Otočil jsem několik stran a znovu četl:

Nalistoval jsem pro jistotu první část knihy a znovu četl:

Jakmile jsem se vzpamatoval, bylo mé rozhodnutí jasné -- knihu obsahující osobní útoky, banální klepy a nactiutrhačství na sebe nenechám působit. Jenže to nelze. Ještě zásadnější než vlastní psychohygiena je proti typu argumentace, jaký nalézáme v uvedených citacích, kriticky protestovat. A jestliže takového protestu není schopen český tisk -- a jak jsme viděli z prvních dvou částí našeho pojednání, schopen skutečně není -- jedinou možností je knihu pročíst celou, a jako celek ji zhodnotit. Pokusme se o to.

Logická struktura knihy je jednoduchá. Miloš Zeman nejdříve uvádí důvody úspěchů sociální demokracie za jeho vlády v posloupnosti "hodnoty-zájmy-voliči-program-politika-osobnosti-poradci-spojenci-volební kampaň-média", poté nastiňuje ve stejné posloupnosti důvody neúspěchu následnické, pozemanovské vlády Špidlovy a Grossovy a nakonec navrhuje možné řešení současné krize sociální demokracie.

Problém s logickou strukturou Zemanovy knihy je dvojí. Za prvé se jí autor často nedrží. Myslí příliš "těkavě" a nesystematicky, a tak v pasáži o příčinách neúspěchu sociální demokracie najdeme přepis diskuse Miloše Zemana a Gerharda Schrödera o postavení Berlína za vlády Karla IV. a v části věnované návrhům k překonání současné krize kritiku nejmenované členky sociální demokracie za autorské falzifikace.

Za druhé, logická struktura Zemanovy knihy nám toho o kvalitě knihy příliš neřekne. Její kvalita, či nekvalita spočívá jinde a tam ji také budeme hledat. A přestože si stále myslím, že kniha je špatná, dovolte mi začít naše hledání u pozitivních momentů knihy i autora.

Co je na knize Miloše Zemana pozitivní?

A. Existují hodnoty, kterým Miloš Zeman věří (nebo se alespoň upřímně domnívá, že jim věří).

Přečteme-li si určité pasáže třetí části knihy (Demokratizace, Meritokratizace, část subkapitoly Organizace strany), lze si jen stěží představit, že by Miloši Zemanovi nezáleželo na dlouhodobém výhledu sociální demokracie. V názorech na své spolupracovníky je toho u Zemana jistě mnoho (příliš mnoho!) osobního, ale při pozornějším čtení zjistíte, že Zeman chce stranu reformovat nikoliv kvůli své pomstě, ale kvůli její dlouhodobé perspektivě. O své straně -- i sebekriticky (viz strana 240) -- přemýšlí z hlediska její, nikoliv své budoucnosti. Stručně řečeno: Zemanovi na mnoha místech skutečně jde o sociální demokracii a její budoucnost.

Ještě přesvědčivější je Zemanova víra v lidovost, či jeho slovy "plebejství". Když Zeman píše:

působí věrohodně a troufám si říct, že návštěva jeho domu by nám tuto interpretaci potvrdila. Zeman věří ve své vzdělanecké plebejství.

Zároveň mám z knihy silný pocit, že Zemanovi záleží na tom, aby dostál svým hodnotám. Nedokážu si představit (má-li laskavý čtenář důkaz, nechť mně opraví), že by Zeman byl ochoten jednat s vědomím, že jedná jako křivák (např. že by vzal úplatek, zneužil svého postavení nebo zradil přítele).

B. Miloš Zeman není hlupák, či jinými slovy umí přemýšlet a přemýšlí. Sám za sebe odmítám více než 80% obsahu sdělení jeho knihy, ale jen na velmi málo místech je kniha hloupá. Navíc umí Miloš Zeman argumentovat, takže když s jeho názory nesouhlasíte, lze je většinou vyvracet. Tím neříkám, že Zeman nepoužívá manipulací (jak uvidíme dále), ale rozhodně ke svým emocím přidává argumenty. Jinými slovy: o jeho názorech můžeme přemýšlet a můžeme s nimi polemizovat, což není zanedbatelná výhoda.

