Není nechuť k vědomému tělesnému pohybu úměrná duševní pasivitě, tělesné pohodlnosti, rozvoji automobilismu a spotřebě nafty? Není hlavním kořenem naší krize zapomenutý odpor našeho rozumu k přírodě a našemu tělu? Neleží na naší mysli nějaký zapomenutý závoj? Pokusme se odhrnout tento závoj a nahlédněme do našeho podvědomí.

Zdá se, že pro současné civilizované lidi snad není většího zla než se vědomě tělesně pohybovat. Raději snad budou trpět nemohoucností, obezitou, nemocemi, znečištěním prostředí, totalitními režimy a válkami, než aby zvednuli hmotu svého těla a začali s ní vědomě hýbat. Nepovedeným civilizováním se z nás stává pohodlné, obézní, unavené, vyžilé a zestárlé lidstvo.

Naše závislost na naftě je tak kritická, že kdyby její zásoby dnes došly, tak se zítra zhroutíme jako naprosto závislý narkoman na heroinu, hotový k sebevraždě. Nadto jsme však ještě závislí na jiných zdrojích, které jsou podobně razantními závislostmi. Žijeme ve velmi citlivé rovnováze, která se problematicky udržuje jenom díky naší neustálé expanzí. Podobně jako požár lesa, který se šíří odstředivě od svého ohniska a který potřebuje na svém rozrůstajícím se obvodě stále nové palivo v podobě zdravého lesního porostu, zatímco za ním vzniká spálená země. Člověk, když ráno vstane, tak se nestačí divit, že všechno ještě nějak funguje. Hotový zázrak.

Hledáme náhradní zdroje energie, ale na ten původní jsme zcela zapomněli. Nerada, ale pochybuji, že by se uvolněná lavina dala zastavit. Velmi ráda se budu mýlit, ale neslyšela jsem o žádném světovém programu naší auto-mobilizované společnosti, který by výhledově plánoval, že se v budoucnosti, ve třetím tisíciletí, bude muset snad více chodit pěšky. Pominu plány možné světové války nebo katastrofy, po kterých se zase bude muset chodit po vlastních nohách. Snad po dvou, možná po čtyřech, ale možná, že se již nebude chodit vůbec, neboť nebude lidí. A pominu to, že ve většině vyrobených bot (Made in China) se nedá dost dobře chodit, protože deformují nohu (chodidlo, jako základnu tělesné architektury), chůzi a tím i celého člověka. Je tomu tak náhodou, módou nebo záměrně? Nejsou naše chodidla (kořeny stromu těla) deformována schválně jako u bonsaí, abychom vyrostli jako zákrsky?

Jestliže bude lidstvo vrženo zpět do doby kamenné, pochybuji, že jeho případné chabé zbytky náhle vyprodukují lepší populaci a lepší životní podmínky ke svému přežívání. Zbylí trosečníci budou mít co dělat, aby nevyhynuli ve zničené přírodě. Osud případné elity, která by se zachránila v nějakém záchranném člunu, klimatizovaném krytu či izolovaném ostrově, nebude jistě nijak záviděníhodný. Na nějaké vzdělávání a zušlechťování lidstva nebude vůbec žádný čas. Neřkuli o tom, že infekci své agresivní a degenerativní choroby bude mít onen zbytek lidstva hluboko v sobě. Jak dlouho bude potom trvat, než si sami sobě opět nastavíme svojí kulturou, vztahy, vědou a technikou zrcadlo, pomocí kterého bychom mohli zjistit to, co se skrývá v našem nitru?

Stojíme stále ještě na rozhraní a máme jedinečnou šanci nasměrovat vývoj planety lepším směrem. Technika, věda, informatika, komunikace a jiné výdobytky naší civilizace nám dávají skvělou a optimální možnost k pozitivní změně vědomí, jednání, veřejného mínění a globálních poměrů. Tato šance se již nemusí jen tak znovu opakovat. Nikdo nám naše civilizační výdobytky nebere, ale jejich využití je v celkovém ohledu stále destruktivní. Jestliže se vzpíráme, nezbývá nám, než trpět. A vyhlídky jsou jistě nepěkné. Již současná situace je na pováženou.

