Některé války se ale táhnou celá desetiletí. Jen v Demokratické republice Kongo, kde se před dvěma týdny konaly volby, si ozbrojený konflikt vyžádal čtyři miliony mrtvých -- většinu z nich ovšem nezabily kulky či střepiny granátů, ale podvýživa a nemoci. V Súdánu dvě dekády trvající občanská válka mezi severem a jihem stála víc než dva miliony lidských životů a vyhnala z domovů šest milionů lidí. Některé ozbrojené konflikty jsou spojeny s malými ztrátami na lidských životech, jiné jsou krátké, ale nesmírně krvavé: například během genocidy ve Rwandě roku 1994 bylo zabito téměř milion lidí.

Nedávný masakr v libanonském městečku Kana připomněl, že nejtragičtějšími oběťmi války jsou ti nejbezmocnější -- děti, ženy a staří lidé. Statistici hlásí, že od roku 1990 byly celosvětově v ozbrojených konfliktech zabity přibližně dva miliony dětí. A dalších nejméně šest milionů dětí bylo zmrzačeno či vážně zraněno. Osud dětí je ale ve válkách deformován i jinak: ve více než třiceti ozbrojených konfliktech působí dnes přibližně 300 tisíc dětských "vojáků" -- chlapců a děvčat ve věku pod 18 let. Jsou "používáni" nejen v bojích, ale i jako kurýři, kuchaři či poskytovatelé sexuálních služeb.

A nejen děti jsou zneužívány. Během ozbrojených konfliktů jsou dívky a ženy trvale ohroženy znásilněním, domácím násilím, prodejem, zmrzačením. Vyšetřování ukázala, že téměř každá žena nad 12 let, která přežila zmíněnou genocidu ve Rwandě, byla znásilněna. Během války v bývalé Jugoslávii bylo podle odhadů 20 tisíc obětí sexuálního násilí.

Vedle nejtragičtějších ztrát v podobě mrtvých, zmrzačených a zraněných přináší ozbrojené konflikty i hospodářské ztráty. Přímé, ale i nepřímé: podle dostupných údajů vynaložilo mezinárodní společenství jen v 90. letech minulého století na rekonstrukci míru 240 miliard dolarů. Ne však ve všech zemích stejně: v Bosně a Hercegovině připadlo na hlavu 245 dolarů ročně, v Afghánistánu 40 a v Libérii to bylo 31 dolarů.

Všechna čísla jsou ale pouze orientační. Nejde jen o to, že zprávy z bojišť jsou nepřesné. Také metody a definice pojmů, používané odlišnými výzkumnými týmy, se liší. Nejuniverzálnější je definice války. Obecně se výzkumníky přijímá představa, že válka je dlouhodobý konflikt ozbrojených skupin, který si vyžádal nejméně tisíc mrtvých za rok. Složitější je to s definicí konfliktu. Nejčastěji se pod tímto pojmem rozumí situace, kdy určitá skupina -- například etnická skupina, ideologické uskupení či stát -- nebo jednotlivec je v cílevědomém sporu s jednou či více skupinami či jednotlivci. Výraz "krize" je sdělovacími prostředky a politiky tak nadužíván, že nalézt jednotné pojetí je téměř nemožné. V zásadě se ale jedná o takový typ konfliktu, jehož příznačným rysem je náhlý výbuch neočekávaných událostí a nepřátelských akcí způsobených existujícím konfliktem.

Graf číslo 1, převzatý z citované ročenky OSN Zpráva o lidském rozvoji, ukazuje jednu z možností, jak členit rozložení konfliktů od roku 1945.

Graf č. 1: TYPY A VÝVOJ KONFLIKTŮ

(1945 -- 2003)

Pramen: Human Development Report 2005. International Cooperation at a Crossroad. Aid, Trade and Security in an Unequal World. New York: United Nation Development Program, 2005, s. 153.

Jiný příklad výzkumu konfliktu představuje projekt KOSIMO (Konflikt-Simulations-Modell), který na Heidelberské univerzitě vede Frank R. Pfetsch. Jeho tým v současnosti pracuje s pětistupňovou škálou intenzity. Pro nás je důležité, že na žádném stupni nebyl zaznamenán konflikt, který by se týkal Česka:

• Latentní konflikt je nenásilný. V seznamu loňských latentních konfliktů je například uveden spor mezi Velkou Británií a Španělskem o teritorium Gibraltar, ale i mezi Slovenskem a Maďarskem o autonomii a zdroje.

