Tradiční, jakkoliv zmodernizovaný kapitalismus, založený na vykořisťování práce námezdně pracujících osob, doplňují autoři kapitalismem takříkajíc "přírodním", založeným nejen na - v našem podání - nejvýznamnější ekonomii času (práce), ale i na ekonomii (přírodní) hmoty, když od tohoto principu odlišitelnou a svým způsobem dominantnější ekonomii prostoru neberou nikterak v úvahu (viz ještě dále). Pozitivně je nutno hodnotit, že badatelé hovoří navíc také o ohledech na otázky sociální, s kapitalismem však v zásadě neslučitelné (!), byť tak či onak okrajově (!) respektované. (Nejen proto je i samotný název "přírodní kapitalismus" značně nepřesný: měla by potom být řeč spíše o "sociálně přírodním kapitalismu").

Spisovatelé neberou v úvahu fakt, že kapitalistický systém je více než např. (humánně) socialistický systém vázán především na "práci", živou, anebo "mrtvou", a i na "přírodu" pohlíží, ať již si to někdo přeje nebo nikoliv převážně očima "práce". Badateli doporučovaný jakýsi "megakapitalismus" by měl podle nich dále - zřejmě navěky! - prosperovat a být zbaven většiny svých nemalých kontradikcí. To je přirozeně tvrzení zcela chybné.

Ve věci sociálnosti zastávají autoři názor, že "cílem přírodního kapitalismu není vyvolávat sociální neklid. Právě naopak - sociální neklid nepochybně vzniká tam, kde se nepřistupuje zodpovědným způsobem k základním sociálním a environmentálním problémům. Přírodní kapitalismus se zabývá rozhodnutími, která můžeme udělat, abychom mohli začít orientovat ekonomické i sociální výdobytky pozitivním směrem. A to se již také děje - protože to je nezbytné, možné i praktické" (tamtéž, s. 375-376).

Spíše než o sociální neklid by však mělo jít rozumně fungující lidské společnosti o sociální spravedlnost, o tlumení sociálních nerovností, neboť každý člověk je v rozvinutých komunitách nejen právně plnohodnotnou bytostí, ale měl by mít rovněž nárok na v podstatě stejnou hmotnou životní úroveň (udávanou pouze kritérii fyzickými a fyziologickými), což není žádné dogma nebo z perspektivně humánního stanoviska nenaplnitelný požadavek. Přírodní kapitalismus, i kdyby se zaobíral pouze (problematickým) zrovnoprávněním "svého" kapitálu s kapitálem pracovním event. nepříliš zřetelně určeným kapitálem sociálním, není do budoucna myslitelný. Vystupuje zde jako kategorie dost iluzorní, neuskutečnitelná.

Soudobý kapitalismus se má podle odborné veřejnosti dobře známých autorů zakládat na několika hlavních znacích: a) hospodářský pokrok zaručuje nejlépe "volný trh", umožňující, aby se (privátní) zisky reinvestovaly a práce a (mrtvý) kapitál se stávaly stále produktivnější, b) vyšší kapitálová koncentrace přináší větší konkurenční výhody, c) (hmotný) lidský blahobyt zajišťuje růst HDP, d) sníží-li se zásoby přírodních zdrojů hledá se řešení v náhražkách (předtím však ještě v hledání dalších stejných zdrojů, dodáváme my), e) ekonomický růst je preferován před péčí o životní prostředí, f) nejvýhodnější alokaci pracovních sil a čerpání přírodních zdrojů zabezpečuje "svobodné podnikání a tržní síly".

Z předloženého výčtu je jasné, že autoři jsou v principu s kapitalismem spokojeni, ale chtějí jeho dosavadní funkčnost pod panstvím svobodného trhu jenom zlepšit (v jádru jej doplnit o "ekonomii zdrojů", případně hlediska sociální). Nepochybně nechápou, že jakékoliv vylepšení kapitalistického zřízení neodstraní jeho základní neřesti (a neperspektivnost). Systém není totiž schopen nejen objektivně respektovat význam přírodních zdrojů (a teritoriálního prostoru!) v hospodaření (a životě lidského společenství vůbec), ale není především způsobilý přiřknout v antropogenním světě rozhodující (!) úlohu vlastnímu - duchovnímu rozvoji lidí (jakožto osobností a občanů), možnému toliko na základě (naprosté) sociální rovnosti lidských bytostí. Tržní soustava nemůže rovněž usilovat o estetický vzhled krajiny a funkčnost přírodních ekosystémů (v souladu s antropogenními komponentami územního prostředí). Kapitalismus není taktéž v důsledku sobě vlastních mechanismů schopen nastolit materiálně saturo-stacionární řád: bez "růstu" a "zisků" nemá motivaci, přičemž jakési kartelové rozdělení struktury "hmotně stagnujícího" výrobně spotřebního procesu není v budoucnu pravděpodobné.

Hawken a manželé Lovinsovi rozlišují čtyři druhy kapitálu:

• lidský v podobě práce, inteligence, kultury a organizace,
• finanční ve formě hotových peněz,
• "vyrobený" - v běžném vyjádření se jedná o pracovní prostředky a pracovní předměty,
• přírodní.

Jimi navrhovaná diferenciace má obdobu ve "starších" běžných ekonomických kategoriích - výrobních faktorech, jež jsou tři hlavní: (živá) práce, kapitál (mrtvá - zhmotnělá práce) a "země" (zahrnující obvykle v podstatě i přírodní zdroje a přírodní podmínky). Vcelku tedy nic nového, když finanční kapitál není opět ničím jiným než jakýmsi - zpravidla peněžním zpředmětněním práce.

