"Kdyby bylo technicky možné na té části zahrady za tímhle barákem, která mně říká pane, tu základnu vybudovat, tak ani vteřinu neváhám a dám to Američanům za symbolickou korunu nájemného ročně. Jestli dojde k tomu, že by kvůli téhle věci bylo zorganizováno referendum, tak bych dělal všechno pro to, abych co nejvíce lidí přesvědčil o tom, aby se vyjádřili pozitivně. Z těchto důvodů bych byl velice rád, kdyby tahle (Topolánkova) vláda dostala od Poslanecké sněmovny zelenou, a doufám, že se najde mezi sociálnědemokratickými poslanci několik rozumných lidí, kteří pochopí státnický rozměr jejich někdejšího nejschopnějšího a nejúspěšnějšího předsedy Zemana, který navrhuje sociální demokracii za cenu jistých kompromisů toleranci vznikající vládě."

Dávat Hradílkův postoj do jakékoli souvislosti s postojem pánů Melčáka a Pohanky je tedy silně zavádějící.

Boris Cvek dále píše, že v demokracii se volí osobnosti. To je zřejmě překlep, nejspíš mělo jít o osoby. V demokracii dvě nebo více stran nabízejí (často prolhaný) program upravený do prodejné podoby tak zvanými stratégy. Mít mezi kandidáty skutečnou osobnost (nesmí ovšem přerůst přes hlavu vedení partaje) je samozřejmě plus -- ale experti přes veřejné mínění dokáží zázraky i s naprostými idioty. Je to především otázka peněz, jak je zřejmé z volby amerického presidenta.

Volební program, respektive stranická platforma se obvykle "předkládá veřejnosti" nikoli k diskuzi a analýze, ale k věření. To je poměrně jednoduché zejména tam, kde se podstatná část voličů vzdala používání vlastního mozku. V této oblasti se již Česko již dotáhlo i na tak vyspělou zemi, jakou je Kanada. Trapnou roli v tomto procesu hrají sdělovací prostředky. A konec konců i mlčící elity, či jak se teď říká pracující inteligenci.

V sedmiměsíčním bezvládí šlo o programy, ale pozornost byla neustále odváděna do osobní roviny. Zprávy o tom, jak Topolánek pokurvil svůj rodinný život, vhodně vytlačily z vědomí lidí otázku jak pokurví zdravotnictví, důchodovou reformu a sociální programy.

V současném světě existuje obrovský tlak na ústupky v sociální oblasti. Ať se nám to líbí nebo ne, levicové strany mohou těžko dělat víc než tento vývoj zpomalit.

Za tohoto stavu jsou změny prosazená pravicí v podstatě nevratné (s výjimkou případů, kdy soukromý sektor ztratí zájem a vytunelovaný objekt vrátí do veřejné správy), a proto nedává smysl, aby dva členové ČSSD otevřeli dveře dokořán straně, jejíž program je v naprostém rozporu s tím, co údajně chtějí dosáhnout.

Ze stejného důvodu je absurdní i argument být (dobrovolně) 4 roky v opozici a nechat ODS, aby se zdiskreditovala a tím umožnila ČSSD slavně zvítězit v dalších volbách. V této souvislosti je je nutné zdůraznit, že budoucí vítězství není jisté už jen proto, že není pravděpodobné, že se politické klima v Česku za čtyři roky změní k lepšímu.

Zde se opět dostáváme k úloze sdělovacích prostředků v ohlupování české veřejnosti. Kdyby kanadský novinář dodal šéfredaktorovi článek, v němž by se pozastavoval nad tím, že se vůdce (jakékoli) strany snaží o to, aby jeho strana byla jednotná a při hlasování v parlamentu podporovala vlastní program, byly by mu nejspíše ukázány dveře směrem k McDonaldu s návrhem, že se lépe uživí tam.

Zprostituované české sdělovací prostředky se ovšem pravdou příliš neobtěžují. Dokazuje to například démonizace Paroubka, přestože ten nedělal a nedělá nic jiného než jakýkoli jiný stranický vůdce v jakékoli západní demokracii.

To částečně popsal Jan Čulík v komentáři ke Cvekovu článku. Jeho vysvětlení je možné doplnit tím, že Whip dbá především o to, aby pro hlasování zajistil dostatečný počet poslanců vlastní strany pro každé důležité hlasování. Whip vládní strany nenechá vládu padnout jen proto, že by někteří poslanci raději seděli v parlamentním baru místo aby hlasovali.

Pokud má vůdce dostatečně silnou podporu uvnitř strany (čti: opozice ve vlastní straně je příliš slabá na to, aby se "bezbolestně" dostala k moci), vládne železnou rukou. Začne-li být některý z poslanců obtížný, je vyloučen z poslaneckého klubu a pro zbytek volebního období působí jako nezávislý poslanec.

Změna partaje ale není příliš běžná. V Kanadě to naposled byla Belinda Stronach, která z Konzervativní strany přešla k vládnoucím Liberálům a obratem (či odměnou) dostala ministerské křeslo. Pravice ji za to silně napadala (její hlas totiž konzervativcům chyběl k poražení vlády při hlasování o rozpočtu).

Obviňování levice z nemravnosti ustalo až pár týdnů po dalších volbách, po nichž konzervativci vytvořili menšinovou vládu. Nemravná pravice totiž do svého lůna přijala bývalého ministra zahraničního obchodu, liberála Davida Emersona a odměnila ho za jeho přeběh týmž ministerským křeslem. Emersonův případ byl pikantní tím, že ve svém obvodu vyhrál s velkou převahou, když přesvědčivě rozcupoval konzervativní program jako zcela nepřijatelný pro své voliče.

Trapnou roli v české sedmiměsíční krizi sehrál prezident Klaus, který udělal všechno proto, aby ČSSD nedostala šanci sestavit vládu a trpělivě čekal až se podaří zkorumpovat pár politiků z levice. Jeho "rozlobení" na Topolánka a údajné výhrady proti některým navrženým ministrům byly příliš amatérské na to, aby ho bylo možné brát vážně.

Ve shora naznačeném kontextu je tedy možné chápat vysvětlení pánů Pohanky a Melčáka, že jim šlo o ČSSD, dvojím způsobem. Buď jde o naprosté hlupáky (v politickém smyslu), anebo je máslo na hlavě dobře připravilo k vydírání. Z čistě politického hlediska jde o stejný projev idiocie jakým bylo zvolení Klause presidentem prostřednictvím hlasů ČSSD.