Nezmiňují se ale o nejpravděpodobnějším výsledku neustálého roztáčení spirály násilí, jímž je rozpoutání nukleárního konfliktu, který v nejlepším případě vrátí lidstvo do doby kamenné a v nejhorším zničí veškerý život na Zemi. Nebezpečí nukleárního konfliktu od doby vyhlášení "konce historie" nepoměrně vzrostlo v poměru k téměř idylickým poměrům studené války; hlavním důvodem je zřetelný vzestup iracionalismu a pseudo-náboženství.

Pragmatický přístup k válce, jakožto "pokračování politiky jinými prostředky", omezuje použité prostředky pokud hrozí překročení hranici "kontraproduktivity", naproti tomu pseudo-náboženský fanatismus vede válku až do vítězného konce a to i když tento konec ohrožuje naši vlastní existenci. Pokud se fanatismus spojí s vírou, že právě nás Bůh vyvolil k vedení poslední bitvy a spasí nás za všech okolností, zatímco naši protivníci jsou předurčeni ke zničení, tak je logickým i vědomé rozpoutání nukleární Apokalypsy.

Přiměřenost prostředků

V historii válečných konfliktů až do konce druhé světové války byly vždy použity všechny prostředky, které současný stav technického vývoje poskytoval. Úvahami o přiměřenosti zásahu se málokdo znepokojoval a to ani když v rámci civilizování "pohanů a divochů" byly použity moderní zbraně proti zbraním doby kamenné. Hlavním cílem použití i vývoje zbraní bylo neustálé zvyšování efektivnosti, jejímž technickým měřítkem byl vysoký poměr ztrát na straně nepřítele ku vlastním ztrátám.

Moderní doba přinesla nejen stále se zdokonalující technologii zabíjení, navíc se války rozšiřují stoupající měrou i na civilisty, včetně žen a dětí; převážná většina obětí moderních válek jsou právě "potenciální" nepřátelé této kategorie a ne vlastní vojáci. Nové zbraně byly vždy použity ihned po jejich vývoji a výrobě, toto platilo až do doby pro prvního použití nukleárních zbraní -- ty byly použity téměř okamžitě po ukončení jejich konstrukce a pochopitelně proti civilnímu obyvatelstvu.

Z hlediska efektivnosti jsou moderní zbraně hromadného ničení nepřekonatelné, navíc jsou tyto zbraně v neustálé pohotovosti k použití; již přes půl století stačilo k jejich aktivaci pouhé stlačení několika málo příslušných tlačítek.

Důvod, proč nukleární holocaust dosud nebyl odstartován, je možno nejspíše hledat ve skutečnosti, že v době studené války (po smrti J. Stalina) převažovaly v vztazích mezi velmocemi ekonomicko pragmatické aspekty nad aspekty ideologickými a pseudo-náboženskými. V bipolárním světovém řádu stačily oběma blokům k vydírání "spojenců" a svých vlastních občanů hrozby a důsledná démonizace druhé strany; o skutečné rozpoutání nukleárního konfliktu neměla žádná z obou velmocí zájem. Pod povrchem propagand byly zájmy obou stran snadno srozumitelné a nevybočovaly z rámců daných kdysi Macchaiavellim a zdokonalenými reálpolitikou "železného kancléře" a jeho pozdějších obdivovatelů.

Nový světový řád, který se začal formovat po rozpadu Sovětského svazu, se vyvíjí směrem neustále posilujícím jeho iracionální, pseudo-náboženské prvky. Prvním význačným signálem nového řádu bylo bombardování Srbska z "morálních a etických" důvodů. Typickým byl i sled událostí, rozvinutý později v dalších válkách ve jménu morálky, etiky, demokratizace a západních hodnot; nejprve byla celá složitá etnická a politická situace bývalé Jugoslávie transformována do černobílých rozměrů Zla a Dobra, následujícím krokem byla systematická démonizace Srbů a presidenta Milošoviče, kombinovaná s kladením stále se stupňující ultimativních požadavků a konečným aktem bylo kolektivní "potrestání" celé země vojenskou technologií mnohonásobně převyšující schopnosti domácí obrany.

