Americkým prezidentem ohlášená přítomnost dalších 21 tisíc nových vojáků má na Blízkém východě nejen zklidnit situaci v Iráku, ale má bezpochyby vytvářet i psychologický tlak na Írán a Sýrii. Šance na úspěch je u kteréhokoliv z těchto úkolů více než pochybná, jak je dobře vidět na příkladu dosavadní strategie Washingtonu vůči Sýrii, spočívající v kombinování mediálního tlaku, diplomatické izolace a přímých hrozeb změnou režimu, která evidentně zklamala. Vnější tlak využil syrský konzervativní baasistický establishment k dalšímu zostření tlaku na vnitřní opozici, k čemuž mu nebezpeční zvenčí poskytlo vynikající záminku. Sýrie, zatlačená Bushem do kouta se logicky upíná k jedinému silnějšímu partnerovi, který o ni ještě stojí -- k Íránu a to navzdory tomu, že Teherán má k sekulárnímu baasistickému režimu v Damašku všechno, jen ne vztah upřímné sympatie.

Izraelský deník Haaretz uveřejnil nedávno zprávu o setkáních izraelských a syrských představitelů, kteří se v letech 2004 až 2006 několikrát sešli k neoficiálním jednáním na neutrální evropské půdě. Ačkoliv Izrael i Sýrie popřely konání jakýchkoliv oficiálních rozhovorů, lze pokládat za jisté, že neoficiální dialog mezi Sýrií a Izraelem probíhal až do doby izraelsko-libanonské války v létě 2006. Dokument, který na základě jednání vznikl jako non-paper, obsahuje explicitní zmínky o tom, že se Sýrie podpisem mírové dohody nejen zaváže k podpoře transformace Hizbulláhu na čistě politickou stranu, zajištění odjezdu vysokého představitele Hamásu Khalida Meshala z Damašku či přispění k mírovému řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale též k využité svého vlivu na situaci v Iráku v zájmu uklidnění eskalujícího konfliktu mezi sunity a šíity. Sýrie by se však měla údajně po uzavření mírové dohody navíc odklonit od Íránu. Takový krok by zcela změnil rozložení sil na Blízkém východě a to ve prospěch USA a "prozápadních" sil, čehož jsou si zejména některé zpravodajské kruhy v Izraeli dobře vědomy a snahu o mírové uspořádání vztahů s Damaškem dlouhodobě podporují.

Všechny body, obsažené v dokumentu z neoficiálních syrsko-izraelských rozhovorů, jsou klíčové pro postupné úspěšné řešení dnes četných konfliktů na Blízkém východě. Pokud se však bude Bushova administrativa nadále křečovitě držet svých představ o změně režimů, novém Blízkém východě (o němž však nemá evidentně žádnou konkrétní představu) či strategického boje proti Íránu, Sýrii, Hizbulláhu a Hamásu, tak ani Damašek ani Teherán nebudou mít žádný zájem spolupracovat a nikdo z nich nepomůže v Iráku, protože to znamená podat pomocnou ruku prezidentu Bushovi. To je pro všechny jmenované i jen z hlediska vlastní veřejné podpory absolutně nemyslitelné.

Konflikt v Iráku, táhnoucí se již pátý rok, se stal prvkem, který rozdmýchává v oblasti neklid a je čím dále patrnějším zdrojem nestability. Místo toho, aby regionální hráči usilovali o výsledek, který by sice nebyl jasným vítězstvím nikoho, ale dalo by se s ním normálně žít, jinými slovy slabý, ale jednotný Irák, dělají všichni zúčastnění všechno pro to, aby se splnila jejich noční můra -- propad Iráku do chaosu a rozpadu, kdy nebude kontrolovat nikdo nic a ani další a další posily amerických jednotek nezabrání eskalaci násilí a exportu terorismu z Iráku. Pro Sýrii a Írán je to však dnes zjevně menší zlo, než spolupráce s USA, které dnes deklarují svůj postoj tak, jak jej deklarují.

V Damašku vyvolala doporučení Baker-Hamiltonovy komise mírný optimismus a poměrně konkrétní očekávání "tání" zmrazených syrsko-amerických vztahů. Optimismus po nedávné návštěvě skupiny amerických senátorů v Sýrii zchladila sprcha Bushových slov, na kterou Damašek reagoval "únikem" informací o ochotě Ruska povolit export raket Iskander-E (podle značení NATO SS-26 Stone) do Sýrie. Jde o výrazný signál o tom, že Rusko se hodlá vrátit na blízkovýchodní scénu a je asi sotva zpochybnitelné, že minimálně ne vždy na straně USA a evropských zemí. I to je téma, nad nímž není dobré mávnout rukou.

Bez účasti a podpory Sýrie a Íránu neexistuje pro Irák žádné dlouhodobě uskutečnitelné dobré řešení stávající krize. Damašek i Teherán bezesporu dokáží podporovat destabilizaci situace v Iráku kdykoliv to budou pokládat za nutné kvůli svému přežití či třeba jen kvůli posílení svého vlivu. Americká diplomacie stojí před nesnadným úkolem, kterým je nalezení takové dohody s oběma zmíněnými zeměmi, jejichž součástí bude takový Irák, který nebude představovat slavné vítězství nikoho, ale s nímž a v němž budou moci všichni zúčastnění normálně žít. A to by z dnešního pohledu nebylo vůbec málo.