7. 8. 2006
Jak daleko mělo imperiální Japonsko k atomové bombě?Poměrně podrobně je zmapována problematika německého jaderného výzkumu během druhé světové války. Nedávno tato otázka byla znovu přezkoumávána v souvislosti s uvolněním nahrávek rozhovorů předních německých badatelů, tajně pořizovaných během jejich britské internace. Vcelku se má za to, že Německo mělo sice lidský potenciál, nemělo však už ekonomicko-technické podmínky pro dokončení projektu. V čele německého jaderného programu stál Werner Heisenberg, laureát Nobelovy ceny za fyziku z r. 1932, ba i samotné štěpení uranu bylo objeveno na německé půdě Otto Hahnem a spolupracovníky v r. 1938, ale stav válečného hospodářství už prostě vylučoval akci srovnatelnou s Manhattanským projektem. Daleko méně je známo o japonském jaderném výzkumu během druhé světové války. |
I japonská teoretická fyzika měla v té době vysokou úroveň. Sin-Itiro Tomonaga, pozdější laureát Nobelovy ceny za fyziku v r. 1965, spolupracoval v letech 1937-39 s W. Heisenbergem přímo v Lipsku. Jiný japonský fyzik, Hideki Yukawa obdržel Nobelovu cenu již v r. 1949 za předpověď mesonu na základě teoretického studia jaderných sil. Další japonský fyzik, Yoshio Nishina se svým příspěvkem k rodicí se kvantové mechanice stal známým již v r. 1928. Ten též spolupracoval v Kodani s průkopníkem teorie atomu Nielsem Bohrem. Má se za to, že právě Nishima, působící v Ústavu pro fyzikální a chemický výzkum RIKEN v Tokiu, hrál důležitou roli v organizaci japonských jaderných výzkumů za války. Předpokládá se, že již na podzim 1940 se o možnost konstrukce atomové bomby začala zajímat japonská armáda. Dokonce pár měsíců poté byla diskutovaná i možnost jaderné fúze iniciované atomovou bombou, tedy koncept vodíkové bomby. Program byl formálně zahájen v letech 1941/42. V téže době začalo s podobným projektem i japonské námořnictvo, které si tradičně udržovalo jistou nezávislost na armádě. Námořnictvem byl těmito výzkumy pověřen Bunsaku Arakatsu, profesor Imperiální university v Kjótu. Vzdor těmto solidním japonským intelektuálním předpokladům, usuzuje se většinou, že praktické japonské úsilí bylo ještě více limitováno ekonomickými a technickými faktory, než německý projekt. Ku konci války se program nutně velmi omezil v důsledku systematických leteckých náletů na hlavní japonské ostrovy. Z historického hlediska je však celá problematika jen málo zdokumentována, popsány jsou jen některé epizody. Na tom se podílí i zvláštnost postupného obsazování Japonska spojenci. 15. srpna 1945 učinil tehdejší císař Hirohito nejvýznamnější čin svého panování - uznal realitu rozloženého hospodářství zbaveného přísunu surovin, výrazné americké převahy ve vzduchu i na moři, šoku z nasazení amerických atomových bomb, čerstvě zahájené sovětské ofenzívy v prostorech Mandžuska, Koreje, Sachalinu, a Kuril (což ukládala tajná doložka k Postupimské dohodě), nejednotnosti a nevraživosti v různých sférách branné moci, a přes odpor a nakonec i vzpouru nejmilitantnější části armády prosadil kapitulaci. Zachránil tak statisíce životů na obou stranách, a i kritici instituce císařství uznávají, že to byl krok, který mu nakonec zajistil relativně příznivý soud historie. 14. srpna před půlnocí císař nahrál v paláci kapitulační projev pro své dobré a věrné poddané. Zatímco se císař uložil ke spánku, došlo k mnoha událostem kolem nahrávky kapitulačního projevu, prozíravě pořízeného dvojmo, které se nicméně nakonec obě podařilo různými cestami dopravit do budovy rozhlasu. V pravé poledne hlasatel vyzval národ, aby povstal a připravil se na císařský projev. Císař hovořil k národu starojaponštinou, které většina jeho subjektů sice moc nerozuměla, ale z tónu prohlášení jim bylo jasné, že se jedna o něco katastrofického, neb byla použita formulace, že nadešel čas, kdy národ bude 'muset snášet nesnesitelné' (neestetické