Ekonomika

Člověk by měl žít i zemřít a všechny své životní činnosti vykonávat v teritoriu, které obsáhne svojí chůzí. Díky takové přímé závislosti na svém životním prostředí a jeho zdrojích svého živobytí by potom nemohl ekonomicky a neekologicky uřezávat větev, na které sám sedí. Přeprava zboží a fyzických osob by měla být druhotná a návštěvní pobyt v místě určení dlouhodobější. Místo výměny produktů pomocí peněz by se měly vyměňovat ekologické technologie.

Všechny různorodé občanské životní činnosti (bydlení, zaměstnání, nakupování, zábava, rekreace atd.) se podařilo obchodem od sebe oddělit a fyzickým spojovatelem mezi nimi se stala doprava. Názor o životním teritoriu vymezeném lidskou chůzí se mnohým jeví jako primitivní a feudální. Je v naprostém rozporu s názory, které se vydávají za tzv. ekonomicky fundované, a které kvůli stále vyšším ziskům a moci naopak nekompromisně požadují naprostou automobilitu lidské síly, zvyšující se spotřebu a prodejnost aut, nafty .... a samozřejmě též i lidí.

Synonymem naší doby je automobilismus. Auto nahradilo přirozeného nosiče našeho vědomí, kterým je tělo. Kdo by nechtěl automobil, automatické vozidlo pro naše tělo? Již se nechceme příliš pohybovat silou našeho vlastního pohonu, který se ukrývá a projevuje v našem tělem. Potřebujeme jiné pohonné síly, látky a hmoty. Především potřebujeme naftu, na které závisí naše plastová a umělá kultura.

Lidé jsou velmi hrdí na svá auta, na svoji neschopnost pohybu a tím i na své degenerativní postižení. Auto je jejich tělo, osobnost, ego, image a prestiž. Rozvoj automobilismu je však pro normálního člověka z důvodů ekonomické slabosti čím dále tím více dražší a neúnosný. V trvale rozvojových státech jsou pohonné hmoty a osobní auta velmi drahá; veřejná doprava mizerná; komunikace staré, rozbité a neprůjezdné; doprava pomalá; dopravní předpisy složité, přísné a vyděračské. Jezdit autem ztrácí svůj smysl, půvab i účel. Jezdit autem nelze, ale musí se!

Někteří futurologové poukazují na civilizační tendenci obléci člověka celoživotně do automobilu. Nohy se v tomto případě jeví jako nefunkční orgány, které zbytečně zatěžují metabolismus a krevní oběh. Ušetřená energie jejich amputací by šla využít jiným způsobem.

Před časem proběhla v tisku krátká zpráva o tom, že si dva Američané nechali dobrovolně amputovat nohy. Byla to možná novinářská kachna, ale je to pravdivý obraz našeho přístupu k nohám. Kdo by se zajímal o věc tak vzdálenou od naší tváře? Na tváři, vizáži a přetvařování záleží dnes přece nejvíce? Zejména na zdravém (dravém) chrupu. Kdo by se zajímal o své dva otroky, nohy, dokud příliš nebolí a dokud je nepostihne závažná choroba nebo úraz.

Konzumní člověk je v souladu se svojí pohodlností nucen k automobilismu nejen z důvodu růstu spotřeby, zisků a moci, ale i navíc z důvodů snadné kontroly jeho osobní "svobody".

Pohyb aut (invalidních vozíků) lze v koridorech dopravních a jiných komunikací lépe kontrolovat, než pohyb chodců. Řidič a občan bude jedno a totéž. Identifikační či občanský průkaz bude spíše řidičským průkazem, čipem implantovaným do těla (piercing).

Naše civilizace sedí na židlích a naše ekonomika stojí na autech, na nevoli stát a chodit po vlastních nohách.

