19. 1. 2007
Jsou Melčák a Pohanka zrádci sociáldemokratismu?Rozhořčený dopis Jiřího Štípka můžeme chápat ve dvou rovinách, píše Boris Cvek. Předně je zřejmé, že pan Štípek vychází z předpokladu existence "sociálnědemokratických zásad". Kdo je poruší, ten je špatný. Není-li však tento sociáldemokratismus jen obyčejná slušnost, k níž se hlásí všichni slušní lidé bez ohledu na stranickou příslušnost, mohl podobný nářek jako páně Štípkův znít i ze strany tradičních britských labouristů či konzervativců, jejichž současní šéfové popřeli dřívější stranické priority. Ostatně sociální demokracie (stejně jako liberalismus nebo jistěže i konzervatismus) se mění postupně a stále již přes sto let, jak musí být patrné každému, kdo sleduje dějiny politických idejí.
|
Důležitější rovinou žalu pana Štípka je jeho zklamání z osobního selhání pánů Melčáka a Pohanky. Zde bych připomněl, že Miloš Zeman, velký guru ČSSD, člověk, který z této strany udělal reálnou politickou sílu, na chování obou poslanců -- jak jsem četl -- nic zrádcovského nevidí. Pro mne osobně jsme z volebního výsledku museli čekat "zradu" tak jako tak: buď se ODS a ČSSD domluví, a pak obě zradí své voliče (po čemž ČSSD stále touží), udělají velkou koalici a budou vládnout jako za dob opoziční smlouvy, nebo nějací poslanci "přeběhnou" (to známe už z dob premiéra Klause a premiéra Špidly). Jediné korektní řešení, změnu volebního systému a předčasné volby, naši politici ze strachu o svá koryta nejsou schopni přijmout. Tomáš Hradílek, jeden z mluvčích Charty 77 a člověk ideově blízký sociální demokracii, v rozhovoru pro Lidové noviny 14. ledna 2007 řekl, že by se, být poslancem za ČSSD, jistě Paroubkovi postavil a toleroval druhou Topolánkovu vládu. A já tomu rozumím. Je pak pro mne těžké kritizovat jen tak Melčáka a Pohanku, jak to činí pan Štípek. Ano, v demokracii, kde občan volí osobnosti, kde existuje jasná vláda a opozice, má smysl rozhořčovat se nad tím, že poslanci jdou proti vůli těch, kdo je volili (naopak v Británii*) a USA poslanci často přímo porušují stranickou linii ve jménu vlastního, dlouhodobého přesvědčení, jež voliči, kteří tam volí právě osobnosti a ne strany, znali už před volbami). Jenže tady v Česku je občan již dlouho jen dojnou krávou, na niž strany nemusí brát žádný ohled, a tím méně jejich poslanci. Jiří Paroubek navíc do tohoto prostředí přinesl tak obrovskou míru beznázorovosti a politické promiskuity a tak deformoval ČSSD od spojení v bloku KSČM-ČSSD až po spojení v bloku ODS-ČSSD, že zejména poslanec Melčák mi oproti němu připadá jako starý skalní sociální demokrat, který chce aspoň vlastním hlasem zachránit důstojnost své strany a dát jí opoziční roli. Jinou, zajímavější otázkou, než je otázka, jak onálepkovat Melčáka s Pohankou, je otázka, zda druhá Topolánkova vláda získá hlasy všech poslanců za ODS. A jak bude tato vláda vládnout, když nemá většinu ve Sněmovně (ani tu prokletou špidlovskou většinu jednoho poslance), to už není zajímavá otázka, to je pouze fraška. *) Pozn. JČ: Není to pravda. V Británii jsou poslanci podřízeni tzv. "party whip", tedy povinnosti dodržovat při hlasování stranickou disciplínu. Většina hlasování v Dolní sněmovně je takto vázaná a pokud by poslanec hlasoval proti vůli své strany, má vážné problémy. Je to jistě sporné omezení demokratické svobody, ale politické strany v Británii (a týká se to všech, a vždycky především té vládnoucí) argumentují s jistou mírou přesvědčivosti, že kdyby nebylo poslancovy strany a stranického aparátu, do parlamentu by se nikdy nedostal, že bez své strany není ničím, tak ať drží hubu a krok. Jen určitá část hlasování v Dolní sněmovně je "volná", kdy poslanci nemusejí dodržovat stranickou disciplínu. Ať se vám šéf strany líbí nebo ne (myslíte si, že mnozí britští labourističtí poslanci zrovna milují Tonyho Blaira?), argument zní, že strana vložila v tohoto šéfa důvěru a jeho zásluhou strana v současnosti funguje, případně je u moci, a řadoví poslanci to musejí respektovat. V minulosti se několikrát stalo, že poslanci určité strany "zradili" a přešli k opozici -- ve straně, kterou opustili, jsou ovšem od té doby považováni za absolutně nedůvěryhodné a za zosobnění ďábla. V některých případech to vedlo k ukončení jejich politické kariéry. |