• Manifestovaný konflikt nenásilné povahy. V roce 2005 byl takovým konfliktem například spor uvnitř Tanzanie týkající se secese Zanzibaru nebo mezi Kolumbií a Venezuelou o mezinárodní postavení.
• Krize s občasným použitím násilí jednou stranou konfliktu. Jako příklad z loňského roku lze uvézt konflikt mezi Bangladéšem a Indií o teritorium a vodní zdroje či uvnitř Libanonu mezi náboženskými skupinami o moc.
• Vážná krize, v níž se objevuje opakované organizované násilí. V roce 2005 byl takovouto vážnou krizí například spor v Nepálu mezi vládou a komunistickými povstalci o ideologii a systémové změny, v Burundi mezi vládou a povstalci z kmene Hutu o moc či mezi Palestinci a Izraelem týkající se oddělení, systémových změn, ideologie a zdrojů.
• Válka jako dlouhodobé ozbrojené násilí. Podle autorů této analýzy v roce 2005 probíhala válka například v Iráku o moc, systémové změny a ideologii či v Súdánu o regionální moc.

Graf číslo 2 ukazuje, jaký byl podle tohoto výzkumu počet konfliktů ve světě v posledních dvou letech.

Graf č. 2: POČET KONFLIKTŮ VE SVĚTĚ V LETECH 2004 A 2005

Pramen: Konfliktbarometer 2005. Krisen - Kriege -- Putsche. Verhandlungen - Vermittlungen -- Friedensschlüsse. 14. Jährliche Konfliktanalyse. Heidelberg: Heidelberger Institut Für Internationale Konfliktforschung, 2005, s. 1.

Nejcitovanější přehled ozbrojených konfliktů ve světě přináší pravidelně ročenka Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI). Ta letošní tvrdí, že od konce studené války proběhlo 57 významných ozbrojených konfliktů, přičemž větší část z nich se týká vládnutí, menší část otázek území. Patrný je prý pokles počtu významných konfliktů (viz tabulku č. 1). V roce 2005 podle SIPRI neprobíhal žádný mezistátní konflikt. Toto tvrzení je však pouze otázkou definice: řada vnitrostátních krvavých ozbrojených konfliktů i loni probíhala se zahraniční účastí -- především v Iráku a Afghánistánu.

Tabulka č. 1: HLAVNÍ OZBROJENÉ KONFLIKTY V LETECH 1990 AŽ 2005

Pramen: Stockholmský institutu pro výzkum míru, SIPRI 2006.

Příčiny válek je možné hledat různě. Klasický spor se vede o to, zda zbraně existují proto, že lidé chtějí válčit, nebo zda lidé válčí, protože mají zbraně. V každém případě od roku 2001 existuje program OSN usilující o snížení počtu malých a lehkých zbraní. Podle tohoto programu jsou malé zbraně takové typy zbraní, které jsou určeny pro individuální užívání -- např. revolvery a pistole, pušky a automatické pušky, samopaly a lehké kulomety. Lehké zbraně pak jsou pro skupinové užívání malých posádek a jsou dopravovány na lehkých vozidlech či zvířecím spřežením -- např. těžké kulomety, minomety s kalibrem menším než 100 mm, granátomety, přenosné protiletadlové a protitankové zbraně a přenosné odpalovací zařízení pro rakety.

Na toto téma se na přelomu června a července konala v New Yorku konference OSN, která přinesla varující údaje. Podle kvalifikovaných odhadů je ve světě přibližně 639 milionů kusů zbraní. Přibližně 59 % z tohoto arzenálu je v rukou civilistů. Zbývající jsou buď v rukou armádních sil (okolo 39 %), policie, vzbouřenců a jiných nestátních sil.

Malé a lehké zbraně jsou velký obchod. Ročně se vyprodukuje téměř sedm milionů kusů komerčních ručních zbraní. Vyrábí se v 90 státech, ovšem 75 % z nich pochází z USA a Evropské unie. Odhady říkají, že černý trh s malými zbraněmi se pohybuje od dvou do deseti miliard dolarů ročně. Jenom v Afghánistánu je okolo 10 milionů kusů těchto zbraní, v západní Africe přibližně sedm a ve Střední Americe dva miliony kusů. Tyto zbraně jsou v zásadě levné -- v některých zemích lze samopal AK-47 "kalašnikov" koupit za pytel kukuřice nebo za 20 až 30 amerických dolarů.

Jiné teorie říkají, že příčinou ozbrojených konfliktů je buď hlad, chudoba a nespravedlnost obecně, nebo snaha získat nějaké podnikatelské výhody či suroviny. Statistici skutečně hlásí, že nejvíce se bojuje v chudých zemích. Devět z deseti zemí, které se umístily na dně seznamu států seřazených podle úrovně indexu lidského rozvoje, zažilo od roku 1990 nějaký ozbrojený konflikt. V letech 1946 až 1989 se 30 % ozbrojených konfliktů odehrálo v Africe, od roku 1989 do roku 2003 to bylo 38 %.