Zajímá nás příjem (konzum), nikoliv výdej (odpady). Zajímají nás libé požitky (příčiny), nikoliv následky. Co kdybychom to otočili? Bůh v nás by se velmi rozčílil. Řada ekonomů by se pohněvala. Oni přece nahlížejí na lidí jako na lidskou či pracovní sílu, jako na pudová nemyslící hospodářská zvířátka, kterým diktují mantinely a oni se podle nich chovají. Zapomínají, že takto zapomněli i na sebe, na své tělo, jehož naříkání neslyší, jako neslyší naříkání lidu a přírody.

Základem naší ekonomiky je nenávist, nesnášenlivost, soutěž, egoismus -- konkurence.

Odepsané tělo

Podíl fyzicky náročných zaměstnání v naší společnosti klesá a naproti tomu stoupá podíl duševně náročných (sedavých) zaměstnání. Ti, kteří pracují fyzicky jsou často příliš přetěžováni a ti, kteří v zaměstnání pouze sedí, tělesně chřadnou. Duševní zaměstnání jsou většinou monotónní úředničinou, která lidského ducha naopak ubíjí nebo jsou agresivním vyčerpávajícím stresem.

V průmyslu jsou již dnes plně automatizované provozy, které lidskou práci a osobu vůbec nepotřebují. Lidská pracovní síla je určena k úplné amortizaci. Nad jejím náhradním použitím ekonomové světa příliš nepřemýšlejí. Jejich nabídka je stále stereotypní -- konzum, entertainment (hypnóza), ale také epidemie, války, inscenované zemské katastrofy a nevím co ještě. Přitom tato lidská síla by měla být obrácena a napřena tam, kde schází a odkud přišla. Její jednosměrné využívání způsobilo lidskou degeneraci a navíc vytvořilo memento zničení sebe a celého biologického povrchu planety.

Avšak regenerační tělocvik, se stal snad tím nejhorším zlem, které by mohlo potkat dnešního konzumního člověka a jeho ekonomy. Nenechejme se však mýlit tím, že by každý druh a způsob sportování byl dobrý. Především motivace je kamenem úrazu všech duševních a tělesných činností. Pohyb, který je vyvolán naším neuvědomělým pudovým hnutím nebo cizím stimulem toto hnutí vyvolávajícím (reflex), není naším vlastním a svobodným pohybem. Síla, která je běžným sportováním vrhána z organismu ven, není skutečnou recyklační tělesnou regenerací. Zlepšuje kondici jen ve své první pozitivní fázi. Následná negativní fáze, může být mnohdy horší, než případná tělesná nečinnost. Ale přesto je lépe být činným tímto způsobem, než se oddávat samovolné bytostné stagnaci a degeneraci. Soutěžní motivace pohybu je založena na jednosměrném výdeji síly neuzavírajícím kontrolovaný oběh. Můžeme ji prozatím z vývojových důvodů akceptovat. Zejména je-li založena na morální čestnosti. Soutěžní motivace cvičení však musí být u mladších cvičenců doplňována nesoutěžní motivací, která je založena na uzavřeném oběhu síly, a která by měla být naprosto vlastní starším cvičícím osobám.

Jako lidé odepisujeme a ničíme své vlastní lidské tělo. Přitom nestále pokukujeme a toužíme po jiném, cizím a lepším těle, které by bylo nadané mládím, krásou, inteligencí, slávou, bohatstvím a luxusem. Vzájemná souvztažnost, těchto dvou sebe navzájem vylučujících postojů nám uniká. A pak, že reinkarnace neexistuje. Máme ji na nose již v tomto životě.

Podíl lidské tělesné invalidity neustále rychle stoupá. Na hlavní vině nejsou poškození vzniklá z uvědomělého tělesného tréninku, ale především z automobilismu a např. ze soutěžních a hazardních (adrenalinových) sportů.

Konkurence

Naším bohem je po všech bolestivých zkušenostech stále Konkurence. Konkurence je útočná (mužská) vlastnost. Agresivní pulzy vycházejícího z jednoho centra na obvodě interferují, vzájemně se kříží a odečítají, takže zbylý výsledek je slabý a nedostatečný. Účelem kladného napětí (agresivity) je záporná úleva. Cílem vybičovaného rozumu je cit (žena). Ovšem vnímat cit a soucit se mezitím vypěstovaný hrubý rozum stává neschopen.