V naší "zobecňující" interpretaci pak existují ve výrobně spotřebním procesu rovněž tři základní "ekonomie": času (práce, případně volného času), prostoru (území) a (přírodní) hmoty. Poslední typ "ekonomie" je podmíněný - snadněji či obtížněji substitucionalizovaný (perspektivně se dá počítat s tím, že fyzikálně chemickými metodami bude lze s přispěním dostatku energie vyrábět potřebné hmoty z běžných přírodních látek). Zkoumaní autoři zahrnují do svého "přírodního kapitálu" právě tento "nejslabší" - což rozhodně neznamená, že v historických poměrech podřadný - druh "ekonomie".

Lovinsovi a Hawken upozorňují, že antropogenní zásahy do teritoriálního prostředí zeměkoule a (přírodních) procesů na něm probíhajících jsou značné a podle nás v řadě případů už přesahují "obdobné" procesy čistě přírodního původu. Autoři např. uvádějí, že v současnosti byla tak či onak lidmi přeměněna 1/3 až 1/2 zemské souše (sami odhadujeme, že patřičný podíl je bliže vyšší veličině), využívá se již přes polovinu povrchových (sladkých) vod, více než 2/5 veškeré biologické produkce na suchém povrchu Země a lidstvo ukládá větší množství dusíku než všechny přírodní systémy na souši (tamtéž, s. 26). Efektivnost příslušného zužitkovávání je zřejmě zároveň poměrně nízká. Titíž autoři např. poznamenávají, že ve Spojených státech se odhaduje, že jenom asi 6 % objemu materiálových toků se objeví v konečných produktech, že energetická účinnost v ekonomice je toliko "několikaprocentní", že podíl odpadu k váze trvanlivých výrobků není daleko od poměru 99:1 (tamtéž, s. 33).

Mottem recenzované knihy je v zásadě následující konstatování badatelů: "Jádrem této teorie je myšlenka, že ekonomika přesouvá důraz z lidské produktivity na radikální zvýšení produktivity zdrojů. Tento přesun by měl přinést více rodinám práci, která bude mít smysl a uživí je, celému světu lepší životní standard pro ty, kdo jsou potřební, a dramatické omezení dopadu aktivit celého lidstva na životní prostředí" (tamtéž, s. 7).

"Lidská produktivita" neboli v zažité terminologii prostá produktivita práce je rozhodující pro dosažení "optimálního hmotného blahobytu", který musí být samozřejmě korigován ohraničenými přírodními materiálními předpoklady zeměkoule (aby tak byl mj. jednoznačně upřednostněn "duchovní blahobyt"). Nepochybně důležitý nárůst "produktivity" zdrojů je nicméně opět závislý na lidské práci, na vědeckém poznání, lidském důvtipu atp. Nedá se při této příležitosti mluvit o jakémsi "přesunu". Omezené přírodní zdroje bude jednoduše nutno osvojovat velice racionálně (tak jak to věda a posléze technika umožní), hotovým výrobkům bude třeba prodlužovat životnost (zejména po dosažení jisté úrovně technické dokonalosti), zároveň se musí snižovat množství odpadů, maximálně recyklovat atd. Takovéto co nejracionálnější hospodaření se stane toliko "hmotným" doplňkem, nikoliv obsahem lidských životů. Veškerý životní proces bude muset mít jasný prostorový řád (stabilizovaný počet obyvatelů světa bude disponovat určitými prakticky - mj. psychologicky - nepřekročitelnými teritoriálními nároky) a bude záhodno, aby se také odehrával v rámci funkčně a esteticky harmonického územního prostředí - krajiny.

K produktivnosti zdrojů autoři ještě dodávají: "Důraz na produktivitu zdrojů bude vyžadovat převrácení 200 let starých politik na poli zdaňování práce, průmyslu a obchodu, jejichž záměrem bylo povzbudit těžbu, čerpání zdrojů a likvidaci. Bude nutno formulovat obchodní politiky na ochranu environmentálního kapitálu, kulturního dědictví, práv domorodců, sociální spravedlnosti" (tamtéž, s. 372). Badatelé doporučují, aby finanční instituce, centrální banky, poskytovatelé úvěrů, investoři všeho druhu, penzijní fondy atp. se věnovaly tomu, aby účetní systémy započítávaly "ztráty přírodního a sociálního kapitálu do každé bilance", aby se nic nepovažovalo za "marginální ani externální jenom proto, že sociální nebo biologické hodnoty nezapadají do používaných účetnických postupů" (tamtéž).

Opakovaně se nám vnucuje otázka: je toho všeho kapitalismus se svými "na míru šitými" institucemi a bytostně specifickými nástroji skutečně schopen? Je uzpůsoben k tomu, aby respektoval mimozisková kritéria? Jsme přesvědčeni, že nikoliv! Navrhovaně "rozšířený" systém, navíc nutně saturo-stacionární povahy, by kategoricky odporoval podstatě (!) kapitalismu!

Hawken a Lovinsovi se ve svém výkladu odvolávají na profesora S. Harta ze Severní Karolíny, který má být dle jejich mínění "... přesvědčen, že střet podnikání a společnosti s množstvím výzev, kterým musí čelit, povede k takovým ekonomickým diskontinuitám, jaké nemají obdoby co do rychlosti a šíře a jež si vyžádají, aby si podnikání osvojilo nové přístupy. Svět podnikání bude muset učinit veliký skok přes stávající technologie a ne je pouze postupně zlepšovat. To by mohlo znamenat i zrušení výzkumu některých základních produktů, které jsou pořád ještě ,vítězi°, a to prostě proto, že zcela nové produkty nebo systémy přinesou ohromné zlepšení výkonu" (tamtéž, s. 370).

