Byla jsem dnes s Pablem. Láska. No, zdá se mi, že angličtina nedokáže vyjadřovat emoce. Angličané na to prostě nemají dost slov. Potřebuju španělské slovo "querer" anebo německé "lieb haben" -- "mít rád", anebo, jak to říkáme my Holanďané, "lief hebben". Možná, že by se anglicky dalo použít slovo "to like", (mít rád), ale to slovo je příliš chladné.

Byli jsme na opravdu příjemném, tichém mejdanu se sympatickými lidmi a dobrou atmosférou. Byla to oslava nové knihy od Deigo Rojase, Pablova přítele, s nímž jsem se předchozího dne seznámila v parku. Seděli jsme na zemi, jedli jsme vynikající "empanadas", opravdu vrchol argentinské kuchyně, a poslouchali jsme čtení z té knihy. Pak byla přestávka a posléze se měla hrát živě hudba. Zdálo se, že to bude naprosto senzační večer, měla jsem pocit tak obrovské harmonie a byla jsem ráda, že mohu být s Pablem, že to je večer jen pro nás.

Pak ale Pablo položil telefon a řekl mi anglicky, což nikdy nedělá, s panikou v očích, zaťaté čelisti: "Musím jet, a to hned. Tatínek měl nehodu." A to, co udělal hned poté, vzhledem k tomu, že je to gentleman, hledal po celém večírku Diega, aby mu vysvětlil, proč musí náhle odejít, a pak jsme pobíhali po ulicích a hledali taxík. V taxíku jsem ho vzala za ruku a přemýšlela jsem, co mu říct, ale měla jsem pocit absolutní bezmoci. Co můžete udělat pro někoho, s nímž "oficiálně" nejste?

Znali jsme se pouze z večerů, které jsme společně sdíleli, a to pouze měsíc. A teprve od minulého týdne jsme se odvážili učinit krok k tomu, abychom se navzájem poznali trochu líp. Oba jsme se drželi zpátky, myslím, že jsme se příliš báli, že v sobě navzájem nalezneme něco, co bude pro nás pro oba nezvládnutelné. Takže to je zatím "otevřený vztah", očekává se, že si navzájem nevytvoříme emocionální pouto, máme povinnost zůstat uvolnění a možná tak trochu vzdálení.

Ale, musím říct otevřeně, ve skutečnosti, a tajně, toho nejsem schopna. Pociťuju příliš mnoho pro každou lidskou bytost, abych dokázala zachovávat vůči nim odstup a zejména pro člověka, který mě celý večer drží přitisknutého k svému tělu, jako kdybych byla něco mimořádného, co nechce pustit. Až nastane ráno a my zase zjišťujeme, že jsme znovu otroky pravidel hry, že "musíme být neosobní", protože je to "otevřený vztah".

Zase spolu pár dní nemluvíme, než to jeden z nás nevydrží a ozve se tomu druhému. Ztrácím se ve zmatku svých touh, emocí a citlivosti. Neumím hrát žádné manipulativní hry a mám pocit, že začínám trpět, ale vždycky se je snažím dohrát a rozhodla jsem se, že nikdy nebudu nic dělat ze strachu.

Až dneska, kdy sedím vedle něho v taxíku a mám pocit, jak je to všechno podivné. On, někdo, o němž nedokážu vůbec říct, kdo to je anebo co to pro mě dělá, ale vím, že se něco děje a že se tento muž cítí mně blízký. Ale pak najednou mám pocit, že jsem od něho hozena na metry, na ulice, daleko, protože oficiálně nejsem součástí jeho života. Nemohu mu v této situaci pomoci. A čím jsem pro něho? Jsem osoba, která s ním vystupuje z taxíku a jde pak sama domů. Co cítím? Podivný pocit, že jsem vylučována. Pak cítím slzy, které chtějí vytrysknout, když se na sebe překvapena dívám v zrcadle výtahu, jímž jedu nahoru do svého bytu.

