Druhá kniha Miloše Zemana a dva příklady mentální úrovně českého tisku II.

20. 3. 2006 / Bohuslav Binka

Miloš Zeman je umný lhář, jehož sdělení bychom měli ignorovat, nebo ještě lépe rozkrývat motivy jeho lží. Jinak je rozbor Zemanových myšlenek zbytečný a demokratické společnosti škodlivý. Dokud lidem nebude naprosto srozumitelné konstatování, že Zeman je lhář a pomlouvač, je lépe o něm mlčet nebo rozkrývat jeho tajné motivy.

Již v této hrubé kostře Taberyho argumentu leží první problematický bod článku. Jestliže -- prozatím hypoteticky -- přijmeme fakt, že Miloš Zeman je "extremistický" "lhář a pomlouvač" zůstává otázka, jak je možné, že mu značná část lidí po tolika letech působení stále věří. Tabery viní český tisk, který podle něj Zemanovi "naivně pomáhá s propagandou", ale takový argument nemůžeme v žádném případě přijmout -- je v rozporu s realitou. Sledujeme-li období let 1998 -- 2006, vyznačuje se přístup nejdůležitějších českých tiskovin (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Týden, Respekt) i tří základních televizních programů (ČT1, Nova, Prima) vůči Miloši Zemanovi velmi negativním postojem. Novináři Zemanovi s propagandou nepomáhají, novináři se snaží proti Zemanovi bojovat. Uveďme jen několik příkladů.

A. Prozkoumáme-li archiv Mladé fronty Dnes (namátkou vybírám rok 1999), zjistíme, že naprostá většina komentářů je silně protizemanovská. Autoři jako Jiří Leschtina, Karel Steigerwald, Martin Jan Stránský či Jiří Pehe nemají vzhledem k Miloši Zemanovi jediný neutrální či pozitivní článek. Názvy komentářů jako "Lhář si polepšil" (Karel Steigerwald), "Zemanovo bezzubé pokušení", "Zemanův odkaz: Po mě třeba potopa" (Jiří Leschtina), "Je ohrožována demokracie a demokratický proces vládnutí" (Martin Jan Stránský) vcelku věrně odrážejí tendenci Mladé fronty Dnes té doby.

B. Veřejnoprávní ČT1 na přelomu let 2000/2001 (v době televizní krize) odvysílala dokument, ve kterém přirovnává Miloše Zemana (a Václava Klause) k nacistickým pohlavárům, Klementu Gottwaldovi a ruským okupantům z roku 1968! (Přepis i nahrávku dokumentu mám k dispozici). Snaha působit protizemanovsky je doložitelná též u většiny publicistických pořadů ČT1 období let 1998 - 2002. C. Samotný Respekt Miloše Zemana v letech 1998-2006 buď ignoruje nebo silně kritizuje. Ignorování lze -- s výjimkou několika protizemanovských pasáží -- prokázat v první polovině roku 2004, silně kritické je např. období vzniku opoziční smlouvy (článek "Země dvou Mečiarů" apod.).

Přijměme tedy, alespoň prozatímně, tvrzení, že novináři Zemanovy myšlenky "naivně nepropagovali" a zkusme si znovu zodpovědět položenou otázku. Jak je možné, že Miloš Zeman přes silnou kritiku většiny novinářů zůstává, alespoň pro část veřejnosti, autoritou?

První možná odpověď zní: protože česká veřejnost, či alespoň její významná část, je natolik hloupá a zlá, že jí Miloš Zeman vyhovuje. (Uvedenou interpretaci se pokusím odmítnout ve třetí části naší série.)

Druhá možná odpověď říká: Miloš Zeman je velmi moudrý a schopný politik, který přes nepřízeň tisku dokázal uskutečnit množství pozitivních věcí a proto si uchovává vysoký kredit. (I u této odpovědi si ověření pravdivosti ponechám na třetí část naší úvahy -- na analýzu samotné Zemanovy knihy.)

A konečně třetí odpověď říká: Zodpovědnost za úspěch Miloše Zemana paradoxně nese český protizemanovský tisk, který způsobem svého boje vytvořil prostředí, ve kterém se lidem typu Miloše Zemana daří. Jinými slovy: Není to nikdo jiný, než čeští novináři (resp. jejich významná část), kdo svojí neschopností nebo neochotou porazit Miloše Zemana pouhou silou argumentů bez manipulací a neférových prostředků vytvořili prostředí, ve kterém není pro Miloše Zemana roku 2006 těžké uspět. Nevěříte?