V době kolektivního trestání Jugoslávie bylo rozhodující silou nepříliš jasně formulované "mezinárodní společenství", kde USA stálo v poněkud zamlženém pozadí. V následujících morálních, etických a demokratizačních taženích se již pojem "mezinárodní společenství" vyjasňuje, do jeho popředí se staví jednoznačně USA a ostatní členové, včetně OSN se musí spokojit s rolí statistů.

K podstatnému zesílení iracionality a pseudo-náboženských aspektů došlo v mezinárodních vztazích po útoku na New York. I když Američané od začátku historie USA byli přesvědčeni o Božím předurčením své země k vedoucímu postavení ve světě, po 11.9. 2001 nabylo toto přesvědčení zcela jiné a to velmi konkrétní dimenze. Celý svět byl velmi rychle rozdělen v černo bílé kategorie "Dobra" a "Zla" podle osvědčeného jezuitského principu "kdo není s námi, je proti nám" a vyhlášena válka proti "Zlu", kde hranice přiměřenosti byly stanoveny dle dalšího jezuitského principu "účel světí prostředky".

Jelikož cílem všeho snažení politiky USA je "Dobro", tak vůbec není problémem dokázat, že všichni, kdo toto přesvědčení nesdílejí, jsou na opačné straně a podporují "Zlo". Stejnou logikou je možno vyvodit, že k obraně "Dobra" je možno použít jakýchkoli prostředků, neohraničených ohledy na ženevské dohody, či dokonce na lidská práva. Síla víry v Boží poslání globální evangelizace "dobra" je tak silná, že není ani nutné ztrácet čas diskusemi s potenciálními příjemci o jeho náplni; dokonce je možné jim i dobro vnutit násilím. S jasně vytyčenými hranicemi mezi "dobrem" a "zlem" se všechno světové dění redukuje na válku mezi oběma hlavními principy.

Poslední bitva vzplála....

O Armageddonu, Apokalypse, druhém příchodu Krista, či dokonce o konci světa kolují nesčetná proroctví a mnoho lidí věří, že opravdu žijeme v posledních dnech. Na Internetu můžeme pod každým heslem nalézt až miliony odkazů -- pod heslem Armageddon 20 400 000 (Google).

Představa o brzkém příchodu Armageddonu je v celé kulturní oblasti západní civilizace pevně zakotvena v podvědomí většiny lidí. Současně se ale původní náboženský obsah zeslabil a pozměnil. V biblickém pojetí je člověk pouze předmětem Božího řízení průběhu poslední bitvy, jakýkoli lidský vliv na průběh událostí byl naprosto vyloučen, v nordické mytologii je průběh Armageddonu plně řízen osudem, proti němuž jsou bezmocní i Bohové.

V průběhu vývoje moderní západní civilizace dostaly původní náboženské představy jiný obsah a velmi často se objevují v doktrínách a ideologiích, ovšem pod zcela jiným kontextem a formulované sekulární řečí. Podvědomá představa nadcházejícího Armageddonu se v nedávné historii spojovala s komunistickou představou celosvětové proletářské revoluce a s "konečným řešením" nacismu.

Marxismus se sice velmi silně distancoval od náboženského "opia lidu", nicméně jeho síla spočívala právě v projekci starých náboženských představ ( lidská rovnost, "každému podle jeho potřeb") do "mesiášsky" a současně "vědecky" formulované doktríny.

Mezi nejvýznačnější mesiášské prvky marxismu byla představa globální proletářské revoluce, kde utlačovaní povstanou proti svým utlačovatelům, zruší společenský systém kapitalismu a vstoupí do nového věku neohraničeného pokroku.