C. Miloš Zeman má mnoho impulsů a nápadů. Není pouze chytrý, je také tvůrčí. I ve špatné knize -- za kterou Vzestup a pád české sociální demokracie považuji, narazíte na mnoho nových, ne-li zajímavých, myšlenek.

Tím náš výčet pozitivních momentů knihy končí a můžeme se věnovat argumentům ve prospěch našeho tvrzení, že kniha je špatná. Rozdělme si je také do bodů.

A. Kniha "Vzestup a pád české sociální demokracie" je velmi nekonzistentní. Miloš Zeman se v ní hlásí k hodnotám, které knihou samou výslovně popírá. Prokažme si to na příkladech.

• Miloš Zeman opovrhuje publicistikou, snahou všemu rozumět a všechno komentovat. Proklamativní poselství jeho knihy říká -- pišme jen o tom, čemu rozumíme a nesnižujme se k žurnalistické neodbornosti. Cituji:
  "Předmětem mé kritiky jsou komentátoři, a to bez ohledu na jejich názory či politické zabarvení. Komentátor je člověk, který buď z vlastní iniciativy, nebo na pokyn šéfredaktora píše jeden den o jaderných elektrárnách, druhý den o nadzvukových stíhačkách, třetí den o zemědělství a tak dál. Přitom nerozumí prvnímu, druhému ani třetímu. Rád si přečtu názor odborníka ... jediné co mne nezajímá, je názor novinářského žvanila"

  To je jistě správný názor, pokud by sama kniha Miloše Zemana nebyla komentováním všeho počínaje environmentální politikou, přes reformu české armády i českých vysokých škol až po návrh jak trestat kriminální živly. Navíc nejde jen o témata. Způsob, jakým Miloš Zeman traktuje velkou část své knihy, je právě jím tolik opovrhovanou publicistikou. Co si máme počít s pasážemi jako

  "Čtenář by nyní mohl nabýt dojmu, že hospodářská politika je nejdůležitější činností vlády. Ano, je tomu tak."

  (str. 48.)

  či

  "Bobtnání úředníků je jednou z příčin narůstání rozpočtového deficitu"

  a

  "Teprve tehdy, když si odborník na danou oblast svoje odpracuje při často nudné a dlouhodobé rutinní činnosti, má právo na to usednout do ministerského křesla."

  Není právě toto jazyk opovrhovaných publicistů? Není to diskuse nad truismy?

• Jak jsem již konstatoval, Miloš Zeman se svojí knihou hlásí k hodnotám plebejství, anti-snobství. Píše doslova:
  "Snob si nikdy není jist sám sebou, a právě proto ostentativně demonstruje svojí spotřebou, že je něčím víc, třebaže ve skutečnosti je něčím méně."

  Na první pohled jistě souhlasíme. Jenže ani zde není Miloš Zeman konzistentní. Kromě snobství materiálního totiž existuje i snobství intelektuální, znalostní. A toho je kniha Miloše Zemana plná. Uváděl by člověk, kterému jde především o sdělování myšlenek a nikoliv o snobskou sebe-prezentaci, tolik úryvků rozhovorů s "mocnými tohoto světa"? Používal by tolik cizích, odborně znějících slov na místech, kde lze s úspěchem použít slova srozumitelná, česká? (namátkou uvádím: ingerence, public-private partnership, cost-benefit analýza, welfare state, profit-sharing, overemployment, bad loans atd.) Podle mého názoru neuváděl a nepoužíval, protože nelze odsuzovat snobství a zároveň se opájet snobskými znaky odbornosti.

• Čímž se dostáváme z mého pohledu k nejzávažnější a svým způsobem nejdůležitější nekonzistenci knihy Miloše Zemana. Z pasáží o médiích, Stanislavu Grossovi (zejména na straně 216) či úpravě stanov ČSSD vyplývá, že Zeman odmítá manipulaci a manipulativní techniky. Sám za sebe dokonce věřím, že manipulaci Zeman odmítá upřímně. Jak si však potom vysvětlit jeho hulvátství, které je mnohdy jednoznačně manipulativní? Kolik toho ví Miloš Zeman o Jaroslavu Šabatovi, aby mu mohl říkat loser? A pokud něco ví, jak sám sobě omluví, že hulvátsky nálepkuje, aniž by argumentoval? (Neodpustím si malou osobní poznámku. Jaroslava Šabatu neznám. Stýkal jsem se však pracovně nějaký čas se synem Jaroslava Šabaty a byl to velmi spolehlivý, poctivý člověk. Není už fakt, že vychoval takového syna, vyvrácením poznámky o loserech?) Jakou manipulativní a jakou informační hodnotu má věta:
  "Špidla tyto své poradce poslouchal s obvyklým skelným pohledem a zpravidla bez jakékoliv reakce"