Podle indické filosofie je tento nedospělý tvůrčí bůh (Brahma), který tvoří ničivou soutěží stejného se stejným, pouze jedním z nedělitelné trojice bohů. Dospělejšími bohy jsou pak Višnu, jako udržovatel (viz. udržitelné trvání života), a zejména Šiva (Živa), který je považován za skutečně živého, ačkoliv je bohem zániku a smrti. Pravý Život (Šiva) je spojení života a smrti, muže a ženy -- extrémů, které Konkurence vytrvale, ale bezúspěšně, odděluje způsobujíc tak napětí (utrpení).

Tyto bohy můžete snadno vyvolat třeba obyčejným vtipem. Vtip obsahuje zadání či napětí (Brahma), rozvažování (Višnu) a veselou pointu (Šiva). Jestliže je zadání příliš vleklé a komplikované (jako např. naše civilizace), tak ztrácí napětí a smysl (účel). Pointa slučující napětí do radostné jiskry (osvícení mysli) se vytrácí, neboť postrádá sobě adekvátní (komplementární) protikladné síly, které by se spolu souhlasně spojily dohromady v radostnou jednotu (pointu). My jsme však hnáni pudem (konkurencí) a již jsme zapomněli vlastně proč. Chováme se jako beran, který čím více tluče bezvýsledně hlavou do zdi, o to více do ní tluče, ačkoliv kousek vedle nechal tesař díru. Co jsou ostatně bohové jiného, než zapomenuté stavy (kořeny) našeho vědomí?

Vyčítáme druhým agresivitu, ale sami ji neustále uctíváme a uznáváme. Produkujeme a rozvíjíme ji svou vlastní soutěživostí nebo jejím provokováním a využíváním u jiných. A není nám to divné? Co jiného je například tolik námi uctívaný statut tzv. mistrovství světa či mistrů světa? Naše civilizace jej například duchovně odmítnula spolu s přijetím Ježíšova učení (viz. konflikt tesaře Ježíše se Satanem na hoře, Mat. 4, 8-11). Přesto je neustále prvním znakem naší ideologie od samého jejího začátku nesnášenlivá konkurence a boj o titul nejlepšího primáta na světě. Jestliže se jím někdo stane a všechny ostatní zašlapá do plynových komor nebo smogové atmosféry, náhle naříkáme. Ale pokračujeme ve stejném scénáři pořád dál, jako berani či jako notoričtí sázkaři, doufajíce, že snad ten příští mistr světa, diktátor, prezident planety či masový vrah, už konečně dobře vyjde a že to bude konečně soucitný, milý a hodný člověk, který se na vrchol krvavé pyramidy nedostane přes mrtvoly.

Nevím, proč zrovna nám tolik vadí tzv. terorismus? Vždyť je to zákonitá a námi všem druhým tolik doporučovaná konkurence. (Není-li cílenou provokací z naší strany. Ale i přesto se potom rozčilujeme, jestliže se nám vymyká z ruky.) Když konkurencí zatápíme my druhým, je to v pořádku, když s ní zatápí někdo nám, pak naříkáme a křičíme, "Chyťte terorismus!". Když si uděláme volný trh pro sebe považujeme to za správné, když si jej takový udělá někdo jiný, náhle nám jeho volný trh vadí. Závoj na naší mysli způsobuje choromyslné duševní pomatení.

Kdo nejde s námi, jde proti nám. Konkurence je extremismus, který uznává pouze stejnosměrnou sílu (pozici), která zákonitě vytváří protisílu (opozici). My však světovládně chceme, aby všude byla stejnosměrná pozice. Je to z principu nemožné. Harmonické využívání protikladných sil je nám cizí. Obyčejný automobilový motor je na tom lépe. Ten např. pomocí přetočeného řemene dokáže sladit opačné točivé momenty. Indové uctívají krávu jako svoji matku a boha, protože jsou závislí na jejích produktech. Budiž, naší posvátnou krávou je tedy auto, ale proč si potom z něho nebereme příklad?

