je tak v české verzi charakteru přímo hlubinného -- je zasuta kdesi v hlubinách novinářova nevědomí. České různočtení jako by zde bylo zvláštní variací či ohlasem třeba na ironické diktum Ivana Vyskočila z roku 1992, kterým se označil za "i sobě tajného tajného"...

(K signálům o novinářských kšeftících jako skryté agendě svého druhu se v rámci rozboru různočtení slavného románu dostaneme příště.)

Odkazy

McEwan, I.: Amsterdam, Jonathan Cape London 1998

McEwan, I.: Amsterdam. Aus dem Englischen von Hans-Christian Oeser, Diogenes Taschenbuch 1999

McEwan, I.: Amsterodam. Přeložila Markéta Cukrová, Volvox Globator Praha 1999

Collins COBUILD Advanced Learner's English Dictionary, HarperCollins Publishers Glasgow 2006