slovo kapitulace se v prohlášení vůbec nevyskytovalo). Národ tehdy prvně naslouchal panovníku, stoje v předpisovém pozoru, což však rychle přecházelo v nevěřícný údiv a šok, až se nakonec po miliónech tváří řinuly slzy. Veřejnost byla do poslední chvíle přesvědčována, že konečně vítězství je na dosah, vojsko trénovalo na zajatcích bajonetove útoky, i ženy v domácnosti se dychtivě zapojily do nácviku likvidace nepřítele bambusovými holemi, a Američané dobře věděli, co by následovalo po invazi. V živé paměti byly kompletní třídy dívčích škol na poměrně málem ostrově Okinawa (největší japonské území obsazené Američany v průběhu války), které pod velením svých fanatických učitelek páchaly kolektivní sebevraždy skokem z útesu, aby se vyhnuly 'pohaně zneuctěním barbarskými cizinci' (na hlavních ostrovech měly dokonce být distribuovány jedové pilulky, jako ochrana paní a dívek před tímto zneuctěním). Nicméně, až na okrajové incidenty, japonský ozbrojený odpor zcela spořádaně skončil v to poledne 15. srpna. Policejní jednotky okamžitě začaly odmontovávat a konfiskovat vrtule všech zbylých letadel, čímž odzbrojily i poslední ortodoxní kamikadze, kteří už rozeslali dopisy na rozloučenou s odstřižky svých nehtů na památku (mimochodem, ti dostávali před posledním letem to, co se v Česku dnes vaří pod jménem perník). K podpisu kapitulace samotné však došlo až 2. září 1945, a teprve po té začalo postupné obsazování hlavních ostrovů. Američané sami ale tak rychlý konec nepředpokládali - trvání války na hlavních ostrovech odhadovali ještě na několik let. A tak nepřipraveni, se orientovali v jim zcela cizí společnosti a státní správě pochopitelně pomaleji, než spojenci v obsazeném Německu. A vzhledem ku korejskému konfliktu pak později už ani nebyl na mapování historie čas. A tak je dodnes mnohé ještě zahaleno tajemstvím. Teprve nyní dochází v Americe k iniciativě přezkoumat tajné materiály o zločinech Japonské císařské armády, které jsou v americkém držení. Šetření zastřešuje tým s názvem The Nazí War Criminal Records Interagency Working Group. Inciativa též souvisí s předpokladem, že materiály by mohly dále vyjasnit otázku zkoušení biologických zbraní na amerických zajatcích během tichomořské války. Např. v knihovně amerického Kongresu má být na 10000 dosud teprve zpracovávaných japonských dokumentů ukořistěných po kapitulaci. Pozdější vývoj po kapitulaci byl však v Japonsku fakticky rychlejší, než v Německu. Na prvního ledna 1946 oznámil panovník národu, že po staletí platná koncepce o božském postavení císaře byla falešná. Tým amerických specialistů záhy poté, během jednoho týdne, sepsal novou ústavu, která obsahovala takové převratné novinky jako volební právo žen či zavržení války jako státního prostředku na věky věkův. Ústava byla japonským parlamentem schválena v poměru 342:5 (Američané naznačili, že pokud by se musela sepisovat druhá verze ústavy, mohla by znamenat konverzi císařství na republiku). Ústava narychlo sepsána barbarskými cizinci se stala posvátnou a platí beze změny dodnes. V naší souvislosti může být zajímavé poznamenat, že císař Hirohito je méně znám i jako výzkumník, jmenovitě v oboru mořské biologie, ve kterém publikoval i regulérní časopisecké články. V tomto ohledu je i aktivní jeho syn, nynější císař Akihito, jehož desáté výročí nástupu na trůn bylo např. oslaveno vědeckou konferenci o diverzitě ryb (konference měla 125 účastníků). Předpokládaný Akihitův nástupce, korunní princ Naruhito, se příležitostně obírá historií středověké říční plavby, zejména v Anglii, partikulárně na Temži (i když veřejnosti je zatím hlavně znám jako manžel emancipované a elegantní princezny Masako, původně působící v diplomatických službách, v jistém smyslu princezny Diany dálného východu, byť v každém ohledu japonsky umírněnější). Je ovšem třeba též uvést, že dnešní role japonského císaře je