Teď sedím na matraci na podlaze ve svém pokoji a ptám se, odkud přicházejí ty slzy. Přece není tak špatné být vyloučen? Mám přece různá místa, kam patřím, a ještě nejvíc tam, kde mě potřebují. A pak, najednou mi to dojde. Cítím se vyloučena právě z tohoto místa a z událostí dnešní noci. To právě odráží můj pocit. Vůbec se mi nestýská po domově, jsem strašně ráda v Buenos Aires. Zvykla jsem si na to být daleko od domova a přijala jsem existenci cestovatele. Už je tomu pět let, co jsem trvaleji žila v Holandsku, a konečně jsem se naučila nosit své blízké ve svém srdci a nepotřebovat je a nedopustit, aby se mi po nich stýskalo. Avšak teď cítím důsledku své dlouhé nepřítomnosti a obrovskou vzdálenost mezi nimi a mnou. Jsem smutná, protože jsem dnes večer zažila rodinné drama. Uvědomila jsem si, že kdyby se dnes něco přihodilo mé rodině, nebyla bych tam.

A kromě toho, ani bych se o tom nedověděla, pokud bych nezašla do internetové kavárny zkontrolovat si poštu, protože můj mobilní telefon funguje jen v Brazílii, takže mi rodiče ani nemohou zatelefonovat. Rozhoduju se, že začnu zase jednou jednat energičtěji a pokusím se přesvědčit bytnou, aby nám do bytu nechala zavést pevnou linku. Začíná to být absurdní, dohodli jsme se, když jsme podepisovali smlouvu, že nám pevnou linku zavede, ale už tady bydlíme dva měsíce a pořád ji nemáme.

Bohužel jsme jako pitomci to zapomněli napsat do smlouvy a -- jak se tady říká (anebo jak si to na místě teď vymýšlím) -- "cokoliv není v Argentině přislíbeno na papíře, je, jako by se o tom nikdy nehovořilo a nemá smyslu těšit se nadějemi, že by to člověk kdy dostal!"

S rodiči ale vedu hodně pravidelnou uspokojivou emailovou komunikaci. Spíš bratr a sestra mi přislíbili, že budou se mnou víc ve styku, když budu tak daleko a sama. Vždycky jsem měla pocit, že mezi námi třemi existuje neviditelná niť, máme velmi blízký vztah, je to něco, čeho se nikdy nepustím a vždycky se do toho zamotám pokaždé, když zase někam odjíždím.

Sestra mi řekla, že si zvykla na to, že se se mnou pořád loučí a že nejsem nikdy doma. To člověk nerad poslouchá. Můj bratr, skutečný duchovní génius, říká, že jsem vždycky v jeho přítomnosti a že si mě nosí tak blízko sebe, že někdy prostě zapomene, že se mnou "přímo" už řadu týdnů nemluvil! Je už dávno po půlnoci, ale stále tady sedím na své matraci a snažím se dál analyzovat své pocity, jak pokračuju ve psaní.

Myslím, že největším tajemstvím mé podivné bytosti je mé srdce. Bezstarostné, spontánní, zeširoka otevřené a velké, musí zřejmě být nějak propojeno s mou hlavou, ne? Moje hlava, tam žije moje znamení Váhy: je pochybující, nejistá, zoufale potřebuje poradit, ale jakmile bylo učiněno rozhodnutí, je pevná. Jak fungují srdce a hlava dohromady? Co převládá a ovládá to druhé? Vím, že jsem musela dělat v životě obrovská rozhodnutí, přesto, že jsem ještě tak mladá.

Právě jsem dostala esemesku od Pabla, že jeho tatínek spadl na svém statku z koně a upadl do bezvědomí. Naštěstí ho našel soused a teď je celá rodina společně v nemocnici. Tatínek se z toho dostane. Má jen pár polámaných kostí. Nejsem žádný odborník, ale píše tedy Pablo s ulehčením? Mně by to do prdele dost vadilo, kdybych měla "jen" pár polámaných kostí.

Ale, samozřejmě, mohlo to vždycky být horší a musíme si cenit toho, že nebylo a že jsme všichni zdraví anebo se uzdravíme. Uzdravíme se. A této myšlenky se budu přidržovat. Dál se budu držet svého rozhodnutí nikdy nevynechat nic ze strachu. Mým nejhorším strachem by bylo udělat právě tohle. A čeho jiného se má člověk bát? "Co tě nezabije, tě posílí", zní, myslím, známé pořekadlo. A když se člověku něco stane, vždycky se dokážeme uzdravit.