Erik Tabery píše:

Jenže ať již Zeman ve své knize takto píše či nikoliv, daleko dříve stejnou metodu použil protizemanovský bojovník Jiří Leschtina. Cituji z článku z roku 1999:

Rozhodně se tímto způsobem proti novinářské etice prohřešila ČT1, když v souvislosti s Milošem Zemanem! odvysílala:

Rozhodně podobným školením museli projít novináři Respektu, když Miloše Zemana a Václava Klause přirovnali k Vladimíru Mečiarovi či Alexandru Lukašenkovi. Pro mne je přirovnání k Adolfu Hitlerovi, Alexandru Lukašenkovi, Vladimíru Mečiarovi či emocionální sugesce klasickým případem profesionálně vystavěné lži a dezinformace.

Jestliže se jako přijatelný argument v politické diskusi zavede emocionální manipulace a diskreditace ad hominem a český tisk včetně "intelektuálně" laděného Respektu se na proměně podílí, nemůže se pak divit, že Miloš Zeman příležitosti využije. A v žádném případě nemá právo nad Zemanovou knihou moralizovat, neboť je bezprostředním spoluviníkem.

A můžeme se vrátit k Taberyho článku. Dva základní argumenty, které Tabery jako důkaz lží Miloše Zemana prezentuje, souvisí s aférou Olovo a akcí "Internet do škol".

Začněme Internetem do škol. Tabery píše:

Vidím hned dva problémy Taberyho argumentace. Za prvé konstatování:

musí přece doprovázet alespoň náznak, proč máme zmíněné důvody považovat za marginální, jinak se jedná o hodnotící soud bez argumentů. U výběrového řízení musíte splnit i formální a marginální požadavky, abyste mohli uspět. Za druhé Zeman se ve své knize -- sice v jiné pasáži, ale přece -- zmiňuje o ocenění, které česká vláda za "Internet do škol" získala od Evropské unie.

Chce-li Tabery "Internet do škol" v Zemanově podání kritizovat, musí se vyrovnat se všemi jeho argumenty, nikoliv pouze uvést svůj pohled na jejich jednu vybranou část. Tím samozřejmě neříkám, že pravdu má Miloš Zeman.

Říkám pouze, že argumentace Taberyho je nedostatečná a nedbalá. Ještě průkaznější je neschopnost či neochota Taberyho vyrovnat se se Zemanem na argumentační rovině v následující pasáži:

Zajímavá interpretace, jenže důkaz Zemanova extremismu v celám článku chybí.

Za velmi problematickou, i když z jiného důvodu, považuji také argumentaci, která se týká akce Olovo. Tabery ve zmíněné části článku píše:

Argument by měl svou váhu, pokud bychom mohli Zdeňkovi Šarapatkovi jako původci většiny informací týkajících se aféry Olovo důvěřovat. Jenže to podle mého laického názoru skutečně nelze. Nejde o to, co proti Šarapatkovi uvádí Miloš Zeman.  Připočtu-li k tomu však, že byl poradcem Miloše Zemana a poté Stanislava Grosse! a konečně to, co řekl v rozhovoru právě pro týdeník Respekt (dvě citace za všechny:

musím se sám sebe ptát -- opravdu se proti politickému či názorovému odpůrci mohu spojovat s lidmi tohoto druhu? A jsou "lidé na prodej" skutečně natolik důvěryhodní, abych je byl ochoten používat jako zdroj svých informací a argumentů?

Jenže to je právě pro přístup většiny publicistických odpůrců Miloše Zemana typické. Nevadí jim spojení se Zdeňkem Šarapatkou, který -- odhlédnu-li od intelektuální úrovně jeho odpovědí -- prokazatelně není člověkem, kterému můžete věřit. Nevadí jim, že nepoužívají argumenty, ale sugestivní obrazy. Hlavně, když zasáhnou protivníka.

Připomíná mi to sportovce, kteří vytrvale porušují pravidla hry a pak si stěžují, že se hraje bez nich. Jenomže i ve veřejném prostoru platí, buď budeš hrát podle pravidel, nebo si nestěžuj, že je druzí nedodržují. Nelze vytrvale místo argumentů házet bláto a pak si stěžovat, že jste vytvořili bahnité monstrum. Když se hází bláto, bahnitá monstra vznikají zákonitě. Otázkou zůstává, zda si to alespoň někteří z novinářů mohou uvědomit. Uvidíme.

Shrňme si: Podle Erika Taberyho je Miloš Zeman extremistický politik, pomlouvač a lhář, který nestojí za rozbor. A můžeme přejít k analýze samotné knihy Miloše Zemana.

(Dokončení příště)