ústavou velmi limitována - nemá jiné politické funkce než sloužit jako nepolitický symbol integrity a kontinuity národa, a tomu se věnuje s příkladnou japonskou pečlivostí a oddaností. Jeho patrně nejznámější veřejnou aktivitou je udělování řádu za zásluhy o kulturu (v širokém smyslu vzdělanost: věda, literatura, umění). Leč zpět do let čtyřicátých k japonskému válečnému jadernému výzkumu. Zdrojem japonského uranu byla nejspíš Čína, ale existovaly i jisté kontakty se spojeneckým Německem. V březnu 1945 vyrazila k japonským břehům německá ponorka, oklikou kolem Kapského města. S koncem války v Evropě však posádka od své mise upustila a vzdala se americkému námořnictvu. 19. května 1945 už byla v americkém přístavu a začala inventura jejího nákladu. Vedle řady jiných zajímavých předmětů bylo nalezeno i 10 kontejnerů obsahujících kolem půl tuny kysličníku uranu (dost dobře mohl pocházet někde od Jáchymova). Na ponorce byly též výkresy vztahující se k raketám, tryskovým letadlům, protiletadlové obraně. A též dva japonští činitele, kteří se však otočili celém směrem k východu, kde v dálce tušili císařský palác, a poté spáchali sebevraždu a byli pohřbení na volném moři. Další osud uranu z ponorky nebyl zatím zmapován. Existují spekulace, že mohl být spolupoužit pro výrobu americké atomové bomby určené pro Hirošimu. Technický by to bylo možné, zda se však, že nikoliv už časově za podmínek válečného režimu. V druhé polovině války byly pro hlavní japonské ostrovy značným problémem jak nedostatek energie, tak americké nálety. Situace byla příznivější na Japonci okupovaném korejském poloostrově. V lokalitě známé jako Hungnam, či japonsky jako Konan, byla vytvořena průmyslová základna, energií zásobovaná z blízkých hydroelektráren. Existují dohady, že zde mohla být elektrolyticky produkovaná těžká voda. Dalším faktorem by mohl být výskyt přírodního uranu na hornatém korejském poloostrově. Zatímco někteří historici války vylučují, že vlastní jaderný výzkum by byl prováděn zde, jiní mají za to, že sem byl přesunut ku konci války v důsledku náletů. Na konci války pak byla oblast obsazena sovětskými vojsky, a ustupující Japonci měli vyhodit část zařízení do povětří (což jinak bylo v tehdejším chaosu a agónii spíše neobvyklé Dnes je tato oblast součástí KLDR, a tudíž pro cizince nepřístupná. O zóně Hungnam asi bude něco zajímavého v archívech sovětské vojenské výzvědné služby GRU. Tokio a Moskva měly až do 8. srpna 1945 diplomatické styky - uťal je ministr zahraničí Molotov, když velvyslanci Sato 8.8.1945 krátce po 17. hodině, tedy ještě pořád před půlnocí tokijského času, v Kremlu přečetl výměr, že '... od zítřka, tedy od 9. srpna, se Sovětský Svaz nachází ve válečném stavu s Japonskem'. Vzhledem k tomuto chladnému přátelství obou říší byl přechod z Koreje na Sibiř, a tudíž i tok informací, přece jen relativně snadný - nakonec i dnešní severokorejský vůdce se podle všeho narodil v ruské porodnici. Korejci nikdy na japonskou okupaci nerezignovali, a v případě rusko-japonského konfliktu by se boje dříve či později přenesly i do okupované Koreje. Vzhledem k těmto geopolitickým faktorům musela Moskva být ze všech velmocí o dění na korejském poloostrově nejlépe informována. Existuje však odvážná spekulace, že 12. srpna 1945, těsně před japonskou kapitulací byl na jednom z přilehlých ostrůvků proveden první a poslední japonský atomový výbuch. Dokonce je připojován odhad, že tento test byl zpožděn o tři měsíce oním přesunem z japonských ostrovů. Dokumentace těchto tvrzení je však zatím zcela nedostatečná, a většina historiků má za to, že japonský atomový výzkum nebyl příliš pokročilý, a pravděpodobně ani v Koreji nikdy nebyl skutečně prováděn. Velký výbuch na ostrově mohla stejně tak být třeba likvidace muničního skladiště. Co bylo pokročilé, byl výzkum v oboru chemických a bakteriologických zbraní. Speciálně