V politických stranách se rozhoduje o různých záležitostech dle stanov na určitých úrovních, a to včetně poslaneckého klubu. Pokud má politická strana jako sdružení jedinců se stejným či podobným světonázorem dosáhnout svých ideových a programových cílů, musí vystupovat jedním hlasem a v naprosté většině rozhodnutí se řídit demokratickým právem většiny.

Toto pravidlo musí být dodržováno tím přísněji, čím výše se v politickomocenských strukturách pohybujeme. Poslanecký klub PČR je na absolutním vrcholu těchto struktur. Nemusím jistě připomínat, že parlament je u nás vrcholným mocenským centrem, všechny ostatní moci pochází buď přímo či nepřímo z této instituce.

Za účelem co nejproduktivnějšího prosazení svých programů či cílů je nutné vystupovat jako jeden muž a ve většině hlasování také k tomu dochází.

Naprostá většina takových rozhodnutí vychází přímo z programu či ideálů strany a není o nich potřeba vést diskuzi, každý ví, či by měl vědět, jak bude hlasovat.

V některých hlasováních jde o záležitosti, na kterých strana nemá vlastní názor a je díky tomu možné ponechat rozhodnutí na vůli či přesvědčení jednotlivce.

To se týká většinou pouze záležitostí, které nemají významné dlouhodobé ekonomické či politické důsledky či dosah.

Potom ještě existují hlasování, které mohou mít na politický či ekonomický vývoj země výrazné důsledky, ale nejsou žádným způsobem v programu či ideálech strany ošetřeny.

Do této poslední skupiny patří i hlasování o důvěře vládě (vůbec nejdůležitější parlamentní hlasování) a to zejména pokud nastane stav, který v ČR nastal po červnových volbách. O postoji strany a jejím vztahu k případné vládě je bezesporu nutné zaujmout jednotné stanovisko ve shodě se svým programem a ideály, na základě kterých se ta která strana stala zástupcem určitého počtu voličů a za tímto cílem vést dialog v poslaneckém klubu.

V této fázi je možné přijít s jakýmkoli návrhem analyzujícím případné výhody či nevýhody a dopady jak na stranu tak na společnost a snažit se o jeho správnosti přesvědčit i ostatní poslanecké kolegy. Nakonec je ovšem nutné vygenerovat pouze jedno stanovisko, které bude nejlépe reprezentovat vůli celého klubu.

K většinovému názoru se samozřejmě může dojít pouze hlasováním, které ho odhalí. Všichni politici jsou si tohoto procesu moc dobře vědomi a jako jediný možný ho přijímají. Toto vše je výsostně demoraktické (záměrně neříkám, že rovné či spravedlivé, každý jedinec má jiné nadání či talent a schopnosti jednotlivých poslanců), každý má stejnou možnost o prosazení svého názoru, záleží jen na jeho vlivu, síle jeho argumentů a přesvědčovacích schopnostech.

Vygenerovaný většinový názor se stává názorem celého poslaneckého klubu, který se musí snažit o jeho prosazení při hlasování celé sněmovny.

Pokud s ním někdo není přesto spokojen může se vzdát svého mandátu a tím zůstat věrný svému přesvědčení, ale pokud se rozhodne jít proti své vlastní straně a jejímu demokratickému většinovému rozhodnutí, zradí nejen svoji stranu, ale také demokratické zásady, na kterých je celý systém založený (analogicky to můžeme pojmout jako nesouhlas s nějakým zákonem, který nám může být nejen nesympatický, ale může se nám zdát i naprosto zhoubný, ale i přesto jsme nutni ho respektovat, jinak se vystavujeme nebezpečí potrestání a sankce). Ve výsledku takový člověk popře nejen své demokratické zásady, ale i svoji celou předchozí činnost (buď se přetvařoval a byl pokrytecký, nebo mu takové dosavadní procedury nevadily a je pokrytecký nyní).