V případě Afriky ale nebyla pouze chudoba příčinou válek. Tabulka č. 2 ukazuje, že v mnoha zemích, kde se odehrávaly a odehrávají ozbrojené konflikty, byly jejich příčinou suroviny, které nabízejí možnost zbohatnout, získat konkurenční výhodu nebo zabránit potenciálnímu protivníkovi v majetkovém či mocenském zisku.

Tabulka č. 2: SUROVINY A KONFLIKTY

Pramen: Human Development Report 2005. International Cooperation at a Crossroad. Aid, Trade and Security in an Unequal World. New York: United Nation Development Program, 2005, s. 167 (upraveno).

Pouze touha použít zbraně, chudoba či honba za surovinami nedokážou vysvětlit novou válku na Blízkém východě. K pochopení nestačí ani připomenutí, že se jedná již o třetí izraelsko-libanonskou válku. Připojená chronologie izraelsko-arabského konfliktu od roku 1993 též jen naznačuje, jak složitá je daná problematika -- nelze zapomínat, že první arabské a židovské teroristické skupiny začaly v dané oblasti působit na přelomu 20. a 30. let minulého století.

Chronologie událostí od dohody o míru mezi Izraelem a Palestinci

*
• 1993. Tajné vyjednávání v norském Oslu vyústilo v dohodu Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která obsahuje vzájemné uznání plus úmluvu o vytvoření omezené samosprávy Palestinců v Jerichu a Gaze. Dohoda byla podepsána ve Washingtonu izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a předsedou OOP Jásirem Arafatem.
*
• 1994. V únoru židovský osadník zmasakroval 39 Palestinců modlících se v hebronské mešitě, což odstartovalo novou vlnu násilí. Přesto byly izraelské jednotky v květnu staženy z Gazy a Jericha. V květnu se J. Arafat stal prezidentem palestinské samosprávy a v červenci přesídlil do Gazy. Mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem.
*
• 1995. V září podepsána dohoda o Palestinské samosprávě na Západním břehu Jordánu. O dva měsíce později, 4. prosince, byl J. Rabin zavražděn pravicovým extremistou.
*
• 2000. Intifada II. Od 29. září, den po manifestační návštěvě Ariela Šarona na místě zvaném Chrámová hora či Haram al-Šarif, začala druhá intifada. Palestinská společnost červeného půlměsíce hlásí, že do února 2005 bylo během Intifady II zabito 3808 a zraněno 29 456 Palestinců. V květnu 2000 stažení izraelských vojsk z nárazníkového pásma v Libanonu.
*
• 2001. V únoru zvolen A. Šaron izraelským premiérem.
*
• 2002. Spojené státy, Rusko, OSN a Evropská unie přijaly tzv. cestovní mapu řešení izraelsko-palestinského konfliktu.
*
• 2004. Izrael zahájil stavbu bezpečnostní zdi, která jej má oddělit od Západního břehu Jordánu, ale zasahující do tohoto prostoru. V březnu šajch Ahmad Jasín, zakladatel Hamásu, zabit izraelským atentátem v rámci tzv. mimosoudní likvidace. V listopadu zemřel J. Arafat.
*
• 2005. V lednu prezidentem palestinské samosprávy zvolen Mahmúd Abbás z OOP. V červnu mezinárodní soud v Haagu rozhodl, že stavba bezpečnostní zdi je protiprávní. V libanonských volbách v květnu a červnu posílil Hizballáh své postavení v parlamentu -- ze 128 má 23 křesel (dříve 8). V prosinci vážně onemocněl A. Šaron. Stažení syrských vojsk z Libanonu.
*
• 2006. V lednových volbách do palestinského parlamentu získal Hamás 76, zatímco al-Fatah pouze 43 křesel ze 132. V lednu se úřadujícím premiérem Izraele stal Ehud Olmert (od dubna řádným premiérem). V březnu se palestinským premiérem stal Ismail Haniya z hnutí Hamás. o
  • 29. června zajali izraelští vojáci 64 vysoce postavených členů hnutí Hamás, mezi nimi 8 ministrů a 26 poslanců.
  o
  • 25. července bojovníci hnutí Hamás unesli z vojenského stanoviště v Izraeli jednoho vojáka. Následoval vpád izraelské armády do Gazy s cílem vojáka osvobodit.
  o
  • 12. července bojovníci Hizballáh zaútočili na vojenské stanoviště v Izraeli a zajali dva izraelské vojáky. Jako odpověď izraelské letectvo začalo bombardování Libanonu. Hizballáh zahájil masové raketové ostřelování Izraele.
  o
  • 7. srpna zatkly izraelské ozbrojené síly předsedu palestinského parlamentu Azíze Duvajka z Hamásu.