Technologické změny se na cestě k budoucímu humánně koncipovanému hmotně saturo-stacionárnímu pořádku (a ve ztenčeném rozsahu i v něm samém) dají nepochybně očekávat, ale nejen ony! Samotná příslušná koncepce saturo-stacionarity bude odpovídající technologie vyžadovat. Základem se však stane nutnost ustavení právě takovéhoto společenského systému, k čemuž bude lidské společenství v podstatě donuceno skutečností povrchové a objemové limitovanosti zeměkoule a souběžnou potřebou změnit orientaci lidské realizace z materiální oblasti do oblasti duchovní. Na každý pád nevyhnutelnost zcela zásadních společenských - nikoliv pouze ekonomických a tím spíše toliko technických a technologických! - proměn je nasnadě. Hluboké "diskontinuity" - v textu nejsou blíže definovány - se nepochybně objeví a řešeny budou nikoliv jakýmisi venkoncem dílčími úpravami, nýbrž fundamentální transformací společnosti. Soukromopodnikatelská sféra tento úkol prostě nemůže ani prostřednictvím vyhlašovaných "nových přístupů" zvládnout - závaží privátního zájmu alias zisku jí to znemožní. To, co Hart předpokládá na úseku technologickém ("veliký skok") se bude muset provést především na úseku společenském (ekonomiku nevyjímajíc). Zvyšování výkonnosti bude v saturo-stacionárním (!) systému koneckonců zbytečné (postupně se snižující úspory v tomto směru začnou být pravděpodobně převáděny do "volného času" populace).

K názoru "básníka a farmáře" W. Berryho, který autoři čtenářům své studie předkládají, lze mít jisté výhrady. Tento člověk nabádá: "Vycházeli jsme z předpokladu, že to, co je dobré pro nás, bude dobré i pro svět. Mýlili jsme se. Musíme změnit své životy tak, aby se opíraly o opačný předpoklad: že to, co je dobré pro svět, bude dobré pro nás" (viz tamtéž, s. 12). Odhlédneme-li od nejasnosti co autor vlastně rozumí pod "světem", potom k oběma přístupům není možno nikdy přistupovat izolovaně (nekomplexně). "Antropogenní užitek" měl vždy větší nebo menší negativní důsledky pro přírodu (ale i pro valnou část obyvatelů - kapitálových ne-vlastníků). V současnosti se daná teze nedá prostě zásadně obrátit: to bychom se vrátili k původnímu, primitivnímu romanticky působícímu "přírodnímu království", což by vůbec nebylo pro lidské bytosti požehnáním.

Hawken, Lovins a Lovinsová jsou kromě jiného neuvěřitelnými optimisty v otázce životnosti kapitalistické soustavy, jak vyplývá z místa od místa se v jejich knize objevujících tvrzení. Uvádějí např.: "Skutečně přibývá majitelů podniků a manažerů, kteří proměňují své firmy tak, aby byly zodpovědnější vůči prostředí, vycházejíce přitom ze svých hluboce zakořeněných přesvědčení a hodnot. Je úžasné být svědky takovéto proměny" (tamtéž, s. 11). V jiné části knihy potom: "... byznys musí začít přebírat vůdčí roli v otázkách a v dialogu, jímž se doposud vyhýbal. Jestliže se přírodní kapitál zmenšuje a vyrobený kapitál narůstá, podnikání musí nakonec vytvořit produktivní a distribuční systémy, které zastaví tyto ztráty a posléze zvýší podporu přírodního kapitálu. To bude znamenat víc než jenom produkci nových výrobků, marketing a obchodní soutěž. Bude proto třeba zásadního přehodnocení role podnikání a jeho zodpovědnosti" (tamtéž, s. 373).

Vzpomínaných typů majitelů je nicméně poskrovnu a chovají-li se (poněkud!) ekologičtěji, pak jenom proto, že je k tomu nutí státní kontroloři a svým odběrem (ekovýrobků) někteří spotřebitelé. Pokračující devastace planety - nyní v zesíleném stupni v rozvojovém světě - to dokazuje více než přesvědčivě. (Blíže nedefinovaný) "byznys" bude vždy hledět především na jedno: na to, aby dosáhl maximálního zisku a ojediněle se vyskytující "mecenáši" na tom nic nezmění: podnikatelské klima je prostě jiné, je to klima "soukromníků". Prospěch kapitálu přináší v první řadě práce: odtud kynou zisky. Z respektu vůči přírodě naproti tomu pramení jenom jedno - "ztráty" (práce a zisku). Jakékoliv "přehodnocení podnikání" v popsaném duchu je toliko velkou iluzí. Kapitalismus spíše zkolabuje - s čímž na bázi věcných argumentů počítáme - než aby změnil svoji přirozenost. Nebude to podnikání, jež po údajné změně svého charakteru "najde velké a neočekávané příznivé efekty", jak se autoři dané knížky zkratkovitě domnívají, ale bude to zcela jiný společenský pořádek, jenž příslušné efekty zajistí (jsa schopen je zajistit).

Američtí ekologové jsou toho mínění, že "zatímco zvyšování produktivity práce za účelem konkurenceschopnosti vyžaduje obrovské investice do (mrtvého) kapitálu, materiálů a přísunu energie, má-li se tato tendence udržet v pohybu, zvyšující se produktivita zdrojů naproti tomu uvolní velká množství tohoto kapitálu, která lze investovat do posilování firmy, do rekonstrukce lidského kapitálu a do obnovy přírodního kapitálu. Podnikatelé, kteří se vydali směrem ke zvýšené produktivitě zdrojů, také objevují nečekané kulturní důsledky svých činů. Zakoušejí nespornou pravdu, že uspoří energii i peníze, vytvářejí si kompetitivní výhodu a pomáhají při obnově životního prostředí. Ještě důležitější jsou však úspory v lidské sféře. Nejenom že se jim daří vytvářet novou rovnováhu mezi rolemi zaměstnanců a mechanismy, které jsou živeny přírodními zdroji, ale vytvářejí i obnovený cit pro účelnost a misi svého počínání. Je to poprvé, co jsou pracovní aktivity zaměstnanců plně a bezprostředně spjaty s tím, co je nejlepší pro jejich děti a vnuky doma" (tamtéž).

