Samozřejmě nikdo necítí vinu za události, které z paměti národů dávno vymazal čas. Nelze však ignorovat fakt, že usazení každého etnika na daném území provázelo násilí a bezpráví. Můžeme namítnout, že v dnešní době pevně etablovaných národních států již s touto s touto logikou nemůžeme pracovat. Co bylo to bylo a odteď dost. Žijeme přeci v osvícené době a časy barbarských nájezdů máme za sebou. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem stát Izrael nevznikl, Židé by před námi nikam utíkat nemuseli.

Všem kritikům Izraele a jeho politiky, případně jeho vzniku bych rád položil otázku. Co podle vás měli Židé dělat?Čekat dál v diaspoře na příští "konečné řešení", ke kterému by dříve nebo později muselo dojít?Nedělejme si iluze, antisemitismus, ať zjevný nebo skrytý je a bude v Evropě stále. Předává se z generace na generaci již po tisíciletí.

Můžeme oprávněně namítnout, že nelze bojovat proti násilí na vlastním národu pácháním násilím na národě jiném, že z utlačovaných se stali utlačovatelé. To je jistě pravda, ale je otázkou, jestli existovala jiná alternativa. Být silný a přežít, za cenu ztráty vlastní nevinnosti, nebo být slabý a zahynout?

Není od věci si připomenout, že přesto že po nevydařeném protiřímském povstání velká část židů odešla do diaspory, židovská kultura a etnikum zůstaly v Palestině, byť jako menšina zachovány a židé se tak v rámci doktríny sionismu nevraceli do úplně cizí země. Navíc nepodnikli žádný vojenský útok, legitimně se přistěhovali, půdu na které začali hospodařit si od původních obyvatel kupovali. Protože si však přinesli vyspělejší evropské znalosti a vzdělání, byli ekonomicky úspěšnější a původní obyvatelé(paradoxně z velké části jejich islamizovaní předci), je začali vnímat jako hrozbu. Zákonitě muselo dojít ke konfliktu. Je zbytečné se donekonečna dohadovat o tom, kdo si "začal". Palestinští Arabové hráli a prohráli. Je to možná kruté, zejména když se hraje o osudy celých národů, ale platí, že kdo hraje musí počítat s tím, že může prohrát. Zde není těžké najít paralelu s "našimi" sudetskými Němci.

Lze si zaspekulovat o tom, že kdyby prohráli židé, dopadli by podstatně hůř než podstatně než palestinští Arabové. Hrálo se dál a dál se prohrávalo(zatím) a po každé porážce se křičelo o nespravedlnosti. V Jomkipurské válce už měl Izrael namále, zejména díky masívní vojenské podpoře útočících arabských států poskytované tehdejším Sovětským svazem. Jen díky okamžité pomoci (nikoli nezištné) Spojených států nebyl Izrael vymazán z mapy. To logicky vedlo k zahájení vlastního jaderného programu, tolik zatracovaného pokryteckými mírotvůrci, jako poměrně spolehlivé záruce vlastního přežití. Ať už se na Izrael a jeho politiku díváme jakkoli, stále je to sekulární demokratický stát s evropskou politickou kulturou, svobodou slova a schopností vlastní sebereflexe. Což bohužel ani v nejmenším neplatí o jeho protivnících. Zbavme se pseudohumanistického předsudku, že ten kdo je slabší a momentálně prohrává musí být zákonitě v právu. Zkusme si představit co se bude dít, až(jestli) Izrael podlehne.

Pro všechny, kterým je Izrael trnem v oku mám optimistický předpoklad. Vzhledem k dynamice hospodářských, politických a sociálních změn a s nimi spojených celosvětových otřesů, které nás v tomto století čekají, je pravděpodobnost, že se Izrael dožije dvaadvacátého století jen velmi malá.

Jenom by mě zajímalo, na koho potom budou antisemité a velká část islámských států svalovat všechny svoje frustrace a neúspěchy. Uvidíme, někdo se určitě najde.