Tělocvik

Tělesná výchova je nám v souhlase s naší nedostatečností stále předkládána jako nechutná záležitost. Z jednoduchého důvodu, protože osvobozuje. Je tedy potom pro nás nechutná i svoboda.

Ve skutečnosti pravá tělesná výchova však není žádnou násilně vnucovanou drezúrou, která by měla být vychovávaným člověkem kvitována s odporem. Je to uvádění neuspořádaných tělesných i organických funkcí do souladu, který je zdravý, příjemný a výhodný především pro takto vychovávaného člověka. Nevyladěný organismus nemůže pro svůj narušený stav dosáhnout ani uspokojení, po kterých neustále touží. Podobně jako automobilový řidič nemůže dojet do cíle své cesty s neseřízeným motorem a porouchaným autem. Na rozladěný hudební nástroj lze hrát jen falešně. O co více ladění vyžaduje lidský nástroj, kterým je naše tělo?

Můžete žít, hýbat se, běhat, tančit, sportovat, pracovat atd., ale pokud budete takto činní pouze z důvodu neuvědomělého pudového hnutí, nebudete skutečně svobodní. Pokud nebudete činní vědomě a pro bezprostřední radost z pohybu, bude pro vás pohyb pouze prostředkem k jinému účelu. A v jeho velké přemíře může být dokonce i škodlivý. Stanete se pak pouze průtokovým vodičem energie poklesávající na nižší hladinu své kvality (entropie), která váš organismus zrychleně opotřebovává.

Činnost nemůže pomáhat regenerovat organismus pokud neuzavírá uspořádané, hybné, silově a duševní okruhy, které vytvářejí efektivní, úsporný a radostný pohyb. Moderní věda říká, že cyklické a rytmické pohyby produkují v našem mozku (mysli) i organismu vnitřní hormony způsobující radost (endorfiny). Znakem dobrého pohybu je kontrolovaná funkce a využívání setrvačné (rytmické) síly.

Asi všichni lidé milují pohyb, ale mnozí příliš nemilují pohyb svého těla. Rádi se na pohyb dívají a touží po něm, ale jejich vlastní tělo je pro ně příliš těžké a vzpurné, podobně jako nějaký cizí organismus, tvrdohlavé zvíře nebo nepříjemné závaží. Současným lidem se vlastní organismus (příroda) nějak odcizil. Člověk je divák. Pozornost je podstatou jeho bytosti. Ale naše pozornost si dnes naší bytosti nechce nějak všímat. Bůh nás opustil. Nebo jsme si vybrali jiného.

Ovšem pojem a pociťování těla se mění v závislosti na způsobu, úrovni a trénovanosti osoby. Velmi podstatně. Pojem těla může být u různých osob velmi rozdílný. Pro někoho je pouze teoretickým pojmem se kterým jen kalkuluje, ale pro jiného je reálným a kontrolovatelným jevem. Tělesný habitus, projev a pohyb podle toho také vypadá.

Naši pozornost velice zajímá a poutá pohyb, ale naše podvědomí (tělo) si však zvyknulo na lhostejnou pasivitu. Zájem pak uniká mimo naše tělo k jiným živějším tělům a jevům. Naše tělo tím však velmi strádá. Očekáváme pozornost (energii) do jiných osob a musíme za ni platit ve velmi vysokém směnném kurzu. Hodně kvalitní energie ze sebe vydáváme, ale menší množství méně kvalitní energie od jiných přijímáme. Přitom si svoji pozornost a energii můžeme věnovat sami sobě přímo. Celý náš současný pozemský život je jen bojem o pozornost, za kterou následuje vše další (síla, výhoda, postavení, peníze, majetek atd.). Peníze jsou vlastně poukázky na pozornost. Jsou úředním potvrzením z pekla, že se vám může v nebi chvíli věnovat nějaký pánbůh. Nemáte-li je, nikdo si vás ani nevšimne. Nějakému poťouchlému ďáblovi se podařilo v našem podvědomí ztotožnit peníze s pozorností. Ostatně neříká se úplatku "pozornost"?