Tady se setkáváme s čirým - k tomu dost popleteným - idealismem a základní neznalostí fungování tržních mechanismů. Žádná samotná produktivita zdrojů neexistuje, existuje ovšem vyšší produktivita práce při osvojování těchto zdrojů (jevící se jako "produktivita zdrojů"), produktivita udávaná kvalifikovanější - složitější prací, jež, mimochodem, není v kapitalismu vůbec levná! Jedinou výjimku v tomto směru lze nicméně pozorovat - je to prosté - jednoduché pracovně neutrální šetření - neplýtvání zdroji (při stejném výsledném efektu), ale to není hlavním prvkem zvyšování "zdrojové produktivity" v zamýšleném duchu. Autoři ve své studii mluví o účincích pro "zdroje" a pro "zaměstnance", na to hlavní co v kapitalistické ekonomice působí, co je jejím raison d'etre, - o efektech - ziscích pro zaměstnavatele nic neříkají! Hovoří de facto o zcela jiném hospodářském řádu než je kapitalismus! K žádným faktickým ("mrtvě") kapitálovým úsporám v autory proponovaném modelu tudíž nedochází, ani nemůže docházet. Shledáváme se tu však s vyššími zisky!

Co autoři rozumějí "kulturními důsledky" plynoucími z jejich racionálního nakládání zdroji je vcelku nejasné. Předpokládají zřejmě, že namísto do rozšiřování své produkce a do zvýšení své osobní spotřeby budou podnikatelé s notnou dávkou entuziasmu vkládat "nadneseně" triviálně ušetřené prostředky do ochrany a zlepšování životního prostředí, přičemž by se k tomu mělo ještě připojit jakési problematické mesiášství ze strany nájemných pracovních sil. Zejména zde je nutno být opatrný: je zde podezřele cítit snaha, aby blahodárně v obecném měřítku ve světě působili spíše než zaměstnavatelé staří dobří - vykořisťovaní! - zaměstnanci!

Do nesmyslné roviny se konečně posunuje část vyjádření komentovaných výzkumníků, když píší: "Za několik desítek let možná historici napíší dějiny naší doby, která proběhne asi takto: Od té doby co se soukromý sektor chopil své pravé role hlavního realizátora zásad udržitelnosti, a to proto, že prostě lépe fungují a jsou méně nákladné, se stal mikromanagement vedený prostřednictvím intenzivní vládní regulace typický pro 70. a 80. léta, už jen nepříjemnou vzpomínkou. Bitvy mezi průmyslem a environmentalisty se odehrávají v zaostalých zemích, ve kterých se neefektivní a znečišťující podniky udržují při životě zaštítěny centrálním plánováním. Dnes se úhlavní témata inteligentních a úspěšných průmyslových odvětví (tyto dvě vlastnosti se stávají stále totožnějšími) netýkají toho, jak co nejlépe produkovat zboží a služby potřebné pro uspokojivý život - což teď výtečně funguje -, ale spíše toho, co stojí za to produkovat, co z nás udělá lidské bytosti, co nás učí, jak můžeme zastavit snahy uspokojovat nemateriální potřeby materiálními prostředky a kdy už máme dost" (tamtéž, s. 373-374).

Privátní sektor nebude samozřejmě nikdy schopen být povolán k tomu, aby se proměnil v nositele výsostně společenské koncepce (trvalé) udržitelnosti humanizovaného, ale materiálně stacionárního a saturujícího lidského společenství. Takovéto zbožné přání je v zásadním rozporu s jeho pravým posláním: produkovat takříkajíc za každou cenu soukromý zisk. Na tom nic nezmění odmítnutí působnosti "mikromanagementu" podporovaného státní makroregulací (metody přestěhované do rozvojových zemí), ani zavedení jakýchsi "nových pravidel", ovšem v rámci kapitalistického systému. (Ostatně ono až devastující přesouvání škodlivých produkcí do zaostalých zemí není ničím jiným než "novodobým" negativistickým projevem kapitalismu, ale nepřiznává se to!).

Část odstavce pojednávající o (kapitalismem neuskutečnitelné) změně ve stylu přednostní orientace na výběr vskutku pro bohatý lidský život potřebných statků (na saturo-stacionární úrovni!) je pro nás přijatelná. Avšak ani racionální struktura hmotných potřeb a upřednostňování potřeb duchovních by nás neměly nezajímat! Hlediska ekonomie času - práce, i ekonomie prostoru - území, stejně jako ekonomie (přírodní) hmoty by neměla stát mimo okruh našeho zájmu!

Vcelku akceptovatelné je také následující varování autorů: "... zeptejme se, jak je možné, že jsme vytvořili ekonomický systém, jenž nám tvrdí, že je levnější zničit Zemi a vyčerpat její obyvatele než obě tyto strany živit? Je racionální mít cenový systém, který budoucnost prodává se slevou a jenž pořádá výprodej minulosti? Jak se nám podařilo vytvořit ekonomický systém, který si plete likvidaci kapitálu s příjmem? Hýření zdroji, aby se dosáhlo zisků, ani zdaleka není fair, hýření lidmi, aby se zvýšil hrubý domácí produkt, nevede k vyššímu životnímu standardu a hýření životním prostředím kvůli ekonomickému růstu neznamená ani ekonomičnost, ani růst" (tamtéž, s. 374).

