A menší člověk, menší zločinec? Když si k tomu všimnu, kdo mi to vlastně pořád říká, tak věrohodnost takových posudků klesá v mých očích hluboce pod nulu. Ale vlastně mi to může být úplně jedno, jaký to byl člověk Vladimír Ilijič. Měl bych se starat o to, jaký jsem člověk já sám. Čím více se člověk stará o to, jací jsou ti druzí, tím více to s ním samotným jde z kopce. A tak to můžete vzít se všemi těmi největšími lidmi na světě. Kdo by o to stál být nevětším člověkem na světě?

U nás na náměstí stával Lenin. Nějak jsem si na něj zvyknul, na toho opuštěného chlapíka. Každý měl strach se k němu přiblížit. Mimo stranické delegace. Ale i ty se k němu plížily jen občas a smutně. Naprosto bez radosti nad vítězstvím dělnické třídy a s pohřebními kyticemi v rukou. Prostě jsem si na něj zvyknul. Kvůli tomu, že se tomu místu říkávalo U Lenina. Tuhle se mne nějaký západní turista optal, kde je Masarykovo náměstí. Nevěděl jsem.

"Dobrý muži," odpověděl jsem, "vím naprosto přesně, že v každém větším městě naší republiky je jistojistotně Masarykovo náměstí. Ale zaboha nevím, kde leží toto náměstí v našem městě! Sázel bych se, že by to mohlo být někde U Lenina?"

"A kde to je, tam U Lenina?" zeptal se ten dobrý muž.

"No tam, co bývalo náměstí Velké říjnové revoluce, předtím Gottwaldovo, předtím Stalinovo a předtím možná......," zarazil jsem se, abych neřekl nějaké nelibě slyšené jméno a pokračoval jsem, "půjdete rovně a pak asi třetí ulicí doprava, tou ulicí, co se dříve jmenovala Osvobození, předtím Svobody, předtím Švermova a předtím nevím jak. Možná .....?"

Zase jsem se zarazil, abych neřekl něco nepřípustného a nakonec jsem dodal: "Nevím to, stejně tak, jako nevím, jak se ta ulice jmenuje dnes."

Nechápavě na mne zíral, ten cizinec a tak jsem mu to vysvětlil: "Bydlím zde ve městě již přes padesát let, ale kde přesně bydlím, to nevím. Nemohu vám popsat cestu na náměstí, ani na nádraží. Názvy se u nás za mého života změnily tolikrát, že mám z toho v hlavě úplný maglajz. V našem městě je několik stovek ulic, jestliže se za padesát let změnily jejich názvy nejméně čtyřikrát, jak si je mám všechny pamatovat?"

Odešel mnou naznačeným směrem. A sám jsem si vzpomněl, na to co se říká, totiž, že jména hloupých jsou na všech sloupích. Chcete-li z někoho udělat hlupáka, prostě stačí jeho jméno vyvěsit na všechny sloupy. Chcete-li zdiskreditovat například demokracii, mluvte o ní od rána do večera. Podobně se tomu stalo s komunismem, socialismem, světovým mírem, atd. Chcete-li zneuctít něčí památku, prostě otloukejte jeho jméno každý den nebohým lidem o hlavu. Za chvíli jej budou mít všichni plné zuby.

Čínský mudrc Lao'C pravil, že to, co má jméno, umírá. Chcete-li něco učinit smrtelným, chcete-li něco zabít, dejte tomu prostě nějaké jméno. Staří Židé měli prý zakázáno nazývat svého Boha jménem a místo toho používali zástupné názvy. Asi proto, aby neumřel. Avšak my, první, co činíme od dob vyhnání Adama z ráje, je pojmenovávání naprosto všeho, s čím se setkáváme. Vlastně tím vše zabíjíme. Je to asi náš evoluční úkol.

Nedávno jsem v televizi viděl jednoho biologa, který si posteskl na tím, že nějaký druh zvířete vyhynul dříve, než je vědci stačili alespoň systematicky pojmenovat a popsat. Ten rošťák, myslím to zvíře, vyhynulo dříve, než jej vědci ulovili, zabili a vycpali. A než se lovcům podařilo zastřelit jeho poslední exemplář.

Systematicky vyhledáváme u každého člověka, zvířete, věci a události přesné jméno, název, místo a čas. Vyhledáváme individualitu, abychom na ní mohli uvrhnout individuální vinu, mohli ji osobně potrestat, zabít a vyhubit. Přitom k individualitě stále druhé provokujeme. Jistě, aby vina a její následky nepadnuly na nás. Kolektivní vina prý neexistuje. Jako by náš milý Pán Bůh v nás tušil, že dav je tak zmanipulovaný, že je vlastně zcela nevinný.

A tak když procházím naším městem, ulicí Milady Horákové, Jana Palacha a přes Masarykovo náměstí, stále mám v hlavě jenom ten Leninův pomník. Kam se podívám, všude vidím samého Lenina. Osobně proti němu nic nemám.