K vysvětlení konfliktů na Střední východě se nejčastěji používají teorie o střetu civilizací či požadavek boje za demokracii. Představa o tom, že se ve světě potýká muslimská civilizace s civilizací postavenou na židovsko-křesťanské tradici, odporuje základním datům. Za uplynulá desetiletí zahynulo v konfliktech a válkách mezi muslimy více lidí, než mezi muslimy a tzv. židovsko-křesťanskou či hinduistickou civilizací. Schůzka představitelů muslimských zemí, která se koncem minulého týdne konala v Kuala Lumpuru, opět ukázala na nerozhodnost vyrůstající z roztříštěnosti muslimů -- radikální podporu Libanonu vykazují pouze šíité na ulicích v Bagdádu a v Iránu.

K pozoruhodným stránkám nového ozbrojeného konfliktu na Blízkém východě patří, že je spojen s americkou politikou prosazování demokracie. Ostatně knihy o mezinárodních vztazích jsou plné tvrzení o tom, že demokratické státy mezi sebou neválčí. Však také prezident George Bush přispěchal s tezí, že izraelský útok na Libanon nemá oslabit tamní demokraticky zvolenou vládu. Proč to ale z demokratických voleb vzešlý libanonský prozápadně orientovaný premiér nechápe? A to ani po tisícovce zabitých, milionů vyhnanců z domova, zničení infrastruktury země a vybombardováním celých městských čtvrtí a vesnic.

Vysvětlení nabízí ministryně zahraničních věcí USA Condoleezza Riceová. Ta hned v prvních hodinách izraelského útoku na Libanon hovořila o tom, že je třeba "rekonstruovat Střední východ". Zdá se, že i po velmi sporných zkušenostech z Afghánistánu a Iráku současná vláda USA stále ještě věří na tvořivou sílu války při prosazování demokracie.

Pokus násilné demokratizace v podobě intervence v Iráku má dva pozoruhodné důsledky. Tím prvním je vnitřní ozbrojený konflikt v Iráku samotném. Na začátku srpna byly celkové ztráty koaličních sil 2802 mrtvých, z toho 2576 Američanů; počet mrtvých Iráčanů je odhadován nad 100 tisíc (podle OSN bylo v první polovině tohoto roku zabito 14 tisíc iráckých civilistů). Tím druhým důsledkem je volební úspěch radikálních muslimských hnutí ve volbách v krizové oblasti.

Necitlivá Bushova zahraniční politika orientovaná na silová řešení vede k tomu, že nebývale roste množství přívrženců radikálních odpůrců Spojených států. Tak se stalo, že na palestinských územích Hamás a v Libanonu Hizballáh posílily své zastoupení v demokraticky zvolených zákonodárných sborech -- jak ukazuje připojená chronologie, v případě Hamásu došlo dokonce i k převzetí vlády. Demokratizace tak nakonec nevyústila v uklidnění situace, ale do dvou ozbrojených konfliktů, v Gaze a Libanonu.

Asi nejpravdivější vysvětlení současné války na Středním východě nabízí klasická teorie mocenské rovnováhy: po loňském stažení syrských vojsk z Libanonu v této zemi vzniklo mocenské vakuum. Bylo jen otázkou času, kdy a jak bude vyplněno. Libanon se tak stal terénem, kde se svádí jedna z bitev klasického mocenského zapasu na Blízkém a Středním východě. Je to boj o moc nad teritoriem a zdroji: lidmi, vodou, ropou a podobně. Na dramatičnosti i tragičnosti tomuto zápasu pak přidává skutečnost, že zde proti sobě působí dvě legitimní národní emancipační hnutí, která požadují životaschopný a bezpečný stát - židovské a palestinské.

Přijmeme-li tezi, že obě tato národní hnutí jsou legitimní, pak se dostáváme k logickému paradoxu: tvrdíme, že používání síly je z obou stran ospravedlnitelné. Tvrdíme ale zároveň, že při pohledu z jedné strany se ta druhá strana jeví jako nespravedlivá. V této situaci dá pouze říci, že ozbrojené násilí je selháním lidského rozumu.

Válka v Libanonu ukazuje, že tento svět není nejlepší z možných světů. Jde o válku, která nevyřeší nejdůležitější konflikty na Blízkém a Středním východě, jejichž je tragickým derivátem. Její okamžité zastavení je proto nejen přirozený požadavek každého humanisty, ale i logický krok k hledání skutečného řešení problému pomocí nevojenských prostředků.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom