Krkonoše mám rád, jakkoliv jsou turisticky exponované, lze tam přesto zakusit autenticitu prostoru, nadechnout se, pobýt a spočinout. Je jasné, že když nefouká vítr a slunce svítí, je na vrcholu Sněžky a na hřebenech rušno, ale lze zakusit naprostou samotu, třeba když je bouřka a nebo je jenom zataženo, to je to nejkrásnější.

Ubytoval jsem se nakonec na Jelence, má nového vlídného majitele, jednoho z mála, který se na stálo ve výšce tisíc dvě stě metrů usadil i s rodinou. Cena na jednu noc za sto dvacet korun jen se spacákem bez polopenze a s možností vlastní stravy, mi vyhovovala. Zde jsem byl uvítán především jako host, nikoliv jako přicházející peněženka. Nemusel jsem nic.

Je odsud přímo z postele nádherný výhled na nejvýchodnější část Krkonoš, ráno mě nebudil holub, ale nefalšovaná kukačka a také východ slunce, za kterým jsem v ty dny putoval. Jelenka byla jakousi pomyslnou základnou, výchozím bodem, kam jsem se vracel, zprostředkovala mi pocit svobody, odpovídala potřebám mé nezávislosti.

Čas jsem během těch několika dní trávil přes den jenom chůzí, s batohem na zádech, kde jsem měl všechno, co jsem potřeboval. Chodil jsem denně i 25 kilometrů, přes Sněžku několikrát, protože ze západních Krkonoš to zpět jinak nešlo.Vzpomněl jsem si na horolezce, bivakující osamoceně ve stěně hory, v mnohonásobně větší výšce. Jsou jiní, tyhle prožitky tesají bytí.

Oni jdou v horách obtížnou cestu, já byl na pohodlných procházkách, na kterých jsem potkal spoustu lidí, ochotných ztratit řeč. Zde mají paradoxně čas, když už sem vyjeli a nebo vyšlapali, dole ve městě jsou všichni cizinci. A tak jsem byl s lidmi co do počtu sice mnohem méně, ale vlastně více intenzivněji.

Potkal jsem i člověka, několikrát, pár slov a věděli jsme o sobě to podstatné. Potkal jsem také pohodlné mastňáky, vyvezené lanovkou v černých lakýrkách a v bílých sukénkách, zažil jsem jako pozorovatel řadu komických situací a hodně chvil v hlubokém rozjímání. Lanovku bych zrušil, většina má možnost stihnout Sněžku ještě, když mohou. Já na K2 nevylezu nikdy.

Rozhodl jsem se už ve městě přenocovat jednu noc na Sněžce, večer doprovodit slunce v jeho západu a ráno ho z nejvyšší hory zase přivítat. Našel jsem si předem místo a k večeru přes Obří důl a Růžovou horu jsem směřoval na tajemný vrchol, kde podle mého soudu měla zůstat jenom dřevěná kaplička a nebo nejlépe vůbec nic.

Dnes bude bouřka, řekl mi ráno zkušený horal a měl pravdu. Lidé mizeli stejně rychle, jako se jasná obloha zatahovala jemným šedavým závojem. Když se na Růžohorkách nebe zatáhlo těžkými mraky a někde nad Trutnovem se zablýsklo, zůstal jsem už na cestě úplně sám. V bouřce je chůze po horách nebezpečná, opakoval jsem si poučení člena horské služby.

Jenže já "musel", a tak jsem pokračoval, jakkoliv přiznávám, s respektem k živlu, který nechtěl být jenom přeháňkou. Na Růžohorském sedle už pršelo, foukal vítr a zablýsklo se i zahřmělo nedaleko vedle mě. Pod úpatím Sněžky jsem znovu váhal, těžké olověné mraky nevěstily nic dobrého, ještě byl čas zmizet.

Jenže dolů na Růžohorky to už bylo dál než na vrcholek, vzdálený jenom jeden kilometr a tam se uvidí. Zvažoval jsem své možnosti, žádné ale nebyly, už jsem byl v tom a z tohoto místa se pomyslně nikam nepřenesu. Cestou nahoru to může být už jenom horší, není se kde skrýt, holé svahy nejvyššího kopce mě odrazovaly, ale současně přitahovaly.

Stát na místě nemělo smysl, přijel jsem kvůli chůzi. Byla to výzva, ne jako nerovný souboj s přírodou, protože bude-li chtít blesk uhodit do nejvyššího místa, udělá to právě tady, ale byl to pokus o spojení, snaha v pokoře splynout s tím, co je v tuto chvíli nezbytné, byť jakkoliv nebezpečné. Cvok pod horou, okamžiky výstupu v bouřce se vůbec nedají popsat.

Bylo nutné jenom jít, stoupat, vnímal jsem vše s neskutečným respektem, objektivně kolem mne práskalo, v subjektivním pocitu se nade mnou vytvořil koridor, kterým jsem mohl bez úhony projít. Nahoře mi bylo definitivně jasné, že slunce už zapadlo. Z posledního schodu jsem viděl venku postavu, schovanou pod polskou meteorologickou stanicí.