Aby se konzumně spoutaní lidé tělesně pohybovali, potřebují k tomu velmi razantní a návykové prostředky. Vyžadují silný pudový stimul, jako je třeba míč, puk, peníze, sex, krev, senzace, vzrušení, bolest, pýcha, egoismus aj. Jsou tak pečlivě od mládí a celá staletí vychováváni systémem podmíněných reflexů. Uzavřeni v jejich vězení se nemohou a nesmí svobodně projevovat.

Aby se dnešní konzumní lidé nemuseli z vlastní vůle pohybovat, jsou paradoxně schopni různých nevídaných nebezpečných, pracovních a sportovních výkonů a jsou ochotni podstupovat a snášet mnohá utrpení. Není to však pro ně tak hrozné, jako kdyby měli uchopit svojí těkající pozorností a vědomím své tělo a začít s ním pohybovat uvědoměle. Chytrý vozka je v tomto úmorném a bezperspektivním tažení své příliš těžké káry navíc ještě popohání bičem a cukrem.

Pro dnešního konzumního člověka není horšího mučení a terorismu, než tělocvik a tělesná výchova k sebekontrole. Podotýkám, že rekondiční tělocvik je na úředním indexu spolu se žhářstvím a terorizmem. (Ano, takové seznamy skutečně existují. Všímejte si statistických dotazníků). Není divu, neboť takové cvičení není daňově zpoplatněno. Veškeré sportování, které je motivováno nějakým emočním ziskem, je totiž dobře ošetřeno daňovými odvody. Soběstačný tělocvik z daňového systému nepřípustně uniká.

Fantazie nebo koma

Současní lidé si asi nedokáží představit, že by jejich zaměstnáním nebylo rabování (okrádání) a devastace přírody a lidí, ale že by jejich životním údělem bylo tělesné cvičení. Proč by tomu tak nemohlo být, třeba za 100, 200 nebo až za 1000 let? Raději budou podstupovat všemožná zla a utrpení, než aby se regenerovali v souladu s plánem přirozené evoluce. Nechají se od ní raději trápit a nemilosrdně selektovat. Navíc s vychytralým přispěním naší přeumělé civilizace, rozvinuté vědy, techniky a byrokracie.

V současné době je naší primární činností destrukce planety a člověka. Je to nejlépe placeným byznysem. Veškerá rekonstrukce je druhotná a musí sloužit tomuto strategickému cíli. Myšlenka, že by rekonstrukce mohla být primární a destrukce sekundární, se mocným a odpovědným osobám jeví jako naprostá absurdní fantazie. Ještě absurdnější fantazií je však myšlenka, že by vývoj mohl jít trvale udržitelným růstem nadále stejným způsobem jako doposud. Nevěříme nebo věřit nechceme, že by bohatství nemuselo vznikat konkurencí na úkor chudoby a ničení bohatství někoho jiného.

Mnozí lidé raději budou používat a požívat tuny chemických látek (kosmetiky, léků atd.); nechají si raději implantovat všelijaké čipy, budíky, přístroje, vývody, kovové či plastové součásti kostry; a nechají si raději transplantovat všemožné orgány z mrtvol. Nic z toho však není pro ně tak morbidní, jako to, že se měli začít uvědoměle tělesně hýbat.

Ideálem dnešního konzumního člověka je vlastně trvalý pobyt na lůžku v jednotce intenzivní péče. Zde by nemusel naprosto nic dělat. O všechno by se za něj staraly automatické přístroje a počítače, které by udržovaly všechny jeho životní funkce. A především by se staraly o ovládání jeho duševní činnosti promítáním svěžích filmů do jeho mozku. A on, pacient, by podle svého podvědomého mínění, jen tak šťastný ležel a v klidu snil. Ve skutečnosti by byl takový ležící pacient mrtvolou ve smrtelném komatu.

