Opravdu jsem šláp' vedle, vlastně úplně přesně na cíl čili na starý kartáč s ocelovými štětinami. Ačkoli pořád lepší než štětinky v sedací části těla. Protrahovaným nosem řvu jako tur, jako lev, jako porcelánový jelen v říji; jenom abych nepřeťáp'. Soused je nimrod. Není sice tím mezopotámským králem Nimrodem, svině taky ne (naopak, ať se na mne nezlobí), ale štětinkami, jak si pamatuji z dětství, zná disponovat nanejvýš účinně. Bohužel.

Přicházím do kuchyně, kde na mě hladově hledí dvě kočky -- jedna ruská modrá a jedna dvounohá česká s modrýma očima. Teď opatrně, jen lavírovat, nejsem slon v porcelánu!

Ta větší ve mně stejně vidí nemluvného trubce, takže když nalévám čaj, klidně si čte pomístní klasické pohádky. Se zájmem přihlížím, když tu koutkem oka registruji čtyřnožcův pohled úkosem. Rozhlédnu se a přítelkyně na vysvětlenou dodává: "Jiříku, slyš, přelils. Propadls mi životem." Šelma kočkovitá jako na povel zatíná drápky.

Rozpačitě posmrkávám, když tu mi před očima spanilá ručka mává kapesníkem. Už je to tady: Sbohem, armádo. "Nemůžeš se aspoň pořádně vysmrkat?"

Mají pravdu. Oblékám uniformu a troubím na ústup.

Aha, vy to nevíte. Na radu přátel jsem konečně opustil akademickou sféru plných starých chobotů, oželel žebrácký groš a oblékl stejnokroj. Šaty přece dělají slona a cena člena stáda se nepochybně měří podle majetku. Kdo nevěří, ať tam dupe. Kdo nedupe s námi, dupe proti nám.

Stop! "Pane řidiči, neviděl jste značku?" Teď teprve zaboduji. "Vystupte si, prosím. Překročil jste rychlost." Pan Franz nerespektuje šarži ani prohřešek. Mumlá cosi o vlezlém rypáku. "To se mi nemohlo stát. Neryjte do mne, nevystoupím." Opakuji, tentokrát důrazněji, svou výzvu. Občan s nepochopitelnou veselostí odtuší: "Nevystoupím." Tímhle mě nedoběhneš, chlape, lež má krátké končetiny. Trvám na svém. "Hele, neseď a zvedej se, vylez už, nebo ti pomůžu." Oslovený nejeví nejmenší vůli poslechnout orgán a zarputile si stojí na svém. Drzoun. Přivolávám posily, znásobujeme úsilí. "Vy si prostě nedáte říct, nevystoupím, já totiž nemám nohy." Nechce se mi věřit, ale vnitřní úprava vozu potvrzuje provinilcova slova. Kolega Hroch chrochtá smíchy. Naše autorita rázem pokulhává. Zaduly trouby před Jerichem. Výjimečnost situace nás vede jen ke slovnímu napomenutí. Řidič tentokrát vyvázl. Zabodoval on.

Asi se cestou přes lékárnu vrátím domů, do cirkusu. Do Podolí. Krotit dravou zvěř.