V těchto větách potírají Lovinsovi s Hawkenem vlastně svojí převládající apologetiku kapitalismu. Je to právě kapitalistický řád, který trpěl připomínanými neduhy a žádná jeho úprava nemůže jemu vrozené principy změnit. Je to většinou velebený tržní řád, jenž ničil a ničí přírodu a krajinu vůbec, je to on, jenž připouštěl a připouští - v poslední době opět v zesíleném stupni - nespravedlivou (!) sociální diferenciaci lidstva. Právě tržní - bezpříkladně zmaterializovaný - ekonomický systém se zarputile vyhýbá kritériu budoucnosti, řídě se heslem "po nás potopa". Jemu vlastní nehospodárnost s tím co nepřináší víceméně okamžitý profit - s přírodními zdroji a krajinou, jakožto komplexem složek čistě přírodních, polopřírodních i víceméně antropogenních, stejně jako s niternou "lidskostí" - skutečným to bohatstvím člověka - je pro soustavu nabídky-poptávky příznačné. Hospodářský růst je v kapitalismu neodlučitelný od (privátních) zisků. S jeho negací skončí svoji nadvládu i nespravedlivé přivlastňování práce jiných, nemajitelů kapitálu, ale též (soukromé) vlastnictví veskrze všeobecného - před jiným právě přírodních zdrojů. Tady byla ze strany autorů provedena ostrá, byť s velkou pravděpodobností nevědomá nebo nechtěná nebo nepřímá kritika systému, který ovšem povětšině - po dílčích (!) změnách - uznávají za trvale (!) životaschopný.

V obecnější poloze se badatelé vyslovují takto: "Jakmile svět byznysu pochopí, že sama jeho existence je ohrožena úpadkem ekosystémových funkcí, může pocítit potřebu zaujmout postoje diametrálně protikladné svým dřívějším stanoviskům a může se dokonce začít zasazovat za přísnější regulace" (tamtéž, s. 371).

Kapitáloví majitelé ovšem neuvažují v dlouhodobějších horizontech a každá "protikladnost" by musela být v rozporu s jejich elementárními zájmy ("momentální" ziskovostí), jakožto kapitalistů. Zůstávají v tomto ohledu doslova slepí a nejsou způsobilí zajistit respekt vůči jiným kritériím hospodaření a dokonce i v poměru k sociálnosti se nalézají v rozpacích, případně blafují.. Jestliže konkurenční tlaky je mohou nutit k produkci dražších ekologických výrobků, jiné konkurenční nátlaky (z hlediska co nejlevnějších "vstupů") jim brání uvádět podobné mechanismy v život. Limity udávané podstatou kapitalistické soustavy prostě existují (ziskovost v jádru asociální a bezohlednost ve vztahu k přírodě, stejně jako vázanost na "trvalý růst") a s jejich pádem padá i sám kapitalismus.

Již zmiňovaná kontradiktivnost vývodů amerických autorů je patrná rovněž z jejich postoje k institutu plánování. Ačkoliv někdy jej nehodnotí příliš pozitivně - neslučuje se namnoze s výrazně převládajícím pozitivním hodnocením "živelných" tržních mechanismů - jindy užitečnost uplatňování principu plánování uznávají. Tak např. zapisují: "Komplexní plánování má dnes pro jakoukoliv instituci zásadní význam. Byznys se vyrovnává se zvyšujícími se nároky přicházejícími ze všech stran, včetně jevů jako globalizace, kratší výrobní cykly výrobků, internet, nadměrné kapacity, složité regulace, volatilita měny a měnící se vládní politiky. V takovémto světě je klíčové mít dlouhodobý pohled, který bude předjímat a doplňovat budoucí události. Byznys a vlády se často vyhýbají plánování ve vztahu k životnímu prostředí nebo společnosti, protože časové rámce environmentální i sociální změny se zdají vždy přesahovat až za horizont, kdežto čas potřebný na požadavky a úpravy v jiných oblastech se dá měřit na roky, ne-li na měsíce. Je však třeba říci, že jakýkoliv pokus o koherentní přístup k budoucnosti, který v sobě nezahrnuje to, co se děje s přírodním a lidským kapitálem, představuje neúplné strategické myšlení" (tamtéž, s. 369).

Jakékoliv komplexní plánování (a prognózování) je kapitalismu cizí (systém přece bazíruje na svobodné hře trhu, jejíž průběh je v zásadě perspektivně neodhadnutelný a jež je s jakoukoliv vnější regulací neslučitelná), není schopen tento institut funkčně zajistit a neshledává jej ani potřebným: žije v podstatě ze dne na den a plánuje-li něco, tak jenom krátkodobě "mikroekonomicky". Je proto vcelku logické, že nejen "byznys", nýbrž i (buržoazní) vlády se jakémukoliv souhrnnějšímu nebo také některému speciálnímu plánování vyhýbají. Rovněž odhady budoucích průběhů ekonomických cyklů bývají nespolehlivé. Uvedené platí přirozeně i o výhledech týkajících se využívání přírody a nejinak též základních sociálních otázek, na které tržní systémy vždy nahlížejí - ať již tvrdí cokoliv - z pozic kapitálově ziskových a tudíž jednostranně, ne-li zcela neobjektivně. Je přitom celkem jedno v jakém časovém rozměru by se tyto pokusy měly odehrávat. Jakékoliv (ekonomicko-sociálně) strategické uvažování vyznívá za kapitalismu hluše: s tím základním totiž, se svým "zákonitým" koncem nemohou pochopitelně koryfejové této soustavy nikdy počítat!