Hmota těla dnešního člověka odpadává od jeho snícího a spekulujícího vědomí. Tíhne k zemi, zhutňuje se, stává se nepohyblivou a pod prahem našeho denního vědomí velmi trpí. Člověk před touto bolestí vlastního těla podvědomě ještě více utíká a situace se opakuje a zhoršuje.

Ztratili jsme díky civilizaci radost z tělesného pohybu. Pohyb je však život a tak jsme také ztratili radost ze života. Svým způsobem jsme umřeli. Jestliže je zde v našem světě tělo mrtvé, je zde i člověk mrtvý. Zvířata jsou na tom nepřekonatelně lépe. Kočka i pes si hrají s živelnou radostí. Milují tělesný pohyb, život, ale domestikovaný, civilizovaný a kulturní člověk domácí nikoliv.

Děti jsou nuceny stále sedět a ony se s tím smiřují. Sedí doma, ve škole a ve volném čase. Sedí u televize, u počítačů, v autě -- no, prostě všude. Sedí "jako" vězňové v kriminále. Sedí proto, aby nezlobily. Ježíše jeho současníci také ukřižovali jenom kvůli tomu, aby nezlobil. Zavraždili jej proto, aby se nemohl hýbat, aby nežil. Naše ideologie systematicky umrtvuje všechny pohany -- nově narozené děti i nově nalezené domorodce. Hledá, zabírá, rabuje a ničí nové zdroje surovin, energie a lidských sil. Jako pavouk spoutává desetitisíci vláken zákonů ducha i tělo člověka jako živou konzervu do těsného zámotku, ze kterého není úniku.

Děti naše budoucnost

Viděla jsem nedávno malého chlapce běžícího ke svému otci. Přímo letěl. Běžel a vůbec si nebyl vědom toho jak běží. Dráhy jeho pohybů byly dokonalé. Připomínal kotouč letící při zemi. Jeho malé tělo nebylo pro jeho vědomí dosud příliš veliké, ani příliš ztuhlé. Byl nevýslovně šťastný. Doběhl k otci a musel běžet ještě jednou od něho a znovu k němu zpět. Byla to radost, dívat se na něj, jak běží.

Za několik let naše společnost vychová z běžícího chlapce mátohu, která se bude ve škole schovávat na záchod před paskvilem vydávaným za tělocvik a bude zde kouřit tabák nebo marihuanu. Za několik let jeho tělo, posměšným prostředím zlomyslně vyprovokované k předčasné pohlavní dospělosti, přeroste rozsah jeho jednostranně (paměťově) vzdělávaného vědomí. Stačilo by takovému chlapci poskytnout prostor a možnosti, aby v sobě rozvíjel a upevňoval živelnou radost z pohybu (radost z pohybu ve spojení s živly). Není k tomu však žádná politická a ekonomická vůle. Ostatně dospělí již dávno zapomněli na to, co jim i jejich dětem chybí.

Společnost, ve které onen chlapec žije, již dávno ztratila nepodmíněnou radost ze svobodného pohybu. Stala se byrokratickým automatem, který je ovlivňován jen pudovými reflexy a penězi. Ohledně radosti a volného času poskytuje dětem a mládeži především prostor k mediální zábavě, konzumu, kouření, alkoholismu, předčasnému sexu, drogám, hazardu aj.

Tělo onoho běžícího chlapce bylo dosud měkké, vláčné a ohebné. Jeho vědomí si v něm přímo libovalo. Běžel s radostí jejíž ozvy dospělí marně hledají v alkoholu, drogách, sexu, televizi, hobby, hazardu, penězích a ve všem možném. Nikdy ji tam nenaleznou. V tom chlapci běžela naše radost, náš život a pohyb. Naše společnost je nadmíru pečlivě přichystaná tuto radost i tohoto chlapce bytostně zničit. Je přichystaná odejmout mu jeho přirozenou radost a sílu, převzít kontrolu nad jeho pudy a řídit jeho osud podivným směrem dekadentního osudu vyžilého lidstva.