  ať si již o Vladimíru Špidlovi myslíme cokoliv? Nevadilo by, kdyby byl Miloš Zeman drsný, nevadí ani jeho lidovost. Zemanovo hulvátství je však podmnožinou manipulace a proto by nám (i jemu) vadit mělo.

  B. Nekonzistence knihy se na mnoha místech prolíná s banalitou. Pasáže o struktuře české společnosti (str. 25), o voličích ČSSD (str. 26-27), o politických maskotech (str. 53-54), stínových ministrech (str. 57) či postavení KDU-ČSL v politickém spektru České republiky (str. 65) jsou opakováním banálních pravd. Co nového je na informaci, že česká společnost připomíná svojí strukturou spíše hrušku než cibuli? Že KDU-ČSL je napravo od ČSSD a nalevo od ODS? Či na poznatku, že přidáním zdravého jablka mezi zkažená obyčejně nepřeměníte zkažená na zdravá?

  C. Ze všeho nejvíce mě však zklamala Zemanova nenávist (nikoliv opovržení) ke zrádcům a jeho vztah k politické moci a úspěchu. Začněme vztahem k moci a hodnocením politického úspěchu. Zeman píše:

  "Zátěž předsedy strany a ministerského předsedy je nepochybně maximální ... přiznám se, že mám hlubokou nedůvěru k lidem, kterým v životě nepřálo štěstí a kteří prohrávali jednu bitvu za druhou".

  Nemyslím si, že zátěž ministerského předsedy je nepochybně maximální. Zátěž vrcholového manažera, či dobrého vědce je v mých očích minimálně stejně vysoká. Politika není ani nejdůležitější, ani nejnáročnější zaměstnání a vědět by to měl především bývalý politik. Snad ještě důležitější je ale fakt, že úspěch není a nemá být měřítkem důvěry.

  Walter Benjamin svůj boj s nacisty v rovině úspěch-neúspěch naprosto prohrál, stejně jako Václav Černý svůj celoživotní boj s českým stalinským komunismem. Pro mě jsou to ale přes svou zjevnou porážku vítězové. Poměřovat svoji hodnotu vnějším úspěchem je zvířecí instinkt. "Jenom ten, kdo nemá svědomí, potřebuje spoléhat na vnější úspěchy" říká Karl Popper a má pravdu. Mám silný pocit, že tento obdiv k politickému úspěchu koresponduje se Zemanovou nenávistí ke zrádcům z prezidentské volby. Člověk, který svojí hodnotu nepoměřuje politickým úspěchem, přece nebude vyjmenovávat 26 zastupitelů, kteří pro něj v tajné volbě nevhodili svůj hlas. Bude jimi jistě opovrhovat, ale nebude je ostrakizovat, protože mu nestojí za to. Milošovi Zemanovi stojí za třetinu knihy a to o něm bohužel v mých očích něco vypovídá.

  Pokusme se shrnout. Miloš Zeman není extremistický manipulátor ani šílenec vzývající komunistickou stranu jak o něm prohlašuje část současného českého tisku. Není ale ani tím věcně argumentujícím politikem let 2000 -- 2002. Stále ještě umí přemýšlet, a jistě přemýšlí, ale myslím, že velmi málo přemýšlí o sobě. O svém hulvátství, o banalitách některých svých myšlenek o publicistickém charakteru své knihy. Možná to stačí na nadprůměrného českého politika a vynikajícího českého novináře. Na velkého člověka a zajímavého spisovatele je to ale velmi málo.

  Všem čtenářům čekajícím na odpověď na otázky v druhé části své práce se omlouvám, ale vzhledem k rozsahu prostorovému i časovému se k nim nemohu vrátit.