Američané poznamenávají: "Aby se lidé měli lépe, k tomu nejsou potřeba nové teorie, ale pouze zdravý rozum. Je to založeno na jednoduché tezi, že hodnotit se má veškerý kapitál" (tamtéž, s. 374).

Podle námi rozebírané publikace by měl být "přírodní kapitalismus" - na rozdíl od na "práci" založeného "konvenčního kapitalismu" - založen "na velmi odlišném myšlenkovém modelu a souboru hodnot". Paradoxní zajisté je, že by přitom neměl být opuštěn právě samotný koncept kapitalismu! Dovolíme si při této příležitosti připomenout, že humánní socialismus, stejně jako cílový společenský řád - humánní saturo-stacionární systém, si mohou dovolit vedle ekonomie času brát v úvahu i ekonomii prostoru, a do jisté doby též ekonomii (přírodní) hmoty (viz shora uvedený text).

Přírodní kapitalismus by měl vycházet dle jeho stoupenců z následujících premis:

• životní prostředí není při výrobě (co spotřeba?, co lidský život sám?) okrajovým faktorem, nýbrž určitým obalem zahrnujícím, zásobujícím a udržujícím v chodu ekonomiku,
• dostupnost a funkčnost nesubstituovatelného a hodnotu "postrádajícího" přírodního kapitálu a jeho služeb je limitujícím činitelem budoucího hospodářského rozvoje,
• pro úspěšné fungování udržitelné ekonomiky je nutno se zaobírat změnou (!) stávajícího ekonomického systému, problematikou populačního růstu a neracionální spotřeby,
• další hospodářský pokrok by měl probíhat v "demokratickém tržním systému výroby a distribuce", avšak s oceňováním všech čtyř výše jmenovaných forem kapitálu,
• z nich právě "přírodní kapitál", resp. markantní nárůst jeho produktivity by měl být zárukou lepšího využívání lidí, peněz a životního prostředí,
• lidskému blahobytu může větší měrou napomoci zvýšení kvality a toku "přírodních služeb" než vzrůst toků finančních,
• vyrovnání globální nerovnosti v příjmech a životní úrovni spoluurčuje hospodářskou a ekologickou udržitelnost života, 8. dlouhodobé ekonomické klima zajišťují "skutečně demokratické správní systémy" vycházející však spíše z potřeb lidí než z "byznysu".

V daném přehledu se kloubí úvahy zcela racionální s náměty vcelku neakceptovatelnými. Souhlasit můžeme s tím, že příroda (přírodní zdroje, přírodní podmínky, území - krajina) nejsou pro pozorování, analýzu a doporučení při formování antropogenního světa činiteli okrajovými. Námitek nelze mít ani vůči tezi, že "nenahraditelný přírodní kapitál" je faktorem ohraničujícím (jedná se tu jednoznačně o kapitál hmotný, ale později se bude "mez" dotýkat i nehmotného - duchovního rozvoje) "vzestup" ekonomiky v budoucnu, přičemž jeho obtížné oceňování by nemělo být nepřekonatelnou překážkou pro odpovídající hodnocení (v některých směrech je dokonce i kvantifikovatelné). Je-li nynější společenský řád chybný resp. hodnocení jeho ekonomických parametrů "neúplné", jak tvrdí naši badatelé, je nutno ho nahradit řádem jiným, a to zásadně odlišným, nikoliv pouze vylepšeným, doplněným. To je vcelku logické, avšak autoři se takovéhoto radikálního zásahu bezpochyby obávají. O tom, že nárůst počtu světového obyvatelstva bude třeba zastavit (nebo se vnitřními silami sám zastaví), o tom již kvalifikovaní demografové nepochybují. A samozřejmě s přírodními zdroji a primárními surovinami bude nutno úzkostlivě - šetrněji než doposud - hospodařit, o tom jsou přesvědčeni zase uvážliví ekonomové.

V bodech čtyři a pět uvedeného textu se neuváženě opakuje "přesvědčení" našich environmentalistů o tom, že jedině tržní, tj. kapitalistický systém může či musí zabezpečit zohledňování uvažovaných čtyř druhů "kapitálu", přičemž před jiným "produktivita zdrojů" by měla být východiskem pro racionální všeobecné hospodaření. O tom, že v reálném ekonomickém světě sehrávají významnější roli např. "přírodní služby" než toky peněz (které se zejména v nejnovější době stávají virtuálními a slouží coby prameny nezasloužených a nekrytých zisků), o tom netřeba pochybovat. Vysoce hodnotit je naproti tomu nutno autorské konstatování, že pro ekonomickou a ekologickou udržitelnost společnosti nabývá na důležitosti rozsáhlé odstranění sociální diferencovanosti obyvatelstva (jež ovšem kapitalismus nikdy nezabezpečí). V posledním bodě se autoři vyslovují pro fakticky demokratickou správu společnosti (kterou nicméně musí zavést jiný společenský řád než kapitalismus!), v níž pak lidské potřeby - materiální i duchovní - budou sehrávat dominantní úlohu (nikoliv zajisté onen všeobjímající "byznys").

Američtí vědci navrhují "čtyři centrální strategie přírodního kapitalismu, které jsou prostředkem umožňujícím... jednat tak, jako kdyby byly oceňovány všechny formy kapitálu" (tamtéž, s. 28). Těmito vzájemně závislými strategiemi mají být: A) radikální zvýšení produktivity zdrojů (zpomalením čerpání zdrojů na počátku a zmenšením znečištění na konci výrobně spotřebního procesu plus zvýšení zaměstnanosti), B) snížení toku materiálních odpadů zaváděním uzavřených výrobně spotřebních cyklů, C) přesun od nabývání zboží a nakupování k ekonomice toků a služeb, a D) investování do přírodního kapitálu s cílem zastavit planetární destrukci přírody a s přispěním reinvestic do udržitelných, obnovujících se druhů přírodních zdrojů zlepšit a zperspektivnit lidské hospodaření.