Potřebujeme opravdu na všechno pouze cizí energii? Nelze na něco též využít naši vlastní kontrolovanou přirozenou sílu, kterou nazýváme pudem? Potřebujeme na vše pouze elektřinu, plyn a především naftu? Nestačí nám na mnohé činnosti také naše vlastní síly? Raději, než abychom více využívali svůj vlastní tělesný pohon, tak povedeme kvůli naftě války? Skutečně, spíše než abychom se začali vědomě trochu hýbat, přijmeme raději hrozbu globální zkázy? Nestačí nám přirozený motiv a pohon, který je v nás uložený od věků? Musíme stoprocentně parazitovat na cizí duševní a tělesné síle, na cizích energiích a zdrojích? Neobejdeme se ani trochu bez toxických duševních stimulů jako jsou peníze, sex, majetek, postavení, sláva atd.? Nevystačíme si s něčím sami a nebude to pro nás všechny lepší a zdravější?

Je to otřesná realita a také naše vina. Pochybuji, že existuje na její omluvení vůbec nějaký rozumný argument.

Epilog s trochou praxe

Vážení čtenáři, během vašeho čtení tohoto článku, jsem si vypůjčila vaši pozornost. Nyní vám ji s díky vracím, abyste ji mohli vrátit tam, kam patří. K naší tělesné bázi, odkud má teprve vzcházet k našim tělesným pohybům a jiným denním činnostem nebo zde také má při odpočinku (relaxaci) setrvávat. A Jestliže jsem se již zmínila o Ježíši, tak se tuto pozornost můžete pokusit vložit do míst, kde hřeby proniknuly jeho chodidla (stigmata). Případně můžete přibrat bod na nejspodnější základně trupu. Čínská psychosomatika nazývá tyto body, které jsou na nejvzdálenějších hranicích (koncích) našeho těla (světa), kam dosahuje náš oběh vědomí, síly a krve v organismu, bublajícími zřídly (chodidla) a dnem moře (spodek trupu) univerzální energie. Z těchto míst se tato energie navrací zpět do svého původního zdroje uzavírajíc tak vesmírný koloběh sil a látek. A uprostřed těchto cirkulačních gravitačních fenoménů, mezi nebem (kladným pólem) a zemí (záporným pólem), stojí jako prostředník a důležitý transformátor lidstvo, Člověk, Adam.

Dobrá chůze je spojena s psychosomatickým stavem i pocitem, že jste zavěšeni shora za vrchol hlavy (korunku) a že jste vytáhnuli celé tělo a nohy z bahna (země) nebo vody, přičemž máte pocit jako byste kráčeli po hladině moře energie (viz. Ježíšova chůze po moři, Mat. 14, 25).

Nohy jsou pak ve východní psychosomatice nazývány kořeny. Je-li kořen shnilý, odumírá posupně celý organismus. Trup je potom přirovnáván ke kmeni a paže k větvím. Spodní polovinu těla (pánev a nohy) připomíná pařez se dvěma hlavními kořeny, který strkáme štítivě pod stůl. A celé tělo je "stromem života uprostřed ráje a stromem vědění dobrého i zlého" (Mojž. 2, 9). Člověk má velmi mnoho společného s rostlinami. Tak dlouho jsme trhali ovoce zevního poznání a plody rozumu, až jsme zapomněli na nohy, které symbolizují celé tělo (nosiče vědomí) a které se staly pro nás a naši kulturu zapomenutými kořeny naší bytostné i společenské krize.

Psychosomatika je vědou budoucnosti. Zjevuje úžasné možnosti a funkce lidského organismu, které jsou prozatím plně nevyužívané, retardované a velmi devastované. Obecně si lidstvo své lidské tělo zatím příliš nezaslouží. Většině lidí by stačilo tělo mnohem jednodušší a je docela možné, že jejich tužbám i potřebám bude vyhověno. Pokud se psychosomatika nestane vědou třetího tisíciletí, tak nebude vlastně ani žádná budoucnost. Ostatně, jakou budoucnost by mohlo mít bytostně postižené lidstvo?

(Napsáno s použitím metodických materiálu CCMA, Berlin, srpen 2006.)