Co se změní, když k nim jako desátý přibude Írán? Koho by Írán ohrožoval? Kterou zemi by mohl bombardovat? V současnosti neexistuje žádný náznak, že je Írán vojensky agresivní nebo že k tomu má sklon. Nynější íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád nepochybně učinil velmi nepřátelská prohlášení na adresu Izraele, země od Íránu dosti vzdálené. Myslí si ale někdo, že má v úmyslu bombardovat Izrael, nebo že k tomu má Írán vojenskou kapacitu? Rétorika a záměry jsou dvě rozdílné věci.

Jestliže ale Írán nemá v úmyslu bombu použít, proč by ji měl chtít vlastnit? Důvody jsou zřejmé. Z devíti zemí, které bombu mají, jsou všechny až na jednu dostatečně blízko, aby ji mohly použít proti Íránu. Íránská vláda by musela být velmi naivní, aby se tím neznepokojovala. Kromě toho může z politiky USA za posledních pět let snadno usoudit, že USA vtrhly do Iráku, ale ne do Severní Koreje, a že jedním z nejvýznamnějších rozdílů mezi těmito dvěma zeměmi bylo, že Irák neměl jaderné zbraně, zatímco Severní Korea ano.

Druhým zřejmým důvodem je íránský nacionalismus. Musíme mít na paměti, že íránské aspirace na postavení jaderné mocnosti nezačaly příchodem nynějšího prezidenta. Sahají dlouho do minulosti před íránskou revoluci až do dob íránského šáha. Je zřejmé, že dnes by "střední" mocnost velikosti Íránu vstupem do jaderného klubu zvětšila svou geopolitickou sílu. Írán má své národní zájmy tak jako všechny ostatní státy, a jasně si přeje hrát ústřední roli ve svém regionu.

Ohrožuje to ale samo o sobě mír ve světě nebo v regionu? Když Sovětský svaz provedl roku 1949 první jadernou explozi, Západ nad tím hlasitě lamentoval. Při zpětném pohledu je ale zřejmé, že daleko nejdůležitějším faktorem, jenž přispěl k tomu, že od roku 1949 až do rozpuštění Sovětského svazu roku 1991 nedošlo mezi SSSR a USA k válce, byla okolnost, že obě mocnosti měly jaderné zbraně. Právě obava ze vzájemného zničení zaručovala, že ani jedna z nich jaderné zbraně nepoužije, přes všechna akutní napětí od blokády Berlína přes takzvanou kubánskou raketovou krizi až po válku v Afghánistánu. Fakt, že jak Indie, tak Pákistán má bombu, působí jako velmi silné omezení jejich vzájemného konfliktu o Kašmír.

Proč by tato rovnováha strachu nepůsobila stejně dobře na Středním Východě? Proč by fakt, že Írán vlastní jaderné zbraně, nenapomáhal k uklidnění Středního východu namísto opaku? Jediná nabízená odpověď zní, že Írán není dostatečně "racionální", aby se zdržel použití bomby. Ale to je naprostý nesmysl - rasistický nesmysl, je třeba dodat. Současný íránský režim je přinejmenším tak politicky sofistikovaný, jako Bushův režim, a ve svém vyjadřování mnohem méně militaristický.

Proč tedy všichni dělají tolik rámusu? Vysvětlení dal už před víc než rokem Henry Kissinger a Thomas Friedman ho nedávno zopakoval v The New York Times. Je zcela jasné, že jakmile bude mít Írán jaderné zbraně, protrhne se hráz a na získání těchto zbraní začne velmi usilovně pracovat dalších 10 - 15 zemí. Existují zřejmí kandidáti: Jižní Korea, Japonsko, Tchajwan, Indonésie, Egypt, Irák (ano, Irák!), Jižní Afrika, Brazílie, Argentina a řada evropských zemí. Roku 2015 by tak mohlo existovat dvacet pět jaderných mocností.

Je to nebezpečné? Samozřejmě, že ano v tom smyslu, že se vždy najdou šílení jednotlivci a skupiny, které mohou získat přístup k příslušným tlačítkům. Ale tito šílení lidé nebo skupiny existují i v současných devíti jaderných zemích a osobně nevěřím, že jich v dalších patnácti bude víc. Jaderné odzbrojení je naléhavým úkolem, ne ale jaderné odzbrojení pouze v části světa - odzbrojit musí všichni.

Důvod, proč jsou potenciálním jaderným vyzbrojením Íránu tak rozčileny zejména Spojené státy, spočívá v tom, že šíření jaderných zbraní v takzvaných středních zemích zřetelně snižuje vojenskou moc USA. Neznamená to ale, že ohrožuje světový mír. Máme si tedy dělat starosti o invazi Spojených států do Íránu nebo izraelský útok? Ve skutečnosti nikoli, protože USA v současnosti nemají na takový útok dost vojenských sil, protože by ho nepodpořil irácký režim, a protože Izrael něco takového sám udělat nemůže. Takže mnoho povyku pro nic.

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2006

Všechna práva vyhrazena. Copyright by Immanuel Wallerstein, distributed by Agence Global. For rights and permissions, including translations and posting to non-commercial sites, and contact: rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 or 1.336.286.6606. Permission is granted to download, forward electronically, or e-mail to others, provided the essay remains intact and the copyright note is displayed. To contact author, write: immanuel.wallerstein@yale.edu.

distributed by Agence Global

Cílem těchto komentářů, vydávaných dvakrát měsíčně je uvažovat o světové scéně nikoli z perspektivy novinových titulků, ale z dlouhodobého hlediska.