Silné mesiášské prvky je možno najít i u mnohých ideologů německé třetí říše. Opět nešlo o nic menšího, než o záchranu celého světa před "Zlem" morálního rozpadu, dekadence a degenerace člověka. Řešením ale nebylo odstranění existujícího řádu, ale vyšlechtění ideálního člověka čistě biologickou selekcí.

Jak komunismus, tak i nacismus se snažily ze všech sil o rozpoutání "poslední bitvy", která by změnila totálně světový řád podle jejich představ a pod jejich vedením. Války a revoluce jimi rozpoutané však měly omezený charakter a neovlivnily podstatně osud lidstva; v průběhu dvacátého století, kdy se odehrály nejničivější konflikty za celou historii lidstva stoupla světová populace z 1.3 na 6 miliard.

Válka proti terorismu, osám zla a zločineckým státům, vedená bez nejmenších kompromisů a ústupků až do konečného vítězství, má však všechny předpoklady k dovedení světa do "poslední bitvy" biblického rozsahu. Dosavadní výsledky tomu nasvědčují. Všude, kde válka proti terorismu vyústila v otevřený konflikt, došlo k destabilizaci těch sil, které se USA snažilo podpořit a posílení těch sil, které měly být eliminovány. Kromě toho došlo k podstatnému oslabení demokracie, lidských práv a západních hodnot i v samotných zemích Západu.

Otázkou je, zda celková strategie USA nekalkuluje s možností příchodu biblického Armageddonu, případně i s jeho předčasným vyprovokováním. Svědčí o tom nejen výroky předních "křesťanských" neokonzervativců, ale i výsledky celkové zahraniční politiky USA. Naprosté fiasko ve všech hlavních projektech zahraniční politiky -- demokratizaci a válce proti terorismu -- může být pouze zdánlivé. Co když skutečným cílem je uspíšení příchodu Armagedonu v nejkratší možné době, anebo alespoň snaha o zaujetí co nejpříznivější strategické posice dříve než "poslední bitva" započne řízením božím? USA budou hlavním aktérem "poslední bitvy" za všech okolností, je tedy zcela logické zaujmout co nejvhodnější strategickou pozici co nejdříve.

O tom, kde Armageddon začne, nemají američtí evangeličtí neokonzervativci nejmenších pochyb -- na středním východě a velmi pravděpodobně v samotném Izraeli.

Sheryl Gay Stolberg v New York Times 2.8. 2006 v článku "Bush's Embrace of Israel Shows Gap With Father" ( Vřelé vztahy Bushe k Izraeli se rozcházejí s otcovými) konstatuje změnu vztahů mezi Izraele a Bushem staršího, které byly dány především pragmatickou reálpolitikou k výrazně emocionálním vztahům Bushe mladšího, vyplývajícím přímo z jeho náboženského přesvědčení.

" Na rozdíl od prvního presidenta Bushe, který se považoval za neutrálního arbitra delikátní politiky středního východu, současný president vidí svou roli brýlemi boje proti terorismu. President Bush ml., na rozdíl od svého otce, má hluboké kořeny v evangelicko křesťanské komunitě a věrném pro-Izraelském komponentu jeho konservativní republikánské základny."

Bezpodmínečná podpora Izraele americkými evangelíky souvisí s představou brzy přicházejícího Armageddonu a roli Izraele v celém dění. Na rozdíl od ostatních křesťanských církví, které vykládají statě Bible o druhém příchodu Ježíše více méně symbolicky, američtí evangelíci a jim podobné křesťanské komunity se přiklánějí k doslovnému výkladu, kde slovo "Izrael" skutečně znamená stát Izrael a ne symbol celého světa.

K tomuto výkladu může přistoupit i konkrétní lokalizace "poslední bitvy", biblického Armageddonu do Izraelského města Megiddo (pocházejícího s řeckého přepisu hebrejského har Megiddo -- Hora Megiddo); poblíž kterého je jedna z největších leteckých bází Izraele, Ramat David.