Toto odhalení nositele Nobelovy ceny, jemuž zanedlouho bude osmdesát let, šokovalo německý kulturní a literární svět. Právě Grass po většinu svého života totiž trval na tom, aby Němci "otevřeně hovořili" o své historii. Sám pořád zdůrazňoval, že se jeho generace nemá stylizovat jako "oběti" Hitlerovy nacistické ideologie.

Nyní tento prosazovatel trpkých pravd jednal podle vlastních měřítek, ale tak trochu pozdě. Odhalení bylo zveřejněno v rozhovoru s respektovaným německým konzervativním deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jistě to posílí zájem o Grassovu autobiografi, ale drasticky to poškodilo jeho dosud naprosto čistou pověst.

Grass nyní hovoří o tom, že i když řekl pravdu své manželce, podvedl své vlastní děti i svého životopisce Michaela Jürgse. Jürgs řekl britskému týdeníku Sunday Times: "Jsem nesmírně zklamán. Kdyby to býval přiznal dřív a řekl, že v sedmnácti letech byl členem SS, nikoho by to nezajímalo. Jenže nyní to zpochybňuje morální hledisko toho všeho, co nám kdy říkal."

Dávno je známo, že Grass, jemuž bylo 18, když válka skončila, sloužil v armádě a byl raněn. Avšak dosud tvrdil, že sloužil u protiletecké jednotky ve svém rodném Gdaňsku. Nyní přiznává, že se přihlásil jako dobrovolník ke flotile ponorek "což bylo šílené", ale byl odmítnut a namísto toho byl poslán do 10. pancéřové divize SS "Frundsberg", do součásti Waffen SS.

"V té době," zdůrazňuje Grass, "přijímala SS prostě každého." Unikl celoživotní identifikaci jako člen SS prostě proto, že od konce roku 1944 už nebyly pluky SS dostatečně organizované na to, aby vytetovaly krevní skupinu svých příslušníků na jejich paži.

Grass své dlouholeté mlčení o této věci vysvětlil poněkud nepřesvědčivě: "Mé mlčení po všechny ty roky bylo jedním z důvodů, proč jsem musel napsat tuto knihu. Nakonec to prostě muselo ven."

Avšak Frankfurter Allgemeine ho kritizoval za pokrytectví, zejména připomněl Grassovo svatouškovské odsouzení Reaganovy a Kohlovy návštěvy hřbitova v Bitburgu, kde jsou pohřbeni nejen američtí vojáci, ale i vojáci z Waffen SS. "Nebyla by tato debata poctivější, kdybychom věděli, že jeden z oněch slepých stoupenců SS se během času proměnil ve slavného obhájce svobody a demokracie? Nemluvíme o vině ani o zločinech. Grass byl tehdy sotva něčím víc než dítětem," napsal FAZ a poukázal na to, že Grass nikdy nepředstíral, že byl součástí protinacistického odporu a přiznal, že Hitlerovi věřil až do norimberských procesů.

Grassovo přiznání povede k totálnímu přehodnocení životní kariéry muže, který proslul tím, že řekl, že pověst Německa bude navždy spojena s Osvětimí.

Proti tomu je nutno uvážit diskusi jeho nedávné knihy Krabí chůze, v níž konečně Grass po dlouhé době přiznal, že Němci nebyli jen pachateli nacistických zločinů, ale občas byli i obětmi.

Tento román se zabývá útokem sovětské ponorky na komerční loď Wilhelm Gustloff v Baltském moři v lednu 1945. Když se tato loď potopila, byla zoufale přeplněná, především ženami a dětmi, a její likvidace byla největší námořní katastrofou v historii. Zahynulo při tom 10 000 lidí, šestkrát více než při potopení Titanicu.

O tomto incidentu a o morálních otázkách, které z něho vyplývají, poprvé psali britští novináři Ronal Payne, Christopher Dobson a John Miller v knize z roku 1980 The Cruellest Night (Nejkrutější noc), ale právě Grassova kniha obnovila zájem o německé utrpení v době druhé světové války.

Grassovo přiznání také posílí konflikt mezi Polskem a Německem ohledně nové berlínské výstavy věnované celosvětovému osudu lidí, vyhnaných z domovů v důsledku etnického očišťování. Výstava se soustřeďuje na Němce, vyhnané z nynějšího polského území v roce 1945.

Grass je především oslavován za svou evokaci života v Gdaňsku během rané éry nacistického režimu v románu Plechový bubínek z r. 1957, který ho přes noc proslavil. Avšak Gdaňsk je nyní polské město a ode dnů Lecha Walesy a stávek odborového hnutí Solidarita v roce 1981 je stejně důležitou ikonou v polské kultuře jakou kdysi býval v kultuře německé.

Podrobnosti v angličtině ZDE