Ztotožnit se je víceméně možno s výhledy života v perspektivní blíže nekonkretizované společnosti, s vizemi autorů, jež však nebude kapitalistická společnost v jejich celistvosti (optimálním fungováním, včetně sociálního a kulturního rozměru) zajistit. Jistěže se rozšíří vodíkové a elektrické pohony dopravních prostředků, městské komunikace se ozdraví (a mnohem více "ozelení"), vzroste životní úroveň tam, kde to bude zapotřebí (bylo nicméně záhodno poznamenat, že současné rozvinuté země však poměrně rychle nabudou saturo-stacionární hmotné hladiny), nezaměstnanost zmizí, stejně jako se radikálně omezí skládky odpadu, porostou plochy lesů, klesnou objemy oxidu uhličitého, stoupne stupeň využití přírodních zdrojů a čistoty vody atd. Sotva však se - v proponovaném "nejmodernějším" kapitalismu! - zruší daně z příjmu (kdo by hradil potřeby dětí a důchodců a státní správy, když "ostatní" daňová zátěž by tento druh daní nestačila nahradit) a pochybovat se dá i o kuriózně navrhovaných demontážích vodních přehrad.

Obáváme se, že vzpomenuté, avšak také mnohé další predikce, charakteristické pro "nový typ industrialismu", nebude schopen kapitalismus řádně zabezpečit, třebaže i citovaní ekologové se zmiňují např. o potřebě "uvést do pořádku sociální sítě" či o (zásadní) "transformaci průmyslu a obchodu", anebo o "nové společenské smlouvě o minimální mzdě" či o "zvýšení příspěvků na sociální problémy". Současná zkušenost nám ukazuje, že všechna tato sociální témata jsou naopak cílevědomě napadána (viz aktuální problém demontáže sociálního státu).

Podle představ námi interpretovaných autorů dochází na přelomu tisíciletí ke dvěma velkým proměnám: "konci studené války a pádu komunismu" a objevení se potřeby - nutnosti přeorientace ekonomiky z upřednostňování fenoménu "produktivity práce" na "produktivitu zdrojů". Toto období je honosně vyjádřeno jako "... konec války proti životu na Zemi a definitivní převaha toho, čemu říkáme přírodní kapitalismus" (tamtéž, s. 23).

Netřeba zdůrazňovat, že obě zmiňované "revoluce" jsou nesrovnatelné, a navíc: rozpasd (evropského) reálného socialismus musí uvolnit cestu nikoliv "reformovanému" kapitalismu, nýbrž jinému nekapitalistickému (!) společenskému systému, jenž onu nezbytnou komplexní transformaci jedině (!) umožní! Hegemonem očekávaných proměn pak nebudou ani tak autory předpokládané "církve, firmy, svazy zaměstnanců" - do určité míry odbory nesporně ano - ale majorita vzdělaného a kultivovaného obyvatelstva vedená erudovanými týmy ekonomů, sociologů, politologů, avšak též politiky, kteří v podstatě vyhoví objektivním trendům zaměření na humanizovanou, materiálně saturo-stacionární společnost budoucnosti.

Této okolnosti jsou si spisovatelé nepřímo do jisté míry vědomi, když se zmiňují o tom, že "s rostoucím množstvím lidí i obchodních (rozuměj obecněji ekonomických, J.S.) aktivit zatěžujících živé systémy začínají být meze prosperity určovány spíše přírodním kapitálem než výkony průmyslu" (tamtéž, s. 20). V textu mělo být připojeno, že rovněž nutnost namnoze substituujícího duchovního rozvoje k popsané změně přispívá.

Diskutovat lze o tezi, že "tím, co začíná omezovat náš rozvoj, nejsou zásoby ropy ani mědi, ale život sám" (tamtéž, s. 21). Nejsou to samozřejmě pouze rezervy přírodních hmot, které povedou k (materiálně) saturo-stacionárnímu hospodaření, bude to i sám prostor - území, když vlastní početní stavy pozemské lidské populace se stabilizují. Chápeme-li (lidský) "život" jako souhrn nejen materiálních, nýbrž též duchovních potřeb, potom je to i tento samotný život, kdo limituje v první řadě hmotný (!) rozvoj (s odstupem bude pravděpodobně následovat i vývoj rozumový a další (morálka má přitom jasná a vcelku nekomplikovaná odvěků známá pravidla).

V analyzovaném pojednání si přečteme: "Průmyslová revoluce, ze které se zrodil moderní kapitalismus, mohutně rozšířila možnosti materiálního rozvoje lidstva. V tom pokračuje dosud, avšak za krutou cenu... Zatímco průmyslové systémy dosáhly vrcholných úspěchů a byly schopny nashromáždit člověkem vytvořený kapitál v nebývalém množství, přírodního kapitálu, který je předpokladem toho, aby civilizace mohla vytvářet ekonomickou prosperitu, rychle ubývá a rychlost této ztráty narůstá úměrně nárůstu materiálního blahobytu" (tamtéž).