dodnes existují v severovýchodní Číně (druhdy Japonském kontrolovaném Mandžusku) velká skladiště japonských chemických zbraní z období války. Ježto hrozí ekologickou katastrofou, probíhá dnes úsilí o jejich bezpečnou asanaci. Podobně i na Kurilách dlouho po válce zůstávaly rozsáhlé zaminované podzemní prostory, neb Rusové nechtěli riskovat do nich vstoupit (tyto japonské podzemní ukryty byly budovány hlavně nahnanými Korejci). Otázek japonských jaderných výzkumů za války se ve svých pamětech dotýká i zakladatel firmy Sony, vynálezce a průmyslník Akio Morita. Za války sloužil v japonském vojenském námořnictvu, a vzhledem ke svému fyzikálnímu vzdělání se podílel např. na vývoji podvodních detekčních systémů. Jeho pracoviště bylo u Kamakury poblíž Tokia, kam zpráva o hirošimském výbuchu přišla až druhý den v poledne. Ačkoliv typ použité bomby nebyl ještě znám, Morita vzhledem k svému vzdělání přesně usoudil, o jakou bombu se jednalo, a co z toho plynulo pro Japonsko. Osobně měl už řadu měsíců za to, že válka je prohraná, a ačkoliv vytrvale pracoval na svém úkolu, soudil, že je příliš pozdě na to, aby mohl být úspěšně zakončen. I když si byl dobře vědom americké síly a převahy, zpráva o atomové bombě jej zaskočila. Jeho první reakcí byla věta: 'Můžeme celkem dobře okamžitě naše výzkumy zastavit - jestliže Američané mohou vytvořit atomovou bombu, tak to musíme být za nimi v každém ohledu už natolik pozadu, že je nemůžeme dostihnout'. Ten realistický odhad ovšem velmi rozčílil jeho nadřízeného, leč do kapitulace zbývaly už jen dny. Jak Morita vzpomíná, tehdy se domníval, že by bylo třeba alespoň dvaceti let na vývoj atomové bomby, a že pro něj bylo přímo šokem si uvědomit, že to Američané přesto už dokázali. Zprávy z Hirošimy byly pro něj dokladem tehdejšího masivního rozdílu ve stupni technologického rozvoje. Toto jeho osobní svědectví též potvrzuje převládající názor, že japonský válečný jaderný výzkum byl zastaven ještě velmi daleko před dosažením nějakých skutečných praktických výsledků. Zatímco jedna éra končila, druhá právě začínala. Akio Morita a Masaru Ibuka záhy založí skrovnou firmičku, která z popela a frustrace války vyroste v světoznámou Sony, jeden že symbolů Japonského hospodářského zázraku. Téma nasazení atomových zbraní na konci druhé světové války je dodnes kontraverzní, a pravidelně je oživují i někteří japonští tradicionalisté. V jejich podání zní argument přibližně takto: Američané jsou rasisté, bombu použili jen proti Japoncům, protože to byla jiná rasa, kterou opovrhovali, ale nepoužili ji proti Němcům, protože ti patřili do stejného plemene. Tato argumentace celkem ignoruje okolnost, že první americký pokusný výbuch byl uskutečněn až 16.7.1945. Rozbor různých pro a proti nasazení jaderných bomb v srpnu 1945 byl mnohokrát proveden, a je to svým způsobem neukončitelná debata. Nicméně přímočarou odpověď na onu předchozí přímočarou argumentaci jsem slyšel od jednoho Japonce - pokud by se Japonsko během války dopracovalo k A-bombě, neváhalo by s jejím použitím ani okamžik. Současná japonská vojenská doktrína je ovšem velmi striktně limitována. Je založena na přísně obranné koncepci a jasném vyloučení jaderných zbraní, ať už ve vztahu k držení, vývoji, či šíření. Výdaje na obranu jsou tradičně drženy těsně pod jedním procentem hrubého národního produktu, a relativně jsou tedy nejnižší ze všech rozvinutých zemí (nejblíže k ním má Luxembursko, které se pohybuje těsně nad tímto jedním procentem). Tato úspornost ve vojenských výdajích samozřejmě uvolňuje prostředky ve státním rozpočtu pro jiné oblasti. Tak kupř. japonské výdaje na vědu, výzkum a vývoj se pohybují v blízkosti tří procent z hrubého národního produktu, takže jsou tak naopak i relativně jedny z nejvyšších na světě (pro naší vědu a výzkum je taková percentuální frakce zatím jen nedohlednou budoucností). |