Nad válkou mezi národy, které většinou svým jazykům navzájem dobře rozumí, budoucí generace možná nechápavě zavrtí hlavou a pomyslí si něco o vzdálených, zaostalých a násilnických kulturách. Připomeňme tedy, že různá pouta podle řeči, náboženství či společných prvků v minulosti formovala do značné míry i politiku dalších zemí, které se snažily válku v někdejší Jugoslávii ovlivňovat. A to včetně Západní Evropy a České republiky, kde se tak často vyzdvihuje občanský přístup nad nacionalismem.

Německá vláda křesťansko demokratických stran CDU/CSU se do křehké stavby jugoslávské federace opřela začátkem 90. let, když uznala samostatnost jí kulturně a nábožensky blízkých katolických zemí Slovinska a Chorvatska i přes zřejmé úsilí Chorvatska stisknout pod krkem svou srbskou menšinu. Značnou roli zde sehrál též antikomunismus, díky němuž i např. česká pravice z ODA, později Unie svobody, částečně z ODS a některých novin viděla v tehdejších pravicových vládách Slovinska a Chorvatska jakýsi protipól na východ orientovaných, pravoslavných Srbů. Ty zase vzalo pod ochranná křídla pravoslavné Rusko a různá slavjanofilská nacionalistická hnutí, ale též česká KSČM a jí podobné, protiněmecky a panslovansky orientované komunistické strany, které si do pravoslavného, slovanského Srbska naprojektovaly své představy o pevnosti bránící pronikání Západu na Balkán. Bizarní situace nastala u bosenských Muslimů, což jsou původem Slované, donucení kdysi Turky k přijetí islámu a islámských jmen a po II. světové válce uznaní jugoslávskými komunisty za národ Muslimů. Za solidaritu s bosenskými Muslimy a za obhajobu jejich práv začaly vystupovat např. Irán i Saudská Arábie -- kde náboženské menšiny nemají zrovna na růžích ustláno. I na zdech chudinských čtvrtí tureckého Istanbulu -- v zemi, která se zle vypořádala se svými menšinami Arménů a Kurdů -- burcovaly v 90. letech do boje za "Herceg-Bosnu" mračna plakátů s emotivními výjevy.

Přitom poměřováno jedním metrem, s výjimkou Slovinska politické elity Srbů, Chorvatů, bosenských Muslimů i kosovských Albánců většinou pluly na vlně šovinismu, jsou spoluodpovědné za válečné zločiny a co požadovaly pro svůj národ, odpíraly tomu druhému. Stejně tak jejich zahraniční spojenci upozorňovali na různých mezinárodních fórech hlavně na křivdy vůči "těm svým", jejichž zločiny zároveň zastírali. Takže nejen jediný Miloševič způsobil balkánské inferno, ale staří démoni pokrevních pout a kmenových vazeb, o nichž si mnozí mysleli, že z Evropy odtáhli po roce 1945.

Ovšem ne všechni aktéři mezinárodní politiky se v balkánském konfliktu řídili tak nízkými pohnutkami jako vzájemná etnická, kulturní či náboženská blízkost. Např. šéf evropských zelených Daniel Cohn-Bendit, původem Žid, prosazoval přes odpor pacifistických zelených vojenský zásah na podporu bosenských Muslimů. Jaké větší gentlemanské gesto tehdy mohl ještě udělat?