Celkem přirozeným shledáváme stanovisko Hawkena a Lovinsových ve věci měření efektů "přírodního kapitálu", ačkoliv třeba již ve sféře sociální to možné je (obvykle se tu užívají speciální ekonomické indikátory). Totéž ostatně platí např. i o hodnocení země, jež může být prováděno s přispěním tradičních ekonomických měr (např. cena půdy není uváděna jen na bázi práce do ní vložené, ale i podle její kvality, polohy, vždy však v peněžních jednotkách). Problém v dané souvislosti vyvstává ponejvíce pokud máme hodnotit zásoby toho kterého přírodního zdroje. Podle názorů našich autorů nelze přírodnímu kapitálu přiznat "monetární hodnotu" z několika důvodů: řada "zdrojů" je nesuplovatelná a je k dispozici zdarma (např. vzdušný kyslík), oceňování je tu obtížné a nepřesné a děje se povětšině na základě velice hrubých odhadů, planetární živé systémy, stejně jako lidská inteligence, poznatky, organizační schopnosti či kultura, se nedají nahradit "technikou".

Úloha "přírodního kapitálu" a společenský systém, v němž by měl právě tento kapitál dle autorů víceméně dominovat - "přírodní kapitalismus" - by neměly být v žádném případě určujícími činiteli v budoucím životě lidské společnosti. Toto společenství získá především ryze humánní charakter (jakoby vně "hmoty", tj. také "ekonomie", jednak zde bude stále sehrávat prvořadou roli časově-prostorový aspekt hospodaření (svobodný čas pro duchovní realizaci lidských osobností - občanů nevyjímaje). "Matérie" - specifické přírodní zdroje a podmínky do toho zahrnujíce - tu bude nahraditelná (prostřednictvím "moderní alchymie") a maximálně recyklovatelná. To vše se bude přitom dít na saturo-stacionární úrovni.

Lze vyslovit důvodné obavy, že kapitalistický řád budovaný na jednoznačné preferenci práce (pracovních sil i kapitálu prací vytvořeného), mj. kořistnické práce, přinášející soukromý zisk, se nedokáže ani s oněmi vcelku jednoduchými úkoly příslušnými badateli nastíněnými vyrovnat. I k "přírodnímu kapitálu" chtě nechtě přistupuje a bude přistupovat zejména z pozic "práce", vždy jej v prvé řadě hodnotí z hlediska "pracovních" nákladů a nemůže jinak. Pojem "přírodního kapitalismu" je ostatně zřetelným protimluvem, žádný kapitalismus není schopen být "přírodním" ve smyslu, jak jej naši autoři prezentují. Plně respektovat limitovanost specifikovaných "přírodních hmot" by měl toliko systém niterně humánní povahy, uznávající naprostou nezbytnost ustavení saturo-stacionárního ekonomického pořádku. A to na tomto místě nepřipomínáme dva další nedílné symptomy existence kapitalistické soustavy - "životní" nevyhnutelnost dosahování "trvalého růstu" a (privátního) zisku!

Hawken se svými partnery koneckonců sami s neuvěřitelnou jasnozřivostí (a ostrostí) podotýkají: "Kapitalismus tak, jak se nyní praktikuje, je finančně ziskovou, avšak neudržitelnou úchylkou lidského vývoje. To, čemu by se mohlo říkat ,průmyslový kapitalismus°, není zcela ve shodě s jeho vlastními účetními zásadami. Likviduje totiž svůj kapitál a nazývá to příjmem. Odmítá připsat jakoukoliv hodnotu největším zásobám kapitálu, které využívá, přírodním zdrojům, živým systémům i sociálním a kulturním systémům, jež jsou základem lidského kapitálu" (tamtéž, s. 23).

Žádný další kapitalismus však nemůže být podstatně jiný, každý takový společenský řád se zakládá na ziskovosti, každý je "neudržitelnou úchylkou". Jeho scestnost pak nespočívá v jemu odpovídajících účetních metodách. Lidský kapitál, resp. ekonomie času jsou pro něj, ale i pro všechny třeba racionálnější společenské - ekonomické systémy determinujícími. Ani ekonomie prostoru přitom není kritérium podřadné, což se do určité doby bude týkat též ekonomie přírodní hmoty (dokud nebude možno speciální matérie vyrábět jinde v této recenzi zmiňovanými fyzikálně chemickými metodami). Tato hlediska nicméně bude moci brát v potaz pouze perspektivní (humánní!) hmotně stacionární a hmotné požadavky optimálně uspokojující soustava lidské společnosti. Pozoruhodné na převzatých odstavcích je to, že je v nich přihlédnuto nejen k živým - venkoncem biologickým - systémům, nýbrž rovněž k systémům sociálním (!) a kulturním. Tím je překročena každá úzce pojatá ekonomie, a tudíž i ekonomie zdrojů přírody.

Poznámka redakce: saturostacionární systém, zde zmiňovaný, předpokládá prostou reprodukci na vysoké hmotné úrovni a opuštění ekonomie růstu i tržního ekonomického systému po dosažení jeho limitů. Termín vychází z knihy J. Stehlíka Budoucnost lidského společenství.

• Dahlke, R.:  Čím onemocněl svět. Moderní mýty ohrožují naší budoucnost. Nakladatelství Euromedia Group, k. s. - Ikar, Praha 2004
• Gore, A.: Země na misce vah. Ekologie a lidský duch. Argo, Praha 1994
• Gordonová, A.., Suzuki, D.: Jde o přežití. Baroko  Fox, Beroun 1994
• Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik, disertační práce, FNH VŠE v Praze, Praha 2003
• Meadowsová, D.H., Meadows, D.L.: Překročení mezí. Konfrontace globálního kolapsu s představou trvale udržitelné budoucnosti. Argo a Nadace Eva, Praha 1995
• RNDr. Jiří Stehlík, CSc.: Budoucnost lidského společenství ; Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-7184-795-X, 370 s., 1. vyd., cena 260 Kč
• RNDr. Jiří Stehlík, CSc.: Hmotné perspektivy lidstva, vydavatelství Koniklec 1995