Když jsem k ženě přišel, dívala se na mě vyděšeně, ruku mi dala nad hlavu a polsky řekla něco v tom smyslu, že zářím. Dovnitř mě ale nepustili, restaurace už byla zavřená. Schoval jsem se pod její stříškou a přemýšlel, jak zde v tom dešti přenocuji. Prudce se ochladilo a dala se do mě zima. Přes den jsem se spálil a unavil, zvolil jsem špatnou strategii.

Hlavně jsem nebyl dostatečně připravený na prudkou změnu počasí, s jedním svetrem a s dvacetiletým těžkým spacákem tu zcela promočený zmrznu i v létě. Pozorovat bouřku v úchvatném prostoru ze Sněžky je neopakovatelný zážitek, pro který jsem si ale musel přijít. Přemýšlel jsem co budu dělat, ale nic mě nenapadalo.

Čelit nepohodě bez možnosti ji změnit, je utužující, ale dovedu si představit lidi v nesrovnatelně komplikovanějších situacích. Asi za hodinu najednou přestalo pršet a vše naráz utichlo. Nastala změna situace, na kterou jsem mohl reagovat, mohl jsem volit. Kdosi mi řekl teď můžeš sejít dolů! Chceš-li, máš volnou cestu a tak jsem šel.

Člověk jak známo nemusí zvítězit, stačí se zúčastnit. Pokusil jsem se, nevyšlo to, jsou horší věci a tak to zkusím znovu ráno. Potřeboval jsem postel, třeba tvrdé prkno a aspoň na pár hodin trochu tepla. V noci jsem zaťukal na ještě rozsvícenou Děčínskou boudu a našel tu jako jediný host azyl za stejných podmínek, jako na Jelence. Mám kliku.

Jsem zvyklý na velmi málo jídla a na horách je to zvlášť výhoda, nemusím mít batohy dva. Stačil mi žitný chleba, tvrdý sýr, jablka, mrkev, čokoláda, hlavně voda a viržínka. Když jsem přes den chodil, každé tři kilometry jsem trochu něco snědl tak, aby mi to vystačilo na celý den. Když byl čas oběda a nebo večeře, snědl jsem o plátek víc. Naprostá svoboda.

Nikoliv z padesáti knedlíků, ale z jednoho je umění se nasytit a tak to je tak, jak to chce člověk mít, všechno je věc psychiky, tělo lze podřídit své vůli. Teď jsem si na třetí ráno připravil trochu jídla a snažil se usnout, což se mi stejně moc nedařilo, ale odpočinul jsem si. Brzo ráno jsem venku vložil klíče do popelníku a ještě za tmy jsem šel znovu nahoru.

Takže druhý pokus, tentokrát o východ slunce, jenomže obloha byla stále zatažená a nad vzdálenými kopci se pořád blýskalo. Na Růžohorském sedle jsem potkal skupinu tří mladých lidí jdoucích rychle opačným směrem. Nebyl jsem sám, kdo pojal stejný nápad. Na mobil právě obdrželi zprávu, že sem prý od západu směřuje velká bouřka.

A znovu jsem byl pod Sněžkou a znovu ve stejné situaci, jako večer. Opět jsem váhal, východ v dálce přede mnou byl zcela zatažený. Po chvilce jsem se podíval za sebe a ustrnul jsem, tíživé černé mraky se na mě valily, neváhal jsem ani minutu. Když jsem bral z popelníku klíče a odemykal dveře, strhlo se něco, co jsem dosud nezažil.

Spát jsem nešel, zapálil jsem si viržínko a malý oknem z bezpečí pohodlně pozoroval vichřici ohýbající stromy, liják bičující trávu a blesky, dopadající všude kolem. V šest ráno z ničeho nic zase vše rychle utichlo, jak to na horách bývá, mraky zmizely a modrou oblohu rozjasnilo slunce a zpěv ptáků. Šel jsem se dospat a bylo mi konečně teplo.

Dopoledne mě probudila vůně čerstvě upečené buchty, kterou jsem s chutí posnídal k teplé kávě. Jestli na něco opravdu vzpomínám z mého celého pobytu, pak to byla právě chuť chřupajícího rebarborového koláče, cizím člověkem zprostředkovaná silná vůně domova, pocit blízkosti a jistoty v nepřízni posledních hodin.

Kolem poledne už jsem zase šlapal nahoru. Slunce hřálo, turisté zaplnili cesty a na svahu Sněžky na mě vysvlečeného z lanovky civěli po krk zabalení důchodci. Vrchol jsem přeběhnul, miluji rozlehlý prostor od Kozích hřbetů k Polské boudě, pustinu, kde žili a hospodařili kdysi lidé. Na Jelenku jsem se vrátil až večer, už si prý říkali, kde jsem.

Epilog

Za dalších čtrnáct dnů jsem nakonec východ slunce ze Sněžky prožil se svým kamarádem a s mnoha jinými, kteří kvůli tomu vylezli nahoru. Přespali jsme zde jako jediní, v kapli na kamenné podlaze, když jsme před tím slunce doprovodili na Kozích hřbetech k jeho západu. Bylo nádherné a měli bychom být každý den vděční za to, že ještě zatím je.